Kapitola 1

Nad Skrytou Listovou se stahují černá mračna.  Děsivě se setmělo, oblohu rozčísl blesk. Na zem dopadají první kapky deště. Vsakují se do země. Prší čím dál tím víc. Všichni lidé spěchají do svých domovů, z dosahu deště. Za chvíli není na ulici ani noha. A přece! Támhle jde jeden opozdilec. Nespěchá, kráčí pomalým krokem, nechává vodu, aby mu padala do blonďatých vlasů a zmáčela je. Ruce má zastrčené v kapsách, hlavu skloněnou. Prošel okolo svého bytu, ale nezastavil se. Pokračuje dál. Když je asi kilometr od vesnice, vyjde z lesa na louku. Lehne si do mokré trávy a nastaví obličej dešti. Voda mu stéká po obličeji a vlasech, za chvíli má oblečení promočené až na kost, ale zdá se, že mu to nevadí. Stále hledí vzhůru, pozoruje černá mračna. Ve tváři má smutný výraz. Na co asi myslí? Na dívku, která ho odmítla? Nebo snad na dívku, kterou odmítl on? Čas plyne a on se od té doby co přišel na louku, ani jednou nepohnul.

Přestává pršet. Černé mraky pomalu odplouvají, obloha se vyjasňuje.  Mladý muž sebou najednou trhne. Jakoby se probudil ze spánku. Prudce se posadí a otočí hlavu. Jeho pohled míří ke kraji lesa. Stojí tam dívka s dlouhými černými vlasy a světlými oči. I ona má promoklé oblečení. Ve tváři má překvapení a bolest. Do očí se jí nahrnou slzy. Na nic nečeká a rozběhne se zpět do lesa. Muž se vymrští do vzduchu a vyběhne za ní. Křičí, aby zastavila, ale on snad neslyší. Dívka ještě zrychlila. Žene se lesem jako vítr, míří k vysoké skále. Snad nechce skočit? Muž také zrychlil, nevzdává se, stále jí pronásleduje. Stihne ji zastavit? Už je tak blízko! Dívka stanula na kraji skály. Ohlíží se zpátky na muže, který nyní zpomalil, protože ji uviděl stát na kraji skály.

 Jeho ústa se pohnula a tiše zašeptala: „Prosím, nedělej to!“

V jejích uslzených očích vidí obrovskou bolest. Ne, ale nenávist, kterou by tam čekal především.

„Je mi to líto, prosím, nedělej to,“ zkouší to znovu.

Dívka ale zavrtí hlavou a udělá krok ke konci skály. Už je jen kousek od pádu. Nedívá se na muže, hledí k volnému prostoru. K modré obloze a černým mrakům v dálce. Tiše promluví, spíš než k muži k nebi: „Proč, proč bych to neměla dělat?“

„Protože mi na tobě záleží!“ zakřičel on.

Trhla sebou a roztřásla se. Zlostí nebo smutkem? Nové slzy jí začaly stékat po tváři. „Lháři!“ zakřičela na něj. Udělala další krok vpřed a začala padat. Pocit lehkosti, který jí obklopil a na okamžik odplavil všechny city, trval pouze zlomek vteřiny. Ucítila, že její ruku něco pevně drží a brání jí to v ukončení bolesti. Visí nad hlubokou propastí a jediné co jí spojuje se životem je ta osoba, tam nahoře co drží její ruku. Zvedne hlavu, hledí se do modrých očí plných odhodlání, ale i strachu.

„Pust mě! Nechci už žít, nemám proč!“ řve děvče.

„A co já? Mě tu necháš? Není to od tebe sobecké?“ zeptá se jí tiše.

Dívka vypadá zmateně, jakoby nic nechápala. „Ale vždyť, vždyť jsi říkal, že mě nemůžeš mít rád!“ šeptá.

V tu chvíli se mu ale její ruka začala vysmekávat. A ona začala skluzovat dolů. V její tváři se objevila panika. Ve chvíli, kdy spatřila drobný záblesk naděje, má zemřít? Druhá ruka se jí vymrštila k té jeho a pevně jí sevřela. I on jí podal svojí druhou ruku a vytáhl jí nahoru. Nebezpečí bylo zažehnáno, ale bolest a nejistota zůstala. Přitáhl si jí do náruče a odtáhl se od kraje propasti, kdyby jí náhodou napadlo znovu skočit. Objal jí a přitiskl si jí na hruď. Dívka byla v šoku, nezůstala v jeho náruči dlouho. Odtáhla se. Pohlédla mu do očí a zeptala se: „Proč jsi mě zachránil?“

„Protože mi na tobě záleží,“ zopakoval.

„Říkal jsi, že mě nemůžeš mít rád, tak proč?“ zopakovala pro změnu ona.

„Něco jsem si uvědomil. A to že bez tebe nemůžu žít,“ řekl tiše a při tom hleděl do jejích krásných světlých očí, které byly pořád vlhké od slz.

„Ale, ale vždyť….“ nechápala.

„Nechtěl jsem, abys byla kvůli mně vystavena nebezpečí. Pořád po mě jde tolik zločinců. Neunesl bych, kdyby se ti něco stalo. Bez tebe ale nejsem nic. Prosím, odpustíš mi mojí hloupost?“ řekl jí.

Oči se jí znovu, zalily slzami, tentokrát to, ale nebyly slzy beznaděje. Byly to slzy štěstí. Vrhla se mu okolo krku. Jeho to lehce vyděsilo, ale hned se vzpamatoval a její obětí opětoval.

„Tobě bych odpustila cokoli,“ zašeptala mu do ucha.

„Děkuji!“ říká dojatě.

Odlepila se od jeho hrudi a plna štěstí mu pohlédla do hlubokých modrých očí. Pomalu přiblížila svoje ústa k jeho. Lehce se jich dotkla. Chutnala přesně, tak jak čekala. Byly sladké a ten letmý polibek byl plný lásky. Oddálila svojí hlavu, aby viděla, co na to říká. Usmíval se na ní. Hleděli na sebe jen chvíli. Pak se pohnul pro změnu on. Chytil jí jemně za bradu. Přivřela oči a čekala. Políbil ji, napřed lehce, pak vášnivěji. Objala ho okolo ramen a on ji okolo pasu. Konečně byli oba šťastni, dvě duše, které se konečně našly.

V tu chvíli vyšlo slunce. Svítilo na modré obloze, vysušovalo kapky deště a taky pár slz.