Kapitola 1

Den pod psa

Kapitánka Unohana měla den pod psa. Ne, oprava, TÝDEN pod psa. Proč? V Karakuře se objevilo několik Menosů a nechali za sebou fakt velkou spoušť. A tohle naplnilo pokoje. Dále pak 12té divizi vyletěly baráky do povětří, protože jejich kapitán dělal nějaký pokus. To naplnilo další pokoje a jejich rány byly obtížnější na léčení. Asi to byla chyba radioaktivity nebo tak. A navíc se polovina poručíků a asi 50 úředníků rozhodla uspořádat velkou pařbu, takže všichni měli kocovinu jak něco a chodili si pro léky. Plus byla polovina dubna a Soul Society zasáhla hnusná chřipka. A Isane bolelo břicho (jak se to mohlo stát, to nevěděla. Ale měla tušení, že to má spojitost s jejím výletem do světa živých.A odmítala od ní pomoc.) A měla před sebou horu papírování a taky ji BOLELA HLAVA.

Oh ano, opravdu měla den pod psa.

Když měla volnou(vzácnou) chvíli, tak si sedla do kanceláře a užívala si šálek zeleného čaje. Už se chystala potřetí napít, když v tom vletěl do kanclu Hanataro. Nasadila úsměv a zeptala se, „Hanataro, co pro tebe můžu udělat?“ vypadal, že je vystrašený a popadal dech.

Vypadal velmi vystrašeně.

„J-Je tady 11 divize! M-Měli trénink.“

Unohana pozvedla obočí. „Oh?“ Už předem věděla, jak to dopadne. „Kolik jich čekáme?“

„22.5“

„.5?“

„Poručík Yachiru jde taky.“ Ach. Tak to dává smysl. Jako na zavolanou, Zaraki Kenpachi rozrazil dveře s nešťastně se tvářící Yachiru na rameni. Jeho uniforma byla na několika místech rozervaná a z hrudi a ramen mu tekla krev.

Hanataro překvapeně, bojácně a taky pohoršeně vykřiknul. Jak může někdo vrazit do kanceláře jeho kapitánky bez klepání? Unohana nepohla ani prstem. Už si za ty roky zvykla.

„Hanatoro prosím, informuj ostatní členy 4.divize a pomáhej jim.“

„A-Ano madam!“ Nikdy ho neviděla běžet tak rychle.

Kenpachi na ni bezeslova zíral a ona mu to mlčky oplácela. Bez toho, aby přerušil oční kontakt zvedl Yachiru a položil ji Unohaně na stůl. Unohana se okamžitě soustředila na malého poručíka, který se teď tvářil jak opilý méďa. Usmála se na ni. „Tak co tě trápí Yachiru?“ Jen Unohana mohla ji mohla říkat jen jménem. Z většiny proto, že se jako jediná nebála toho, co by ji Kenpachi udělal, kdyby ji neřekla Poručíku. Yachiru se podívala na Unohanu a ta si všimla, že je chuděrka trochu zelená.

„Bolí mě bříško.“

„Žaludek?“ na moment se zamyslela, „co si dneska jedla Yachiru?“

„Sladkosti.“

„Aha. Něco jiného?“ Holčička zavrtěla hlavou. Unohana se jemně usmála a použila na ni rychlé kido kouzlo.

„Lepší?“ Yachiru přikývla.

„Dneska už žádné sladkosti. A nezapomeň před tím sníst nějaké normální jídlo.“ Yachiru znova přikývla a seskočila ze stolu. Při tom shodila pár papírů. Unohanu to trochu rozhodilo, ale nedala nic znát.

„A teď Ken-chan!“ zařvala Yachiru.  Otočila se na kapitána a on zabručel něco v tom smyslu, že mu to je jedno. „Hej děvče. Bude to nějakou chvíli trvat…“

„Okay Ken-chan, najdu si Plešouna a budu si s ním hrát,“ vyběhla z pokoje. „Uvidíme se pak!“

Unohana se usmála a požádala Kenpachiho. „Mohl byste prosím jít do volného pokoje? Pacienty ve své kanceláři neošetřuji.“

„Keh, jo jo, už idu.“ Navedla ho do malého pokoje přes chodbu. Byl perleťově bílý, měl postel a mále okno se závěsy. Byla tam taky židle a ostatní nábytek byl skromný.

Řekla mu, ať si sedne na postel, ale on si sedl na židli. Nehádala se a sama si na postel sedla. „Takže, za prvé, jak jste přišel k těm zraněním?“

„Bojoval jsem.“

„S vašimi muži?“

„Jop s některýma, ale většina ran je z boje s Ichigem. Přišel sem s Rukiou, tak sem toho využil.“ zazubil se.

„Aha, v jakém stavu je on?“

„Přežije. Šel zpátky do Karakury za nějakou Orihime nebo co.“

„Oh, jestli šel za ní, tak bude v pohodě.“ Na moment bylo ticho. „Sundal byste si prosím uniformu, abych lépe viděla na ty rány?“

„Ok.“ Postavil se a začal si rozvazovat pásek. „Kapitáne Zaraki! Myslela jsem horní část uniformy!“ trochu se začervenala kvůli jeho drzosti. A kvůli něčemu jinému. V jednu chvíli k němu cítila něco víc ikdyž nevěděla proč. Zavrhla ty pocity a soustředila se na Kenpachiho.

Který byl teď do pasu nahý. Skvěle.

Oči se ji při pohledu na tolik krve rozšířily. Dlouhé rány křižovaly jeho hruď, některé hluboké jiné ne. Další byly podle ní i na jeho zádech a několik na tváři a krku.

„Lehl byste si prosím na postel, abych na vás lépe dosáhla?“

„Keh. Na postel si nelehnu.“ Unohana si povzdechla. Věděla to, že nelehne. Pochybovala, že mu jeho pýcha dovolí si jen sednout natož lehnout. Začala s jeho pažemi a používala speciální kido, aby vyléčila mnoho oděrek a ran. Kvůli těm hlubším se ho musela dotýkat. Nemohla si pomoct a červenala se, když se dotýkala těch vypracovaných paží. Podvědomě si všimla, že měl pevné svaly a široké paže, ale ignorovala to a přesunula se k jeho zakrvácené ruce. Něžně vzala jeho ruku do svých. Znova se lehce červenala a znova to ignorovala. Vyléčila jeho druhou paži a potom si odpočinula.

„Co je?“ zeptal se Zaraki. Podívala se na něj a řekla. „ No, snažím se přijít na to, jak vám vyléčit torso bez toho, abyste ležel.“

„Co, nemůžete tam dosáhnout?“

„Ne, kapitáne. Nemůžu, jste moc vysoký.“

„Keh, nebo ste moc malá. A říkejte mi Kenpachi.  Ti „kapitáni“ mě už serou.“

Povzdechla si. „Jak si přejete Kenpachi, ale stále jsme nevyřešili, jak dosáhnu na hruď.“

Zazubil se. „Na to mám řešení.“ Bez dalšího slova ji zvedl a něžně posadil na klín. Říct, že Unohana byla v rozpacích, by bylo nedorozumění. Musela balancovat na Kenpachiho klíně, rukama se opírala o jeho hruď a jeho paže ji objímala kolem těla a rukou ji držel za bok. Druhou ruku měl položenou na jejím koleně.

„Tak.“ Řekl, „Problém vyřešen.“

Unohana ztuhle přikývla a začala léčit jeho hrudník z pravé strany. Položila mu ruce přímo na prsa, kde byla většina ran. Zabralo ji 10 minut vyléčit rány kolem ramen. Jestli to tak půjde dále, tak tu budeme do půlnoci. Pustila se do oblasti nad srdcem. (Ano, to znamenalo jeho bradavky. Pousmál se, když viděl její výraz.)

Konečně po 20 minutách se přesunula na břišní svaly. Byly zašpiněné od krve ale i přes to mohla vidět, jak jsou po trénincích vytrénované. Začervenala se, bylo to poprvé, co se musela dotknout mužského těla takhle přímo. Pracovala nejrychleji, jak mohla, aby předešla ztrátě více krve. (Aspoň to si sama řekla.)

Když vyléčila většinu pravé části hrudi (neodvážila se požádat, aby si snížil kalhoty, protože se bála, co uvidí) tak ji zvedl a otočil, aby mohla vyléčit i levou část. To zabralo další hodinu kido práce. Unohana si povzdechla a byla vděčná, že se konečně dostane z jeho klína.

„Tak teď vaše záda kapitáne.“ Zvedl se a sundal gatě. Unohana se otočila a zakrývala si rukou oči. Měla štěstí, že pod tím měl bílou bederní látku (? Newím xD)

„Kapitáne, tohle nebylo třeba…“

„Jo bylo. Nevyléčila jste oblast pod uniformou a já vím, že tam mám ránu, která mě bolí jak svině.“

„Ano, ehm…mohl byste si je dát zpátky?“

„Ne.“

„Prosím?“

„Ta rána je na stehně.“

„O-oh…tak si uniformou zakryjte…ehm…intimní místa…-Kenpachi se rozesmál-…a já to dokončím.“ Slyšela šustění látky a pak se ocitla ve vzduchu. Kenpachi ji jednou rukou zvedl (druhou si držel látku na místě), otočil ji tváří k ní a sedl si. Unohana nyní stála mezi jeho nohama. Začala léčit tu ránu. Měl pravdu, opravdu byla hluboká a dlouhá. Musel bojovat ve vzduchu, když jí schytal. Její tváře byly asi teplejší než Yamamotova bankai, když byla u něj tak blízko. Ani na to pomyslet nechtěla.

Přesunula se na spodní břišní svaly. Měl tak bodnou ránu. Byla záludná, protože byla malá ale hluboká. Když byla hotová, tak se rychle otočila, ale on ji otočil zpátky.

„Ještě si nemůžu oblíct gatě, mám ještě jednu ránu nad…“

„Podívám se na to pak, teď…“ Otočil se, když začala léčit jeho záda. Když byla hotova, tak si kleknul, aby mu mohla vyléčit ramena a vrchní část zad. Povzdechla si a léčila řečené oblasti.  Z toho používání kida kouzel začínala být unavená. Když se chtěla vrhnout na ránu na rameni, tak přemýšlela, že se zeptá, zda si nemůže odpočinout.

„Kenpachi, myslím že…“ Dveře se rozlítly a dovnitř vletěl Hanatoro. „KAPITÁNKO! Já…“ Uviděl Zarakiho klečet jen se zakrýtým…(censura xD) a ničím jiným na sobě. Jeho vlastní kapitánka měla ruce na jeho ramenech. Zavládlo trapné ticho, potom Zaraki zabručel.

„Chceš něco smrade?“

Hanatoro zbledl, vykřikl a vyběhl z pokoje. Křičel něco o kapitánské lásce. V Unohaně to vřelo. KAPITÁNSKÁ LÁSKA? COŽE? TAKOVÁ BLBOST! Avšak klidně poodešla od Zarakiho a zavřela dveře. Potichu dokončila jeho záda. Už se chystala vyjít z pokoje, když ji Kenpachi chytl za ruku. Musela se hodně ovládat, aby mu nevrazila.

„Ano kapitáne?“

„Můj xicht.“

„Vaše tvář?“

„Nevyléčila jste ho.“

„Oh…“ Otočila se a k její úlevě měl na sobě gatě. Zase si sedl na židli, když k němu přišla. Chytl ji kolem pasu a nechal ji klečet na jeho klíně. Něžně se dotýkala jeho tváře a léčila ranky.

„Vypadáte unaveně,“ podotkl chytře Kenpachi. Potichu přikývla, už skoro neměla sílu…musela léčit tolik lidí přes týden. Použila poslední zbytek síly na poslední ranku.

Kenpachi si všimnul té změny.“ Hej Unohano jste v pořádku?“ Přikývla a sesunula se na zem. Chtěla stát, ale nohy ji vypověděly službu. Kenpachi ji stihl zachytit než upadla do bezvědomí.  Zvedl ji jako nevěstu a donesl do postele. Opřel se o stěnu a opřel si ji o hruď. Podíval se dolů na bledou kapitánku. Měla kruhy pod očima. Sakra, vypadá to, že dřela jako kůň…starat se o celou nemocnici musí být těžké jak něco…lehce ji popleskal po líčkách.

„Oi! Unohano, si vzhůru?“ po několika pokusech to vzdal a nechal ji odpočívat. Aby se zabavil, tak se rozhodl ji dát antistresovou masáž, kterou se naučil, než se stal kapitánem.  Odstrčil od sebe její tělo, tak aby její záda byly lehce od jeho hrudi a začal ji masírovat ramena. Asi tak po 30 sekundách práce uslyšel překvapené zajíknutí.

„Kapitáne! Teda..ehm…Kenpachi? Co to děláte?“ Neodvážila se pohnout, protože by musela lézt přes jeho nohy. A navíc ať už dělal cokoliv, bylo to příjemné.

„Sem rád, že ste vzhůru. Omdlela ste po tom co ste mě doléčila. Tak sem vás položil na postel a teď vás masíruju. Sakra ženská, máte nehorázně ztuhlé ramena…co ste proboha dělala?“

Unohanina odpověď byla lehká. „Svou práci.“

Odpověděla zabručením. Dobrá odpověď. „Hele Unohano, abyste mi to zlehčila. Sundala byste si váš kapitánský plášť?“ Druhý kapitán se začervenal, ale potichu vykoval to, co chtěl. Pečlivě ji složila a dala vedle sebe. Kenpachi se díval jak to dělá, potom ji vrátil do původní pozice. Jen její záda byly jak pravítko.

„Uklidněte se Unohano, u tohohle máte relaxovat, takže nebuďte jako byste spolkla pravítko.“ Okamžitě ji poklesla ramena. Zaraki se zasmál a pokračoval v masáži. Unohana nevědomky zasténala a sklonila hlavu. Z ramen se přesunul k páteři a šíji. Opatrně ji masíroval. Přejel ji palci po páteři a mohl cítit, jak ji přejel mráz po zádech. Ignoroval to.

Přejížděl rukama po jejích ramenech a dovolil si i po pažích. Popravdě si užíval, když se dotýkal Rets-Unohaniného těla (NE rači ani nezkoušel ji oslovit jejím křestním jménem) tak moc, jako ona si užívala masáže.  Po tom, co dokončil masáž, se kapitánka zpříma posadila a formálně řekla,“Děkuji vám kapitáne, bylo to vcelku osvěžující, ale teď musím jít…“ Když už se zvedala, tak ji ovinul paži kolem ramen a přitáhl zpátky.

„Ještě sem neskončil.“ Zčervenala, když ucítila konečky prstů na krku. Jeho prsty dělaly divy a ona se jen lenivě usmívala, jak jí to bylo příjemné. Jeho prsty se dostaly tam, kde začínal její cop.

„Víte, usnadníte mi to, když si rozpustíte ten cop.“ Unohanino srdce začlo bít rychleji. Nikdy si nerozpouštěla cop před lidmi. Byla to jediná její jistota, její pýcha.

„No?“ srdce ji poskočilo, když přikývla. Kenpachi přesunul ruku z jejího ramene na její cop. Opatrně po něm přejel prsty až ke konci. Rozvázal stužku, která ho držela pohromadě a rozpustil ho.

„Sakra Ret-Unohano máte fakt hodně vlasů.“ Fuj, tak tak. Unohana se usmála, „Ano, no pěstuju si je od mlada.“ Kenpachi přikývnul a začal ji masírovat hlavu. Rukama občas projel její dlouhé vlasy. Unohana cítila, jak její bolest hlavy pomalu odeznívá. Kenpachi byl tak jemný a přesně věděl, kde masírovat. Když se jeho ruce zastavily, tak byla venku tma a kido lampy se automaticky rozsvítily. (Byl to malý vynález od Unohany. Odkoukala to od veřejného osvětlení ve světě živých.) Unohana pomalu otevřela oči. Kenpachi měl ruce položené na jejích ramenech.

„Děkuji kapitáne, bylo to-„ nedokončila větu. Kenpachi se nahnul a políbil ji ze zadu na krk.

Unohaně se rozšířily oči a překvapeně vyjekla, když se znova ocitla ve vzduchu. Kenpachi ji otočil čelem k němu a nežně posadil na jeho skřížené nohy. Unohana rychle skřížila svoje nohy a snažila se na něj nezírat.

Hm, tak to nevyšlo.

Kenpachi ji otočil tvář k němu a ďábelsky se usmíval,“Ještě sem neskončil s vaší hlavou.“ Unohaně se zase do tváří vetřel ruměnec, když ji přehodil vlasy na záda a jemně začal mnout oblast za ušima. Zase lehce vydechla. Bylo to úžasné.

Pomalu promnul vrch hlavy, pak strany a dokonce i místa pod ušima. Otevřela oči, když ucítila, že zastavil. Jedna jeho ruka se sjela dolů na její krk a druhá zůstala na koleně. Jeho tvář se přiblížila…Unohana nabyla jasně červené barvy. Kenpachi se naklonil a políbil ji na čelisti blízko ouška.

„Pořád jsem neskončil Retsu…dokud nebudeš chtít…“

Unohana zčervenala ještě více a srdce ji bilo dvakrát rychleji než normálně. Byl na ni něžný. Rychle přikývla, aby mu dodala odvahy. Znova ji políbil na čelist, pak na čelo, oko, líčko a nakonec na rty.

Unohana se chvěla, byla jak rajče a v rozpacích jako školačka. Ale v ten moment nemohla být šťastnější. Kenpachiho rty byly na jejich, byly něžné, teplé a cítila se skvěle. Kenpachi skončil polibek a podíval se do její tváře, aby zjistil reakci. Usmívala se, přesněji řečeno, usmívala se na něj. Nádherná. Znova ji políbil, ale tentokrát více hladově. Oddělil své rty a olíznul ji horní ret. Unohana lehce nadskočila, ale nechala ho ji francouzsky políbit. Chtěla ho chytnout kolem krku, ale prostě na něj nedosáhla. Tak nechala ruce na jeho nahé hrudi dokud se Kenpachi nezasmál a nepřerušil polibek.

„Měl sem recht Retsu. Nejsem moc vysoký, ale ty si moc malá.“Políbil ji na temeno hlavy, aby to dokázal.

„Tak co navrhuješ Kenpachi?“ usmála se.

„No…“ zvedl ji jako nevěstu.

„Pořád tam nedosáhnu…“

„Zvykám si na to.“ Znova ji políbil, aby umlčel všechny protesty a dovolil si projet ji jazykem pusu.

Opatrně ji položil na postel, rukou ji držel hlavu. Lehl si vedle ní a ne moc blízko. Otočila se, ovinula m ruce kolem zad a přitulila se k němu. On udělal to samé. Byl na Léčitelku jemný. Unohana znova přesunula své ruce na jeho hruď s tím, že tam se jim líbí nejvíce. Jeho hruď byla hebká a teplá, i přes ty rány, které vyléčila. Kenpachi měl jednu ruku položenou na jejím boku a druhou ji projížděl dlouhé vlasy.

Když se od sebe konečně odtrhli, aby se nadechli, byl to Kenpachi, kdo se usmíval. Ale tím ďábelským ústěme ‚Nakopu ti prdel šmejde‘, ale šťastně. Tak se zatím usmíval jen na Yachiru. Opětovala mu úsměv a uslyšela nějaký hluk za dveřma. Do pokoje vtrhla Yachiru a křenila se jak blázen. Uviděla svého kapitána a Unohanu a zastavil se.

„Ken-chan! Dáváte si s Copánkovou lady šlofíka?“

Ani jeden se nepohnul dokud Unohana neřekla,“ Ano Yachiru, zrovna sme se chystali spát. Chceš se k nám přidat?“ Yachiru přikývla, Kenpachi zamrkal. Nám? Unohana se podívala na Kenpachiho. „Nevadí ti to, že ne Kenpachi?“

Ten se jen zazubil. „Nee, nevadí. Pocem děvče, ale ještě zhasni světla jo?“

„YAAAAY!“ Yachiru zhasla světla a vyšplhala se do postele. Přes všechny přetáhla přikrývku a ulehla mezi dva kapitány. Otočila se čelem ke Kenpachimu.

„Dobrou Ken-chan.“

„Dobrou děvče.“

„Dobrou Copánková lady.“

„Dobrou noc Yachiru. Dobrou noc Kenpachi.“

„Dobrou Retsu.“

Oba byli pořád tváří k sobě. Jen Yachiru byla mezi něma. Kenpachi se přes ni nahnul a políbil Retsu. Ta se usmála.

Možná to nebyl tak špatný den.