Kapitola 1

            Stačilo k tomu tak málo. Ševelení křídel netopýra. Závan chladného větru, cuchajícího její vlnité medově zbarvené vlasy. Šustění listů v kukuřičném poli. A možná taky ta větvička, co mi praskla pod nohou. To ona se pohybovala neslyšně, opatrně, jako by se snad bála, že se při větším hluku něco stane. Skrz potrhaná perlově šedá oblaka se prodíraly paprsky jasného měsíce. Křečovitě svírala svojí kabelku ve tvaru srdíčka a snažila se uklidnit. Nádech. Výdech. A pronikavý výkřik. Tak už si mě všimla.
            Během pár minut vyletěla z kukuřičných klasů na prašnou polní cestu. Zakopla. Škoda těch nádherných sněhobílých šatů od Angelic pretty. Jistě se ušpinily. Neohrabaně se vyškrábala na nohy a rozeběhla se dál, ale už o dost pomaleji- udělala si něco s kotníkem. Vyhovovalo mi to, byla zatraceně rychlá, a mně už docházel dech. Stříbrošedé mraky pomalu pouštěly měsíc ze svých objetí a její šaty jasně zazářily v bledém světle. Na rozcestí najednou zahnula doprava, kde se cesta mírně svažovala k lesíku. Hloupý nápad, vydat se zrovna tam. Myslet si, že se mi tam ztratí. Větvičky švihající do tváří a zachytávající se ve vlasech, prudší a prudší kopec a pak… ale aspoň to bude jednodušší. Znovu upadla. U jedné boty se jí roztrhl pásek. Rychle servala tu druhou a pokračovala dál jen v podkolenkách. Kráčel jsem klidným krokem za ní, teď už jsem nemusel nijak zvlášť spěchat. Kopec byl stále strmější a strmější, až už nemohla zastavit a nekontrolovatelně letěla dolů. Opatrně sestoupím k okraji hluboké propasti, a její překrásné bílé botky házím za ní.