Kapitola 1

Když už pomalu přestávala vnímat čas, začaly ji obklopovat celkem nepodstatné myšlenky. Nutila se přemýšlet o tom, jestli je normální, aby ve svých posledních minutách pociťovala touhu změnit svůj život.
Až teď si začala pořádně uvědomovat, že celý svůj život vlastně nežila, neměla přátele, rodinu a už vůbec ne smysl žití. Heslo, podle kterého se řídila, bylo zcela jednoduché: „Zabij nebo budeš zabit“. Momentálně platilo to druhé. Nějak se jí to vymklo z rukou.
Nedalo by se říct, že by se nějak bála smrti. V jistých momentech si dokonce nepřála nic jiného.
Jak tam ležela v té kaluži krve, najednou poprvé pocítila touhu přežít. Bylo to pro ni něco zcela nového.
Myslela si, že až se to někdy stane, bude jen poklidně a radostně čekat až nastane konec. Konečně by mohla přestat utíkat jako lovná zvěř. Ani ve snu by ji nenapadlo, že začne hromadit chakru v té ráně díky které teď jen tak bezmocně leží kdesi v lese.
Chakry ale bylo málo, zdálo se, že onen osudový boj má předem prohraný. Nemohla se pohnout, byla úplně bezmocná. Jen tam tak ležela a cosi ji nutilo myslet na to, jestli člověk začne chtít žít a ne jenom přežívat až na smrtelné – trávě.
Neměla sebemenší tušení, jak dlouho už leží. Zatímco se dívala do nebe, pomalu zhasly všechny hvězdy a ona si mohla dosyta vychutnat vůni nového dne.
Už pár hodin necítila bolest, vnímala pouze, jak z ní odchází poslední zbytky tepla.
Pomalu zavírala víčka, které ani na žádost dotěrných slunečních paprsků nedokázala otevřít.
V ten okamžik myslela na jediné – dostat druhou šanci.

Něco se stalo. Necítila pod sebou tvrdou zem, ani orosenou trávu. Na chvíli si myslela, že je to snad postel. To ale nemohlo být možné.
Pak si uvědomila, že jí není zima, bylo jí vlastně příjemně teplo. Po několika okamžicích si troufla ohnout prsty na rukou. K jejímu překvapení to šlo. Původně si myslela, že je mrtvá a tohle je nějaký druh posmrtného života, ale pak ucítila vůni lihu. Zkusila ještě jednou pohnout malíčkem, potom pohla celou rukou, pak druhou, následovaly nohy a pak otevřela oči. Trvalo pár sekund, než se jí povedlo pořádně zaostřit.
Jakmile získala čistý obraz, začala se rozhlížet po místnosti. Její zrak spočinul na postavě v rohu. Byla to žena oděná v bílé, vůbec si nevšimla, že ji někdo už hodnou chvíli sleduje.
Když ucítila onen pohled, otočila se a viděla již probuzenou pacientku a někam si odběhla.

Dívka ovšem neměla náladu stát se atrakcí místního nemocničního oddělení a zvedla se z postele. K jejímu velkému překvapení ten dost rychlý pohyb nohy neustály a ona se rázem válela na zemi. Napadlo ji, že asi byla v bezvědomí dost dlouho a nohy si zatím stačily odvyknout sloužit své majitelce. Rychle se vzpamatovala, zkusila ještě jednou pomaloučku vstát. Tentokrát se jí to povedlo. Naproti si všimla malého zrcadla. Docela ji překvapilo, jak byla bledá. Jinak vše bylo v absoutním pořádku. Jediné, co ji zarazilo, bylo oblečení. Měla na sobě nejspíš nemocniční pyžamo. Chtěla ještě najít svoje věci, když tu najednou uslyšela hlasy mířící k jejímu pokoji. Nebyla zvyklá na lidi, kromě „lovců“. Radši se jakékoli společnosti vyhýbala.
Netušilay jestli by se to dalo nazvat instinktem, zapomněla na nespolehlivost svých nohou a z ničeho nic se ocitla pod okny nemocnice. Dokázala si představit, jaké měla štěstí, že se její pokoj nacházel jen ve druhém patře.

Na nic nečekala a rychle opustila okolí budovy. Byla si celkem vědoma tázavých, místy posměšných pohledů obyvatel této vesnice, když se promenádovala po ulici v tomto poněkud zajímavém odění.
Vlastně jí bylo, ostatně jako vždy, jedno co si ostatní myslí. Po čase jí ale začalo vadit, že se za ní každý otáčí. Nejspíš si mysleli, že je to nějaký blázen.
Raději zrychlila tempo. Za nějakou chvíli dorazila na celkem poklidné místo. Byl to jakýsi park. Moc nad tím nepřemýšlela, hlavní bylo, že našla lavičku. Celou cestu z nemocní šla totiž bosky.
Sedla si a poslouchala to ticho. Až teď si uvědomila, že ji někdo musel zachránit. Jako by se jí splnilo ono přání. Jenže nad ním nemělo cenu ani uvažovat. Stejně nedokáže změnit svůj osud. „Lovci“ ji najdou ať bude kdekoli. Na jednu stranu má ale výhodu – určitě si myslí, že je teď mrtvá. Možná ji však nedorazil jen proto, aby se mohli dál „bavit“. Byla to hnusná hra, kterou žila už asi třetím rokem. Neslyšela o nikom, kdo by vydržel tak dlouho.
Nezdálo se, že by tu seděla nějak dlouho, ale i přes to se začínalo stmívat. Vlastně tu opravdu nemusela být až tak dlouho, netušila totiž kolik bylo hodin když se sem dobelhala z nemocnice. Nemocnice! Uvědomila si, že ji už asi někdo hledá. Znovu se v ní ozval jistý hlas, který velel „uteč“. Snažila se ho uposlechnout jenže ouha, tohle neměla dělat. Ozvala se nedoléčená zranění a dívka se skácela k zemi. Poslední, co byla schopná vnímat byly ruce, které ji v momentě zachytily, a tak uchránily před nepříjemným dopadem na zem.
Ale ne! Zase se ocitla tady. Jako by jí to nestačilo. Sice se na místa tohoto typu dostala tak třikrát nebo čtyřikrát, ale i tak si vůči nemocnici vytvořila určité antipatie. Její myšlenky se upínaly k naději, že rychle nadobro vypadne. Pokusila se pohnout. V ten moment sykla bolestí a rozhodla se, že tohle ještě hodnou chvílí zkoušet nebude.
„Tohle bych být tebou nedělal,“ ozval se celkem chladný mužský hlas odněkud z rohu místnosti. Otevřela oči a snažila se pootočit hlavu ve směru toho narušitele nočního klidu. K její smůle bylo v pokoji dost šero a navíc nemohla ani pořádně zaostřit. Jakmile uplynuly zhruba dvě minuty hrobového ticha, pomalu se zvedl z křesla a kráčel přímo k ní.
Čím byl blíž, tím ho mohla vidět ostřeji. Byl celkem vysoký. Měl šedé vlasy, které vypadaly jako by jen tak ledabyle drželi tvar onoho zvláštního účesu. Do obličeje mu nešlo skoro vidět. Přes tvář měl nasazenou masku a jedno oko mu zakrývala čelenka.
Znak na kovovém plíšku dívce napověděl, že se nachází v Konoze. Ostatně, mohlo ji to napadnout i dřív. Procházela se přece v ulicích. Navíc se nacházela zrovna v její blízkosti, když ji ty ho..da našli.
Jakmile se ocitl dostatečně blízko, lehce se nad dívku sklonil. „Já jsem Hatake Kakashi,“ řekl tentokrát už milým hlasem a i přes masku šel vidět přátelský úsměv. Asi čekal nějakou odezvu z dívčiny strany, ale jelikož se nedočkal, pokračoval dál: „kdo si?“. Ticho. Nebyla schopná odpovědět, ani ze sebe vydat hlásku. Bylo to dlouho co naposled s někým mluvila. Ze začátku si povídala sama se sebou, jenže postupem času přestala. Navíc teď měla nehorázně sucho v krku. Jako by to byl vycítil a podal jí sklenici vody. Konečně se zbavila toho hnusného pocitu žízně.
Delší dobu se na ni díval, a pak jí došlo, že nejspíš chce, aby mu odpověděla. „Aya“ a přitom se pokoušela o nejmilejší hlas, jaké dokázala. Pořád ten pohled. „Jenom Aya,“ dodala tónem, který naznačoval, že víc už mu prostě neřekne.
„No, já půjdu někoho zavolat, nikam nechoď,“ řekl a s těmito slovy opustil místnost. Při pomyšlení na to, že se nemůže ani pohnout jí ta věta připadala směšná…

Byla tu teprve pár dní, ale zdálo se jí to jako věčnost. Většinu času strávila sama, ponořená jen do svých vlastních myšlenek. Po nějaké době ji to ale značně omrzelo a začala se neskutečně nudit. Kromě celkem pravidelných návštěv osob v bílých pláštích tu nebylo nic, co by ji nějak ze svého provrtávání mozku vyrušilo.
Ani si nevšimla, že někdo vklouzl do místnosti. Jak by taky mohla. Onen dotyčný byl celkem nenápadný. Byl velmi malého vzrůstu, tichý a plášť dokonale splýval s barvou okolních stěn. Málem seskočila z postele, když koutkem oka zavadila o nějaký pohyb.
Zrovna něco čmáral do karty, jakmile zjistil, že byl již zpozorován posunul si brýle na nose a pravil: „Nevidím žádný důvod, proč byste měla zůstávat v nemocnici. Dnes odpoledne můžete odejít.“
Nevěřila svým uším. Konečně vypadne z tohoto až moc sterilního prostředí. Její radost opadla v momentu, kdy si uvědomila, že ji venku nic tak úžasného nečeká. Po chvíli pustila depresivní myšlenky za hlavu a plně se soustředila na možnost klidného a zcela normálního života. Když už dostala tu šanci nenechá ji jen tak protéct mezi prsty.
Tohle dopoledne se táhlo mnohem víc než jakékoli jiné. Po dlouhé době se na něco těšila a začínalo se zdát, že se ani nedočká. S úderem třinácté hodiny se dostavilo i vysvobození. Když člověk nemá nic je balení jedna radost. Vlastně se stačilo jenom převléct do normálního oblečení. Přece jen si z posledního výletu stačila zapamatovat, že noční košile není ta nejlepší volba pro promenádování se na veřejnosti.
Jedna sestřička, při pohledu na Ayno staré, potrhané a značně znečištěné oblečení energicky prohlásila, že ji v tom oblečení nikam nepustí. Kamsi odběhla a za chvíli se vrátila s balíčkem v ruce. Položila to na postel a beze slova odešla.
Aya přešla k onomu balíku a rychle ho roztrhala. Našla tam, asi ne úplně nové, oblečení. Netrvalo jí dlouho se do toho nasoukat. Postavila se před zrcadlo. Musela uznat, že jí padne celkem dobře. Měla na sobě černé tričko a tříčtvrťáky. Aby nepůsobila moc morbidně, hodila si na sebe ještě bledě modrý, uplejší plášť. Vypadalo to celkem dobře. Ještě si pročesala svoje uhlově černé vlasy, ale nechala je rozpuštěné.
Zanedlouho vyšla vstříc svému novému životu. Netušila co vlastně teď bude dělat. Ovšem v tem moment jí to bylo jedno. Rozhodla se, že půjde kam ji nohy ponesou. Sluncem zalitá Konoha vypadala úchvatně. Všude okolo to žilo. Ať už to byly děti, které si ledabyle pobíhali po ulicích, nebo někteří hluční prodejci snažící se získat co nejvíc zákazníků. Nad některými „slogany“ se chtě nechtě musela zasmát.
Ve chvíli, kdy její oči zavadily o jeden ze stánků, si uvědomila jednu z nemilých skutečností. Měla hlad. Byl tu ovšem jeden problém a to dost podstatný. Peníze totiž nepatřily mezi to málo věcí co měla u sebe. Zastavila se před stánkem a mlčky hypnotizovala právě odcházející čerstvě nejedené lidi. Dřív by jen tak odešla bez placení, ale pokud teď opravdu chtěla začít lepší život, tak by tohle asi nebyla ta nejlepší možnost.
„Že by tu měl někdo hlad?“ ozvalo se přímo za ní. Ten hlas jí byl odněkud povědomý. Nasucho polkla a pomalu se otočila. Celkem v ní hrklo, jak byl dotyčný blízko. Měla co dělat aby si zachovala chladnou hlavu, jenže i přes všechno její úsilí cítila jak rudne. Byl to ten chlápek z nemocnice. Bohužel si v tom momentě nevzpomněla jak že se to jmenuje. Jména nikdy nebyla její silnou stránkou. Aniž by stihla zareagovat, tak ji se slovy: „Tak teda jo,“ chytl za ruku a odvedl k barovému pultíku. Než se stačila vzpamatovat, měla už objednané jídlo. Onen muž, jehož jméno si zatím nedokázala vybavit, seděl vedle ní, něco si četl a vůbec to nevypadalo, že by ji nějak registroval. Sedla si ob jednu židli a čekala na svůj vytoužený pokrm.
O chvíli později bylo jídlo hotové. Kuchař jí ho už chtěl podat, avšak její spolustolující misku zachytil a přitáhla k sobě. „Teď mi o sobě budeš muset říct víc,“ odpověděl na její tázavý výraz. Tohle byl hnusný podvod. Rozhodně o svém životě nechtěla nikomu na potkání vykládat. Její žaludek byl ovšem jiného názoru. Těžko by tu potkala jiného dobrodince ochotného koupit jí jídlo. Začínalo to vypadat, že hladová spát nepůjde.

Začalo se jí dělat špatně, ale ani se nijak nehrnula mluvit o své minulosti. Jenže nutkání bylo velké. Od rána nic nejedla a nemocniční strava stejně stála za nic. Muka byla o to větší, že lahodná porce ramenu stála přímo před ní. Ano, to rozhodování bylo velmi skličující.

Nakonec se rozhodla pro kompromis. Bude lhát. Jak jednoduché. Nedokázala pochopit, proč ji to nenapadlo dřív.
„Tak teda dobře,“ začala. „Nejdřív mi ale musíš připomenout, jak že se to jmenuješ,“ řekla provokativním tónem.

Muž vyvrátil oko a otráveně hlesl: „Hatake Kakashi.“ Potom gestem naznačil aby pokračovala.
„No tak to abych začala od začátku,“ pořádně se nadechla a pokračovala: „Vyrostla jsem v jedné malé vesničce na západě. Na mém dětství a vlastně ani mém životě není nic zajímavého,“ odmlčela se. „Žila jsem tam asi do patnácti, pak jsem odešla a už dva roky se jen tak potuluju. Za to, že jsem se dostala do nemocnice nejspíš vděčím nějakým zlodějům. Vždyť to znáš, je jich tu všude plno,“ zastavila se. Nějak jí došli nápady.
Kakashi se na ni dlouze zadíval.
„Tak proč jsi teda z té nemocnice utíkala?“ zeptal se.
Na tuhle otázku měla skvělou odpověď a ani nemusela lhát.
„Nemocnice mě děsí.“ I přes masku šlo vidět mírný úsměv. O chvíli později jí už podával její vytoužené jídlo.
Poté se zvedl a se slovy: „Snad mi někdy řekneš pravdu,“ zmizel.
A to si myslela, že je ve lhaní dobrá. Očividně se ale spletla. Teď měla možnost konečně si vychutnat pokrm. Při jídle se stačila dát do řeči s majitelem této „restaurace“ a ani se nenazdála a měla domluvenou práci. Poslední dobou měli prý nával a sami dva to nezvládali. Měla nastoupit až zítra, a tak měla dost času pořádně si vesnici prohlédnout.
Aby nezabloudila, zatáčela jen doleva. Za takovou čtvrthodinu, se nevědě jak, ocitla před branou Konohy. Necítila nutkání odejít. Jen se zadívala na obzor. Konečně dala nadobro sbohem svému starému životu. Cítila neskutečnou úlevu.
„Slečno, není vám nic?“ zeptal se nějaký mužský hlas. Otočila se aby dotyčného viděla. Byl to člen hlídky u brány.
„Ne, v pořádku“, odpověděla s lehkým úsměvem. Byl zhruba stejně, možná o něco vyšší než ona. Vypadalo, že si zase chce jít po svých, když se najednou otočil. „Nejsi náhodou ty ta holka, co jsme ji našli zraněnou v lese? Bez té krve bych tě málem nepoznal,“ řekl s nadšeným tónem v hlase. Aya si nebyla jistá, jestli by měla v rozhovoru pokračovat. Nechtěla, aby se jí ještě někdo na něco vyptával. Ačkoli, vypadal celkem sympaticky. Měl tmavé, rozčepýřené vlasy a pásku přes obličej.
Nakonec se rozhodla. Natáhla ruku a s přátelským úsměvem pravila: „Jmenuji se Aya.“
Docela ji překvapilo, že místo toho, aby ruku stisk, ji políbil. Při tom jí stačil sdělit své jméno – Kotetsu. Byla v rozpacích. Nic takového se jí ještě nestalo.
„Ty si nikdy nedáš pokoj,“ ozvalo se za nimi. Oba se otočili směrem, ze kterého šel ten hlas. Rychlou chůzí si to k nim štrádoval jakýsi muž. Na hlavě měl šátek a vlasy mu padaly do obličeje. Rychle si stoupl ke svému příteli a asi na něco čekal. Po nějaké té chvíli Kotetsu zareagoval. Podíval se na kamaráda a poté na Ayu se slovy: „Tohle je můj kamarád Kamizuki Izumo a tohle je Aya. Určitě si na ni ještě pamatuješ.“
„Moc rád tě poznávám,“ ozval se Izuma směrem k Aye.
„Já taky,“ odmlčela se a zamyslela, „vás oba.“
Zdálo se, že oba muži zapomněli svou práci. Oba byli velice komunikativní. Aya si místy myslela, že spolu soutěží o její pozornost. Byli to opravdu zábavní společníci. Obzvláště, když Izuma vyndal ze své tajné skrýše saké. Ti dva měli ohromné štěstí, že je nepřišel nikdo zkontrolovat…
Neměli tušení kolik toho vypili, ovšem nebyli společensky unavení až tak, že by to nešlo zamaskovat. Střídání hlídek přišlo všem přítomným vhod, protože jim právě došly zásoby. Celé odpoledne jim strašně rychle uplynulo a už se začínaly rozesvicovat lampy. Protože nálada byla stále dobrá, rozhodli se, že si ještě někam zajdou.

Při chůzi se alkohol v krvi začal mírně projevovat. Po pár metrech začínala mít trojice mírné problémy s rovnováhou. Nakonec se ale všichni a ve zdraví dobelhali k nejbližšímu podniku. Bylo plno. Pomalu si neměli kam sednout, ale najednou se uvolnil jeden stůl. Kluci okamžitě vystartovali ono místo obsadit. Mezitím jí ale jeden z nich strčil do ruky nějaké papírky. Peníze. Aya pochopila. Objednávku nechali na ní. Pomalu, nejistou chůzí se vydala směrem k baru. Dělala, co mohla, aby se vyhnula přímému kontaktu s co možná největšímu počtu lidí, kteří byli takřka na každém kroku. V tak velkém počtu cizích lidí se necítila dobře. Jako by se v davu měl každou chvíli objevit někdo z nich. Alkohol ovšem tento pocit po nějaké chvíli odvál.

V momentu se ocitla u baru. Chvílemi si začínala myslet, že se tam skrz ten dav ani neprodere. Při pohledu na barmana nahodila vítězný úsměv.
„Dejte mi třikrát cokoli tekutého,“ prohlásila nadšeně. Barman na ni jen kývl.

Najednou ucítila něčí pohled. Okamžitě se začala rozhlížet po pachateli. Hledání nebylo těžké. Seděl hned vedle ní. Rozhodla se, že ho bude ignorovat. Beztak by z ní zase chtěl něco vydolovat a ona si tím nechtěla kazit večer. Zanedlouho se před ní objevily tři sklenice něčeho čirého. Položila peníze na pult a se slovy, aby jim tohle nosili dokud nevyprší „kredit“, se otočila a vydala se hledat svoje společníky.

Našla je poměrně brzo na to, že byla celkem otupělá. Dala nápoje na stůl a konečně se usadila. Nálada byla úžasná. Nevěděla, kolik toho stačili vypít než za nimi přišel nějaký člověk a oznámil, že už se chystá zavírat. Žádnému z nich se nechtělo zvedat ze svého místečka, a tak je ten zprvu milý člověk musel sprostě vykopnout na ulici.

Ještě nějakou chvíli tam v šoku stáli a zírali „do blba“ . Jakmile se trochu vzpamatovali, rozloučili se každý se vydal svou cestou.
Asi po čtvrthodince bloudění si Aya uvědomila jednu dost podstatnou věc – nemá kam jít. Nalitému člověku v téhle situaci prostě nezbývá nic jiného, než najít si klidné místečko a tam se pokojně zhroutit do bezvědomí. Za normálních okolností by začala zmatkovat, ale s přibývajícími promili se z ní stával čím dál větší flegmatik.

Původně si chtěla najít nějakou pěknou lavičku, ale pak si ve své neskutečné opilecké moudrosti uvědomila, že by to ráno nemuselo vypadat dobře. Zvolila tedy plán B. Ten spočíval v nalezení nějaké nepříliš frekventované části vesnice. Objevil se další problém. Jak má takhle nad ránem zjistit, která cesta je frekventovaná? Po pár minutách silného přemýšlení se se všemi svými já i nejá shodla, že nejlepší možnost bude nějaká slepá ulička. Tak tedy další půlhodinu prozkoumávala Konohu.

Po nějaké chvíli konečně spočinula na místě svého posledního odpočinku – alespoň ona měla ten pocit.
Pomalu se začínala probouzet. Chytla ji pořádná bolest hlavy. Vůbec ji to nepřekvapilo po tom, co všechno včera vypila. Nějakou dobu se zdráhala otevřít oči. Jakmile to ale udělala, celkem se lekla. Tak sem včera rozhodně nezaparkovala. Jak jí bylo známo, ocitla se neznámo kde.

Byla v šoku. Ležela v nějakém cizím pokoji. Rozhodně to tu nevypadalo jako na místě, kde si předchozí noc „ustlala“. Navíc ta bolest hlavy začínala být čím dál víc nesnesitelná. Po nějaké té chvíli se konečně dokopala jít to tam trochu omrknout.

Zprvu se zdržovala pouze v místnosti, kde se před malou chvílí vzbudila. Byl zařízen celkem hezky a útulně. Ovšem majitel asi moc nedal úklidu. Na poličkách se nacházelo neskutečné množství knih a asi centimetrová vrstva prachu. To bylo něco úžasného pro její alergii. Takže aktualizace stavu – byla celkem dost dezorientovaná, měla děsnou kocovinu a navíc nemohla přestat kýchat. Dalo by se to nazvat jako den blbec.

Po nějakém čase šmejdění ve skříni a hledání čehokoli, co by jí eventuálně mohlo pomoc poznat, kde to vlastně je, si uvědomila, že jí to je nanic a rozhodla se opustit pokoj. Pomalu, opatrně a hlavně co nejtišeji otevírala dveře. No, potichu to moc nešlo – jak dlouho taky může člověk bránit pšikání…

První vykoukla hlava, která se snažila zmapovat terén. Nikoho neslyšela ani neviděla, a tak vyšla z pokoje.Místnost, ve které se právě nacházela, byla asi obývací pokoj. To si vyvodila z celkem velké sedačky uprostřed místnosti, televizi a dalších věcí typických pro obývák. Byl zařízený celkem pěkně. I toho prachu tu bylo míň…

Její pohled padl na otevřené šoupací dveře vedoucí do kuchyně. Ten pohled vlastně ani nebyl důležitý. Trefila by tam i po čichu. Něco odtud nádherně vonělo. Vzhledem k jejímu stavu se tam dostala celkem rychle. V kuchyni se kromě samotné linky nacházel i jídelní stůl, na kterém se nacházel talíř se snídaní. Teď byla zmatenější než před tím. Obzvlášť, když vedle talířku spatřila i lístek. Na něm bylo úhledným písmem napsáno:

Dobrou chuť


To jí toho teda řeklo…

Alespoň teď věděla, že se může bez výčitek vrhnout na jídlo. Bylo to celkem dobré, ale žádný zázrak. S nádobím se nijak neobtěžovala. Prostě ho nechala tam kde bylo. Poté se vydala hledat aspirin. Našla skříňku plnou léků, obvazů a podobných s**epetiček a to se jí momentálně ohromě hodilo.
Když lék začal zabírat, všimla si nástěnných hodin zavěšených přímo naproti ní a přitom si vzpomenula na jednu důležitou záležitost. Teď jí teprve došlo, že to pití včera nebyl asi nejlepší nápad. Popravdě, došlo jí to hned po probuzení…

Onen důležitý fakt byl ten, že za pár minut měla být v práci. Vystartovala takovou rychlostí, že by jí mohli závidět i vědci z N. A. S. A. Najít správné dveře jí nedělalo problém. Bleskově je otevřela. Do něčeho narazila. Bylo to zelené a blbě se to na ni křenilo…


O pár hodin dříve

I přes to, že dnešek nebyl nijak náročný, dostal chuť na skleničku. Vešel do hospody a okamžitě si to namířil ke svému obvyklému místu – k baru. Všude kolem panoval čilý ruch. Posadil se a objednal si oblíbené pití.

Měl v sobě už druhou sklenku, když zase někdo přišel. Nemělo cenu se otáčet. Pořád sem někdo chodil… Po nějaké chvilce zavadil koutkem oka o něco povědomého. Lépe řečeno o někoho. Vedle něj stála Aya. Objednala si a nevypadalo to, že by si ho všimla. Z jejích pohybů mu bylo jasné, že celkem napitá.

Podívala se na něj. Nezdálo se, že by se mu chystala věnovat nějakou větší pozornost. Za chvíli před ní přistálo pití, otočila se a šla si sednout. Celkem ho překvapili její společníci. Ta holka si holt uměla rychle najít kamarády. Na chvíli se zaposlouchal do jejich konverzace. Byl překvapený. Takovou ji ještě neviděl…

Zvedl se, zaplatil a odešel. Ta holka se mu čím dál víc začínala zahlodávat do mozku. Z nějakého blíže nespecifikovaného důvodu ji chtěl poznat. U dveří se na ni ještě jednou otočil a odešel.

Nějak se mu nechtělo domů. Ještě hodnou chvíli, nevědě jak dlouho přesně, se procházel po vesnici. Nějaká neznámá síla ho na ni nutila pořád myslet. Najednou, jako by si ji myšlenkou přivolal, se před ním objevila lehce vrávorající postava.

Už mu to začínalo být divný, ta holka byla úplně všude. Chvíli ji sledoval. Byla tak mimo, že si ničeho všimnout nemohla. Její bloudění ho celkem bavilo. Ovšem bavit se přestal, když se si rozhodla „ustlat“ v jedné uličce. Krátce počkal až zabere, v jejím stavu to ani nemohlo trvat dlouho, zvedl ji a odnesl domů. Uložil ji do svého pokoje a sám se uvelebil na gauči.


Současnost


Aya byla tak trochu zmatená. Protože hodně vůbec nestíhala, odstrčila ono individuum bokem a rozběhla se hledat svoje pracoviště.

V polovině cesty ji napadlo, jestli by se neměla někoho zeptat na cestu. Ovšem přechod od teorie k praxi by nejspíš bolel…

Mohla si gratulovat, že došla jenom s necelým čtvrthodinovým zpožděním.