Kapitola 1

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela oči.

„Páni, mami, to je nádhera!“ Usmívala jsem se do zrcadla na svůj vlastní odraz. Máma se usmála, odložila kulmu a zalakovala mi vlasy.

„To víš, jsem už zkušená,“ zasmála se a šťouchla do mě.

„To tak určitě, vždyť jsi mi připálila ucho!“ Musela jsem si do ní rýpnout, i když jsem to myslela v dobrém. Dnešek měl být tím úžasným dnem a ona mi pomohla se přiblížit k lepšímu konci.

„Tak, šup dolů z židle.“ Seskočila jsem a konečně se mohla plně prohlédnout. Modré, krajkované šaty mi splývaly podél boků a poukazovaly na mé přednosti. Vlasy jsem měla částečně sepnuté sponou, zbytek mi plál okolo tváře v kudrlinách stvořených kulmou. Byla jsem jemně nalíčená, ale tak, aby to bylo vidět. Navrch tomu připadly černé boty na podpatku, překvapivě pohodlné. Poprvé za svůj život jsem byla ochotna o sobě říci, že mi to sluší.

„Vypadáš nádherně, sluníčko.“

„Děkuju, mami.“ Usmála jsem se na ni a objala ji. Tolik mi se vším pomáhala, že jsem se jí ani nedokázala dostatečně odvděčit. V tom zazvonil zvonek. Rychle jsem zamrkala a začala panikařit.

„Mami, už je tady, co mám dělat?“ Máma mě rychle chytila za ruce, čímž jsem se zastavila.

„Uklidníš se, půjdeš dolů a otevřeš mu, ano? Pak už to půjde samo.“ Hluboce jsem vydechla a přikývla.

„Tak jo. Už běžím!,“ zakřičela jsem a rozeběhla se.

„Neutí…,“ ale to už jsem se řítila směrem k zemi. Naštěstí jsem chytila balanc a postavila se zpět na nohy.

„Jsem v pohodě!,“ zaskučela jsem za sebe a seběhla schody. Před dveřmi jsem se ještě zkontrolovala, upravila šaty a s úsměvem jsem otevřela dveře. A tam stál… můj kamarád Sam.

„Same! Co tu děláš?“ Vtáhla jsem ho dovnitř a rychle zabouchla.

„Vždyť mi za chvíli dojde můj doprovod! Co asi řekne, když tu uvidí někoho jiného?“ Šťouchla jsem do něj a on mi to oplatil s úšklebkem v tváři, čímž mě samozřejmě vyvrátil z rovnováhy a já opět již podruhé padala k zemi. Naštěstí mě pohotově chytil a vytáhl zpět do rovné polohy.

„Promiň,“ zabručel a postoupil o kousek dál. Zamžoural očima a chvíli mě sledoval.

„Páni. Jsi krásná.“

„No jasně, ty pitomečku,“ odvětila jsem a hodila po něm botu.

„Hej, snažil jsem se být milej!“ Oba jsme se zasmáli. Mezitím sešla dolů i máma.

„Ahoj Same, copak ty tu?“

„No, přišel jsem zkontrolovat Beth, ale evidentně mě tu nepotřebuje.“ Vyplázl na mě jazyk a kráčel směrem ke dveřím.

„Pojď sem, ty jeden blbečku.“ Chytila jsem ho za ruku, stáhla ho k sobě a objala ho.

„Dneska si to užijem, jak nejlíp budeme moct, jo? Ty jdeš se super hot kočkou ze školy a já zase se sexy fotbalistou, tak ať si to nepokazíme, jo?“ Mrkla jsem na něj, a i když byl nejdříve chvíli v rozpacích, přikývl a mrkl též.

„Tak já už jdu pro Sadie. Uvidíme se tam, Beth.“ Zamával a vykročil pryč. Zrovna když vyšel ze dveří, srazil se s Rickem.

„Ehm, ahoj Ricku,“ zamumlala jsem a promnula si ruce. Byla jsem nervózní. Nepatřila jsem mezi školní hvězdy a fakt, že mě pozval jeden z nejhezčích kluků ze školy, byl pro mě naprosto nečekaným, ale zároveň tím nejúžasnějším momentem.

„Tak… Můžeme jít, jsi připravená?“ Sebrala jsem kabelku a oblékla si kabát.

„Jo, už můžem.“ Usmála jsem se a zamávala mámě, která nás sledovala ze zápraží. Přijel úžasným, černým Cadillacem, což jen přidávalo na efektu té již teď skvělé atmosféry. Otevřel mi dveře jako gentelman a já to s úsměvem přijala. Takové chování bych si nechala líbit.

Když jsme dorazili na místo, bylo tam už plno studentů. A nejméně polovinu z nich jsem neznala. No dobře, nenamlouvejme si to, neznala jsem tak 90% lidí, co přišli. Ale v tento okamžik mi to bylo absolutně ukradené.

„B… eum… jdeme?“ Ani jsem nezaregistrovala, že na mě mluví. Vždyť ani neřekl… Počkat to vážně? Ale že se divím, nikdo mě nezná. Ale můj doprovod by snad mohl.

„Beth,“ pronesla jsem znuděným tónem, ačkoliv jsem se tak vůbec necítila, a vystoupila jsem z auta.

„Však já to vím.“ Spravil si límec u saka a zamknul auto. Mně nezbylo nic jiného, než protočit panenky a doběhnout k němu, aby mi mohl nabídnout rámě. Nebo spíše se ho z něj pokusit vydobít. U vchodu jsem nahodila roztomilý úsměv, abych alespoň měla hezkou vzpomínkovou fotku, a poté jsme společně vkročili dovnitř. Hudba již jela na plné pecky a upřímně, hráli fakt dobré písničky. Odložili jsme si do šatny a přesunuli se na parket, vedle kterého byli seřazené stoly. K jednomu jsme zamířili. Nevěděla jsem, kam jde, ale nechala jsem se vést. Došli jsme ke stolu, kde sedělo pár kluků. Dle jejich rozvalení jsem usoudila, že to budou další fotbalisté. No jak jinak by mohli sedět.

„Čus vole!“ Všichni si mezi sebou rozdali „hi5“ a já tam stála jak opařená. Že by mě třeba představil?

„Já jsem Beth,“ špitla jsem a zamávala trošku rozpačitě.

„Čau.“ To byla ta první a poslední věc, které se mi doneslo z jejich rozhovoru. Padla jsem na židli a seděla tam snad další dobrou půlhodinu, poslouchajíc žvásty každou-chvilku-si-donášejících-pivo borců. Snažila jsem se najít Sama, ale nikde nebyl. V té hordě lidí jsem ho prostě nemohla najít. Když už mi nuda začala hryzat podpatky, zvedla jsem se a zatáhla Ricka za ruku.

„Jdeme tancovat!“ Ani jsem mu nedala čas na rozmyšlenou a vytáhla ho na parket. Nevím, kde se ve mně vzala ta síla odtáhnout takovýho namakanýho obra od stolu, ale aspoň jsem měla dobrý důvod připadat si jako Hulk. Zrovna jela pomalá písnička, akorát na ploužák, snad jedinej tanec, ve kterým jsem byla dobrá, tak jsem toho využila. Chytila jsem ho kolem krku a položila si hlavu na jeho rameno. On mě zase chytil v pase, ale když v jeden moment sjel na můj zadek, musela jsem mu ty pracky vytáhnout zpátky, jinak by mi tam udělal díru.

Když skončila písnička, měla jsem v plánu vrátit se zpět ke stolu, jelikož už mi ty jeho oplzlý ruce lezly na nervy, ale on mě stáhl na druhou stranu a řekl, že mi chce něco ukázat. No proč ne, horší mi ten večer už udělat nemohl.

Vyšli jsme ven, na druhou stranu, než byl východ, a tam se tyčila obrovská, překrásná zahrada.

„Říkal jsem si, že k tak krásnému stvoření se hodí něco překrásného.“ Že by to přece jen nebylo tak špatné?

„Páni.“

„Jo, páni.“ Usmál se a vedl mě směrem k malému altánku uprostřed, ověšeného malými světýlky a růžemi, což tomu dodávalo romantický nádech. Najednou jsem se ocitla sedíc na lavičce v altánku sledujíc taneční kreace dveřmi do sálu příliš těsně vedle Ricka. Položil mi ruku na stehno a naklonil se ke mně.

„Jsi fakt kost, holka.“ Snažil se mě políbit, ale jeho pivnímu dechu jsem tak tak uhnula, tudíž to šlo jen na tvář. Rukou mi mezitím začal vyhrnovat sukni šatů, což mi v hlavě rozblikalo ne často fungující červený alarm a já začala panikařit. Stáhla jsem mu ji na jeho vlastní koleno a odsunula se kousek dál.

„Hele, proč jsi mě vůbec pozval?“

„No proč asi.“

„No proč asi. To bych ráda věděla.“

„Viděla ses někdy v zrcadle? Jseš fakt sexy.“ Poposedla jsem si ještě dál.

„Takže to je tvůj jediný důvod?“

„Ano, proč bych tě jinak zval. Dělala bys mi ostudu, kdybys byla hnusná.“ Hajzl.

„Víš ty co, jdi se vycpat.“ Nevěděla jsem proč, ale začaly mi slzet oči. Vyběhla jsem z altánku a vběhla do sálu. Bylo tam ale moc lidí. Rychle jsem se rozhlédla kolem sebe. Všimla jsem si schodů nahoru. Moje záchranná pomoc. Vyběhla jsem nahoru, ani jsem nevěděla jak, a znova se rozhlédla. Vedly tam ještě jedny schody, pravděpodobně na střechu. Sundala jsem si ty otravné podpatky a vyšlapala těch pár dalších schodů. Nahoře jsem minula pár líbajících se párů, a dokonce i jeden, který snad ani netušil, že je na střeše, protože to, co se tam mezi nimi odehrávalo, by se spíš mělo odehrávat doma v posteli, ale někdo má asi rád extravaganci. Doběhla jsem až na druhou stranu střechy, kde jsem se zastavila a po chvíli dokonce i padla na nohy. Brečela jsem a mé tělo vydávalo takové zvuky, jaké snad v životě nevypustilo do světa. Z úst prosím.

Nechápala jsem, jak jsem mohla být tak pitomá. Byla jsem jak z nějakého amerického teenage filmu. Hezká holka si vyjde na ples s namachrovaným fotbalistou, a všechno se zdá perfektní, a on se pak ožere a chce vás leda přetáhnout. No to jsem to dopadla. Že já musím vždycky dopadnout tak špatně. Začala mi i rýma, což mi na vzhledu zrovna nepřidávalo. A jelikož všechny mé věci byly v šatně, nebylo ani jak ji zastavit. No, věřila jsem v sílu vlastní ruky a utřela si nos.

„Co tu děláš?“ Zarazila jsem se v půli svého odvážného činu a zvedla oči nad sebe. A tam stál Sam.

„Spíš co ty tu děláš? Kde máš svou nádheru?“ Nechtěla jsem být hnusná, ale byla jsem. Jo, měla jsem právo si to dovolit.

„No, ne že by to bylo zajímavější, než co se děje s tebou, ale když už se ptáš, tak ta mě zatáhla do svého klubu čubiček, kde plánovali, jak mě dostat k tomu, abych za ně dělal domácí úkoly a všechny seminárky. A nakonec při tanci se na mě tak lepila, že jsem měl pocit, jako by mi zatlačila mé přednosti až do zadních částí mého těla. No, nic nového.“ Musela jsem se zasmát, ale nesmála jsem se dlouho, jelikož mi začalo téct z nosu a to jsem před Samem podstupovat nechtěla. Ne že by mi to vadilo, ale ten by se mi smál ještě měsíc.

„Když mi dáš kapesník, povím ti svoje.“

„No tak fajn.“ Vytáhl jeden z náprsní kapsy a podal mi ho. Otočila jsem se k němu zády a slyšela jsem, jak se chichotá, tak jsem se ho volnou nohou pokusila nakopnout.

„Chceš ten kapesník vrátit nebo co?“ Bylo slyšet, že přestal.

„Ne, děkuji, slečno, mám svých vlastních výtrusů až dost.“

„Oh bože, jak můžeš být tak nechutnej.“ Alespoň na chvíli mi ten pakůň pomohl zapomenout na toho idiota. Obrátila jsem se zpátky a kapesník hodila vedle sebe.

„Stejně to tu nikoho zajímat nebude. Ať si to sežerou.“

„Mně se neospravedlňuj. A teď povídej.“ Najednou se jeho položení změnilo. Jakoby přešel z pitomce na citlivého. A to on uměl moc dobře. Posadil se ke mně na zem, díky bohu mu došlo, že já se ke vstávání nemám.

„No, tak jako obvykle se mnou. Hezkej kluk, představa fajn večeru, celou dobu si mě nevšímá, za jeden tanec mi ošahá celej zadek, dotáhne mě do altánku na zahradu a chce se muchlovat. Na nic víc totiž nejsem.“ Chtělo se mi zase brečet. Možná to byla pravda. Možná jsem vážně nebyla na nic jiného. Vtom jsem se objevila v Samově náruči. Začala jsem brečet.

„Tohle měl být náš skvělej večer. A dívej, jak jsme dopadli. To není fér. Proč to takhle dopadá?“ Odtáhl mě od sebe a podíval se mi do očí.

„Protože si vybíráme špatné partnery.“ A já najednou pocítila ten okamžik motýlů v břiše. Nikdy jsem to nezažila. Bylo to až nezvykle příjemné, ale zároveň mě to znervózňovalo. Znala jsem se se Samem celou střední a nikdy jsem o něm takhle nepřemýšlela. Ale teď, když jsem se probírala starými vzpomínkami, všechno to dávalo smysl. Proč mě chodil tak často kontrolovat, proč se o mě tak staral, proč mi se vším pomáhal. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že to moje zpropadený srdce bije čím dál rychleji, a naznačuje mi, že tohle je ono. Tohle je to, co jsem celou dobu chtěla.

„Slib mi, že když se rozejdeme, tak budeme stále kamarádi.“ Překvapilo ho to, ale zareagoval dostatečně rychle a chytil mě kolem pasu.

„Slibuju,“ vysoukal ze sebe a políbil mě. Celým tělem mi projel elektrizující pocit. Jestli jsem se v tu chvíli nedotýkala žádného vedení, tak to asi vážně byl ten magický okamžik, jak se říká. Byla jsem šťastná a doufala jsem, že on byl taky. Tohle byla ten nejúžasnější bál, jaký jsem kdy viděla. A zažila. Měla jsem úžasnýho kluka, úžasnou pusu a úžasně hrající hudbu.

Uslyšela jsem naši oblíbenou písničku.

„Tak pojď, vstávej! Slyšíš to, utíkej!“ V rychlosti jsem si nazula podpatky, otřela slzy a zamířila ke schodům.

„Počkej!“ Zastavila jsem se a otočila se.

„Co se děje?“ Počkala jsem, až ke mně přijde.

„Tohle,“ řekl a zvedl mě do náruče.

„Pusť mě dolů, takhle si nás každej všimne!“

„No právě. Budeme konečně slavní na naší škole.“

„Ty pitomečku,“ zašeptala jsem a políbila ho. Opatrně mě snesl až na parket. Jak jsem řekla, všichni nás sledovali. Ale mě to bylo jedno. Protože v tu chvíli jsme to byli jen my dva. Náš bál. Náš tanec. Náš život. Protože mít kluka kamaráda je fajn, ale mít klučičího přítele-kamaráda je mnohem lepší.