Kapitola 1

Aki:

„Ségra!“
Ozve se přez celý dům a pak už slyším jen dupání na schodech, zbývají tři vteřiny než přiběhne, ušklíbnu se a pohodlněji se usadím na židli, přičemž se natočím směrem ke dveřím.
„Už je ten nový díl?“ s tímto vpadne moje sestřička do pokoje.
„A zdravit neumíš? Vlastně kdes byla tak dlouho?“ Naschvál ji neodpovídám, vím, že ji to naštve.
„Nazdar. Venku. Je už ten díl?“ vyprskne na mně a já se musím začít smát. Je tak nedočkavá!
„Až zítra sestřičko,“ ušklíbnu se a vztanu ze židle.
„Ježiš to si nemůžou pohnout?“ začne se rozčilovat  a měří si počítač nehezkým pohledem, zasměji se a sejdu poschodech dolů následovaná  Yuzuki. Když sejdeme dolů beze slova si sedne za stůl a já ji vytáhnu z  mikrovlnky jídlo, někdy mně udivuje, že něco uděláme, aniž bychom si potřebovaly něco říct. Položím před ní jídlo a popřeji ji dobrou chuť. Sestra ihned začne hltat jídlo, až se málem udusí. Ta holka mně nikdy nepřestane udivovat. Rychle zapadnu do koupelny, než mi ji stihne obsadit má milá sestřička a poté se vydám na kuťe.

Vzbudí mně nějaký hluk, posadím se na posteli a protáhnu se, potom se ohlédnu k oknu, kde uvidím Yuzuki, jak se dívá směrem k lesu.
„Co se tam děje?“ zeptám se rozespale a otevřu okno, ten divný zvuk slyším lépe, je to taková směs bzučení, bouchání, vrčení a nevím čeho dalšího.
„Nevím co to je, ale měly bychom se tam jít podívat!“ zašeptá sestra nadšeně a v očích se jí zableskne, vždycky měla ráda dobrodružství.
„Tak jo, jdu najít baterku,“ nemá cenu jí to vymlouvat, je hrozně tvrdohlavá a šla by tam i sama a to nechci. Yuzuki si odfrkne a pohodí svými zrzavými vlasy.
„To ale pak nebude ono,“ zamumlá, nevšímám si jí a dám se do hledání té baterky. Yuzuki celou dobu netrpělivě chodí po místnosti, ale pomoct mi ji nenapadne. Konečně vyhrabu baterku z kupky oblečení, teda měla bych vyprat.
„Tak fajn jdeme,“ usměji se.
„Hurááá,“ vypískne ségra a vydá se ke dveřím. Vyjdeme ven, otřepu se, když mně ovane studený vzduch, měla jsem přez sebe něco hodit, pyžamo, které se skládá z krátkých tříčtvrťáků a tričko s krátkým rukávem, není nejvhodnější. Ohédnu se na ségru, ta je na tom podobně, ale vypadá to, že jí zima není. Vydá se směrem k lesu, ze kterého se ozývá ten divný zvuk. Vydám se za ní a svítím si baterkou pod nohy, takže nezakopávám, ale ségra jde do tmy takže to každou chvíli vypadá že spadne na zem.
„Hele, nemám jít před tebou? Alespoň něco uvidíš,“ navrhnu a přidám do kroku.
„Ne já půjdu pr-“ nedořekne a natáhne se na zem. Povzdechnu si a pomůžu jí zvednou se zpátky na nohy.
„Vem si alespoň tu baterku,“ usměji se. Bezeslova si ji vezme a vydá se dál, tentokrát bez zakopávání o kořeny stromů. Asi pět minut jdeme lesem, zvuk je teď hodně silný a myslím, že jestli to budu poslouchat moc dlouho tak mi začne hrabat. Yuzuki se najednou zastaví a klekne si na zem.
„Co blbneš?“ zeptám se nechápavě.
„Připadá mi jako by ten zvuk vycházel ze země,“ řekne zamyšleně. Přejdu k ní a také si kleknu, přiložím ucho k zemi. A vážně že ano! Jako by ten zvuk vycházel ze země.
„To je divný,“ řeknu a odhrabu trošku hlíny, uvidím tam nějaké modré světlo.
„Hele co to je?“ zeptá se spíše sama sebe ségra a natáhne se pro tu věc.
„Radši se toho nedotý-“ nedořeknu větu, sotva se Yuzuki dotkne toho modrého světla, rozšíří se všude kolem a jako by nás vtahovalo do sebe.
„Yuzuki!“ vykřiknu a natáhnu se k ní, ona mně pevně chytne za ruku a zavřu oči. Chvilku cítím jako by jsme letěli a potom ztratím vědomí.

Sluneční paprsky mně šimrají na tváři, posadím se a rozhlédnu se kolem. Moment, tohle není můj pokoj! Prudce vyskočím  na nohy a začnu se rozhlížet kolem, až teď si všimnu Yuzuki ležící vedle mně.
„Co se sakra stalo?“ zeptám se sama sebe a začnu vzpomínat. Šly jsme do lesa zatím zvukem a potom nás vcuclo to modré světlo. No jasně! Ale kde jsme teď?
„Ségra vztávej!“ šťouchnu do ní.
„Ještě chvilku mami“ zamumlá ve spánku a přetočí se na druhý bok.
„Hele vůbec nevím kde jsme, tak vztávej, nebo tě tu nechám,“ houknu na ní a dám se na odchod, jako by jí došly události včerejška, vyšvihne se na nohy a začne se rozhlížet.
„Tak, jdem to tu prozkoumat,“ řeknu odhodlaně a zakručí mi v břiše, „a taky se najíst,“ ušklíbnu se.
„Dobrý nápad, možná tu budou mít něco dobrého,“ zamyslí se Yuzuki
. „Ty jseš dobrá, přemýšlíš jak se dobře najíst a netrápí tě že jsme někde jinde,“ ušklíbnu se a dám se na odchod.
„Ty máš zas náladu,“ zamručí a já ji radši ignoruji.

Po chvilce bloudění, kdy jsme nikoho nezahlédly, uslyším nějaké hlasy, zaraduji se a vydám se tam. Ztuhnu, jakmile uvidím tři postavy, které se baví.
„Co se děje ségra?“ zeptá se mně Yuzuki a koukne se stejným směrem jako já.
„Ale to je Kid, Patty a Liz,“ zašeptá a vytřeští na ně oči.
„Já vím,“ odpovím a vydám se k nim.
„Co blbneš?“ zasyčí, ale přesto se vydá zamnou.
„Eh, ahoj, mohli by jste nám říct kde to jsme?“ zeptám se nervozně.
„V Death City,“ odpoví Kid a zaměří pohled na mně.
„Toho jsem se bála,“ zamručí ségra, Kid si začne prohlížet naše pyžama a není to vůbec příjemné.
„Nezírej tak,“ zamrčím na něj, ten se začne červenat a Patty se začne hrozně smát.
„Kide, vezmi nás prosím k Shinnigamimu,“ poprosím ho co nejmileji.
„Odkud znáš moje jméno?“ zeptá se zaraženě. Eh, to jsem tomu dala, co mu mám říct, že je postavička z televize? Zakroutím hlavou.
„Vysvětlím to potom, shinnigami se na to určitě taky zeptá, ať to neříkám dvakrát.“
„Fajn,“ řekne Kid a vydá se pryč, následuji ho.
„Z toho ses pěkně vykroutila,“ ušklíbne se a potom srovná krok s Kidem.

„A jsme tady,“ prohlásí Kid. Oddychnu si, Liz šla za mnou a celou dobu jsem na zádech cítila její pohled, zato Yuzuki si rozuměla s Patty, celou dobu si povídaly. Povzdechnu si a otevřu dveře, naskytne se mi pohled na místnost, kde byl vždycky shinnigami, ale teď to vypadalo reálněji.
„Wow,“ řekne ségra a začne se rozhlížet, já se jen usměji.
„Zdravím Kide a kdopak je tohle?“ zeptá se Shinnigami tím svým hlasem, takže mám co dělat, abych se nerozesmála.
„Já půjdu, Liz, Patty.“ Kid se vydá pryč a já se dostanu ke slovu.
„Zdravím shinnigami-sama, já jsem Aki Yukari a tohle je moje sestra Yuzuki, obávám se, že jsme tady nedopatřením,“ představím se a snažím se být zdvořilá, abych nedostala ,,Shinnigami Úder.“
„Nedopatřením?“ nakloní hlavu na stranu.
„Noo, my nejsme z vašeho světa, jednou jsme našly takové modré světélko, které nás vcuclo a my se objevily tady,“ vysvětlím a doufám, že mi uvěří.
„Z jiného světa?“ zeptá se shinnigami trošku zmateně.
„No, ano, u nás shinnigami, uživatelé, nebo kosy smrti neexistují,“ vysvětlím.
„Tak jak to, že o našem světě toho víš tolik?“ zeptá se podezíravě, sakra, to je jak výslech,hmm on by mohl strávit, že je postavička z televize.
„No, v našem světě jste kreslené postavičky, víme co se stane, nebo stalo, ale nesmíme to změnit, nebo bychom to mohly zhoršit.“ S posledními slovy se otočím na Yuzuki s varovným pohledem, ta se zatváří jako andělíček, potom se otočím na shinnigamiho.
„Jestli mluvíš pravdu, tak to bude problém, ale ostatním raději nic neříkejte, Kidovi řeknu, že jste se chtěly zapsat na Shibusen,“ zamyslí se shinnigami a prozměnu to řekne normálním hlasem.
„My na Shibusenu?“ zeptá se sestra, shinnigami přikývne, načež já zblednu a ségra se začne radovat.
„Moment, ale my nemáme duše jako vy, ani frekfenci a..a..“ snažím se vymluvit.
„Podle toho co vidím máte celkem silné duše,“ namítne shinnigami. „A teď běžte řeknu o vás Sidovi, vy počkejte za dveřmi,“ nakáže a my raději poslechneme, nechci zažít, ,,úder do kebuleL nebo ,,shinnigami úder“. Snad mně ten zombie nebude děsit.

Unaveně se svalím na postel. Shinnigami řekl Sidovi všechno, takže jen oni dva to ví. Se sestrou jsme zjistily, že Sid je hrozně fajn, není  děsivý a je s ním legrace, taky nás začal učit základy, abychom lépe do třídy zapadly a mohly se stát uživatelkami.
„Sestři, uděláš něco k jídlu?“ Yuzuki na mně upře psí očka, kterým nejde odolat, raději stočím pohled jinam.
„Co jiného mám dělat?“ povzdechnu si a vydám se uvařit rámen, přičemž děkuji Sidovi, že nás zde provedl. Navíc zítra jdeme poprvé do školy, už se nemůžu dočkat, musím hodně studovat, abych v tomhle světě dokázala ubránit jak sestru, tak sebe.