Kapitola 1

Je krásný den, 1. srpna a Lizzie McCobbaleyová se rozhodla, že se půjde projít po pláži. Jen sama se svými myšlenkami. Najde si čas popřemýšlet o svém klukovi Georgovi. Georgovi Greenovi. Poslední dobou se chová divně. Nemá na ni čas a pořád chodí do lesa. Prý kvůli nějakému referátu. Chodili spolu 7 měsíců. Teď se to ale asi všechno schylovalo ke konci. Lizzie potřebovala popřemýšlet. O všem. O něm. Hlavně o něm.

„Ahoj, Lizzie,“ promluvil jsem na dívku svých snů. Měla na sobě krásný bleděmodrý top a byla přímo k sežrání. Otočila se po mě a její blonďaté vlasy zavály ve větru. „Co tady děláš, sama?“
„Aah, ahoj, Georgi…nic, jenom jsem potřebovala popřemýšlet,“ zdála se nervózní.
„Pojď se mnou, musím ti něco ukázat,“ načal jsem to. Konečně jsem sebral odvahu jí to říct. Mám strašlivé tajemství, opravdu. Dlouho jsem tu odvahu sbíral. Co když se mnou už nebude chtít nic mít? Až to zjístí… Já sám jsem z toho byl pořádně vykulený, když mi to můj táta oznámil. Těsně před tím, než umřel. Zemřel na rakovinu, věděl že nemá moc času a se vším mě seznámil. Věděl jsem taky, že když jí to ukážu, nebudu v tom sám. Mě neublíží, ovšem bojím se o ni. On zná pach Greenů, my jsme v bezpečí, ale…O Lizzie se vážně bojím. Ale musím jí to ukázat, už jí nemohu dál lhát. Samé lhaní, výmysly a výmluvy, bla bla bla…Už mi ani nevěří…Tak do toho.
„A co?“ zeptala se zmateně, „tady v lese?“
„Jo, kotě, pojď.“

*
„Teď se ani nehni. Sedni si za ten kámen,“ poručil jsem jí u jeskyně. U jeskyně Gilliwalli, která byla domovem toho, co jsem jí chtěl ukázat.
„Farrele!“ zařval jsem do lesa a zahvízdal na prsty.
Lizz se po mě polekaně podívala. Konejšivě jsem se na ni usmál, aby věděla, že se nemá čeho bát. Sám jsem si ale nebyl jistý, jestli se nemá čeho bát.
V dáli se ozvalo šustění. Už je tady. No tak, Georgi, dýchej.
„Co to je? Georgi, no tak, tohle není sranda!“
Už je skoro tady. Dupání je slyšet za jeskyní. Už ho vidím za Lizzie.
„Lásko, nehýbej se. Ani se nehni, jasný?“ řekl jsem vážně. Chudák, ta teď musí mít ale strach. Vidím, jak se celá klepe. Nejspíš něco tuší.
Velký dvoumetrový černý děsivý jedovatý zmutovaný pavouk stojí přímo za mojí dívkou. To je to, co jsem jí chtěl ukázat. Tohle je Farrel.
Farrel se přibližuje k Lizz a jako by ji začal očichávat.
„Ne, to ne, Farrele přestaň, no tak!“
„Cože, kdo je Farrel?!“ Lizzie je úplně mrtvá strachy.
Teď už jenom bezmocně pozoruju, jak se moje Lizz otáčí. Tohle gesto Farrela jenom vybudí a udělá ještě pár kroků k ní. V ten stejný okamžik se na bezbrannou Lizzie vrhá svýma dlouhýma silnýma nohama…

Strhující událost. Dívka sedí na kameni a za ní obrovský pavouk. Mladík se zděšeným pohledem pozoruje, jak ten pavouk trhá jeho přítelkyni na kusy. Její krev je všude. Mladík brečí a řve na něj. Hroutí se. Jeho holka už to má definitivně za sebou. On omdlel a pavouk zatím spokojeně požírá dívku jeho snů. Zbyla jen kostra a její vlasy. Nic víc, o jeden život míň. Vlastně o dva. Ten mladíkův život už nikdy nebude jako dřív.

***

O rok později:
Abych se krátce představil. Jmenuji se George Green. A abych vše vysvětlil. První otázka je: KDE? Kde se ten pavouk vzal? Od mého pradědečka, nebo prapradědečka, fakt nevím. Pracoval s nimi a pár jich zmutoval do nadměrných velikostí. Farrel je jediný, který dosud přežil. Druhá otázka je: KDY? Kdy jsem se to dozvěděl? Asi měsíc před…před…před smrtí Lizzie. Staral jsem se o něj ten měsíc sám. Několik let předtím můj otec. Ale ten zemřel na rakovinu, takže to zbývá na mě. Jde o to, občas mu tam donést nějaké maso a podobný věci. On sice loví sám, zvířata. Ale jednou za dva měsíce pro něho přichystávám překvapení: živou mladou a hezkou holku. Říkáte si: je snad šílenej? Jo. Jsem. Jsem Green, který se po smrti své lásky, která byla zabita před jeho očima, dočista zbláznil. Starám se o něho něco přes rok, zatím to odneslo šest holek. Vlastně…s Lizzie sedm.