Kapitola 1

„Naah! To je ale krásný den!“ usmál jsem se.

Za mnou se na kopec vyškrábal Ichigo. Funěl vypětím, jako by běhal maratón.

„Renji! Proč jsme se museli táhnout takhle daleko?!“

Musel jsem se mu zasmát. Když je naštvaný, vypadá tak roztomile. Zadíval jsem se na modrou oblohu. Vítr mi vlál ve vlasech a já se cítil, jako bych uměl létat. Roztáhl jsem ruce a zhluboka se nadechl.

„Aaaahhh!“

Ichigo mě tiše sledoval. Ty jeho očka. Je jako štěňátko. Nejraději bych ho celý den objímal. Otočil jsem se na něj a znovu se usmál. Chytil jsem ho za ruku a zvedl ze země.

„Dělej! Sundej si boty!“

Ichigo na mě nechápavě vykulil oči. Sedl jsem si a začal si rozvazovat tkaničky. Sundal jsem si nejdřív levou a pak pravou botu. Když mě viděl, Ichigo udělal to samé. Ponořil jsem prsty na nohou do čerstvé trávy. Nepopsatelný pocit. Zvedl jsem se a chytil Ichiho za ruku. Jakmile jsem ho vytáhl na nohy, rozběhl jsem se s ním dolů z kopce.

„C-co to děláš?“

Ichigo se nejdřív tvářil nechápavě a sedl na zadek. Začal jsem se smát. Připadal jsem si jako dítě, když dostane pod stromečkem vytouženou hračku. Jako kdybych tančil do rytmu větru.

„No tak, Ichigo! Pojď za mnou. Uvidíš, bude se ti to líbit.“

Ichigo se zvedl a přišel ke mně. Plácl jsem jej po rameni a se slovy „Máš babu!“ jsem začal utíkat pryč.

„Huh? Co!?“

Rozběhl za mnou a začal mě pronásledovat. Všechny starosti jako by z něj najednou opadaly a zvonění jeho smíchu se ozývalo všude kolem.  Rozběhl jsem se proti němu a srazil ho na trávu. Oba jsme se začali smát. Stromy okolo nás tančily a vítr nám hrál ukolébavku.

„Přeju si, aby tohle nikdy neskončilo,“ pošeptal jsem.

Převalil jsem se blíž k Ichigovi a lehl si mu na hruď. Zaposlouchal jsem se do tlukotu jeho srdce. Tak uklidňující. Dokázal bych zapomenou na vše a soustředit se jen na tenhle jediný okamžik.

~~~~~

Ichigo přiběhl do mého nemocničního pokoje.

„Renji!? Co se děje!?“

Zakašlal jsem a pohlédl na něj. V jeho očích se odrážel strach. Jako ztracené štěně. Pokynul jsem, ať jde blíž. Přišel až ke mně a posadil se na židli vedle mé postele. Chytil jsem ho za ruku.

„Víš. Umírám. Mám nemoc, která se nedá vyléčit.“

Ichigo se zatvářil, jako by tomu nechtěl uvěřit. Na jeho místě bych udělal to samé. Zadíval se mi do očí. Ty jeho se leskly slzami.

„Ch-chtěl jsem ti poděkovat. Díky tobě jsem se cítil šťastný.“

Ichigovi začaly téct slzy. Natáhl jsem ruku a setřel mu slzy z tváře. Stiskl moji ruku pevněji.

„Prosím, usměj se. Nechci si tě pamatovat smutného.“

Utřel si slzy do rukávu a kývl hlavou. Na jeho tváři se objevil úsměv. I přes veškerou snahu šlo vidět, že by se nejraději rozplakal. Usmál jsem se a zavřel oči. Přál bych si s ním zůstat na vždy.

„Mi-luju tě,“ zašeptal jsem.

Stisk mé ruky pomalu slábnul, až jsem tu jeho pustil uplně…