Kapitola 1

    Mladý muž se rozhlédl kolem sebe, až se jeho černé, dokonale sestříhané vlasy rozevlály do všech stran. Otřel si zpocené ruce o svůj zbrusu nový tmavý oblek, načež strčil ruku do kapsy, ze které vylovil krabičku cigaret a malý kapesní zapalovač. Jedním zkušeným škrtnutím cigaretu zapálil a strčil si jí do koutku úst. Chvíli tam tak postával, kouřil, sem tam odklepal spálený tabák a zaposlouchal se do městského ruchu, aniž by si jedinkrát uvědomil, jak moc kouření škodí jeho zdraví. Když už zbyl z cigarety jen malý nedopalek, odhodil jí do předem připraveného popelníku a vrátil se do své kanceláře. Dříve to tedy kancelář rozhodně byla. Teď to spíš vypadalo jako kdyby se pokojem prohnala vichřice. Všude se válely papíry, složky, kartony a archy. Akira do jednoho z nich kopl. Papír ladnými pohyby přeletěl místnost a na jejím druhém konci se tiše snesl k zemi. Zničeně si otřel z čela pot a jeho jediné přání bylo konečně vypadnout z práce. Nechal bordel bordelem a tak, jak to tam nechal, zamkl dveře, na kterých visela nepatrná cedulka, a obrátil o něco větší cedulku s nápisem open na nápis closed. Poté si to namířil k prosklenému výtahu, který ho o chvíli později vyplivnul v podzemním parkovišti velké budovy. Došel ke svému Mercedesu a zachrastil klíčky. Při jeho povolání si mohl dovolit utrácet, jak chtěl, a pořád měl dost. Jeho běžná denní rutina mu vynášela tolik peněz, o jakých by obyčejný japonský občan mohl jenom snít. Nastartoval a ne příliš slušným způsobem se vyřítil z budovy ven a zařadil se mezi kultivované řidiče. Měl všeho plné zuby. Šéfa i práce. Jel si spravit náladu. Zastavil u ošklivého šedivého činžáku, který byl ozdobený prací pouličních hejsků. Grafity se tomu říkat nedalo. Spíše jen takové “čáry máry“. Akira to duchaplně ignoroval. Vystoupil z auta, zamkl a rozrazil zarezlé vchodové dveře. Přivolal výtah, vyjel do osmého poschodí a zazvonil. Na dveřích po jeho levé straně visela jmenovka Kawazoe Moe + Miki. Zaslechl kroky a ještě než stihl ten dotyčný otevřít, strčil si do pusy peprmintovou žvýkačku. Otevřela mu mladá brunetka s vlasy dlouhými po pás a mile se na něho usmála. V patách jí byla malá čivava, která radostně štěkala.

    „Ahoj.“ Vypískla Moe a už táhla Akiru za rukáv dovnitř.

    „Nazdar, Moe.“ Zasmál se Akira a svlékl si sako. Moe pospíchala udělat něco k pití. Akira jí dohnal a chytl jí za ruku, kterou nalévala džus.

„Dneska ne, Moe. Dneska mi nalej něco tvrdýho.“

Moe pochopila, že měl Akira perný den a místo rybízového džusu mu nalila vodku. Poté se posadila na kuchyňskou linku a sledovala, jak do sebe Akira kopl vodku, načež i sklenici džusu. Malá čivava pobíhala sem a tam a neustále štěkala. Akira se postavil a Moe si ho k sobě přitáhla. Akira se jí vpil do očí a urychleně spolkl žvýkačku, ještě než mu Moe ucpala pusu svým jazykem. Akira se ochotně přidal, měl toho za celý den tolik, že se potřeboval trochu odreagovat. Jakmile jí zajel rukou pod sukni, kterou vyhrnul až k jejím bokům, okamžitě mu bylo jasné, že to opět skončí v posteli. Vůbec ho nezajímalo, že má stálou přítelkyni. Nejspíš už na něho čekala, když se kolem jedenácté rozvaloval tak, jak ho Bůh stvořil, v Moeině posteli. Pak se rozloučil, nastartoval, vyjel z města a kolem půlnoci většinou dorazil k vile, kde žil i se svou přítelkyní, která ho vždycky očekávala a divila se, proč má zrovna její přítel tolik práce.

    „Zase se vracíš takhle pozdě? Neměl by ses tolik přemáhat.“

Tuhle větu Akira slýchával denně, proto jen zakoulel očima a nechal přítelkyni, ať se ptá sama sebe, proč už nemá chuť na sex a proč má na ni tak málo času. A právě tohle byl Akirův stereotyp. Chodilo to tak běžně – každý den. Pracoval, miloval se, kouřil, pracoval, kouřil, pracoval, rozdával si to, spal… Obyčejný život obyčejného muže.    

     Zvonek zazvonil právě ve chvíli, kdy Akira seděl v křesílku a nohy měl hozené na stole. Z toho papírování už se mu točila hlava. Byl nucen sundat nohy ze stolu, napil se kafe, zhluboka se nadechl a teprve potom zmáčkl tlačítko, které umožnilo klientovi otevřít dveře. O nepořádek se nestaral, do toho nikomu nic nebylo. Dovnitř vstoupil asi třiadvacetiletý mladík a chvíli se zmateně rozhlížel kolem sebe. Akira protočil panenky, kývl směrem k červenému křeslu a pokynul mladíkovi, aby se posadil. Po deseti pracovních hodinách už většinou začínal být značně nervní a utahaný. Znuděným pohledem si mladíka přeměřil. Byl svým způsobem docela hezký. Hnědé vlasy mu padaly do obličeje a prohlížel si Akiru dvěma velkýma, čokoládově hnědýma očima. Byl štíhlý a z krátkého trička mu vyčnívaly snědé, svalnaté ruce.

    „Co potřebujete?“ Řekl Akira a potlačil zívnutí. Byl naučený, že na své klienty musí být příjemný, jinak by mohl přijít o kšeft. Jakmile mu mladík beze slova předložil na konferenční stolek tlustou obálku, nejspíš plnou nějakých hloupých dokumentů, mrknul Akira nenápadně na hodinky. Ukazovaly 18:00.  Znovu pohlédl na štus papírů, které zatím stihl mladík vyndat z obálky.

„Ehm – víte, já už jsem měl zavírat, ale pokud myslíte, že to stihneme probrat tak za hodinu, obětuji vám svůj čas.“ Pronesl Akira a opět potlačil zívnutí. Tuhle větu říkal opravdu nerad, ale hodně peněz vydělával právě z toho důvodu, že věnoval svým klientům mnoho času.

    „To není nutné… Zastavím se tu zítra.“ Řekl mladík chladným tichým hlasem, až Akiru zamrazilo v zádech. Byl zvyklý na uspěchané a otravné klienty. S takovým přístupem nepočítal. Chvíli zaraženě civěl do podlahy, a když se konečně vzpamatoval, tázavě se na mladíka podíval.

    „Smím se zeptat, o co jde?“ Zeptal se Akira slušně. Mladík vylovil z tlustého štusu nahromaděných papírů jeden a Akira  otráveně sáhl po krabičce cigaret.

„Nevadilo by vám, kdybych si zapálil?“

Mladík zavrtěl hlavou. Akira nenápadně zastrčil cigaretu do koutku úst a přisunul si k sobě popelník. Podstrčil krabičku s cigaretami mladíkovi. Ten chvíli váhal, ale poté hrábl do krabičky a následoval Akirova postupu. Akira se k němu natáhl se zapalovačem. Mladík se mu vpil do očí a Akira cítil, jak se mu do obličeje hrne krev. Nemohl pochopit, co se to s ním děje. Zčervenal a díval se do chladných očí svého klienta. Pak jenom škrtl a rychle zapalovač uklidil.

„Takže… ehm…“ Akira zabodl pohled do papíru, který ležel před ním. „Takže jde o testy, které mají najít matku dcery vašeho bratra?“

Mladík jen přikývl.

„Upřímně – nejsem zvyklý dělat tyhle testy jen tak, postup je složitý.“

    „Je to důležité.“ Řekl mladý muž tiše. Akira pokýval hlavou a zasunul papír zpět do obálky.

    „Zvu vás na skleničku. Máte dnes večer čas?“

    „Přijdu rád.“

Poprvé za celý večer se Akira pousmál a podal mladíkovi vizitku, na kterou připsal svou adresu.

    „V osm vás budu čekat.“ Akira sklepal do popelníku zbytek spáleného tabáku, načež cigaretu típl a začal si balit věci. Nehledíc na bordel okolo opustil kancelář a zamkl. Přivolal výtah a nechal se svézt až do suterénu, kde míval zaparkovaného svého miláčka. Nastoupil do auta, tašku mrsknul na zadní sedadlo, svlékl si sako, kravatu a okamžitě našel, podle hmatu, známý předmět, schovaný v postranní kapse dveří. Zkušeně vyťukal číslo a čekal, až zaslechne pištivý dívčí hlas.

    „Ahoj miláčku!“ Ozvalo se na druhém konci.

    „Čau Moe, dneska nepřijedu… Už… Já už něco mám.“

Chvíli se rozmýšlel, jestli nemá schůzku s klientem zrušit a nemá si jet raději užít s krásnou pracovnicí modelingové agentury a zároveň i jeho novou milenkou.

    „Ale ne… Ty sis snad našel náhradu? Zlatíčko moje, tohle se nedělá, těším se na tebe…“ Prohlásila Moe tím nejsvůdnějším hlasem a Akira ucítil tlak v kalhotech.

   „Měj se, Moe.“ Akira nasucho polkl a položil telefon. Práce je důležitější než ženská! Práce je důležitější než ženská! Svojí oblíbenou větou se Akira uklidňoval celou cestu domů. Často to musel dělávat i v práci, protože jeho nová “kočička“ se na něm stala závislá.

    „Jsem doma!“ Zvolal Akira ještě ve vchodových dveřích. Před ním se objevila mladá drobná žena a objala ho na přivítanou. Akira jí dlouze políbil.

   „Dneska ses vrátil brzy. Čekala jsem, že to bude zase v jedenáct.“ Pousmála se žena a začala si obouvat boty.

    „Kam jdeš?“ Odlepil Akira pohled od pátečního výtisku, do kterého se zatím začetl, a podezíravě si jí prohlédl. Je možné, že by snad i jeho přítelkyně měla milence, nebo podvádí jenom on?

    „Mám noční. Kam půjdeš ty?“

    „Promiň, zapomněl jsem,“ Akira se nervózně poškrábal ve vlasech. „Já nikam nepůjdu – mám návštěvu.“

Žena tázavě povytáhla obočí.

    „Pracovní návštěvu.“ Upřesnil Akira a usmál se. Jakmile se za jeho přítelkyní zaklaply dveře, otevřel lednici, aby obhlédnul situaci týkající se množství chlastu. K jeho smůle zjistil, že je celkem bídná. Obsah lednice tvořilo bílé víno, saké a Becherovka. Akira usoudil, že by to mělo pro dva stačit. Sotva stačil přichystat občerstvení, zazvonil zvonek. Akira si, aniž by věděl, proč to dělá, pročísl vlasy a šel otevřít. Za dveřmi rozpačitě přešlapoval onen mladík. Akira se usmál a pozval ho dál. Mladík si prohlížel luxusně vybavený byt a poté utrousil se sarkastickým podtónem: vám ta práce hodně vynáší, že?

Akira se zarazil, ale přikývl. Mladík vylovil z tašky obálku a víno, které postavil na stolek. Akira si přisedl a nalil víno do sklenic.

    „Myslím, že když si budeme tykat, půjde nám práce mnohem lépe.“

    „To ano… Jsem Tanaka Ichiru.“

    „Sato Akira, pro vás Akira.“ Akira pozvedl sklenku a přiťukli si. Poté vyndal Ichiru z obálky rodný list a jiné údaje svého bratra.

    „Tady to je.“ Rozložil papíry po stolku a nechal Akiru, aby si je důkladně prostudoval.

    „Testy DNA budou nutné.“ Poznamenal Akira po chvíli. „Tvůj bratr byl asi pěknej děvkař, co?“ Zasmál se, aniž by si uvědomoval, co říká. Litry vína začínly pomalu působit.

    „Můj bratr před dvěma týdny zemřel.“ Zašeptal Ichiru a Akira měl v tu chvíli sto chutí ukousnout si jazyk. „Zabil se při autonehodě a jeho půlroční dcera jela s ním. Včera nám volali z nemocnice. Chtějí znát matku, jinak nám jí nemohou vydat.“

    „Rozumím, udělám, co bude v mých silách.“

Akira otevřel doposud plnou Becherovku a nalil oběma panáka. Brzy se začali bavit i o věcech, které na pracovní schůzku tak úplně nepatří a Akira začínal být rád, že to neodvolal. S Ichirem si rozuměl víc, než je zdrávo. Něčím ho neuvěřitelně přitahoval, jenom nevěděl, čím to je.

    Nalévali jednoho panáka za druhým a oba dva byli v dobré náladě. Akira cítil, jak mu chlast stoupá do hlavy a začíná ztrácet kontrolu sám nad sebou. Ichiru se tvářil trošku sebevědoměji, ale nejspíš i u něj udělala velká dávka alkoholu své. Neustále se něčemu smáli, až do chvíle, kdy se Ichiru k Akirovi přiblížil. Podíval se mu zpříma do očí a obkročmo se na něj usadil. Akira povytáhl obočí a pootevřel ústa. Ale neřekl nic. Ichiru přivřel oči a naklonil se blíž. Nyní je od sebe dělil pouhý centimetr. Ichiru se odhodlal k činu a jemně se dotkl svými rty těch Akirových. Akira se nezmohl na slovo, jenom zíral před sebe a nechal Ichirovy rty přejíždět po svých. Zareagoval teprve, když Ichirův jazyk proklouznul do jeho úst. Odstrčil ho od sebe a naštvaně bouchnul pěstí do stolu.

    „C-co si sakra myslíš, de-demente?!“ Jazyk se mu začínal motat. Plácal páté přes deváté, aniž by mu Ichiru rozuměl kloudného slova. „Já nej-jsem te-teplej! To si ako… jako nemysli! Nechápu, cot-to dotebe vjelo!“ Co to říkám? Proč se na něho zlobím? Moje srdce… Buší mi srdce!  Akirovi se zatočila hlava. Musel se chytit stolku. Ichiru na něho smutně hleděl. Akira ho chvíli pozoroval lesklýma očima a potom ho chytl za ruku a stáhl ho k sobě do křesla. Jeho dotek… Chci, aby se mě dotknul. Proč? Proč to chci? Já…Pane Bože, co se to se mnou děje??? Akirovy myšlenky nenabíraly konce, neustále si kladl otázky a podvědomě objal Ichira kolem pasu.

    „I-Ichiru…“ Šeptl a políbil ho. Ichiru mu zabloudil rukama pod košili, kterou následně rozepnul. Akira se, přestože se mu hlava nesnesitelně točila, pokusil o to samé. Dlouhou chvíli jen seděli a líbali se. Potom Akira položil Ichirovi hlavu na rameno a zanedlouho usnul.

    „Akiro!!! Co to má být?!“ Akirova přítelkyně Yuko ječela na celý dům a její sáhodlouhé přednášky o tom, jak jí sprostě podvádí, mu způsobovaly silnou bolest hlavy. Akira se obtěžoval vstát z rozváleného křesla, na kterém pravděpodobně strávil celou noc, a jako mátoha se doploužil do kuchyně. Napustil si do sklenice vodu a do vody vhodil šumivou tabletku. Z plata vymáčkl potahovaný prášek a rychle ho spolkl. Pak teprve přešel k zrcadlu, aby zhodnotil svůj celkový zjev. Černé vlasy měl mastné a rozcuchané. Do půl těla byl nahý a měl rozepnutý poklopec. Přejel pohledem na místo, kde se minulou noc konala čistě pracovní schůzka. Válely se tam čtyři vypité lahve, ovšem jinak neobjevil žádné jiné známky toho, jak by mohla Yuko přijít na to, že něco takového udělal.

    Bylo sobotní ráno – půl dvanácté. V obýváku zůstal bordel – Ichiru byl pryč. Tss, ani číslo mi tady ten bídák nenechal. Pomyslel si Akira. Nedalo se říct, že by si toho nějak hodně pamatoval, ale jisté věci si zapamatoval. Yuko křičela a v očích měla slzy.

    „Jak jsi mohl?! Nikdy bych to do tebe neřekla!“

Akira se ani nepokoušel vypátrat, jak přišla Yuko na to, že jí podvádí. Na to ho moc bolela hlava.

    „Lásko, já ti to vysvětlím, věř mi.“ Za posledním slovem bouchl dveřmi a natáhl se v ložnici, aby si trochu zdřímnul, ještě než ho Yuko podrobí výslechu.

    Když se Akira vzbudil, bylo půl páté a venku lilo jako z konve. V domě panoval klid. Akira si promnul oči a otráveně se vyplížil z ložnice. Nakoukl do kuchyně, do obývacího pokoje, do koupelny, dokonce i na záchod a do úklidové místnosti, ale Yuko nikde. Tiše sešel po schodech. Yuko stála u vchodových dveří a vypadalo to, jako by se chystala někam odejít. Už už otvírala dveře, ale v pravou chvíli, zrovna když se chtěl Akira schovat za roh, se otočila a svraštila obočí.

    „Vysvětlím… ti to.“ Spustil Akira, jakmile spatřil její výraz. Yuko si založila ruce na prsou, opřela se o futra a ušklíbla se.

    „Čekám.“

    „Zajímá mě, proč si myslíš, že jsem tě podvedl?“

    „Stačil mi pohled na tebe, když jsem v osm přišla z práce.“ Ušklíbla se Yuko sarkasticky, načež se Akira rozesmál. Ulevilo se mu, že neví o jeho pravé milence.

    „Yuko, byl jsem opilý, chápeš?“

    „ O tom se tady nebavíme. Jsem si jistá, že jsi tu měl ženskou!“ Zaječela Yuko a Akira se musel hodně ovládat, aby si nezacpal uši.

    „Yuko,“ Akira došel až k ní, chytl jí za ramena a zatřásl s ní. „Měl jsem tu jenom… ehm… klienta a byl jsem vožralej na mol, chápeš TO???“

Yuko probodla Akiru vražedným pohledem a práskla vchodovými dveřmi. Akira si povzdechl a raději se rozhodl jít dospat minulou noc. Když se ráno probudil, z kuchyně se linula vůně čerstvého pečiva. Snídaně byla již přichystaná, ale Yuko stála opřená o linku a měla červené uplakané oči. Vypadalo to, jako by celou noc nespala. Zvedla pohled k Akirovi, který ji upřeně pozoroval a znovu se rozplakala. Padla mu kolem krku. Akira chvíli šokovaně stál, ale pak ji objal.

    „Miluju tě, nechci o tebe přijít… Miluju tě! Miluju tě!“ Vzlykala Yuko a tiskla Akiru k sobě. Bylo mu jí líto, ale nedokázal si pomoct.

    „Ona se z toho vzpamatuje, neboj.“ Poznamenal Akirův kolega, který se čas od času stavil na cigárko. Postávali spolu na velkém balkoně a pozorovali městský ruch.

    „O tom nepochybuju, spíš jsem měl strach, že nějaká slepička z práce povídala a ona přišla na to, že spím s Moe.“ Řekl Akira a provinile sklopil hlavu.

    „A co jsi tam vyváděl? Neměl to být pracovní pohovor?“

    „To byl, svou práci jsem udělal, dokumenty jsem odevzdal šéfovi. Teď už je to na něm.“

    „Aha.“ Pokýval hlavou muž a vylovil z krabičky další cigaretu. „Předpokládám, že jste opilí nedělali jenom tu práci…“ Zkonstatoval. Akira zavrtěl hlavou.

„Žena? Muž?“

Akira nasucho polkl a chvíli váhal, jestli to může vyzradit. Potom se zhluboka nadechl…

    „Muž!“ …Řekl rozhodně a počítal s tím, že se mu Kenji vysměje. Ten to však jenom uznale odkýval, típl druhou cigaretu a než si to stačil Akira uvědomit, zbyly po něm jen dva nedopalky. Akira vzdychnul a odešel vysypat popelník. Zapnul notebook a chtěl pokračovat v pátrání po stopách ztraceného chlapce. Najednou někdo zazvonil. Akira už ani nedoufal, že by to mohl být Ichiru. Ochotně otevřel a… ve dveřích se objevila rozcuchaná hlava s hnědými vlasy. Ten pohled… Pomyslel si Akira, který na Ichira zůstal jen bezmocně civět.

    „Ahoj, omlouvám se, že mi to tak trvalo.“ Začal Ichiru konverzaci.

    „To – to je dobrý…“ Šeptl Akira, kterému došel dech. Ichiru přišel blíž a postavil se před něj.

    „Doufám, že se přítelkyně moc nezlobila.“ Zeptal se soucitně. Akira, ještě napůl omámený, jen zavrtěl hlavou.

    „Ani… moc… ne-e.“

Ichiru se usmál a opět se na Akiru posadil, jako onehdy večer. Propletl své prsty mezi těmi Akirovými a přisál se na jeho rty. Akira se jen marně pokoušel uhýbat.

    „Hej! Já – nejsem – teplej!!!“ Snažil se Akira vyslovit to, co si celou dobu myslel, ale Ichirovy rty si ho pokaždé našly.

Musím něco udělat. Musím něco udělat, jinak mu znova podlehnu… Akira ho chytl za ramena, ale jakmile si uvědomil, že jeho jazyk dělá to samé, co Ichirův, jeho původní plán, praštit s Ichirem o skříň, ztroskotal. Přesunul ruce z jeho ramen na krk a jednou rukou mu prohrábl vlasy, Ichiru si to evidentně užíval. Na chvíli odlepil své rty od jeho, jemně se jich dotkl a pak se vrátil k hlubokým polibkům, přičemž začal Akirovi rozepínat košili. Akira už se nebránil, jenom byl rudý až za ušima. V životě se mu nestalo nic podobného. Jedním tahem z Ichira zkušeně svlékl tričko a přesunul rty na jeho krk. Ichiru ho zatím hladil po bocích, chvílemi se dotkl bradavek Akirova vypracovaného těla a pohrával si s nimi. Nechal Akiru zvyknout si na to, že jsou oba muži a užíval si jeho polibky na krk. Netrvalo to dlouho a Ichiru se rukou dostal níž. Lehce se dotkl těsného místa na Akirových kalhotech a povalil ho na pohovku pod sebe.

    „N-n-e… Po-počkej.“ Vydal ze sebe Akira přidušeně, přitom však poprvé zasténal.

    „Proč ne?“ Uculil se Ichiru a jemně ho kousl do ucha. „Líbí se ti to… Nebo ne?“

Akira už nedokázal dál vzdorovat. Přestože se stále ještě nesmířil s myšlenkou, že by měl být na chlapy, musel uznat, že mu tyhle něžnosti dělají stokrát líp, než s Moe a Yuko dohromady. Ichiru neotálel a začal Akirovi rozepínat kalhoty, které z něj následovně serval. Akira se nebránil. Ichiru se vrátil k jeho rtům, vášnivě je políbil a pak se vydal na cestu dolů. Akira se zadíval do stropu, než ho jeho podvědomí donutilo opět zasténat. Pak už to šlo všechno rychle. Ichiru si svlékl kalhoty, protože stále ještě šokovaný Akira na to prozatím neměl. Když do něho vstoupil, udělalo se Akirovi mdlo a do očí se mu draly slzy. Ichiru ho chvíli nechal zvykat. Zanedlouho vystřídal bolest příjemný pocit, který ho doháněl k šílenství.

    „Miluji tě.“ Zašeptal Ichiru, když spolu později leželi na pohovce a Akirovým sakem měli zakryto jen to nejpodstatnější. Všude okolo se povalovali kusy oblečení. Akira neodpověděl, ale přitulil se k Ichirovi. Rozespale zamžoural na hodinky, které ukazovaly 15:20.

    „To nee, už jsem měl hodinu a půl pracovat…“ Akira se posadil a promnul si oči. „Co když teď někdo přijde? Budu mít průser.“

Ichiru ho chytl za ruku a stáhnul ho zpátky k sobě.

    „Nikdo teď nepřijde, neboj se.“ Ichiru se pousmál a lehce Akiru políbil, načež kdosi zaklepal na dveře. Akirův vyděšený pohled mluvil za vše. Ležel bez hnutí a vypadalo to, že se rozhodl předstírat, že tam vůbec není.

    „Sato!!!“ Nedělejte, že tam nejste a koukejte otevřít ty dveře!“ Šéf znovu zabušil na dveře. Jeho hlas zněl značně rozčileně. „Sato! Okamžitě odemkněte ty dveře! Vím, že tam jste!“

Akira ležel, ani nedutal. Najednou v zámku zachrastil klíč.

Sakra! Sakra! Sakra! Kde vzal, k sakru, moje klíče?! Klel Akira, ale už bylo pozdě. Dveře se rozlétly dokořán. Akira se ještě narychlo otočil, aby zjistil, jak se asi tváří Ichiru. Ichiru se nehýbal a spal jako neviňátko. Akira vrátil pohled ke dveřím, v nichž stál, jako opařený, jeho šéf a zdálo se, že by se nejraději propadl sto metrů pod zem. Akira na chvíli znervózněl, ale rozhodl se, že svého nenáviděného šéfa trošku převeze. Místo toho, aby vyskočil a začal se omlouvat, se otočil, přitáhl si Ichira k sobě a líbl ho na rty. Potom se obrátil na šéfa a probodl ho vražedným pohledem.

    „O-o-omlouvám se.“ Šéf si prohrábl vlasy a pak vycouval z kanceláře. „To si spolu ještě vyřídíme.“ Syknul na něj, aby ho nikdo jiný neslyšel, na Akirovu poznámku, že tohle není v podmínkách zakázané, už nereagoval a zabouchl dveře. Akira se usmál, nechal Ichira spát a začal se oblékat. Potom se usadil k notebooku a pustil se do práce.

Následující týden se Akira vracel domů po půlnoci, aby si mohl vzít na příští týden dovolenou. Přál si vzít Ichira na místo, které měl rád a strávit alespoň pár dní jenom s ním. Ještě stále si nebyl jistý, že to, co dělá je správné. Věděl, že by to měl Yuko říct a také věděl, že by to měl ukončit s Moe. Ta ho stejně nebrala vážně. Měl ji jenom jako svoji bokovku. Jediný člověk, se kterým o tom všem dokázal mluvit, byl Kenji – jeho kamarád z práce. On se mu nevysmál, když mu řekl, že strávil noc s mužem a podržel ho, kdykoliv to potřeboval. Moe poslal krátkou smsku: JE KONEC, PROMIN. Moe na ní neodepsala, což mu nevadilo. Jediné, co si opravdu přál, bylo strávit zbytek života po boku Ichira. Zamiloval se snad? Domů chodil utrmácený, ale šťastný a uspokojený. Yuko většinou už spala. Řekl jí, že jede s přáteli stanovat. Věřila mu a Akira cítil vinu, že jí nikdy neřekl pravdu. Další týden s Ichirem proběhl dokonale. Byli jenom spolu a Akira cítil to, co ještě nikdy předtím. Cítil, že je do Ichira blázen. Uplynuli dny, týdny, měsíce… Jejich láska se zdála být tak idylická, to ale ještě netušili, co přijde.

    „Miluju tě – miluju tě – miluju tě.“ Opakoval stále dokola Ichiru a mezi každou větou Akiru políbil. Akira sklopil hlavu a pohladil Ichira po stehně. Seděli spolu na lavičce v parku. Už si zvykli na to, že někteří hlupáci na ně divně, až znechuceně zírají. Nevadilo jim to. Byli spolu.

„Nic mi na to neřekneš?“ Šeptl Ichiru nadějně. Akira zavrtěl hlavou. Ichiru posmutněl. „Opakuji ti to pořád dokola, spíme spolu, milujem se a oba to víme, nikdy jsi mi neřekl to samé.“

    „Víš, Ichiru, někdy nejsou potřeba slova k tomu, aby člověk vyjádřil, co cítí. Neřeknu ti to, protože si myslím, že “miluji tě“ je moc silná věta na to, aby se jí mohlo plýtvat.“

Ichiru se zamračil. Zdálo se, že to, co Akira právě řekl, se mu ani trochu nelíbí.

    „To si nemyslím.“ Řekl jedovatě a postavil se. „Budu muset jít, mám práci.“ S těmi slovy se zvedl a bez jakéhokoliv dalšího slova se sebral a odešel. Akira se za ním smutně díval a pak se vydal na cestu domů. Bylo ještě poměrně brzo, teprve čtyři hodiny odpoledne. Yuko už byla doma, seděla u stolu a listovala jakýmsi časopisem. Akira pověsil bundu na věšák a popošel blíž. Yuko zvedla hlavu a usmála se.

    „Akiro, chtěla jsem s tebou mluvit.“ Yuko popošla blíž a zahleděla se Akirovi do očí.

Ne, jakmile chce o něčem mluvit, nevěstí to nic dobrýho…

    „Ano? Poslouchám tě…“

    „Podívej, žijeme spolu dlouho… Často přemýšlím o tom, co takhle se vzít? Chtěla bych s tebou mít rodinu.“ Yuko se usmívala a Akira naprázdno polkl. S tímhle nepočítal. Bylo mu nad slunce jasné, že teď bude muset s pravdou ven.

    „Yuko, ty jsi skvělá ženská a mám tě vážně rád, ale…“ Yuko poodstoupila a zavrtěla hlavou.

     „Já to věděla… Ty – ty někoho máš.“ Yuko polkla a z očí se jí začaly řinout slzy.

     „Ne, tak to není… Teda ne tak docela.“

     „Lžeš mi! Lžeš mi! Lžeš! Lžeš mně! Lžeš mojí rodině! Říkal jsi, že mě miluješ!“ Yuko se rozbrečela naplno a Akirovi se roztřásl hlas.

    „Yuko, já ti musím něco říct, nech mě, prosím, mluvit.“

    „Proč? Proč bych měla poslouchat, jak spíš s někým jiným?!“ Yuko vzala z misky hrst burských oříšků a vrhla je po Akirovi. Ten ani neměl sílu uhýbat. Yuko hystericky brečela a házela na Akiru všechny věci, co jí přišly pod ruku.

    „Yuko!“ Akira se dostal do její těsné blízkosti a chytl jí za ruce, aby jí náhodou nenapadlo házet po něm něčím větším. „Yuko, já bych si tě chtěl vzít, jenže já nemůžu.“

    „Proč?“ Vzlykala. „Proč?!“

    „Totiž… Já… Já jsem… Já jsem gay.“ Akira zabořil hlavu do dlaní. Bylo to venku. Yuko se zhroutila podél stěny na zem a dlouhou dobu brečela. Pak se sbalila a ještě než odešla, pevně Akiru objala. Všechno se seběhlo tak rychle. Přijel pro ni otčím a ještě ten večer se odstěhovala. Akirovi se svým způsobem ulevilo, ale cítil vůči ní lítost. Akira vzal telefon a šel vytočit Ichirovo číslo. Musel pár minut čekat, než to na druhém konci konečně někdo zvedl.

    „Ahoj Ichiru, já… rozešel jsem se s Yuko.“ Chvíli bylo ticho.

    „No, a co já s tím?“ Ichirův hlas zněl stále ještě naštvaně.

    „Můžeš přijet?“ Zasmál se Akira… Následovala další dlouhá chvíle ticha.

    „Nemůžu… Pozítří se žením… Chtěl jsem ti to říct.“ Řekl Ichiru chladně a s pouhým “měj se“ zavěsil. Akirovi v tu ránu zmrznul úsměv na rtech. Nechápal, jak se tohle mohlo stát. Rozhodl se udělat rychlý zásah. Sbalil všechno potřebné, sedl do auta a vyrazil směr kupředu k Ichirovu domu. Nedbal na semafory, projížděl na červenou a nezajímalo ho, že lidi okolo nehezky nadávali. Bylo mu jedno, že prší a do vysokých budov práskají blesky. V očích ho pálily slzy.

To není možné… Zradil mě… Podvedl mě…Tomu nevěřím… Akira přibrzdil u jednoho z řadových domků, kde to důvěrně znal a zazvonil na zvonek. Zanedlouho se ve dveřích objevil Ichiru v rozepnuté košili. Akira mu skočil kolem krku.

    „To není pravda, řekni mi, že to, co jsi říkal, není pravda.“ Syčel Akira, ale měl dost práce sám se sebou. Chtělo se mu brečet. „Proč si ji bereš? Máš mě!“

Ichiru ho k sobě přitiskl.

    „Víš, já bych se nikdy nedokázal smířit s tím, kdo jsem.“

    „Mám tě rád, Ichiru!“ Vykřikl Akira a odmítal Ichira pustit ze sevření, ačkoli se zmítal, jak to šlo.

    „Na to už je pozdě. Pozítří se žením a začnu žít normální život… Bylo to s tebou fajn.“

Akira polkl a po tvářích mu začly stékat slzy. Ichiru přitiskl svoje rty na Akirovu mokrou tvář.

    „Miluju tě.“ Vyhrknul Akira bezmyšlenkovitě. „Já se tě nevzdám!“

Ichiru ho odtáhl k sobě do pokoje a položil ho na postel. Dlouze ho políbil. Jednou… Dvakrát… Jejich poslední společná noc nenacházela konce. Oba dva se hluboce milovali, možná proto nemohli být spolu.

    „Kdybych umřel, brečel bys pro mě?“ Zeptal se Akira, když později leželi vedle sebe.

    „Co je to za hloupou otázku? Samozřejmě, že jo.“

Akira sklopil hlavu.

    „Hned zítra odjedu!“ Prohlásil rozhodně, převrátil se na druhý bok a usnul.

    Brzy ráno Akira vstal. Naposledy věnoval Ichirovi ztrápený pohled. Jeho hnědé vlasy, které mu padaly přes obličej. Jeho úsměv, který když člověk spatřil, rozbušilo se mu srdce…

Nikdy nezapomenu…

Akira nastoupil do auta, šlápl na plyn a odjel. Nevěděl, kam vlastně jede. Měl dojem, že přišel o ten krásný pocit vracet se domů. Dříve se vracel domů šťastný, dříve se měl za kým vrátit. Uvědomil si, že jeho nenávist k Ichirovi přerůstá láska, kterou k němu cítí. Nejel domů. Zvláštní pocit, ale už tu krásnou vilu za svůj domov nepovažoval. Domov měl tam, kde byl vždycky šťastný… Kde ho nic netrápilo. Cestou se zastavil v samoobsluze a koupil si lahev nejtvdšího chlastu, co tam měli. Auto nechal stát odemčené u chodníku a s lahví v ruce se dpoloužil k tmavému podchodu. Než tam došel, byl promáčený skrz naskrz. Bylo mu to jedno. Uvnitř podchodu to nesnesitelně páchlo močí a benzínem. Všude po stěnách byly nasprejované nejrůznější nápisy a čmáranice. Po celé jedné délce stěny se táhl červený nápis:  T+M-Nejlepší pár století-Miluju Tě, lásko***

Akira se jenom ušklíbl. Svezl se na zem do té největší louže a otevřel lahev. Pořádně se napil. Nechutnalo mu to, zkřivil obličej do podivné grimasy. Chvíli koukal do stropu a pil. Pak s lahví prudce praštil o zem a zbytek jejího obsahu se vylil po špinavé podlaze. Zaryl se nehty do země, až si je polámal. O střepy si pořezal ruce. Nevadilo mu, že krvácí. Jediné, co momentálně cítil bylo to, jak mu krvácí srdce. Po chvíli se ozvaly kroky, které se rozléhaly do celého prostoru. Kolem proběhl asi osmnáctiletý kluk. Na hlavě měl kšiltovku a na uších naražená sluchátka, do kterých hrál hlasitý hip hop. V koutku úst měl cigaretu. Prošel podchodem a Akira zůstal zase sám. Netrvalo to však dlouho a kluk se vracel zpátky. Zastavil se u Akiry a zůstal na něj bezděčně civět.

    „Ty seš bezďák?“ Zahulákal na něj. Akira mlčel. „Ty vole, mě neslyšíš?“ Akirovy zacukaly koutky a po tvářích se mu zkutálely slzy. Už nešly zastavit.

„Tobě něco je, co?“ Usmál se kluk a vypnul hudbu. Posadil se vedle Akiry. V tu chvíli se podchod rozsvítil, jak se zablýsklo a hned na to se ozval dunivý hrom. Kluk vyndal z brašny ručně balené jointy a nabídl Akirovi.

„Dáš si špeka?“

Akira chmátnul po jedné ruličce a počkal, až mu jí kluk zapálí. Kluk zapálil nejdřív Akirovi, potom sobě a v tu chvíli podchodem zavanul silný pach marihuany. Kluk si zastrčil jointa za ucho a vytáhl černý sprej.

„Co tam mám napsat?“ Pohlédl na Akiru. Ten jen rezignovaně pokrčil rameny.

„Co třeba: Blejská se na horší časy… Nebo: Lidi jsou svině…“ Chvíli přemýšlel.

„Už to mám! Co třeba: Život je hnus, když nemáš vkus.“ Kluk se rozzářil a Akira se uchechtl.

„Co se ti na tom nelíbí? Vymyslíš snad něco lepšího?“

    „Ne,“ zašeptal Akira s ironickým úsměvem na tváři. „To je naprosto přesná definice.“

Kluk se zasmál a tlustým černým sprejem překryl červený milostný nápis, což Akirovi vyhovovalo. Pak uklidil sprej a odešel. Akira si otřel slzy, ale bylo to k ničemu, nešlo to zastavit. Pak nad sebou uslyšel projíždět vlak a v tu chvíli dostal nápad. Jeho kancelář byla nedaleko. Za bouřky vyběhl z podchodu a utíkal ulicí v promočeném tričku, džínách a teniskách k velké prosklené budově. Už se stmívalo, téměř nikdo tam nebyl. Akira nastoupil do výtahu a nechal se vyvézt až do dvanáctého patra, kde měl kancelář. Jediná kancelář, ve které se ještě svítilo, byla ta Kenjiho. Akira se nadechl a odemkl svou kancelář. Když uviděl pohovku, znovu se mu celá ta scéna přehrála před očima. Pevně je zavřel. Znova a znova ho v nich pálily slzy. Nechal dveře dokořán a vyrazil směrem k balkonu. Otevřel prosklené dveře a došel až k zábradlí. Chvíli zíral dolů, tak, jak to dělával s Kenjim při polední cigaretce. Už nebrečel. Přece jenom to byl muž. Z toho všeho se mu dělalo špatně. Najednou za sebou zaslechl známý hlas.

    „Akiro! Co blbneš?! Zbláznil ses?!“ Kenji křičel jako smyslů zbavený. Bál se. Nebylo divu. Akiru v tu chvíli napadla jediná myšlenka – TEĎ, nebo NIKDY! Přehoupl se přes zábradlí a…

Odpusť, Kenji – příteli… Odpusť Yuko… Odpusťte mi to, co jsem vám udělal… Miluji tě, Ichiru…

Okolní svět najednou vnímal jako rozmazané fleky. Padal v dešti ohromující rychlostí a měl pocit, že letí. Pocit odlehčení a úlevy, že jeho utrpení bude už brzy konec. Ucítil silnou ránu, svět se s ním točil. Spatřil černočernou tmu a pak oslepující zář. Před ním se táhl dlouhý tunel a na konci tunelu zářilo světlo.

    „Akiro!“ Zaslechl známý hlas, který volal jeho jméno. Postavil se na nohy a ohlédl se za sebe. Za ním stál Ichiru. Byl čistý a své krásné hnědé vlasy měl učesané. Stál tam v tričku a džínách, stejně jako vždycky. Akira se prohlédl. I on byl čistý. Žádné rány, žádné špinavé fleky. Usmál se. Ichiru popošel blíž.

„Mohu se tě dotknout?“ Zeptal se s úsměvem na tváři a Akira přikývl. Ichiru ho vzal jemně za ruku, propletl prsty mezi těmi jeho a společně se vydali na konec tunelu.

    „Miluji tě, Ichiru!“ ………………………………………………………… „Taky tě miluji!“

Kenji si už po sté prohlédl parte, které měl založené mezi dokumenty. Nikdy ten papír nevyhodil. Neměl na to sílu. Akira už dnes není mezi živými. Skočil z balkonu budovy, ve které pracoval. Stejně tak Ichiru, který se nesmířil s tím, že přišel o člověka, na kterém mu opravdu záleželo, se ještě ten večer předávkoval prášky na spaní.

„Láska je jako voda. Neodteče, ale vyschne.“