Kapitola 1

„Přihraj Kurosaki,“ ozvalo se z fotbalového hřiště po krátké přihrávce a jedno značnému gólu který kopla do brány jako dělovou ránu, nová hráčka …… a utřela si rukou čelo.
„Joooooo,“ vykřikl neporažený tým v čele Karin. Kurosaki se jen usmála a se všemi si na výraz výhry tleskla.
„Tak ti seš z daleka?“ zeptala se Karin, když šla s novou členkou týmu domů.
„Jo, je to docela daleko,“ odpověděla klidně blondýnka s hnědýma očima.  
„Co se to děje? Zase ten divný pocit, to znamená, že jsou tady ty obludy.,“ přebírala si v hlavě Karin  a koukala se k zapadajícímu slunci.
„Kurosaki děje se něco?“ zeptala se dívka, když Karin úplně zastavila.
„Už je to pryč,“ povzdechla si.
„Hitsugaya,“ spatřila známou postavu v dálce a rozeběhla se k němu.
„Kurosaki počkej,“ rozeběhla se za ní dívka.
„Kurosaki, co se děje?“ zeptala se vyčerpaně, když černovlásku doběhla.
„Nic, nic se neděje,“ odpověděla Karin, když se rozhlídla a nikdo  tam kromě ní a dívky nebyl
„Jdeme!“ řekla a odešli.
„Počkat!!!!!!!!! Počkat!!!!“ křičel za nimi Kon, který udejchaně běžel, co mu plyšové tlapky stačily
„To mám za to, že jsem chtěl něco dělat, abych alespoň na chvíli, nemněl na sobě ty šaty a mašle!“
„Tak ahoj…“
„Ahoj Kurosaki,“ rozloučili se, když Karin vcházela do domu.
„Ahoj Yuzu, kde je Ichigo?“ zeptala se Karin a podívala se na Yuzu, která právě jedla nudlovou polévku
„Bráška je ve svém pokoji,“ odpověděla a pustila se znovu do jídla.
„Kde je moje skříň Ichigo!!“ křičela Rukia na všechny strany pokoje
„Já chci svojí skříň, chápeš to!!!“ křičela ještě víc a začala vyhazovat všechny věci z nové skříně.
„Hele nedělej mi tady bordel!,“ začal řvát pro změnu Ichigo.
„Ahoj bráško,“ vstoupila do pokoje Karin. „Máš tady někoho??“ optala se a rozhlížela se Karin
„Nééééééé, nikdo tady není,“ začal mávat rukama Ichigo.
„Mohl by sis alespoň uklidit,“ řekla Yuzu, podívala se na podlahu a pak zavřela dveře a šla s Karin do kuchyně.
„Vážně se chová nějak divně,“ poznamenala Yuzu.
„Rukio, už můžeš vylézt,“ oznámil jí Ichigo. Rukia vyletěla ze skříně, co nejrychleji to šlo.
„Smrdí to jako bys tam měl týden nošený ponožky, nebo nějakého skunka,“ vyvřískla a zhluboka dýchala.
„To ty jsi chtěla skříň,“ poznamenal a Rukia ho jednou pěstí vyrazila z okna.
„Konečně, konečně jsem tady,“ řekl si plazící se Kon před domem. „Co to je, to néééééééé,“ křičel co nejvíc plyšák, když na něj Ichigo padal. „Ichigooooooooooooooo,“ křik plyšový méďa, který po pádu vypadal spíš jak palačinka.
„Co tady vůbec děláš, ty krá*o,“ křičel Ichigo na Rukiju. Černovlasá dívka se je na Ichiga divně podívala (pohledem zvaným hned umřeš) a z uličky se ozval náhlá rána.
„Tak jo, jedná se o to,“ vysvětlovala v pokoji Rukia Konovi a Ichigovi pomocí svých králičích kresbiček,
„za každých 1000 let se ve společenství odehrává slavnost, jedná se o obřad, který chrání bránu mezi společenství duší a skutečným světlem, aby nepropadl svět v agonii. Nějaké dotazy?“ zeptala se shinigami a dokreslovala králíčkům vlasy.
„Jo jeden dotaz bych měl!“ ukázal na Rukiu Ichigo. „Proč zase používáš ti deb*lní malůvky?“ rozkřikl se nahlas.
„No tak Ichi, sestřička nemůže za to že neumí kreslit,“ řekl kon a rychle se rozběhl k černovlasé dívce která ho jednou ránou přibila k podlaze.
„Bráško,“ pootevřeli se dveře a dovnitř vešla Yuzu s tácem na které měla jídlo.
„Yuzu!! Víš, není to tak….“ mával rukama Ichigo. Yuzu se rozzářila.
„…Co tady děláš?“ popadla Kona, rozloučila se a běžela s Konem do svého pokoje.
„Tak můžeme pokračovat,“ skočila Rukia do pokoje. „K obřadu se používá krystal čisté duše který se ukrýval pod budovou první divize, před sto lety ho ukradla shinigami, která ho měla hlídat a ukryla ho v Karakuře a klenot se nikdy nenašel.“
„A co já s tím?“ optal se.
„Hrozba už začala brána mezi těmito světy se otevírá na různých místech a různý čas, tak že pokud chceš ochránit lidi v Karakuře tak mi musíš pomoc najít krystal, Hledalo ho dva kapitáni, šest podkapitánů a dvě divize,“ vysvětlovala dál Rukia.
„Tak…“ rozhlížel se méďa ze dveří a po chodbě ve správný okamžik začal prcha pryč z dívčího pokoje do otevřených dveřích, které vedli do pokoje k Ichigovi
„Už vidím světlo,“ říkal se pro sebe méďa se slzami v očích.
„Sestřičko!!!!!
„Vykřikl a už byl skoro u cíle když se dveře prudce zavřeli, méďa se naplácl o dřevěnou překážku a spadl na zem.
„Tohle bude dlouhá noc,“ vydechl a zůstal ležet na zemi.
„Ach ty seš tady… pojď, půjdeme spát,“ vzala mladá dívka plyšáka a šla s ním zpět do svého pokojíčku.