Kapitola 1

V noční temnotě se sesypávám do karmínově rudých přikrývek a rychle se snažím usnout než to začne. Každý říká že při dešti a bouři se spí skvěle, ale to je moje noční můra. Pokaždé když prší, napadají mě ty nejhorší myšlenky. To co by normálního člověka jen těžko napadlo a mě se to zdá na podzim každou chvíli. Možná už jsem se zbláznila ale radši bych zjistila že jsem šílenec a jela bych do ústavu než aby se ten sen znovu a znovu opakoval s patřičným vylepšením.

V moři krve plave na hladině tělo a já k němu tiše přišlapuji po hladině. Nahá a pouze dlouhé černé vlasy mi překrývají jen ty nejdůležitější části. Kdo by je vlastně ale viděl? Ten kdo plave na hladině a doufá že mu jdu pomoci? I když k němu kráčím s šíleným úšklebkem a zkrvavenou dýkou v ruce, stále doufá že se vrátím ze strany do které mě uvrhlo moje vlastní zoufalství. Sedám si mu na pas a nožem mu lehce přejíždím po jeho krásné tváři. Tiše šeptá moje jméno když mu dýkou pomalu probodávám srdce. Polední vášnivý polibek na rty a jeho oči konečně zhasly v bolestech.

Pak se prudce propadneme na dno šarlatové vody a on se v ní rozplyne. Já se jen s blaženým pocitem u srdce že jsem konečně zabila toho který mě oslabil a stále klesám na dno krve. Když konečně cítím pevnou půdu pod nohama, Krev se slije ke straně a ve chvíli zmizí. Jediné co mi po ní zbylo byl lehoučký nekonečný šál který jsem si obvázala okolo těla.  Stála jsem na středu široké ulice dlážděné kočičími hlavami na kterých bylo ještě pár známek toho, že tu ještě před vteřinou bylo krvavé pole. Rozejdu se dál ulicí a  pozoruji svá šedivo bílá chodidla. Všechno bylo takové popelavé ale já jsem byla nejsvětlejší bod v okolí. Na konci ulice stál malý dřevěný dům který v černobílých odstínech vypadal nadmíru temně.

Při vstupu dovnitř podlaha lehce zavrzala a domem se rozlehl křik z vrchního patra. Slyšela jsem svůj vlastní hlas jak nahoře něco říká. Nerozuměla jsem a tak jsem šla po schodech vzhůru.  Když jsem skrz spodní část zábradlí nahoře viděla sebe a jeho jak sedíme na gauči a líbáme se, zvedl se mi žaludek.Vždyť jsem ho přece zabila tak co tu dělá? Proč ještě žije když poslední co v ústech měl cítit byla jeho vlastní krev. Pak se najednou postavy rozplynuly v bílý prach ve vzduchu a objevili se znovu u kuchyňského pultu. Já jsem vařila něco na vypnutém sporáku a on mě objímal.

Tak takhle to je…zabila jsem sice jeho tělo ale jeho podvědomí je stále se mnou. Jeho největší touhy a přání budou ukryté v tomhle domě. Tohle by mohla být představa jeho budoucnosti…ale proč tam jsem já!? Vždyť to nedává smysl!

Pomalu jsem okolo svého snového já prošla do další místnosti. Byla to ložnice. Na posteli se válely okvětní lístky a oba skrze mě prošli a on mě lehce položil do postele.  Nevšímajíc si milujícího se páru jsem vyšlapala další schody které se nacházeli vedle mě. Vyšla jsem na půdu kde byly dvoje dveře. Oboje na sobě měli hned několik zámků. Všechny se ale skoro rozpadali a stačil jeden dotek a byly na prach. Možná to bylo jako jeho tělo, taky se po mém doteku rozplynulo.

Vstoupila jsem se zvědavostí do prvních dveří. Čekala jsem co tam uvidím. Jeho a mě jak si se mnou pohrává jako s loutkou….ale tohle bylo něco jiného. Když sem si myslela že mě jen využívá, proč tady teď se mnou sedí na kraji postele a něco mi šeptá. Proč mi šeptá do ucha to co mi mohl říct když jsem se ho na to ptala…proč je jeho největší touha říct mi že mě miluje?! Se zděšením jsem zavřela dveře za párem který mi nahnal husí kůži. Byly tu ještě ty druhé dveře, věděla jsem co tam bude. Když tady byla jeho touha tak tam musí být jeho zhmotněné vědomí. To co jsem si tam dole řekla že chci úplně zničit. Když jsem si tohle dole řekla tak proč teď když ho mám skrčené proti sobě v rohu, tak proč teď váhám? Stále s nožem v ruce jsme si klekla k jeho pomalu se rozkládajícímu tělu a on se mi podíval do očí. I když jsem mu udělala to všechno, proč  se i teď na mě usmívá? Proč se i teď jeho krásná tvář co mě ty roky utěšovala a zároveň trápila usmívá jako by se nic nestalo…vždyť jsem ho zabila!

Proč jsem to vlastně udělala? A-už si vzpomínám…myslím že mě chtěl využít, jako všichni kteří věděli co ve mě dřímá…ta nechutná stvůra co se ve mě usídlila a kvůli který pařím do ústavu.

„Proč, proč si na mě i po tom všem takový….“ zašeptala jsem s rukou na jeho tváři. Zajela jsem mu do černých vlasů a cítila jsem jak už se pomalu rozpadá.

„To je přece jasný…vždycky jsem tě vždycky, vždycky měl rád. Předtím než jsme zjistil že jí v sobě máš a i po tom. I teď když už jsi mě zabila a zbývá ze mě jen tahle skořápka, mám tě pořád rád. Seš pro mě prostě jediná….“

Po tváři mi začali téct slzy a ten krvavý chtíč smrti odešel. Teď mě zahalila vlna sebeobviňování, lítosti, rozbrečela jsem se nad vlastní hloupostí a uvědomila jsem si že jsem udělala to nejhorší co jsem mohla. Přitáhla jsem si jeho hlavu k sobě a držela jsem ho nejpevněji jak to jde.

„Neumírej prosím! Za všechno můžu já!!“

Vždycky to byla moje chyba, pokaždé když někdo umřel, mohla jsem za to já. Zemřel buď kvůli mé ochraně, nebo  jsem ho prostě chladnokrevně zabila. On byl ten kterému jsem to nechtěla udělat. I tak jsi mi zase stvořila v hlavě tu představu že mě využívá a ve slabé chvilce jsi mi ovládla tělo.

„Neobviňuj se, není to tvoje chyba. Jen mi slib jednu věc…“

Podívala jsem se mu do obličeje který už skoro zmizel.

„Ovládni tu sílu a zastav tu směšnou válku…“

Pak mě jen něžně políbil na čelo

„Miluju tě…“ a v zrnkách bílého prachu se rozplynul.

„Rene…“ šeptla jsem za vzlyků do tmy. Nakonec to tak zase bylo. On byl ten co utěšuje a já byla ta utěšovaná. I když on byl na pokraji smrti, to on byl ten co mi všemi těmi slovy říkal ať sama ze sebe nemám strach.

„Iaare, iare. To už umřel? Stejně si to zasloužil“ ozval se mi za zády ten známý zdvojený ženský hlas, který mě v přítomnosti přátel tak děsí. Tedy děsil, už jsou vlastně všichni mrtvý. Osoba s popelavě černou kůží, havraními vlasy, tetováním po celém těle a bílýma očima mi teď položila ruku na rameno a šeptala do ucha.

„Vždyť tě jen využíval, byl nepotřebný odpad jako všichni ostatní. Přece sis nemyslela že tě měl opravdu rád…“

Pořád trochu fňukám ale její hlas se mi zařezával do mozku jako pila. Pomalu ale jistě se mi dostával k zdravému rozumu. Tedy- pokud nějaký ještě mám. Cítím její řezavý hlas v naprosté části mého rozebraného mozku a začínám šílet.

„Tak půjdeme?“ šeptla vlezle do ucha. „do věčného světa krve“

Probouzí se na mokrém vaku na kterém jsem měla položenou hlavu a nade mnou stojí. Ta která mi působí největší bolest. Ale tenhle sen mi něco připomněl. Byl trochu jiný než ty ostatní.

„Zase si užíráš svou mysl vzpomínkami na toho zoufalce? Zapomeň na něj. Víš přece proč jsme ho zabili, on tě…“

„Ne. Opravdu mě MĚL rád.Miloval mě. To je to co ty neznáš! Proto zabíjíš každého kdo je ke mě milý nebo aspoň trochu ohleduplný. Ty prostě jen závidíš.“

šokovaně se na mě podívala a začala couvat když jsem se zvedla.

„V ten den jsem udělala to nejhorší co jsem kdy mohla udělat. Zase jsi na tom měla nějakou zásluhu i ty ale já hlavně. Už tě ale nenechám nikoho zabít. Už mě to nebaví. Bohyně zlosti a nenávisti, Yamirashi. Ty budeš má služebná a já zastavím válku. Udělám co po mě chtěl…“

Výkřiky zvenčí stanu byly o něco hlasitější než včera. Teď už toho je dost. Proč se zase bojuje. No samozřejmě že o mě. O mou moc. Ale já už se nehodlám nechávat tahat sem a tam. Nehodlám už zabíjet ty co mě chtějí ochránit  ale ani se nehodlám nechat zajmout. Má to jen jedno řešení.

Síla Yamirashi je skoro neomezená a těžko se ovládá. Vždy je vybrán jen jeden člověk, který je vyvolený ji ovládat. Osud se nikdy nesplete. Co se stalo, mělo se stát. A toho dne kdy skončila válka mezi vesnicemi, se bohyně Yamirashi už nikdy neobjevila na zemském povrchu. Ale v tom boji zmizel ještě někdo. Mladá dívka který nesla ten osud a musela udělat co bylo nutné.