Kapitola 1

01. Lékař, liška a krajta.

„Budu vám vyprávět jeden starý příběh. Legendu, která vám snad dá ponaučení do toho vašeho, vlastního příběhu.“Začal sivý dlouhovlasý a léty trochu nahrbený muž. Tím na sebe upoutal a zklidnil publikum.

Tvář si stále pěstoval oholenou a ty vlasy, jenž byly delší, svazoval kouskem látky. A zbytek těch kratších a neposedných se mu rozlétal snad do všech stran. Některé mu spadaly i do obličeje, ale i přesto nemohly zakrýt výrazné oči plné života a nezkrotné energie, stejně jako lásky a pochopení, spolu s bolestí a moudrostí. I když nebyl už dávno tím naivním chlapcem, ale do stáří měl přece jen daleko. Tělo měl stále udržované a svalnaté. Prostě v plném rozkvětu svého života.

„Před dávnými časy a dávnými věky, kam ani paměť nedosáhne… žil v oblasti Gansu jeden neobyčejný nadaný mladý lékař, jehož srdce ranila nešťastná láska, a proto opustil svůj kraj. Prošel spousty nám známých i neznámých zemí, až přišel do té naší listnaté země. A tady se také rozhodl, že se usadí.“

Jeho oči pohlédly do dálky na jedno místo na skále, jenž se tyčí nad celým městem, nad celou krajinou. Na tváři se mu usadil mírný úsměv. Vypadalo to, že se zahleděl někde do hluboké minulosti.

Nikdo z poslouchajících si nedovolil toho váženého muže nikterak napomenout. Tedy ‚nikdo‘ až na malého černovlasého rošťáka, který trpěl neukojitelnou zvědavostí.

„No-ták, odží san vyprávěj už, nebo ti paměť neslouží?“

Mužův úsměv se ještě zvětšil a rukou pocuchal už tak dost neposedné vlasy.

„Jednoho letního rána, když se onen muž ubíral po venkovské cestě, udeřila silná a ničivá bouře. Takovou bouři potkáte jen jednou za celý kalendářní cyklus /60 let/.

Země se změnila v bahno, vichr vyrvával zakořenělé mohutné staré stromy i tlusté trámy chrámů. Prudký liják přiživoval rozbouřené vody, až se vylily z koryt a zaplavily cesty, pole i lesy. Lékař už myslel, že nastala jeho poslední hodinka.“

Voda si s ním pohrává jako s padlým listem. Převaluje se přes něj, svou silou ho stahuje ke dnu. Když tu. Spatří jedinou záchranu. Rozbouřená voda unáší kus dřeva. Starý kus vyvrácených chrámových vrat je jeho záchranou.

Konečně. Konečně se zachytil.

Vydrápal se z posledních sil na něj.

Posloužil mu jako dočasné útočiště. Proud kalné vody smýká trámem sem a tam. Lékař si teď již může dovolit nabrat trochu sil.

Usazený na dřevě obhlíží okolní spoušť, když v tom opodál zahlédne topící se starou žluto-zrzavou lišku s vyhaslým zrakem a chcíplým ocasem.

Vyklání se pro ni, co to jde. Snaží se lišku zachránit. Jeho počínání bylo nebezpečné, a muž měl chvílemi namále. Provizorní plavidlo se několikrát nebezpečně rozkývalo, ale nakonec se mu podařilo vytáhnout lišku z vody.

Liška se oklepala a vzpamatovala. Chuť do života se jí zase vrátila i po tomhle děsivém zážitku, i když nebezpečí nepominulo úplně. Hrozivý déšť alespoň trochu polevil na své intenzitě.

Chvíli mladého muže prohlížela zkoumavým pohledem.

„Neboj se lištičko, nemám v úmyslu ti ublížit“ usmál se na ni a pohladil ji po promoklém a zplihlém krásně zlato-rezavém kožíšku.

„Máš dobré srdce,“ odvětila liška, „děkuji ti za záchranu.“

„Ty mluvíš?“ neskrýval údiv a ruku okamžitě stáhl, „jak to, že umíš mluvit?“ „Nebo jsem se na svých cestách pomátl.“ Začal už mluvit více k sobě, než ke své společnosti.

„Ne,“ uchechtla se liška, „neboj, nezbláznil ses.“ „Jsem ti velice vděčná za záchranu života. Ještě jednou ti velice děkuji.“ Dořekla již s úklonou. „V mém příbytku, až opadne voda, budeš vždy vítaným hostem.“

„Ty nejsi jen tak obyčejná liška, že?“ Zeptal se plný očekávání. Ale odpovědí mu bylo jen mrknutí.

„Víš, není tolik lidí, kteří nesobecky podají pomocnou ruku takovému zvířeti, jako jsem já,“ pustila se s ním do řeči.

„Máš asi pravdu,“ připustil. „Ale nesmíš jim to mít za zlé,“ povzdechl si smutně: „lidé jsou až příliš svázáni pomluvami a dlouholetými předsudky a je těžké jim je vyvrátit.“

„Vidím tě tu prvně, odkud tě vítr vlastně přivál?“ Dala se s ním do řeči.

Takhle si alespoň zpříjemnili společné chvilky a navzájem se poznávali. Zpod mraků začalo jemně vykukovat sluníčko, liška se chvílemi protahovala a vrtěla nadšeně ohonem. Lékař se zalíbením svou společnici pozoroval. Ale také stáčel svůj pohled na kalnou bahnitou vodu, která sebou unášela změť všeho možného: kusy dřev, mrtvoly zvířat… Byla to smutná podívaná a mladému muži se nad tím vším svíralo srdce. Pojednou zahlédl krajtu, jak se marně snaží udržet nad hladinou. Natáhl ruku, aby jí pomohl.

„Buď opatrný, je nebezpečná a zrádná. Měl by jste toho hada nechat, ať se utopí. Není tady ani tolik místa.“

Lékař přesto nezaváhal a podařilo se mu hada vytáhnout. Když se krajta ocitla na trámu, uvelebila se na jeho druhém konci. Liška ji pozorně a trochu podezřívavě sledovala. Had se samolibě vystavoval slunečním paprskům. Svou skvrnami posetou kůži, hedvábnou jako samo hedvábí vystavoval na odiv.

„Když se bude takhle kroutit, ještě se kvůli ní převrhneme,“ zamručela si pod fousy liška.

„Neboj, není ani v jeho zájmu, utopit se společně s námi.“ Uklidňoval lišku.

Ta jen pokrčila rameny a stočila se do klubíčka.

K polednímu začala voda klesat a do večera opadla úplně. Liška si vzpomněla na dvorné způsoby a znovu lékaři dlouze poděkovala. Nakonec se podivná skupinka rozloučila a každý se vrátil ke svým záležitostem a svému životu.

Vypravěč přejel pohledem celé své publikum. V některých očích zahlédl nedočkavost a zvídavost, v jiných pro změnu nepochopení. Znovu se usmál a pokračoval.

„Přesýpací hodiny odměřily již nějaký ten čas. Mladému lékaři se dařilo nad neočekávání dobře. Držel nad ním ruku jeden urozený pán, jemuž úspěšně vyléčil bolestivý otok, a to mu zajistilo zámožnou klientelu.

Ale zůstal dobrým, soucitným člověkem a pečoval i o chudé, které léčil bez nároků na odměnu. Ani na svou společnici, s kterou strávil nebezpečnou chvíli uprostřed povodně, nezapomněl.

***

Několikrát ji již byl navštívit, k jeho překvapení však nebývala v noře, ale jedné odlehlé, opravu vzdálené chatrči uprostřed hlubokých lesů.

Z počátku se divil, proč liška nežije v noře? Když mu několikrát na jeho otázku odpověděla slovy: „žiji tady s dcerou, a ta je mladá a až příliš uchvácená lidmi,“ a víc, krom úsměvu již odmítla poodhalit.

„Víš i my lišky si musíme chránit některá svá tajemství.“

***

Všichni si mladíka vážili a měli ho rádi. Všichni až na jednoho kolegu, který si dlouho dělal naděje, že se bude těšit přízni onoho urozeného pána, jenže neuspěl, a proto ho sžírala závist. Jednoho rána vyhledal správce města.

„Milostivý pane,“ začal úlisně, „musím vás upozornit na jednoho lékaře, který přišel do našeho města před třemi roky v den povodně. Připlul s liškou a krajtou, a co je krajně znepokojivé, zachránil se před velkou vodou na chrámových vratech! Podmanil si jednoho z našich urozených pánů a nikdo neví jak. V tom budou nějaké čáry. Kdyby náš dobrotivý princ, jehož občas vídám,“ dodal se skromným úsměvem, „… mohl být zpraven o tom, že tento chráněnec je zcela jist čaroděj…“

Nepřejícímu se opravdu povedlo.

Guvernér byl opatrný muž. Dal mladého lékaře zatknout a uvrhnout do hladomorny. Brzy se na něho zapomnělo – zpráva o jeho uvěznění nezpůsobila žádný rozruch a onen urozený pán se tehdy těšil výbornému zdraví a měl jiné starosti. Ale za několik týdnů se o neštěstí, které potkalo mladého lékaře, doslechli v lese. Jako první se to dozvěděla liška.

„Měla bych se vydat do města, ale ještě předtím musím přesvědčit toho hada, aby mi pomohl. Nemůžu nechat nesplacený dluh a přítele na holičkách.“ Broukala si pro sebe.

„Ne matko, půjdu já. Stejně jsem chtěla do města a taky poznat toho lékaře. Za další, alespoň se procvičím.“

Krajta bývala v jižních lesích, tam vedly kroky mladé lišky nejdříve.

„SSSssss… mladé liššsče, a co-s s tady chce-šš sss.“

„Ale, hádala jsem se s jednou korálovkou, jak dlouhou máte vy, hadi, páni nejsilnějších stisků a jedů paměť.“

„Sss A co-sss.“

„Jen si to chci ověřit. Pamatuješ si jaro, loňský podzim a jaro.“ Krajta jí to potvrdila. „I povodeň před třemi lety?“

„SSsaozřejmě.“

„Ále, nic důležitého. Jen jeden namyšlený pán z města se vychloubá. Tak jsem chtěla vědět, za jak dlouho zapomeneš jeho nehoráznou urážku.“ Lišče se otočilo ke krajtě zády. Riskovala, ale věděla, že se ji had pomalu chytá na háček.

„Ssss… čím pak ss by mě, asssi tak chtěls- sss urazit tsss.“

„Ale, nic takového hrozného. Jen že má pevnější stisk než ta největší krajta v jeho údolí. Přesto ještě víc mě udivilo, říká, že jeho kousnutí je nebezpečnější než to tvoje.“

„A já teď jsem na pochybách.“ Začala liška.

Vždycky jsem si chtěla v tomhle krásném a teplém údolí jednou založit noru, ale teď si nejsem jistá silou svých možných sousedů.“

„Tsss… přesssvědčím tě. Jakkoli.“

„Jakkoli?“ a lišce hrály v očích plamínky. „To není zapotřebí, staří když onoho namyšlence jen kousneš do nohy. Chci se jen přesvědčit o tvé odvaze a dostatečné drzosti, a o jeho hlouposti. Vsadím se, že hadí kousnutí ani nepozná. Tím očistíš svou čest, a ostatní zvířata se ti nebudou vysmívat.“

„Ssss… Dobrá tedy.“

„A ještě k tomu pomstíte toho mladého lékaře, jenž vám před třemi lety zachránil při povodni život.“ Zamumlala si liška pod fousy.

„Jestli máte dost sil a nebudete potřebovat příliš času na slezení z toho stromu, rovnou se vypravíme do města!“

Krajta bleskurychle rozmotala dlouhé tělo a plazila se tak rychle, že udýchaná liška volala: „Pomalu drahá! Stejně nemůžeme nic podniknout, dokud se nesetmí!“

Krajta a liška se ukryly v křoví.

„Nemá cenu podnikat něco ještě teď.“ Podotkla liška. „Než padne tma, počkejte v úkrytu, pak teprve přijde vaše chvíle.“ A byla na odchodu. „Ale nezapomeňte, zabíjet ho nyní bude k ničemu.“Zamrmlala si pod fousy, ale tak aby to hadovi neušlo. Sama se pak vytratila.

***

Mladý lékař seděl ve svém malém vězení. Zády se opíral o vlhkou a chladnou zeď a své oči nechával zavřené.

„Vrrr…“

Otevřel je, až když uslyšel zavrzání dveří, které byla jediným vchodem i východem. Věnoval tomu pozornost, protože v tuhle dobu k němu nikdo nechodil. Nebyl čas ani na jídlo, ani na vysmívání od sloužících a hlídačů.

Dveřmi proklouzla mladá dívka. V úžase na ni hleděl. Byla krásná, útlé postavy. Měla krásné rudé, lehce vlnící se dlouhé vlasy. Bos téměř k jeho kovovým mřížím přitancovala a až nyní si všiml barvy jejích očí. Měly barvu těch nejkrásnějších smaragdů. Jediné, co se mohlo oné kráse jejich kukadel vyrovnat by její úsměv, při kterém muselo plesat snad každé srdce.

Dívka se usadila u mříží a zkoumavým pohledem si jej prohlížela.

„Ty jsi býval lékařem zdejšího mocného pána?“ Zeptala se trochu obezřetně. Muž povstal a přešel blíže k mříži. „Ano.“

A nastalo ticho. Ne, nebylo to takové tíživé ticho, kdy by byl každý v rozpacích. Ale takové jiné, plné porozumění. Oba si s očekáváním hleděli do očí.

„Na, jistě máš hlad,“ prolomila ticho a přes mříž mu podávala rudé jablko. „Pochybuji, že v téhle zavřené kopce si na tebe vzpomenou se slušným jídlem. Je to jen maličkost…“

„Ne, není. Děkuji ti.“ Jablko přijal a okouzleně ji hleděl do jejích hlubokých očí.

„Jak se ti podařilo proklouznout až sem a ještě mezi strážemi?“

„Pro někoho malého a rychlého, to není žádnou překážkou.“ A pousmála se. Když ale spatřila, že to jeho zvědavost dostatečně neukojilo, hned ji hasila: „Každý máme svá tajemství a tohle je jedno z těch mých. Mysli si, že jsem jen večerní větřík, který tě přišel potěšit.“ A rozesmála se.

Její smích byl však nakažlivý a muž se přidal k ní.

„Mám na tebe prosbu.“ A pohlédla mu do modrých studánek. „Má sestra bude zanedlouho rodit, a chci tě požádat, o pomoc.“

Lékař se usmál. „Ale jak vidíš, dveře od cely jsou zamčené a já nedokážu procházet zdmi.“ „Za další, nechci vystavit tebe a tvou rodinu stíhání a sám nechci zbaběle utíkat, i když mé nařknutí čiší jen z holé závisti a nepřejícnosti.“ Usmál se smutně.

„Nemusíš mít obavy. Sami věznitelé tě propustí hlavní branou, jen se ptám, zda se mohu spoléhat na tvou pomoc?“

„Samozřejmě, nikomu neodepřu pomoc, pokud je v mých silách.“ „Přesto si nejsem jistý…“

„Šššš…“ přerušila ho, „sám později uvidíš. Nech se překvapit.“ „Jen si pamatuj, že i urozeného pána může leccos nejedovatého uštknout.“ Usmála se nad nechápavým obličejem. „Třeba i ten, kterému si zachránil život před utonutím.“

Pak nezávazně mezi sebou rozmlouvali. Když se měla dívka k odchodu, muž ji ještě chvíli zdržel.

„Počkej, navštíví mě větřík i zítra?“ Ptal se s nadějí.

„Možná zítra, možná pozítří… sám neví, kam ho proudy zavanou.“ Usmála se a zmizela mu ve dveřích.

Dívka se opravdu u mříží mladého muže ještě několikrát objevila.

***

Vypravěč se znovu na malou chvíli odmlčel, jen letmo pohlédl na své známé i neznámé, aby znovu viděl v očích tu dychtivost, očekávání a neuhasitelný oheň.

Jeho pozornost strhl tajemný zahalený stín na druhá straně místnosti blízko dveří. Rukou pohladil černo-oranžové pouzdro teď již své katany, kterou měl vždy blízko, vedle sebe. Byla to jeho tichá, chladná společnice, věrná a oddaná ochránkyně jeho a jemu blízkých životů.

„Jakmile se setmělo, vplížila se krajta do domu, vklouzla do guvernérovy ložnice, kousla ho do levé nohy a v tichosti se vytratila.“ Pokračoval.

Do rána guvernérova noha děsivě opuchla a působil mu nesnesitelnou bolest. Povolal k sobě nejlepší lékaře z města, ale ti mu nedokázali pomoct.

„Milosti,“ řekl nejstarší z nich, „jde o nějaký zvláštní jev, měli bychom se obrátit na astrology…“

„Před tou neznámou nemocí jsme úplně bezmocní…“ povzdechl si další. Mezi shromážděnými zavládlo tíživé, opravdu dusné ticho. Vtom jeden žena, zahalená do širokého pláště s kapucí, zastřeným hlasem navrhla:

„Slyšela jsem, že mladý lékař, který do našeho města přišel v den povodně, zná lék na tento neduh, v jeho kraji prý zcela běžný.“

Šli tedy do vězení pro mladého lékaře a ten, díky radě a pomoci červenovlasé dívky, guvernéra snadno vyléčil. Na oplátku mu mocný pán vrátil jeho čest a majetek. Všude hledali léčitelku v plášti s kapucí, aby ji poděkovali. Ale to už liška byla dávno v lese, a krajta na svém stromně.

***

Mladý lékař se pak usídlil na kraji vesnice, velice blízko lesa ve skromném příbytku. Ne z rozmařilosti, ale ze skromnosti. Všechny nabídky mladých žen a dívek vdavekchtivých, jak bohatých a krásných, odmítal. Nakonec se přeci jen oženil s neznámou dívkou, která mu porodila syna, jenž byl jeho přesnou kopií, až na úsměv, ten prý zdědil po matce.

***

Muž dovyprávěl. „A tohle byl konec. Je čas vydat se domů.“

Tahle věta se nesetkalas přílišným nadšením, hlavně ze stran dětí.

„A budete nám zítra zase něco vyprávět?“ Ozval se hnědovlasý klučina v zelené mikině.

„To záleží na vás, jestli za mnou přijdete.“ Odvětil stříbrovlasý.

„Určitě tu budeme,“ ozvaly dvě blonďaté holčičky s copánky, „že jo mami,“ a upřenými pohledy sledovaly svou matku. „Prosím, prosím.“

„Ale to víte, že ano.“

„Odží san, stejně to nechápu. Já být ta krajta a liška, přepadnul bych stráže a lékaře osvobodil,“ a přitom černovlasý mladík ještě s černějšíma očima se snažil napodobit nějaké bojové umění.

„Kunshi,“ zakroutil muž hlavou a usmál se, „tebe by bavil život, kdyby ses musel schovávat, kdyby si musel opustit své přátele a město. Musel bys tu Aikiho nechat, schovávat se a utíkat. Za další svým útěkem, ostatním lidem jen potvrdil domněnku o své vině.“ Pohlédl zpříma do těch velkých dětských očí. „Není lepší své jméno první očistit?“

„Hmmm… možná,“ připustil klučina, „ale tomu druhému zrádcovi bych pořádně nakopal. Hmm.“ A uraženě složil ruce na své hrudi.

Muž se hlasitě rozesmál a ostatní se k němu přidávali. „To musíš ještě hodně zesílit, protože teď bys ho mohl jen ulechtat k smrti.“

Kunshin se zatvářil hodně uraženě, ale když viděl staříka, jak se hlasitě směje, začal se smát taky.

„A teď už padejte domů.“ A naposledy Kenshina rozcuchal ve vlasech. A díval se jak mizí s ostatníma děckama někde v ulicích města.

Sám se začal zvedat, popadl svou kovově chladnou společnici a mířil si to ke dveřím.

„Krásný příběh.“ Podotkl muž ve stínu, a tím odcházejícího zastavil. „Až na to, že mladý lékař byl vlastně jeden z nejuznávanějších bojovníků, s vlastní podobiznou na skále. Urozený pán, nebyl jen takový urozený pán, ale přímo feudální. A ta rezavá liška… byla…“

„Ano byla to moje matka.“ Hlesl druhý muž.

„Proč jim ten příběh nedopovíš do úplného konce.“

„Jsi dobrý posluchač, a k tomu ještě lépe informován. Pak ale jistě víš,… že tenhle příběh konec ještě stále nemá napsán.“ K zahalené postavě se otočil zády.

„Přesto nechápu, proč jsi ho tolik změnil, proč jsi postavy nechal bezejmenné, proč ty vždy hrdý i na své obyčejné jméno?“ Neznámý teď již neskrýval údiv a nepochopení.

„Proč,“ zastavil se muž a začal se pomalu otáčet. „Protože, pro ně by to byla časem jen jména, jména, která se vytratí, jména, která ztratí obraz nositele. A protože já budu posledním démonem téhle éry, tohohle světa.“ Dodal teď již se vztyčenou hlavou. Přesto s bolestí v hlase. „Protože po mně, se nebudou muset prát s něčím, co převyšuje jejich schopnosti, nebudou se muset postavit čiré nenávisti. Nedělám si naděje, že války a zlo zmizí, ale bude to již lidský a pouze lidský boj.“

Pousmál se „ …a taky se jim bude lépe pamatovat, dattebayo.“

Naposledy se zahleděl na postavu, lehce se pousmál a měl se k odchodu.

Ale než úplně prošel dveřmi, dodal: „byl bych rád, kdybys znovu přišel… Sasuke.“ A byl ten tam.

Muž stáhl svou kapuci a také se vydal ke dveřím. Tvář se mu zkřivila do úšklebku a sám se vydal svou cestou. Jen prázdné místo ještě vyslechlo jeho slova: „dobrá Naruto.“