Kapitola 1

Seděl jsem u baru přímo pod dlouhým a širokým kusem látky, na kterém výrazným a dobře čitelným písmem stálo „15. GIGAPAŘBA V KONOZE“.

Tahle „pařba“ se konala kvůli narozeninám Namikaze Minata, což je bývalý Hokage a Narutův tatík

Mimo jiné je to docela kus … a Naruto je celý po něm. Možná je ještě hezčí.

Když jsme u toho … Naruto očividně ještě nedorazil. Ale oslavence Minata vidím … s kým se to jen baví? Není to Pátá Mizukage? No vážně. Docela se k sobě mají. To až uvidí Kushina, tak určitě udělá parádní scénu. To by stálo za to vidět.

Ale koho tu máme dál … a hele, právě dorazil Orochimaru s Kabutem a … COŽE?! On ho snad vede na vodítku. Proboha …Co si ti lidé dnes nevymyslí. Kabuto to s tou oddaností už vážně docela přehání. Doufám, že si mě ten slizoun Orochimaru nevšimne.

Aha, tamhle je naše známá partička … brýlatá Karin a její skoro – dvojče Tayuya, zubatej Suigetsu, psychopat Juugo se zase lepí na Kimimara a jsou tu i siamská dvojčata – Sakon s Ukonem. Vypadá to, že se všichni dobře baví … co to ten Suigetsu dělá? Už je napůl zkapalněný … to jsem zvědav, jak dopadne.

A … no není tohle můj bratr? S kým se to vykusuje? Hmmm … celkem pěkná blondýna. Je vidět, že Uchihové mají dobrý vkus. Ale … nevěděl jsem, že v Akatsuki je ještě nějaká jiná kost kromě Konan. Počkat, není tohle …do prdele! Vždyť je to Deidara! Itachi se líbá s Deidarou?! Ví o tom vůbec? No ale … on Deidara takhle z dálky vážně vypadá jako moc hezká blondýnka. Ah sakra, nad čím to přemýšlím?! Chce to další drink.

Otočil jsem se čelem k pultu a oslovil barmana.

„Hej, Izumo. Namíchej mi něco pořádnýho.“

Hnědovlasý strážce brány s širokým úsměvem kývl, urovnal si motýlka a začal míchat drink.

Znovu jsem se odvážil mrknout směrem k Itachimu. Byl ke svému blonďatému kolegovi stejně blízko jako před chvílí – tzn. přilepený k němu jako žvýkačka k chodníku.

Ale vlastně jim to spolu docela sluší. Deidara vypadá čím dál sympatičtěji. Ehn … měl bych omezit používání Sharinganu, už začínám špatně vidět na dálku. Doufám, že tohle divadlo uvidí naši.

Nebyl jsem jediný, kdo sledoval líbající se pár – přímo naproti mně seděl Hidan s Kakuzem, kteří ty dva sledovali a hlasitě se smáli.

Raději jsem se znovu podíval jiným směrem. Všiml jsem si, že u fotbálku zrovna oxidují Saninové a Třetí Hokage. Rozdělili se pochopitelně do dvou párů – Jiraiya a Hiruzen vládli červenému družstvu a Orochimaru s Tsunade měli modré. Hadí Sanin vypadal dost rozčileně a zrovna na blonďatou Medičku cosi pořvával. Postřehl jsem něco jako „… přes ty kozy nevidíš na stůl a my pak prohráváme …“.

Sáhl jsem po skleničce s drinkem a lokl si – přesně v tu chvíli se za mnou ozvalo: „A mám tě, UCHIHO!“

Lekl jsem se hodně … tekutina, kterou jsem měl právě v ústech mi vylétla nosem a zbytkem jsem se přidusil. Začal jsem nekontrolovatelně kuckat.

„Jé, sorry, to jsem nechtěl, Sasuke.“ Ozval se známý hlas, který ale vůbec nezněl omluvně, spíš nemálo pobaveně.

No ano … byl to Naruto. Můj Naruto, troufám si říct. Konečně je tady, konečně ho zase vid –

AU! Tu herdu do zad si mohl odpustit.

„Chceš mě zabít, Uzumaki?“ zachraptěl jsem a otočil se k němu.

Vypadal tak … nepopsatelně, chápete? Prostě … Naruto je k sežrání od přírody a když se k tomu ještě takhle ohákne … mmm.

„Nesvlíkej mě pohledem, Uchiho. Já se tě bojím.“ Vytrhl mě ze zamyšlení Narutův hraně ustrašený hlas.

„To děláš dobře, usuratonkachi. Taky bych se bál, tak – .“

„Ale no tak, přestaň machrovat a pojď radši tancovat, Sasuke!“ přerušil mě už poněkolikáté hyperaktivní blonďák a už mě táhl za ruku do středu parketu.

Neprotestoval jsem … nejsem zrovna skvělý tanečník, ale baví mě sledovat Naruta při tanci. To mě vážně nikdy neomrzí …

O pár minut později už jsme se oba vlnili v rytmu hudby. Náš tanec většinou nikdo nepřerušoval – jen v jednu chvíli jsme byli nuceni zastavit, protože zrovna přímo mezi námi prolétl nahý Kakashi (který ještě před chvílí tancoval na stole) a za ním se hnala Anko držící v ruce jeho spodky, křičící na něj: „Já tě dostanu!“

Všichni toto představení ocenili srdečným smíchem a pokračovali v zábavě.

Jak večer pokračoval a počet vypitých drinků rostl, byli jsme si s Narutem čím dál blíž – než jsem si to stihl uvědomit, už jsem ho líbal. Po chvíli jsme se přesunuli do skladiště, kde jsme strávili zbytek večera po svém – jen jednou nás vyrušili (kdo myslíte, že to byl – Itachi a Deidara … hovada).

Ráno jsme naštěstí stihli utéct oknem dříve a vyhnout se tak úklidu …  každý jsme se pak opět rozešli svou cestou a bylo nám oběma jasné, že teď bude opět všechno jako dřív. Možná spíš do dalšího večírku …