Kapitola 1

„Sasuke?“ Ozvývalo se šatnou. Jméno se odráželo od děsných a zašlých okrových kachliček a od popraskané zšedalé omítky, která v některých místech už ani nebyla. „Sasuke?!“ Lehkou zvonivost volanému jménu dodávaly oprýskané prázdné skříňky. Patřící více k sešrotování, a jejichž šrámy a vybouleniny by mohly psát celé romány, téhle zapadlé šatny. Od těch se měkký hlásek odrážel. Menší, trošku vyzáblý klučina už naštvaněji do té nejbližší kovové kraksny praštil pěstičkou. „Do prdele, to se neumíš ozvat?“

„Co chceš, Usuratonkashi?“ přišlo mu v odpověď jediný rozmrzelý hlas. Blonďatý klučina vykoukl zpoza první řady skříněk a konečně uviděl svého spolužáka, jak sedí jen v ručníku kolem pasu na lavičce. Ještě se mu zbytky vody řinuly z černých vlasů, a kropily jeho před chvílí utřené tělo.

„Hej, neříkej mi tak!“ rozčertil se hned menší z dvojice. S úšklebkem přešel na druhou stranu, aby se s zaduněním opřel o kovovou prázdnou nádheru. A pěkně tak mohl číst v jeho tváři, i když to většinou bylo v jeho případě, k ničemu.
„Poslyš, Sasuke,“ na chvíli se zarazil, jakoby uvažoval, zda se do toho vrhnou po hlavě a na poslední chvíli, nevycouvat: „Jsi, si gay?“ Nejlepší je jít zpříma. To je jeho styl. Nastalo trapné ticho.

Černovlasý na sobě nedal znát nějaké překvapní, natož co si vůbec myslí. I když on by se jinak netvářil ani, kdyby viděl jejich prsatou ředitelku a vychrtlého školníka slizouna, jak v minisukních s volánky tančí kankán. Pomalu vstal a přešel k Narutovi. Sebejistě si pravačku opřel o chladný kov za blonďákem. Zblízka mu pohlédl do očí.

„Pročpak Uzumaki. Neříkej, že hledáš někoho na experimenty, že toužíš po nepoznaném s kapkou, hmm tělesné lásky? Copak tě už omrzelo lítat za tou růžovlasou poběhlicí. Nebo počkat. Že by se tvé srdce žádalo vyslovit?“ Sebejistě a arogantně se ušklíbal na svou oběť, které zatarasil i druhou rukou případný úprk. S Narutem to jen cuklo, přesto se nechtěl vzdát svého cíle. Přece mu neudělá takovou radost, neuteče.

„Nato, jak si mlčenlivý a málomluvný, ses nám rozpovídal, sebestředný a ješitný Uchiho.“ Přitom ze svých vlasů shodl jeho ruku. „Neměl bys chodit kolem horké kaše Sasuke, já se tě ptal přímo.“

„Na co to potřebuješ, tak najednou vědět?“ zeptal se ho už o poznání chladněji.

„Já se ptal první. Takže, až po tobě.“ Usmál se na něj Uzumaki.

„A co za to?“ přimáčknul ho na skříňky

„Řeknu ti, proč to potřebuju vědět.“

„Trochu málo, nemyslíš.“ Téměř nahý Sasuke se odtáhl a odstoupil od zvědavého spolužáka.

„Jen odpověď za odpověď, výměnný obchod,“ ušklíbl se.
„Nebo se bojíš, seš srab se přiznat. Máš strach, že se ti budou smát, nebo nebudeš tak obletovaný?“ Naruto cítil, výjimečně vítězí. Ne, ten Uchiha před ním se ani jednoho nebál. Jen stačilo na něj přitlačit.

„Jo, jsem. Neříkej, že máš s tím problém.“ Mračil se na něj stále polonahý spolužák, otočil se k němu zády a hodlal se oblíknout.

„Ne, to nemám,“ usmíval se poťouchle, „Chci jen vidět, jak se bude Sakura tvářit, až ji to budu říkat, ttebayo.“