Kapitola 1

Svět ninjů. Někdo tvrdí, že neexistuje, avšak my víme své…

Mladá skupina ninjů pospíchá lesem. Jedná se o tým Kakashi a tým Kurenai. Mají určitý cíl. Najít někoho blízkého. Někoho cenného. A co obnáší přesně jejich mise? Najít Sasukeho Uchihu a pokud možno, přivést jej zpět do rodné Konohy.

Kakashi-sensei okem pozoroval své studenty. Začíná si o ně dělat starosti. Neví, co se stane, až se střetnou s Uchihou. Už to dávno není chlapec s čistým srdcem. Jeho srdce pokrývá temný obal… obal tvořený z nenávisti… z nenávisti ke svému bratrovi.

„Kibo, víš už, kde se přesně Sasuke nachází,.“ optal se šedovlasý ninja.
„Cítím jeho pach na více místech najednou. Stoprocentně o nás ví a tak si dal se svým týmem záležet na tom, abychom se s ním nestřetli.“
„Budeme muset prohledat všechna místa. Nevím, zda to zvládneme. Zase nám proklouzne mezi prsty, sakra.“ Naděje plná zoufalosti… Naděje přecházející v nenaplněnost… Propadající se do prohlubně, z níž není úniku… Takové pocity se daly vyčíst z ustaraných tváří našich členů.
„Já to nevzdám. Nenechám Sasukeho zase zmizet.“ Modrooký blonďáček vyzařoval odhodláním. Ano, Uzumaki Naruto se sršící energií a neskonalou odvahou. Složil pečeť a vytvořil mnoho klonů.
„Chlapci, pusťte se do práce,.“ rozkázal Naruto a jal se hledat svého ztraceného přítele.

Sasuke, kéž bych tě našel… Musím se ti přiznat… A k čemu? Ke svým citům. I když mé pocity jsou rozpolcené. Nevím, co mě k tobě táhne. Láska či nenávist? Miloval jsem tě už od počátku našeho setkání. Ačkoli jsem si to nechtěl připustit. Snažil jsem se na sebe upoutat pozornost. TVOU pozornost. Z části se mi to dařilo… ale odchod z Konohy vše zničil. Pohltila mě nenávist. Nenávist ke tvé osobě. Mé myšlenky žijí v chaosu. Rozhodne se, až tě uvidím… Zjistí se, zda převyšuje v mém srdci láska či nenávist.

S tímto rozhodnutím se Naruto vydal na průzkum lesa. Klony prohledávali každou skulinu a i tým Kakashi s týmem Kurenai nezůstávali pozadu.

Blonďáček došel do temnější části lesa. Zaslechl kroky, proto se ukryl ve stínu stromu. Údery srdce sílily. Nedočkavost proudila tělem. Zahlédl postavu zakrytou tmavým pláštěm. Udržoval dech, protože netoužil po prozrazení. Zatím ne. Nejprve musí zjistit, o koho se jedná.
Záhadná postava zastavila své kroky.

„Vím, že jsi za tím stromem, Uzumaki Naruto. Nemá cenu se schovávat. Vylez ven.“
Ten hlas. Hlas, který vyzařuje chladnost. Hlas, jenž slyšel už tolikrát. Hlas patřící člověku, jehož nenávidí. Hlas Itachiho Uchihy.
„Itachi Uchiha.“ Blonďák vyslovil jeho jméno s veškerým odporem, který mohl ve svém srdci nashromáždit.
„Znovu se setkáváme, Naruto-kun. Zdá se mi to, nebo jsem zaslechl znechucení?“ Itachi drze hleděl na chlapce před sebou.
„Jestli si myslíš, že mě porazíš, tak se mýlíš, Itachi. Budu bojovat do posledního konce. Nenechám se jen tak chytit.“ V Narutových očích se odrážela nebojácnost. Rozhodl se jednat. Rozběhl se proti Itachimu a chystal mu uštědřit první ránu. Jaké však bylo překvapení, když se objevil v jiném světě. Itachiho světě. Vyskytl se na místě, kde neexistovalo nic jiného než tma. Tma ohlušující jeho smysly. Jediné, co mohl zahlédnout, byla postava jeho nepřítele.
„Co? J-Jak jsem se sem dostal. To není možné. Přece jsem se neocitl ve spárech Itachiho iluze.“

Prostorem se ozval Itachiho smích. Ďábelský smích. „Naruto, jsi vážně ještě dítě. Jak snadné bylo uvěznit tě. Mám otázku, jak chceš ochránit vesnici a lidi, které miluješ, když nedokážeš ochránit ani sám sebe? A jak chceš přivést Sasukeho zpátky, když jsi takový ubožák.“ Itachi se škodolibě usmíval, kdežto Naruto se tvářil zdrceně. Má pravdu, sakra, má obrovskou pravdu. Ubohost… Jedno jediné slovo… ubohost. S tímto přístupem se nikdy nestanu Hokagem a nikdy nezachráním Sasukeho. Ubožák… To je výstižné.
Po modroočkově tváři putovala osamocená slza. Vyjadřovala bezmocnost. Bezmocnost nad sebou samým.
Náhle jeho tvář uvěznily dvě velké dlaně. Překvapeně zvedl svůj pohled na osobu, jež stála před ním.
„Promiň, Naruto, ale pravda občas bolí.“ Itachi si přivinul křehké tělo do své náruče. „Plač. Slzy vyplaví veškerý smutek. Plač, ať se potom zase můžeš začít usmívat. Dostaň ze sebe tu bolest, která tě zevnitř sžírá.“ A opravdu. Naru se chvěl nad náhlým přívalem emocí. Osamocenou slzu začaly doprovázet i další slané kapky deroucí se z nebeských očí. Nechápal. Už dlouho nebrečel… ani kvůli Sasukemu, a teď… Teď neví, kdy se v něm nashromáždilo tolik zármutku. Nechápal, proč stojí v objetí s nebezpečným vrahem. Neznal důvod, proč je k němu Itachi tak… až bolestivě milý?
Naruta doprovázelo konejšivé objetí. Vzlykal a cítil se bezbranný jako dítě, kterému se nedostává pozornosti matky… Nohy se mu pod návalem úzkosti podlomily.
Itachi pohotově zareagoval a položil chlapce na zem. Sám si lehl k němu. Obrátil jej na bok a znovu uvěznil ve své blízkosti. Jednou rukou brouzdal zlatavými vlásky a druhou ho pevně tiskl k sobě. Věděl, že chlapec trpí, ale to Itachi potřeboval. Musel chlapci ukázat pravdu. Skutečnost, která mu otevře oči, která ho donutí zesílit. Tmavovlásek věděl, že jednou se Naruto utká se Sasukem… boj na život a na smrt. S tím, co nyní Naru umí, Sasukeho neporazí. Přijde o život a to nesmí dopustit. Musí žít. Stát se Hokagem a pečovat o vesnici.
Itachi by rád stál po jeho boku… blonďáček mu nikdy nebyl lhostejný… protože on… on ho miloval…ale dnes… dnes zakončí svůj bídný zmařený život. Zemře rukou svého bratra. Proto naplánoval dnešní setkání s Narutem. Chtěl se s ním rozloučit a hlavně jej připravit na budoucí boj se Sasukem. Chtěl mu ukázat, že musí získat mnoho síly. Mládě musí překonat veškeré překážky a až vyroste, stane se z něj silný jedinec…

Modroočko přestal. Uvolněně ležel natisknutý na Itachiho. Poté pohlédl na černovláska. Střet očí. Vpíjení azurové a černé. Mírné úsměvy.
Na tohle Uchiha čekal. Sklonil se k mladíkovi a rty se opřel o světlovláskovo. Polibek vyjadřující hluboké city…
Blonďáček působením teplých rtů zasténal. Jazyk staršího mládence lačně přešel po kontuře rtů a poté vnikl do úst. Zvědavě zkoumal malý prostor světlovláskových úst. Ten nakonec nevydržel a přidal se do polibku. Oba sténali nad vlnou rozkoše rozlévající se jejich těly. Zatoužili po větší blízkosti. Po kůži toho druhého.
„Itachi.“
„Naruto.“
Nedočkavostí strhávali ze sebe oblečení, až dospěli k naplnění jejich přání. Leželi nazí na sobě a rukama zkoumali svá těla.
Itachi se obkročmo posadil na Naruta. Svými klíny se o sebe otřeli a hlasitě zavzdychali.
Tmavovlásek opět propojil ústa s druhými a společně se oddávali spalující vášni kolující v krvi.
Ústy Itachi putoval po modroočkově těle. Mapoval jazykem veškerá místa. Neprozkoumaná místa se stanou prozkoumaným. Konečně se dostal, kam chtěl. Prsty obkroužil Narutův úd. Pomalu s nimi pohyboval nahoru a dolu.
Vzdech… „Itachi, prosím…“ Narutova vzrušenost si žádala uvolnění. Itachi neváhal a pohltil jeho ztopořený penis… Slastný výkřik na okamžik protnul tmu, jež je obklopovala. Hlava černovláska se pohybovala rychleji a rychleji, až bílá tekutina v ústech vyjádřila, že chlapec pod ním došel uspokojení. Vše spolykal a políbil svého ukeho.
„Itachi? Chci, chci, abys byl ve mně.“ Narutova prosba Itachiho příjemně překvapila, ale neváhal ani chvíli. Mírně roztáhl Narutovi nohy. Své prsty naslinil a vnikl do malého otvoru.
Bolestivý výkřik a náhlé utišení pomocí polibku. Itachi mu nechtěl ublížit a zatímco jej líbal, prsty roztahoval Narutův konečník, aby ho připravil na to, co mělo přijít.
První uspokojující vzdech se vydral z úst mladého ninji. Znamení, že Itachi má povolen vstup. Více neváhal a svou naběhlou erekcí pronikl do teplého prostoru.
Slastné steny se smísily v jednu velkou symfonii. Itachiho přírazy byly zpočátku dlouhé a pomalé, ale s nastávajícím vzrušením se zrychlily a oba mladíci byli na pokraji svých sil. Poslední příraz a dvě těla se propnula jak luk a uvolnila napětí.
„Miluji tě, Naruto.“ Touto větou se vše rozplynulo.

Blonďák otevřel azurové oči a hleděl před sebe. Nacházel se v lese. Vše, co se předtím odehrálo, se uskutečnilo v Itachiho iluzi. Ještě stále se vydýchával z prožitého orgasmu a přemýšlel nad vyslovením černovláskovo slov.
Itachi na tom také nebyl zrovna nejlépe. Klečel a tělo se mu pod přívalem prožité slasti chvělo. S těžkostí se vyhrabal na nohy. Pohlédl na Naruta a lehce se usmál.
„Sayonara, Naruto-kun,“ a odcházel.
„Počkej.“
Itachi se zastavil a čekal, co z mladíka vypadne.
„Proč? Proč tohle všechno.“ Nemohl ze sebe vyloudit srozumitelnou větu, byl vyvedený z míry. Nechápal tmavovláskovo jednání. Nejprve ho rozbrečí a poté s ním prožije své poprvé.
„Odpověď znáš. Protože tě miluju.“ Už se opět chystal k odchodu.
„To mi odpovíš zrovna takto? A co znamená tvé „sayonara“? Vypadalo to, jako by ses loučil navždy.“
„Naruto, už nikdy se neuvidíme. Nyní jdu na popravu, kterou mi můj malý pošetilý bratříček připravil.“
„To nesmíš! Přece se nenecháš zabít.“
„Naruto… Dlouho trpím nad svými vykonanými hříchy. Je na čase, abych zaplatil za vše, co jsem kdy špatného udělal.“
„Ale jsou i jiné způsoby, jak dojít odpuštění.“
„Už jsem se rozhodl. Pouze jsem se s tebou přišel rozloučit. Sbohem, Naruto, a žij. Žij pro svou vesnici, pro své sny a pro mou lásku. Dal jsem ti sílu. Použij ji, až budeš na kraji svých možností.
A občas si na mě vzpomeň. Vzpomeň si na vraha, Itachiho Uchihu, který tě miloval a bude milovat i v posmrtném životě. Žij a má duše bude žít navěky. Navěky s tebou a tvými sny.“ Přešel k Narutovi a naposledy spojili své rty. Poslední polibek… Poslední pohled… A postava v plášti zmizela. Čeká ji souboj… smrt… ale i tak je šťastná… Láska, jaká to mocná čarodějka.

Blonďáček klečel na zemi a tváře měl od slz. A je to tu zas. Další člověk, který jej opustil a zanechal v prázdnotě. Láska či nenávist? To už jednou bylo.
Ne, musím Itachiho najít a promluvit si s ním. Zjistit, co k němu cítím, zda ho miluji či nenávidím. Úplné dejavu.
Zvedl se ze země.
„Naruto.“ Oslovený se obrátil a před ním se objevila Sakura.
„Naruto, bála jsem se o tebe. Vypadáš sklesle? Děje se něco? Našel si ho.“
Tolik otázek, avšak on myslel na něco jiného.
„Nic mi není. Musíme co nejdřív najít Sasukeho.“ A tam bude i Itachi…
Sakura kývnutím hlavy dala souhlas k odchodu.

O pár hodin později:

„Přišli jsme pozdě. Sasuke nám utekl.“ Kakashiho konstatování. Zdrcení z neúspěšnosti.
Blonďatý chlapec stojí u velkého kamene, kde je vyryt znak klanu Uchiha. Opírá se o něj a z očí opět proudí zástup slz… Tyhle jsou ale poslední. Tyto slzy patří někomu, kdo se mu stal blízkým.
Teď vše chápe. Pochopil pocity ve svém srdci. V této chvíli už není nevyzrálým chlapcem.

Nenávist? Láska? Předtím nevěděl…
Sasuke… má láska byla pošetilá. Byl jsem zaslepený. Tvá dokonalost mě omámila a nevnímal jsem tím pravou skutečnost. To, že tě nemiluji, ale nenávidím. Nenávidím tě za to, co jsi provedl. Zabil si člověka, který rozdupal mou dětinskou naivitu a jsem mu za to velmi vděčný.
Víš, koho miluji? Itachiho. Jeho láska byla, je a vždy bude ta skutečná… Dal mi důvod žít. Žít pro ty, které miluji a žít pro něj. Nechci, aby se jeho duše rozplynula. Žij a budu žít… toto pravidlo platí na mě a Itachiho… Až umřu, setkám se s ním a naše duše dojdou vrcholu.
Do té doby se udržím naživu. I kdybych tě měl, Sasuke, zabít, já budu žít dál. Nedovolím, aby někdo ohrozil mě či mé milované. Stanu se Hokagem, silným jedincem… Ať Itachi ví, že mé srdce je navždy jeho. Ať ví, jak bezhlavě jej miluji.
Otřel své slzy. Víc jich není potřeba. Pohlédl na nebe a usmál se.

„Itachi, dívej se na mě. Vše, co vykonám, je pouze a jen pro tebe. Mým cílem je totiž žít a zemřít. Žít pro lásku a umřít stářím. Dřív má smrt nenastane…

Miluji tě, Itachi Uchiho.“



The End.