Kapitola 1

Na cukrovém mostě duchů rej. Pod mostem loďka z vlašských skořápek a nehtů. Nad hladinou ze skla se sklání dáma s havraním peřím ve vlasech. Harlekýn z ní pronikavé černé oči nespustí. Oči chtivé, oči hněvivé, oči zoufalé. Pod hladinou vábí k polibku tvář sličná rytíře. Píšťaly panikaří, stuhy víří, voda hoří a panna vztahuje kostlivé prsty k rytíři. Závoj bílý z mořské pěny, zdobený perlami a hroznovým vínem, rván proudem. Kůň kloní šíji. Harlekýn odvrací zrak. V masce ukrývá tvář. Karneval skončil. Zbyl jen most a pod ním panna.

Sen se dozdál. Sen, který se opakuje. Čert aby to spral. Nebo radši ne. Další hovna v životě nepotřebuju. Praštil jsem pěstí do kmene stromu a užíval si doznívající bolest. Ano, ano, pořádně mi naplácej! Hahaha. Kreténi. Jděte všichni do prdele. Most jsem našel přesně tam, kde jsem tušil, že ho najdu. Jen jsem myslel, že bude víc jako z cukru. Tenhle byl mechem oblezlý, černý a polorozpadlý, ale řekl bych, že tu vydrží ještě dlouho. Jojo, trolí mosty jen tak nějaký století neporazí a tohle byl typický trolí most.
Místo trola pod ním dřepěla holka.
Přiznávám, že mě to zarazilo, tak jsem zůstal stát s rukama v kapsách. Holka vzhlédla.
„Dál už nechoď. Radši to obejdi támhle po břehu. Včera byl úplněk, kolem brány to může být ještě trošku neklidný,“ řekla.
„Ty tomu věříš?“
Pokrčila rameny a zamyšleně hleděla do vody, jako by tam něco hledala. Dal jsem na její slova a prodral se k ní skrz kopřivy.
„Co tu děláš?“
„Hledám,“ odvětila.
„Co?“
„Ztratila jsem rytíře.“
„Aha.“

Byla šílená. Jmenovala se Shelly a sedávala tam každý den. Že prý ve vodě kdysi ztratila svého milého a musí ho najít. Protože ho miluje, takže se tam pořád vracela, a když říkám pořád, myslím tím pořád. Podle všeho už pěkných pár století.
„Prostě si to všechno pamatuju,“ povídala a natáčela si na prst pramínek vlasů. „Svoje životy. Teda, některý ne, ale to jsou výjimky. Vždycky ho sem chodím hledat. No jo, přiznávám se, párkrát jsem to neudělala. Když jsem si vzpomněla pozdě… víš, s tímhle se nenarodíš, k tomu přijdeš časem. Jednou jsem si vzpomněla až v osmdesáti. Kdo by se v takovým věku hnal do lesa. A jednou jsem byla na vozíčku, chápeš.“
Přikývl jsem, i když jsem moc nechápal.
„A on?“
Shelly vyprávěla ráda, akorát se mi nikdy nedívala do očí. Pořád čučela do toho zatraceného potoka.
„Jsme si souzeni. Vždycky jsme spolu… tedy, bývali jsme. Až do té trapné záležitosti s karnevalem.“
„S karnevalem?“
Můj sen.
„Ano. Já byla dáma a on můj rytíř. Viděla jsem ho v tom životě poprvé. Na tváři měl masku. Zaslíbili nás a…“
„A?“
Zasmála se. Poněkud trpce.
„Nevím. Překročili jsme hranici. Tehdy byla nějaká tenká. Běžně tudy chodím a nikdy jsem se na druhou stranu nepropadla, ale tenkrát jo. Panejo, umíš si to představit? Počítám, že jsme umřeli. Tam na té straně nikdo dlouho nepřežije. Já měla štěstí, dostala jsem se pryč. On ne. Asi neměl dost silnou vůli, uvízl tam. Tak jsme se rozdělili.“
„A od té doby se vracíš, abys ho našla?“
Poprvé mi pohlédla přímo do očí a ušklíbla se. Dočista věcně, jako by mi sdělovala, že cestou domů koupí chleba a mlíko, řekla: „Budu se vracet tak dlouho, dokud ho nenajdu.“

Ptal jsem se jí, co přesně hledá a co přesně hodlá podniknout, až to najde.
„Nevím. Kosti? Pohár? Meč? Cokoliv, co bývalo jeho.“
„Myslíš, že po pěti stoletích nebo jak dlouho už to je, tu něco najdeš?“
„Nevím.“
„Hele, a proč se do toho nedáme? Já ti pomůžu. Pojď, prohledáme dno.“ Už už jsem se chystal rozvázat si tkaničky, ale ona se bleskově natáhla a chytla mě za rukáv. Bylo to poprvé, co se mě dotkla. Projel mnou záchvěv. Dívala se vážně, jako nikdy dřív.
„Ne.“
„Proč?“
„Jsme příliš blízko brány. Já osobně do té vody nevlezu ani za zlatý prase a tobě bych to nedoporučovala. Ani se jí nedotknu.“
Po zádech mi přeběhl mráz. Cosi mě pozorovalo.
„No dobře. A jak ho teda chceš najít?“
„Nevím.“
„Jak nevím?“
„Kdybych to věděla, tak tu asi nedřepím už desátej život, ne? Zachráním ho hned ten první.“
„To dává smysl. A co teda budeš dělat, až ho najdeš? Oživíš ho nebo co? Nebo jak se zachraňuje taková ztracená duše?“
„Nevím.“

Snažil jsem se jí pomoct. Fakt mi jí bylo líto. Z nějakého důvodu jsem jí ten příběh žral – možná mu tak úplně nevěřil, ale připadal mi krásný. Půjčil jsem si nějaký knížky o druhých životech a podobných hovadinách. Když jsem jí je přinesl, Shelly se nenamáhala poctít je pohledem.
„Co je? Jsou zajímavý.“
„Jsou to braky, dej to pryč. Myslíš, že jsem to už všechno dávno nepřečetla? Nic užitečnýho tam nenajdeš.“
„No jo.“
Voda zpěvavě zurčela a kolem nás se stahoval les. Divoký a neprostupný. Zelené peklo. Takové lesy už skoro nikde nejsou.
„Jaké to tam je?“
„Na tamté straně?“
„Jo.“
Zamyslela se. Zvláštní, Shelly dokázala sedět hodiny bez pohybu. Já se v jednom kuse vrtěl. Po cukrovém mostě hopsal Harlekýn. Šašek, co měl taky černé oči.
„Moc si to nepamatuju. Jako sen. Nebo spíš noční můra. Barvy, vůně. Všechno tam moc hýří. Jedna velká duhová spirála. Je to k zblití. Ale myslím, že to každý vidí jinak. Nechceš se tam jít podívat, že ne?“
„Ani nápad!“
„To je dobře.“
„A co ten tvůj milej? Co myslíš, že tam tak dlouho dělá?“
Shelly se ironicky ušklíbla. Přišlo mi to zvláštní.
„Čas tam plyne jinak. A navíc, na tamtý straně máš vždycky s kým šukat.“
„Tak to možná o záchranu ani nestojí,“ podotkl jsem.
„To je mi jedno.“

Den ode dne se mi zdála hezčí.
„Jsem blázen.“
„Hm, to jsi.“
Divně se usmívala.

Požádal jsem ji, ať mi vypráví o tom karnevalu, který je rozdělil. Zdálo se mi o něm. Znovu.
„Mám to jen v náznacích. Jsou životy, kdy si to pamatuju líp, ale tenhle mezi ně moc nepatří.“
„To neva. Mně to zajímá.“
Blížil se podzim. Uběhlo pár měsíců a ještě pár jich uběhne a řeka zamrzne. Co pak? Bude sem chodit i v zimě? Určitě ano. Bude ho hledat až do konce. Škoda, že si tentokrát vzpomněla tak mladá. Neodpoutá se od něj a pokud ho nenajde, promrhá celý život. Chtěl bych jí to říct, ale co proti ní jsem?
„Tak dobře. Já byla panna, představ si to. Dáma. Parádní bílý šatičky, stuhy ve vlasech, závoj. Vezla jsem se v loďce a měla mísu s hroznovým vínem a jablky. Lidi tančili v maskách a hrála hudba. Akorát myslím, že jsme neměli chodit přes ten most. Jo, to byla chyba. No, on byl rytíř. Měl masku a zářivou zbroj a meč a pohár a všechny ty ostatní hovadinky, jenom jako, samozřejmě. Nebyla to opravdová zbroj, ale vypadal hezky. Zahlídla jsem jenom jeho oči a hned… Hm, to je jedno. Víc už si vlastně nepamatuju.“
Nabyl jsem dojmu, že neříká tak úplně pravdu.
„Měli jste se vzít?“
„Jo.“
„A dál?“
„Vždyť říkám, že už nevím!“ štěkla, poprvé za celé léto na mě zvýšila hlas. Co jsem řekl špatně? Hned se ale usmála. Zvláštně, vědoucně. Moc se mi tenhle úsměv nelíbil.
„Jen řeči hloupý pomatený holky. Proč tě to vůbec zajímá?“
„Ani nevím.“
Další tajemný poloúsměv.
„Ale já jo.“
„No a proč tedy?“
„Tys tam byl taky, Jaspere. Na té slavnosti. Jinak bys tenhle most nikdy nenašel, víš. Já na tvoje černé oči nikdy nezapomněla.“

Dlouho jsem nad tím přemýšlel. Nad tím, co Shelly řekla.
Bál jsem se, že druhý den nepřijde. Přišla. Tvářila se, jako by nic.
„Brána dneska nějak blbne,“ oznámila mi.
„Ty ji vidíš?“
„Ne, ale mám ten dojem. Jsem nervózní.“
Já byl taky, ale ne z brány, nýbrž z toho, že jsem všechno pochopil. Nebo aspoň většinu. O tom, proč tu Shelly chodí, že mi vlastně od začátku trochu lhala a že o toho blbečka v brnění tu nikdy nešlo.
Objal jsem ji a políbil. Neucukla. Přitiskla se ke mně.
„Čekala jsi tu na mě. Vždycky tu čekáš na mě.“
„Tentokrát ti to trvalo dýl než obvykle.“
„Promiň, Shelly.“
„Nevadí,“ usmála se. „Byly i životy, kdy jsi nepřišel vůbec.“