Kapitola 1

„Blbá tiskárna!“ vrčel Artur na stroj stojící pod oknem v malé místnosti sousedící s konferenčním sálem. Po dobu světového meetingu si dělat do notebooku poznámky, které si teď chtěl vytisknout, ale moc pochopení se mu nedostávalo. Jediné co se na papírech vyjíždějících z tlamy pekelné krabice objevovalo, byly vodorovné šedivé čáry.

„Já se na to…!“ spustil lamentaci, když tu se náhle za jeho zády ozvalo:

„O co se to tu pokoušíš, Angleterre?“

Anglie se ani nemusel otáčet, aby mu došlo že ten někdo, je Francie. To mu tak ještě scházelo. Ty jeho řeči.

„Je to asi francouzská tiskárna,“ zavrčel pouze v odpověď.

„Cože? Proč?“ nechápal Bonnefoy.

„Stávkuje,“ ušklíbl se Arthur a hned mu bylo líp. Nicméně vyšší blondýn se nedal.

„Asi s ní nezacházíš dostatnečně s láskou,“ usmál se nazpět na Anglii a prohrábl si flirtovně vlasy.

Kirkland jen protočil oči.

„Zkus si to sám,“ vyzval ho a udělal mu u tiskárny místo.

„Hlásí ti to, že tam není černej inkoust,“ hlásil po chvíli Francis.

„Tak ho dones,“ zamračil se Arthur.

„Proč já? Ty chceš tiskout,“ opáčil Bonnefoy.

„Ty seš tady chytrá tlama,“ zamračil se Anglie ještě víc a složil si ruce na hrudi, aby dal najevo, že s debatou skončil.

Francie už se nadechoval, že spustí na Arthura salvu nadávak, když tu náhle se dveře rozrazily a stál v nich Amerika.

Očima přelétl situaci a pak se zeptal:

„Dostaveníčko v kumbálu?“

„Ne ty idiote! Hádáme se!“ hodil po Alfredovi naštvaný pohled Anglie.

„Ty se hádáš, zatímco já ti pomáhám. Nechápu, kde se to ve mně bere,“ rozhodil dramaticky Francis rukama.

„Ty mi pomáháš leda tak do hrobu!“ zavrčel Anglie už rozpálený vzteky do běla.

„Jo, už abys tam byl,“ ušklíbl se Francie.

„A proč se hádáte?“ skočil jim do toho Amerika.

„Tvůj bratr neumí doplnit inkoust do tiskárny,“ vysvětlil, samozřejmě trochu po svém, Francis.

„To umím,“ odporoval Arthur, „ale tebe jsem pro něj poslal.“

„A já ti řekl, ať tam jdeš sám.“

V tu chvíli se ozvalo klapnutí bot, jak někdo seskočil z okna na zem. Všichni tři se tím směrem podívali.

„A ty tu chceš co?“ zatvářil se překvapeně Francie.

„Hm? Takhle se vítaj staří kamarádi? A ještě navíc tak úžasní jako já?“ zašklebil se příchozí.

„Náhodou mám, moje úžasné já přišel pomoct s problémem.“

A tak si Prusko sedl k Arthurovu notebooku, přebarvil text na modro a vytiskl ho barevně.

KONEC