Kapitola 1

Lavi trávil mnoho nocí beze spánku. Například noci, kdy, ještě jako dítě, býval příliš rozrušený než aby spal, kdy se sekundy vlekly jako hodiny, protože zítra měl poprvé udělat to či ono. Nebo noci během namáhavých misí, kdy musel zůstat na pozoru a oči nechat otevřené, pokud nechtěl v době spánku riskovat útok ze zálohy.

Také tu byly kruté, osamělé noci, během nichž snil o nekonečných chodbách a nedokázal se z toho bludiště dostat ven. Takto snil, když některý z jeho přátel téměř zemřel – což v těchto bouřlivých dnech nebyla žádná vzácnost, nebo když jeho tvrdohlavý mistr konečně podlehl stáří a onemocněl. Nenáviděl ty sny, ale ony se k němu stále vracely, zas a znovu.

Měl spoustu vzpomínek na bezesné noci, ale Laviho oblíbené byly ty vřelé, kdy se mohl dívat na tvář svého milence po úžasném milování. Zůstával tichý a nehybný celé hodiny, aby mohl hledět na Kandovu tvář, která byla bez toho napětí, které kráčelo ruku v ruce s bdělostí, dle Laviho názoru úplně jiná. Byla jiná, nikoliv však méně krásná. Byly to zvláštní chvíle, protože ho mohl obejmout kolem křehkého, útlého pasu, aniž Yuu na to láskyplné gesto agresivně reagoval – ranami, bitím, tasením katany nebo jen chladným pohledem, odseknutím a odchodem.

Naštěstí pro něj, dnešní noc náležela do poslední skupiny. Právě se vraceli domů po misi a všechno vypadalo poněkud ponuře, venkovní krajinu vytrvale smáčely proudy deště. Noc museli strávit ve zchátralém hostinci plném spousty unavených cestovatelů. Jak se Kandovi nakonec podařilo získat pro oba pokoj, bylo Lavimu záhadou, ale vůbec mu nevadilo, že druhý exorcista na hostinského nejspíš významně zahlížel a chlubil se svou katanou… Hlavně, že se mohli v noci alespoň usušit.

Noci, jak věděl, míval Kanda rád. Studený šepot nočního větru ho přinutil se k Lavimu lehce přivinout, ačkoliv byl stále příliš hrdý na to, aby se nechal objímat úplně. Kandův přístup byl pořád trochu obranný, ale přinejmenším už každých pět minut nevytahoval meč, jako před pár měsíci, kdy na sebe ještě nebyli zvyklí.

Dříve Laviho vždycky zajímalo, jestli má Kanda ten svůj neustálý nevlídný výraz i ve spánku. Teď zjistil, že jisté svaly v jeho obličeji pracovat nepřestaly a i spící Kanda se trošku mračil. Yuu byl pořád Yuu, i v té nejhlubší dřímotě a Lavi na něm miloval úplně všechno.

Miloval ho. Lavi Kandu miloval.

Srdce se mu sevřelo, jen na to pomyslel. To, že Kandu miloval, pro něj bylo jako pád do bezedných hlubin, stejně radostné jako strašlivé. Lavi měl vždycky rád výzvy a Yuu byl jeden z nejtvrdších oříšků k rozlousknutí. Přinášelo mu to radost, potěšení, když svého přítele znejistěl – nebo, ve velmi výjimečných případech, donutil zčervenat. Cokoliv, jen pokud ho neignoroval. Popravdě, často se kvůli němu cítil frustrovaný, ale nakonec si Kanda společných chvil cenil stejně jako on. Jak říkával jeho starý mistr, vítězství po těžkém boji je o mnoho sladší.

Najednou si byli až příliš blízko. Kanda by si to v životě nepřiznal, ale Lavi to viděl, viděl, jakým způsobem ho ty bledé paže během milování objímaly, jak ohnivě zaplály jeho tmavé oči pokaždé, když se vrátil zbitý a zkrvavený. Kanda to mohl popírat, ale Lavi věděl, že už zašli příšliš daleko. A bál se toho.

Kdyby jeden z nich zemřel, druhého by to zlomilo. Při jejich profesi nebylo nic jisté a smrt byla na denním pořádku. Vrátím se v rakvi, oblečený do skvělého černého kabátu, často si z toho dělával legraci, když byl mladší.

Poslední dobou už mu to vtipné nepřišlo. Smrt okrádala jeho mysl jako démoni hodující na lidských duších a během takových nocí, kdy ho od temných a hrozivých myšlenek nic nerozptylovalo, to bývalo ještě horší. V duchu vídal obrázek květiny, kdysi nádherně zářící, nyní prohrávající svůj poslední lístek s časem a nekonečnými bitvami. Poslední růžový lístek pozvolna uvadal v mrtvolnou šeď a Lavimu se chtělo řvát, protože věděl, co to znamená.

Odjakživa nenáviděl lekníny. A Kanda nejspíš také, neboť pokaždé, když spolu trávili noc, trávili ji v Laviho pokoji, daleko od toho chorobného, zlověstného plamene. Všichni jednoho dne zemřou, ale Lavi si nedokázal představit, jak by se cítil, kdyby mu to něco neustále připomínalo, kdyby mu před očima tikaly hodiny a ukazovaly, že s každou prolitou kapkou krve se smrt připlíží o krok blíž.

Nebyl jediný, kdo věděl, že tímhle si akorát zadělávají na další problémy. Kanda, s celou tou svou odměřeností a příkrostí, si to moc dobře uvědomoval.

A Bookman také.

Když si vzpomněl na svého mistra, Laviho ruka se podvědomě přitiskla pevněji k milencovu pasu. Mistr pokaždé vedl kruté řeči, když se Lavi s někým sblížil, nejdřív s Allenem, teď s Kandou, ale čím víc se snažil, tím víc zjišťoval, že je těžké své přátele přehlížet. Allen byl první, na kom si to vyzkoušel. A Yuu byl důvod, proč v tom zkoušení nepřestával. Lavi ho potřeboval.

Mistr s tím přirozeně nesouhlasil. Starý Číňan šel dokonce tak daleko, že tlačil na Komuie, aby už Laviho a Kandu nikdy neposílal na společné mise. Ale Lavi, z hloubi duše rebel, se s tím nehodlal smířit a lapal po každé sebemenší šanci, aby mohl za Kandou jít.

Věděl, že riskuje. Věděl, jaké peklo ho čeká na konci tunelu, ale nechtěl Kandovu ruku pustit. Kdyby tak jednou jedinkrát mohl být sobecký…

„Spi, kreténe. Za úsvitu vyrážíme.“

Lavi stáhl ruku zpět a snažil se předstírat, že způsob, jakým ho Kanda oslovil a jakým teď zlověstně vypaluje pohledem díru někde mezi jeho očima, mu vůbec nevadí. Ledové královně můžete věřit, ta dovede zničit každou úzkostlivě dojemnou chvilku.

„Promiň,“ zamumlal tím, co považoval za zdvořile kajícný tón. „Vzbudil jsem tě?“

„Tvoje myšlenky slyším na míle daleko.“

„To znamená, že jsme si vytvořili psychické spojení, Yuu,“ informoval ho Lavi vesele.

„To jistě!“ zavrčel šermíř. „Kdo by toužil po spojení s tebou?“

„Třeba ty.“

„Zavři hubu.“

Lavi už raději mlčel a vrátil ruku do původní pozice. Kanda se na něj ošklivě zadíval, ale žádný další pokud o odpor nepodnikl, jednoduše znovu usnul a dovolil Lavimu pozorovat jeho zavřené oči s dlouhými řasami.

Existovalo mnoho důvodů, proč Lavi miloval noční čas, ale hlavní byl, že se v té černé skořápce cítil veseleji. Čas a prostor náhle rozprostřely a on je mohl v jejich nekonečnosti sevřít v hrsti, a to bylo, třebaže mu to poskytovalo slabý záblesk čehosi křehkého, zvaného naděje, příliš bolestivé.

Nesmírně, nesmírně bolestivé.