Kapitola 1

Maličká, sotva viditelná silueta dívenky se krčila v rohu tmavého, zatuchlého pokoje. Vzduchem se nesl zakyslý pach močoviny a potu a celá místnost byla zahalena ve slabém, blikajícím světle. Nejednomu by se už jen při vchodu do místnosti udělalo špatně, což bylo snadno vidět po levé straně ode dveří, kde se mísily žaludeční šťávy a nestrávené jídlo každého, kdo to nevydržel. V pokoji mohlo být na třicet lidí, avšak všichni vypadali obyčejně, kromě ní. Seděla tam, horké slzy jí rozpalovaly ledové tváře, a třásla se. Měla na sobě roztrhanou bílou košili, která jí byla tak velká, že z ní každou chvíli padala. Takhle by si jí však nikdo nevšiml. Pozornost ale přitahovaly její vlasy. Tak rudě zbarvené jsem pra jakživ neviděl. Kroutily se jí okolo obličeje a rušily veškeré elementy okolo. A pak, když zvedla hlavu a ukázala mi své blankytně modré oči, zamiloval jsem se do ní. Vykročil jsem rázným krokem směrem k té drobounké postavě, která se při prvním povšimnutí natlačila ještě více do kouta. Když jsem k ní dorazil, klekl jsem si před ni na koleno a představil se jí.

„Ahoj, malá. Já jsem Bergr. A ty jsi?“ Usmál jsem se na ni a podal ji ruku. Odtáhla se ode mě ještě víc, ale promluvila.

„Jsem číslo 7835.“ Její odpověď mě zarazila. Chvíli jsem byl jako omámený, z mého údivu mě probudila až nějaká osoba, která o mě zakopla a spadla na tvář.

„Já se omlouvám, pane, nechtěla jsem…“ Ale to už ji táhli za vlasy pryč z místnosti. Ječela tak silně, že mě z toho bolely uši, ale ostatní na to jen hleděli jako na obyčejnou událost.

„Přestaňte! Kam ji táhnete?!“ Zaječel jsem na ně. Žíly na krku mi vystouply z rozčarování.

„Ublížila Vám, pane, za to bude potrestána.“

„Nic mi neudělala, pusťte ji. Hned.“ Ten, který ji táhl, přikývl, a strhl ji za vlasy na zem. Uchechtl se a pod vousy mu vykoukly zažloutlé zkažené zuby.

„Tak si ji tu užijte,“ zabručel a oba vyšli z místnosti. Žena se z posledních sil zvedla a pokusila se na mě usmát. Pak se odbelhala do protějšího koutu. Polkl jsem. Hrdlo jsem měl vyschlé, stejně jako své rty. Obrátil jsem se zpět na dívenku. Už neplakala, ale stále se třásla. Měl jsem chuť ji zabalit do svého kabátu a odnést ji hned pryč.

„Půjdeš se mnou?“ Hned, jak jsem to dořekl, se jí rozzářila očka, ale rychle zase pohasla. Jako by nevěděla, co má dělat. Ruch v místnosti utichl a veškerá pozornost se strhla ke mně.

„Chtěla bys jít domů?“ Lidé okolo si začali šeptat a ukazovat na mě. Dívenka přikývla a natáhla ke mně ruku. Opatrně jsem ji vzal za ruce a pomohl jí vstát. Podívala se mi do očí, a aniž bych si to uvědomil, objala mě.

„Děkuji, pane.“ Plakala. Tentokrát však radostí. Vykouzlila mi na tváři ten nejradostnější úsměv.

„Říkej mi Bergr.“ Vzal jsem ji do náruče a vyšel z místnosti. Dorazili jsme k dřevěnému prohnilému stolu. Za ním seděla rozvalitá stařena zavalena hromadou papírů. Když mě zpozorovala, posunula si brýle na svém křivém, mastném nose a zeptala se:

„Co chcete? To máte v plánu si odnést to ochechule?“ Podíval jsem se na ni přísným výrazem. Nechtěl jsem však vzbuzovat nepokoje, tak jsem jí jen chladně odpověděl:

„Ano, chci si ji vzít. Je třeba podepsat nějaké papíry?“ Otevřela šuplík, ze kterého se vyvanula hromada dlouho usazeného prachu, což jen naznačovalo, že sem moc často lidé nezavítali. Vytáhla složku papírů nazvanou 7835. Věděl jsem, proč je to zrovna tohle číslo. Donutilo mě to se zeptat.

„Proč tu pojmenováváte osoby čísly?“ Zabouchla šuplík tak rychle, až se celý stůl zatřásl a v jedné noze nechvalně zakřupalo.

„Myslíte si, že máme čas se tu zabývat jmény? Tohle není žádný salónek krásy, hezoune. Jaký číslo se vymyslí, takový má.“Raději jsem se více neptal. Strčila mi pod nos papíry k podepsání. Položil jsem holčičku na zem a sedl si, abych mohl vše zkontrolovat a podepsat. Dívala se na mě s obdivem a odevzdáním. Zachraňoval jsem ji z pekla.

Když byly všechny papíry podepsány, zvedl jsem a zasunul židli.

„Ještě jedna věc, pane Heytone. Za tu holku chci 50$.“ Párkrát jsem zamrkal, abych se ujistil, že mi říká pravdu.

„Vy chcete, abych za to zubožené dítě ještě zaplatil?“ Rudovláska se ublíženě obrátila do kouta. Nemyslel jsem to tak, ale nemohl jsem jí to teď vysvětlovat.

„Buď mi to dáte, nebo můžete odsud vypadnout sám tam tudy,“ poznamenala a ukázala směrem ke dveřím, kde stáli ti dva, kteří předtím chtěli zmlátit nevinnou ženu. Vytáhl jsem z náprsní kapsy 50$ a mrskl s nimi o stůl.

„Jste zrůdy. Jednou za to půjdete do pekel.“ Otočil jsem se, vzal malou do náruče a vyšel z polorozpadlé chatrče ven.

Konečně jsme se mohli nadechnout čerstvého vzduchu. Zakuckala se, tak jsem ji poklepal na záda, aby jí bylo lépe.

„Dobré?“

„Hm.“ Byla stále naštvaná za to, co jsem řekl.

„Víš, to co jsem tam řekl… To nebylo nic zle myšleného. Chtěl jsem tím říct, že mi přijde odporné, že tam s vámi nakládají tak špatně a ještě z vás v podstatě dělají prodejnou zvěř. Zaplatil bych za tebe cokoliv na světě, ale mrzí mě, že nikdo z těch ubohých lidí neuvidí ani cent.“

„Dobře. Já vím.“ Víc jsem toho z ní nedostal. Během cesty mi usnula v náručí, když jsme však dorazili domů, ihned se probudila.

„Kde to jsme?“ Ještě mrkala z rozespalosti, aby rozlepila víčka.

„Jsme doma.“ Očka se jí hned rozzářila a málem mi vyskočila z náruče.

„Opatrně!“ Položil jsem ji na zem a pustil do bytu. Zastavila se hned v předsíni a rozhlížela se okolo.

„Nikam ni neutíkej, musím tě vykoupat.“ Zamračila se.

„Co to znamená?“ Otevřel jsem pusu úžasem. To ji nikdy nekoupali? Nevěděl jsem, co na to říct.

„Slyšela jsi někdy o sprše?“

„Ano, tak nás umývali jednou týdně. Ve studené vodě.“ Ah, už jsem měl obavy.

„Tak tohle bude mnohem příjemnější a dokonce v teplé vodě.“ Znovu se jí zatřpytěly oči, jako dvě malé hvězdičky ve vesmíru.

„Můžeme to udělat hned?“ Byla tak nadšená. Sundal jsem si boty a kabát a odložil je v předsíni.

„Tak pojď.“ Zvedl jsem ji do náruče a přenesl do koupelny.

„Ještě tu chvilku počkej, ano?“ Přikývla, tak jsem odešel do své ložnice, kde na posteli leželo namodralé tričko s tepláky a ponožkami. Vzal jsem je a dorazil zpět do koupelny. Stála na stejném místě, kde jsem ji nechal. Byla tak ovlivněna životem v té ohavnosti, až se mi z toho dělalo zle. Své chmury jsem však zahnal a raději jsem z ní sundal špinavou košili. Když jsem uviděl její zbídačené tělo, měl jsem chuť brečet. Žebra měla vystouplá tak moc, že by se na ně dalo hrát. Pod nimi zely dvě obrovské fialové modřiny, stejně tak jako další tři na jejích nohách a rukách. Najednou jsem měl strach se jí vůbec dotknout, abych jí neublížil. Začala se cítit na rozpacích, tak jsem se raději otočil k vaně a začal ji napouštět horkou vodou. Stoupaly z ní obláčky páry, kterými byla naprosto unešená. Až bylo ve vaně dost vody, zastavil jsem ji a přenesl malou dovnitř. Nejdřív kopala nohama, čímž mě promočila až na kost, ale nakonec si zvykla a posadila se. Vzal jsem houbičku a opatrně ji začal omývat. Po chvíli byla voda úplně černá špínou, tudíž jsem musel napustit vodu znovu, abych jí mohl umýt vlasy. Když bylo vše hotovo, vytvořil jsem jí kostrbatý turban na hlavě a oblékl ji do čistého oblečení. Byla tak překvapená. Neznala nic. Zavedl jsem ji do svého pokoje a posadil ji na postel.

„Teď se nelekni, ano? Možná to bude trošku šimrat. A taky pravděpodobně tahat. Ale budu se snažit, aby to nebolelo, ano? Kdyby něco, tak řekni nebo zakřič.“ Asi jsem ji tím vyděsil více, než abych ji uklidnil. Vytáhl jsem tedy fén s hřebenem a zapojil ho do zásuvky. Ozval se bručivý zvuk a ona se na mě hned otočila s úděsem.

„Neboj se, to nic není, jen ti vysuším vlásky, ano?“ Bál jsem se, abych ji zbytečně ještě nevylekal, ale jako obvykle přikývla a obrátila se zpět. Naklonil jsem se k ní a opatrně ji začal fénovat. Vlasy měla tak zakuckané a smotané, že jsem měl starosti, jestli nebude třeba to ostříhat. Ke konci už mi nic jiného nezbývalo, tak jsem jí je zkrátit od pasu až po lopatky. Nevadilo jí to. Neměla ani tušení, co vlastně provádím. Když jsem byl hotov, řekl jsem jí, aby seskočila z postele a šla za mnou. Poslechla a držela se těsně u mě. Vykročil jsem z pokoje a vešel do toho přímo naproti. Rozsvítil jsem světlo a to ozářilo malinký oranžový pokojíček.

„Tak jak se ti líbí?“ Rozpačitě se na mě podívala.

„Co?“

„No, tohle je tvůj pokoj.“ Vydechla úžasem.

„Můj pokoj? Páni!“ Rozeběhla se k posteli a padla do ní. Válela se tam se všemi hračkami a já věděl, že je šťastná. A já byl šťastný. Dokázala ze mě udělat člověka, jakým jsem chtěl být celý svůj život.

„Mimochodem, chtěl bych ti dát jméno.“

„Jméno?“

„Ano, něco jako když jsi byla 7835, ale to opravdové lidské.“

„Jé, a jaké?“

„Co třeba Sallie?“

„Sallie?“

„Ano, znamená to princezna. A ty jsi taková malá princezna.“ Usmála se.

„Tak jo.“ Sledoval jsem, jak si hraje, a úplně ztratil pojem o čase.

„Co bude teď?“ Ani jsem si nevšiml, že ke mně přiběhla. V ruce držela plyšového psa, který byl málem větší než ona. Až teď jsem si uvědomil, jaké má opravdu vlasy. Vlnily se jí podél obličeje a vytvářely jí lví hřívu. Byly krásnější, než jsem myslel. Zatahala mě za nohavici, abych se probudil ze své bubliny.

„Večeře, co ty na to?“

„Večeře? Takže kousek chleba a vody?“ Poklekl jsem k ní.

„Ne, tentokrát dostaneš dobrou, teplou večeři.“ Nevěděl jsem, jestli se jí z toho nebude dělat zle, dle uvážení, že celý svůj život, co strávila v té díře, byla jen o chlebu, ale něco sníst musela. Něco dobrého.

„Tak pojď, podíváme se, co tu máme.“ Došli jsme do kuchyně, a když se začala naklánět, aby viděla, co se děje na kuchyňské lince, vysadil jsem ji na ni a nechal ji mne sledovat. Byla omámena ze všeho, co jsem dělal. A já byl omámen z ní. Doplňovala můj život, tak jako já naplňoval ten její. Byla moje a já ji nehodlal nikdy pustit.

Jídlo nakonec skončilo s bramborovou kaší a kouskem uzeného masa. Nechtěl jsem, aby to bylo moc těžké, tak jsem jí řekl, ať jí opatrně, a když jsem viděl, jak to do sebe hltá, musel jsem ji zastavit.

„Nemůžeš to do sebe tak nacpat. Bylo by ti špatně, víš? Tady se nemusíš bát, že budeš mít málo, nebo že nebudeš mít co jíst. Když budeš mít hlad, tak mi řekneš, ano?“

„Ano.“ Položila příbor a dožvýkala, co měla v ústech.

„Tak já už nechci.“ Zasmál jsem se. Byla tvrdohlavá, ale byl jsem rád, že se pomalu učí. Zasmála se taky. Měl jsem pocit, že neví, proč to dělá, ale smála se, a to byl tak kouzelný moment, že jsem ji objal.

Abych stihl poklidit v kuchyni, posadil jsem ji na gauč a zapnul televizi. Byla překvapená, ale líbilo se jí to, a na chvíli jsem ji zabavil. Než jsem stihl doumýt nádobí, usnula poklidným spánkem. Přenesl jsem ji do postele a sám si lehl do své. Ani jsem si neuvědomil, jak moc mě to unavilo. Byl jsem šťastný, že jsem zachránil tak malého tvora od bídného života. Byla pro mě vším.

Usnul jsem po několika minutách tvrdým spánkem.

Najednou jsem ucítil nějaký pohyb. Rychle jsem otevřel oči, ale to, co jsem viděl, mě zase uklidnilo, pouze však na chvíli.

„Já se bojím.“ Slzy jí stékaly po tvářích a já se cítil v rozpacích. Nebyl jsem si jist, co dělat, tak jsem si ji přitiskl k sobě a zašeptal jí:

„Nemusíš se bát, jsi tu se mnou, ano? Ochráním tě.“ Ovinula se kolem mé ruky a spokojeně zabručela.

„Děkuju, tati.“ Vyrazila mi dech. Najednou jako bych si vzpomněl na vše, co bylo před tím. Vyhrkly mi slzy, ale nechtěl jsem to na sobě dát znát. Ani mi nedošlo, jak moc je jí podobná. Už to bylo 5 let, co zemřela. A já na ni zapomněl. Jak jsem mohl? Byla tak malá, jako ona. A dnes, dnes jsem na ni zapomněl. Musel jsem. Sallie nebyla její náhradou, ale byla mou novou dcerou. Ellie už nebyla. Navždy bude v mém srdci, ale přítomnost teď patří Sallie. A já věřím, že až by byla starší, tak by pochopila. Pochopila by, proč jsem si přivedl Sallie domů. Protože žádný tvor si nezaslouží žít v tak mizerných podmínkách. Protože každý tvor si zaslouží žít svůj život, jak nejlépe to jde. A já doufal, že to Sallie budu moci poskytnout. Že bude mít ten nejkrásnější život, jaký ji budu moci dát. A s těmito myšlenkami jsem usnul vedle malého dítěte v náručí, které pro mě znamenalo více, než by si kdokoliv dokázal představit. Můj život měl zase cenu, a já ho nehodlal promarnit. Mám Tě rád, dcerko.