Kapitola 1

Sedím a sleduju padající bílý prášek za okny. Blíží se Vánoce. Svátky radosti a společného večera. Celá rodina se zase jednou po roce sejde, bohatí podnikatelé využijí svých prachsprostých platů na nakoupení dárků pro své fracky jako náhradu za to, že se o ně celý rok nestarali. Nezajímali. Kupují si vlastní děti.

Sněží. Malé bílé vločky dopadají na parapet a rozpouštějí se. Před chvílí se narodily a zase umírají. Stékají dolů a dopadají na zem jako vláha pro mrtvou úrodu. Zabíjíme pro zabité. Stékají po nahých stromech a vsakují se do jejich kůry. Možná znovu zamrzají a trhají kmeny zevnitř. Kdo ví. Stále někdo umírá, aniž bychom si to uvědomovali. Vždycky někdo musí zemřít. Pro lidi je však snazší se tím nezabývat. Mají svoje životy, svoje starosti, svoje problémy. Co by je zajímali cizí lidé…

„Aeryn, pojď od toho okna, nachladneš.“

„To je dobrý, tati, je mi fajn.“

„Jak myslíš, zlatíčko.“ Věděla jsem, že mu to ubližuje, chtěl, abych byla šťastná. Ale blížily se Vánoce a tohle přání jsem mu splnit nemohla. Nemohla jsem se smát a radovat.

Podívala jsem se zpátky do okenice. Ostatní domy byly vyzdobeny vánočními ozdobami, ze střech padaly mnohobarevné pramínky světýlek a lidé okolo rozdávali falešné úsměvy. Jakoby se snažili všem ukázat, že oni jsou ti nejšťastnější, i když vůbec nejsou. Přetvařují se, aby dokázali, že jsou lepší. To já nesnáším. Ale nedělám to právě teď taky? Sedím za oknem skrčená se svou maniodepresivní náladou a neukazuju se na očích ani vlastnímu otci. Stávám se tím, kým jsem nikdy být nechtěla. A může za to ona…

„Aeryn, tady máš alespoň deku.“

„Dík, tati.“ Snažila jsem se na něj usmát, ale podle jeho výrazu se mi to asi moc nepodařilo. Povzdychl si a přisedl si ke mně.

„Já… Přemýšlel jsem a… No… Nechtěla by ses třeba jít podívat… Však víš.“ Věděla jsem moc dobře, o čem mluví, ale neměla jsem na to náladu. Musela bych jít kolem toho místa a… To není něco, co by o svátcích klidu chtěl člověk zažít.

„Ani ne.“ Odvrátila jsem se od něj a tupě zírala na děti stavějící sněhuláka.

„Tak dobře.“ Asi jsem mu moc na náladě nepřidala, ale proč ho to vůbec napadlo? Že bych po roce už byla v pořádku? Nebo že by mi to pomohlo? Leda mi tím přidává na útrapě.

Ve dveřích zacinkaly klíče. Věděla jsem, co se děje. Možná, že vypadnutí ven není tak špatný nápad. Co nejrychleji jsem se snažila dostat od okna, až jsem zakopla a spadla. To mi probořilo celou mou hru na silnou osobu a začala jsem slzet. Vběhla jsem do pokoje a oblékla jsem se. Slyšela jsem, jak na mě ze spodu volá táta, že už přišla. Díky tomu se mi oční koutky vrátily do suché podoby. Alespoň k něčemu byla dobrá. Schody dolů jsem brala po dvou, protože jsem v tomhle domě nechtěla být už ani minutu.

„Aeryn, kam běžíš? Siera je tady a chtěla nám něco ukázat.“

„Jo, promiň, nějak jsem si uvědomila, že bych vlastně ven šla docela ráda. Užijte si to tady.“ Hodila jsem na Sieru otrávený pohled a prudce otevřela dveře. Studený vzduch mi olízl tváře a já se zatřásla. Lepší zima než být se Sierou. To je fakt. Zabouchla jsem a rozeběhla se. Utíkala jsem, jak nejrychleji jsem mohla, možná jsem se jen potřebovala ujistit, že mě táta nebude pronásledovat a že budu sama. Po chvilce mi začala zima dráždit krk a já se rozkašlala. Pravý čas na to se zastavit. Konečně jsem se kolem sebe mohla rozhlédnout. Byla jsem na konci města, pár metrů od hřbitova. Slzy se daly znovu do pochodu a srdce se rozhodlo přidat na efektu. Zhluboka jsem se nadechla. Když už jsem tady, půjdu tam. Po kapsách jsem vyhrabala pár drobných a zašla do malého obchůdku pro svíčku. Pán byl tak hodný a věnoval mi i pár zápalek, jinak bych to asi nezapálila. Když jsem vyšla z obchodu, znovu jsem se rozhlédla. Bála jsem se, že táta se pro mě vrátil a že si mě odvede domů. Nikde ale nikdo nebyl. Vlastně jsem měla i velké štěstí, že byl otevřený nějaký obchod. Všichni se doma připravovali na slíbené oslavy a dárky, zdobí stromečky a byli spolu. Jako rodina. To já už nemám.

Vykročila jsem k hřbitovu. U vstupu jsem měla problém se svou vůlí, ale přemluvila jsem ji a podívala se přímo před sebe. Tyčil se tam překrásný hrob se dvěma anděli po stranách. Přesně taková byla. Anděl v lidské podobě s utrhanými křídly. Opatrně jsem položila svíčku a odklopila vrchní kryt. Vytáhla jsem první sirku, ale kvůli klepajícím se rukám jsem ji upustila do zasněžené pokrývky. I když to byla hloupost, rozbrečela jsem se. Vyprchala ze mě veškerá síla. Ona mi ji sebrala, ona mi tohle způsobila. Proč, mami, proč? Proč jsi musela zemřít? Je to tvoje vina. Nechala jsi mě tu samotnou. Táta si našel novou přítelkyni a o mě se nikdo nestará. Víš, jak už je to dlouho, co se mnou někam šel? Rok, mami. Rok se mnou nikde nebyl a to všechno jen kvůli tobě! Jsem tu sama, na všechno. Já se doma musela o všechno postarat, protože táta toho nebyl schopen. Myslela sis, že na tebe dokážu po roce zapomenout?! Jak bych mohla?! Vždyť jsi mě pojmenovala po své oblíbené zemi. Ach Irsko, tam jste se s tátou potkali, že? Vždycky jsi mi vyprávěla ten příběh před spaním. Znám ho nazpaměť až dodnes. Ale teď ji nesnáším. Protože ty tu už nejsi a já nemám důvod, proč se z ní radovat. Protože ty jsi mě tu nechala…

Spadla jsem do sněhu a upustila sirky. Chtěla jsem se jen schoulit do klubíčka a brečet. Jako bych doufala, že mi ji to vrátí. Ale bohužel. I přesto jsem nedokázala přestat.

„Mami… Chybíš mi…“ Jediná tři slova, která jsem ze sebe zvládla dostat. Cítila jsem, jak mi zmrzá celé tělo. Pravděpodobně budu prochlazená, ale to mi bylo jedno. Teď jsem byla tady a nikam jinam jsem nemohla. Byla jsem uvězněná ve vlastní bezmoci.

Nějakým zázrakem jsem zvedla sirky. Nevěděla jsem, zda vůbec ještě budou schopny něco zapálit. Škrkla jsem první, která však jen zasyčela a odmítla vzplanout. Druhá mi však dopřála klidu a začala hořet. Tak tak se mi podařilo zapálit svíčku, ale povedlo se to. Sledovala jsem plamínek, jak se uvnitř cloumá a snaží se dostat ven. I kdyby to znamenalo jeho smrt, toužil se podívat na venkovní ohavnost. Opatrně jsem šáhla na svíčku. Příjemně hřála, tak jsem si ji na chvíli přitiskla do dlaní. Plamínek tancoval po knotu a já pocítila naději. Že by všechno mohlo být v pořádku. Ale byl to jen přelud. Víte, když sedíte u hrobu vlastní matky, nedokážete přijmout fakt, že všechno bude v pořádku. Nejde to.

Položila jsem svíčku zpátky na své místo a promnula si ruce. Zvedla jsem se a otřepala ze sebe sníh, který se mi přilepil na každičkou část oblečení.

„Měj se, mami. Doufám, že mě alespoň sleduješ ze svého nového domova. A… Šťastný a veselý…“ Odklonila jsem se od hrobu a vydala se ven po vyšlapané cestičce. V hlavě se mi prolínaly momenty z minulého roku. Lidé sháněli dárky na poslední chvíli. Spěchali, stejně jako moje máma. Nechtěla domů přijet pozdě a přidala na plynu. V zatáčce jí to podjelo na náledí a… Auto zůstalo rozpůleno o strom. Máma byla na místě mrtvá. Přijela by jen o pár minut později… Ale ona to tak nechtěla. Toužila po tom, abychom byli všichni spolu v ten pravý čas. Měla o Vánocích krásnou teorii. A kvůli ní zemřela.

Po cestě zpátky jsem sledovala ostatní. Jak si upravují každou maličkost, jen aby vše bylo perfektní. Tak jako jejich povrchní vzhled. Bylo jim jedno, jak se cítí ostatní. Jak špatně na tom jsou. Oni byli středem svého světa a to jim stačilo. Právě teď umírají lidé. V třetích zemích ani nemají na jídlo a oni se tu pyšní svými drahými výzdobami, jen aby je za pár dní mohli zase sundat. V dnešním světě jde jen o jedno. Být tím nejlepším. Pokud člověk nebojuje, ušlapou ho jako býci v aréně. Já to neumím. Neumím být dominantním býkem, stejně tak jako máma. Nikdy bych nedokázala někomu ublížit. Avšak, člověk ubližuje, aniž by si to uvědomoval. Aniž by po tom toužil. Ani andělé na zemi nejsou bez svých hříchů. A proto jsme jim utrhali křídla. Aby si uvědomili, že i oni, přestože jsou zrozenci vůle boží, konají hříchy. Protože na světě nic nemá svůj řád a člověk málokdy dosáhne svého štěstí. Já ho ztratila před rokem. Nedokážu slavit Vánoce tak, jak by si ostatní představovali. Měl to být den narození Ježíše Krista. Pro mě je to však den smrti. Smrti mé matky. A to není důvod k radosti. Tak šťastný a veselý…