Kapitola 1

o 23 let později…

Převalovala jsem se v posteli z jedné strany na stranu. Světélkující budík mě pálil do očí a vyrýval mi do nich, že je teprve půl páté. Povzdychla jsem si. Už zase jsem nemohla spát. Vstala jsem a malátně zamířila do koupelny. Rudé vlasy mi padaly podél obličeje a šimraly mě na tváři. Stáhla jsem si je do ohonu a svlékla ze sebe pyžamo. Potřebovala jsem se probudit. Vlezla jsem pod studenou sprchu, která mi rozproudila krev po těle. Přesně to jsem potřebovala. Potřebovala jsem zase nad sebou cítit kontrolu. V té extázi jsem na chvíli zavřela oči. Všechno ze mě spadlo. Všechno, co jsem v tu chvíli cítila, bylo pryč. A vtom se přede mnou zjevila. Malá, vyhublá dívenka. Měla na sobě jen tenkou bílou košilku a usmívala se na mě. Jediná věc mě na ní zarážela. Viděla jsem skrz ni druhou stranu místnosti. Vyděšeně jsem zatřásla hlavou. Zklidnila jsem dech a znovu se rozhlédla. Nikde nikdo. Zasmála jsem se.

„Už z té nespavosti vážně blouzním.“ Než jsem stihla vylézt ze sprchy, začal mi zvonit budík.

„Sakra, to jsem tu byla tak dlouho?“ Rychle jsem vyběhla ven, zakopla o svoje oblečení, ale nakonec se mi ho podařilo vypnout. Zívala jsem a během toho jsem očima zavadila o hodiny. Zarazila jsem se.  Pět ráno. Zamrkala jsem. Vážně se mi to nezdálo.

„Bože, ani budík už neumím nastavit.“ Padla jsem na postel. Ochladilo se a tak jsem se zachumlala pod peřinu. Zkusila jsem usnout, ale nepodařilo se.

„To zase bude den,“ podotkla jsem a pomalu se přesunula ke skříni. Prohrabala jsem ji, ale nakonec jsem vytáhla první sukni a halenku, co jsem našla, a přesunula se do kuchyně. Skoro jsem neměla hlad, ale věděla jsem, že bez snídaně neudělám ani krok. Vzala jsem si croissant a přikusovala k němu sýr. Nebyla to zrovna unikátní snídaně, ale i tak mi to postačilo. Čas se pomalu chýlil k šesté hodině. Uklidila jsem talíř, popadla tašku a vyrazila z domu.

Po cestě jsem si koupila kafe, abych se probrala, když mi to ani sprcha nedokázala řádně zajistit, a konečně vyšla na cestu do práce.

Zastavila jsem se před sloupem velké módní agentury. Opřela jsem se a v klidu dopila svoje kafe. Zkontrolovala jsem hodinky a začala poklepávat nohou.

„Pořád jsi nervózní, když nestíháš. Jsi stejná jako na střední, Tansy!“

„Ty zase věčně pozdě, co?“ Obě jsme se zasmály a vyrazily společně dovnitř budovy. S Lucy jsme se provázely snad skoro celý život. Nejdřív ve školce, pak na střední a nakonec na pohovoru kvůli práci. Jakoby to byl náš osud… Byla stejná jako vždycky. Nedbala na pravidla, všude chodila pozdě a… vždy mi něco kradla. Ať už to byla část práce nebo chlapi, vždycky se něco našlo. Ale já si na to zvykla. Každá jsem byla jiná a přitom jsme se tak skvěle doplňovaly.

„Nad čím zas bloumáš, snílku? Dneska tě protáhnu na jednu párty, uvidíš, bude to super.“

„Já ti nevím, Lucy, dneska jsem se nevyspala zrovna dobře.“

„Hele, to už mi opakuješ celej týden, takže žádný takový. Prostě se mnou jdeš, ať se ti chce nebo ne.“

„Vždyť ani nemám co na sebe.“

„Bože, Tansy, vždyť pracujeme v módní agentuře, jak nemůžeš mít co na sebe? Víš co, dneska vyrážíme na nákupy,“ zasmála se a vešla do našeho oddělení. Všichni ztichli a sledovali nás. Lucy si vždy nějakým zázrakem dokázala vykouzlit pozornost každého okolo. Já jsem to moc neopětovala. Radši jsem tedy zapadla ke svému stolu a věnovala se své práci.

„Tansy, máš hotové nějaké návrhy?“ Vzhlédla jsem a spatřila Maxe.

„Ne úplně, potřebuje to ještě doladit.“

„Ale prosím tě, nebuď taková. Určitě je to skvělé, tak jako vždycky.“ Zasmál se a já zaregistrovala, jak mě Lucy spaluje pohledem. Max byl naším „pracovním“ fešákem. Snad každá ženská z firmy po něm jela. Já ne. Byli jsme jen přátelé. Lucy to tak ale neviděla. Věřila, že může mít každého, takže fakt, že ji Max nechce, nehodlala uznat za plnohodnotný. Štvalo ji i jen to, že se se mnou baví.

„Tansy, vnímáš?“ Zamrkala jsem a pohlédla zpátky na Maxe.

„Potřeboval bych, abys mi vyzvedla nějaký látky, jestli by ti to nevadilo,“ řekl a podal mi papír se seznamem.

„Ehm, jo jasně, už jdu.“ Vzala jsem tašku, zamávala na Lucy, která mě stále propichovala vražedným pohledem a odešla pryč.