Kapitola 1

Skutečný svět. Svět okupovaný lidmi. Lidmi žijícími na různých kontinentech. Kontinentech tvořený státy. Státy ukrývající na svém území mnoho měst. Takto by se dala charakterizovat naše planeta. Planeta Země.

Nyní se zaměříme na jedno místo. Konoha. Vyhlášené město.
Proč vyhlášené? Říká vám něco pojem „zbohatlíci“? Ano, pochopili jste správně. Konoha, snobské doupě, jež nevítá nikoho z chudších vrstev. Potkáte zde pouze občany s naditými peněženkami, jak se elegantně prochází po městě, vysedávají v předražených restauracích a nebo nakupují ve značkových obchodech.
Ale skýtá se na jejich tváři úsměv?

Honosná sídla, parky, muzea, divadla a další budovy zastrašují chudobu. Dalo by se s lehkostí říci, že Konoha je jako Olymp, místo, kde vládnou bohové. Avšak zde mají pouze jednoho boha, nebo spíše panovníka, ještě lépe řečeno panovnici. Má moc nad všemi. Rozkazuje svému bohatému lidu. Mluví o sobě jako o nejkrásnější, nejbohatší a tím pádem i nejžádanější dívce na tomto širém světě. Její pýcha již předčila pýchu bohů. Ale zatím se nenašel nikdo, kdo by ji za její nadřazenost ztrestal. Každý se bál jen špatným slůvkem se zmínit o její drahé osobě. Znak panovnice se tkvěl na všech budovách. Znak růžové sakury.

Ano, Haruno Sakura. Místní bohyně, tak o sobě smýšlela.
Mám však jednu otázku. Vážně ji její lid považoval za spasitelku světa? Ne. Přece jaký je život bez svobody? Život plný strachu? Děsivý. Co by konožští lidé dali za to, aby mohli svůj život zaměnit s chudými. S lidmi, jež neoplývají přílišným množstvím peněz, ale přesto měli něco, co bohatí zde v Konoze mít nikdy nebudou. Pocit štěstí a radosti.
Jaký je význam slova štěstí, když máte peníze, ale nerozplýváte se nad obyčejnou krásou života? Jaký je význam slova radosti, když je váš život plný zarmoucenosti a zoufalosti?
Možná si říkáte, proč zde teda lidé zůstávají a neodjedou za veselejším životem? Zmínka o panovnici rozluští veškeré vaše otázky. Její vláda je příliš mocná. Ví, jak ovládat své poddané. Strachem. Strach o svůj život je silnější než vše ostatní. Nikdo si nedovolí opustit město. Na to jsou příliš zbabělí.
Uctívejte Sakuru a budete žít, takové je pravidlo konožského bytí.

Střední škola. Studenti oblečení v uniformách a usazení ve svých třídách. My však pohlédneme pouze do jedné. Po vstupu do vybrané třídy zahlédneme mnoho tváří. Zabloudíme společně do poslední lavice.
Zde sedí osmnáctiletý mladík. Blonďaté vlasy, jež by se mohly využívat jako zlato. Modré oči, jež mohou lehce konkurovat nebi. I moře by se za svou barvu stydělo. Ústa zvlněná do úsměvu, který by dokázal nahradit slunce a jeho svit. Osoba stvořena anděly. Naruto Uzumaki Namikaze. Osoba, která netrpěla povrchností či snobským syndromem jako někteří z obyvatel. Pro něj neexistovaly rozdíly mezi společenskými vrstvami. Považoval každého za sobě rovného. I on měl peníze, to nezapíral, ale netoužil po nich. Dávno by odešel z tohoto krutého místa, ale bránil mu v tom slib otci. Když jeho otec Minato umíral, na smrtelné posteli musel slíbit, že nikdy Konohu neopustí. Minato si přál, aby jeho syn získal panovnický trůn. Aby sesadil rod Haruno a obnovil život v tomto městě.
Jak absurdní přání. Naruto si jen nešťastně povzdechl.

„Copak, usuratonkachi, neříkej, že až teprve teď sis uvědomil svojí ubohost“ ozval se nad Narutem arogantní hlas.
Pozvedl hlavu. Ano, kdo jiný jej může nazývat ubožákem, než-li Sasuke Uchiha. Byl Narutovým opakem. Jestliže Naruto mohl zastupovat den, Sasuke zastupoval noc. Černé vlasy představovaly tu nejtemnější noc. Tmavé oči by pohltily každého do stínu černoty. Byl vytesán samotným ďáblem. Avšak je možné, aby byla jeho povaha tak temná jako ta ďáblova?
Zatím si nejsem zcela jistá…

„Ne, Sasuke, jen mě stále překvapuje, jaký jsi idiot.“
„Já tě-“ zavrčel nebezpečně Sasuke.
„-zabiješ. Jo, to mi opakuješ neustále, ale mě už nebaví poslouchat stejná slova dokola. Najdi si holku… Potřebuješ to.“ S těmi slovy se Naruto zvedl. Obešel zaraženého černovláska a mířil pryč ze školy. Na zbytek vyučování kašle. Musí se provětrat.

Náhlý tlak na ruce. Něčí ruka na ústech zabraňující výkřiku. Vtáhnutí do opuštěné třídy. Natisknutí na zeď.
„Kruci, Sasuke, co vyvádíš.“ Naruto se vydýchával z prožitého šoku. Sasukeho blízkost ho nijak neuklidňovala.
„Ještě jsem s tebou neskončil, Naruto. Tvá drzost nezná meze. Tvá divokost mě nesmírně přitahuje.“ Na důkaz svých slov si Sasuke olízl suché rty a poté zaútočil na Narutova ústa. Chtivý polibek a zmítající se tělo druhého chlapce.
„Sasuke, přestaň. To není vtipné. Prosím, pusť mě.“
Náhle vše přestalo. Sasuke se čelem opřel o Narutovo a hleděl mu do očí.
„Omlouvám se, Naruto, ale dál jsem nemohl svou touhu zadržet. Neustále se tě snažím zaujmout. Přál bych si, abys mě obdařil jedním z tvých krásných a upřímných úsměvů. Pohledem modrých očí vyjadřoval, jak ti na mně záleží. Hlasem, jenž mi nedá spát, mi řekl „Miluji tě“. Protože… protože já tě miluji.“
Blonďatý student nebyl schopný slov. Nevěřil, že by Sasuke Uchiha, ledový princ, někoho miloval. Že by miloval jeho. Rukou odstrčil černovláska a vyběhl z místnosti. V hlavě se mu nastřádal chaos. Nevěděl, co je sen a co realita.
„Sakra, Sasuke, ty jsi takový idiot“ vykřikl blonďák a běžel dál, na místo, kde by mohl v klidu přemýšlet.
„Já vím, Naruto.“ Šept Sasuke. Stále se nacházel v opuštěné třídě. „Ale vím zcela určitě, že cítíš to stejné. Jen potřebuješ více času na urovnání svých pocitů. Budu na tebe čekat. Ty přijdeš… Pak budeme šťastní… OBA.“
Ďáblem vytesán, ale anděly obživen… Tak bych charakterizovala Sasukeho.

Mezitím v panovnickém sídle:

„Přineste mi konečně to jídlo do postele! Kdo má neustále čekat. Za chvíli musím podstoupit jednu z důležitých uvolňujících koupelí, abych byla připravena na dnešní návštěvu.“ Po chvíli přiběhla do pokoje služebná. Tác s občerstvením položila do Sakuřina klína a poté rychle odešla. Nechtěla zažít zlobu panovnice. Sakura vše snědla a křivě se usmála. Dnes nadejde opravdu zajímavé setkání. Slyšela zvěsti o chlapci, jež svou krásou předčí vše. Je nazýván ledovým princem. Jeho srdce je prý nedobytné. Chce zjistit, zda vážně někdo takový existuje. Kdyby ano, získá si jeho srdce. Pojme jej za svého manžela a vytvoří ideální manželskou dvojici. Stanou se bohem a bohyní. Pokojem se nesl smích. Smích s příchutí jedu.
Těš se, ledový princi. Jestli jsi tak dokonalý jako já… už mi neutečeš. Chytím tě do svých spárů a naučím tě mě milovat.

Příští den ve škole:

Blonďatý chlapec se courá vylidněnou chodbou. Dávno zvonilo na hodinu, ale odvaha vkročit do své třídy byla tatam. Včera přemýšlel. Trvalo mu jistou dobu, než došel k jistému závěru. Sasuke… to jméno mu způsobovalo mravenčení v oblasti podbřišku. Rty mu po včerejším polibku ještě brněly.

Absurdní. Celou dobu jsem byl zaslepený svou hloupostí. Nepoznal jsem, že mi něco chybí. Srdce. To mi bylo nevědomky ukradeno. Ukradeno Sasukem…
„Nikdy bych nevěřil, že jsem takový blbec.“
„Já ano.“ Ozvalo se.
„S-Sasuke?“
„Naruto. Tak jsi přišel.“
„Proč bych neměl přijít?“ Naruto byl zaplaven otazníky.
„Ty jsi vážně takový můj hlupáček, viď?“ Sasukeho kroky se přibližovaly, až nakonec tmavovlásek spočinul před Narutem. Vzal jej jemně za ruku a vlezl s ním do třídy zející prázdnotou.

„Došel jsi k nějakému rozhodnutí, Naruto?“ Sasuke si sedl na lavici a blonďáčka strhl na klín. Očima pozorovali jeden druhého.
„K jakému rozhodnutí?“ Naruto zatoužil po hře. Nechtěl hned Sasukemu vylíčit své city.
„Hn.“ Sasuke se svými rty přecházel po Narutově snědém krčku. Vytvářel flíček za flíčkem.
„Už sis vzpomněl?“ Optal se tmavovlásek.
„Ne.“ To slovo ze sebe dostával Naruto jen ztěžka.
„Hn.“ Sasukeho ruka se rozeběhla po Narutově těle. Zajel pod blonďáčkovu košili. Přejížděl po obnažené hrudi a vyhledal citlivé místo. Bradavky. Žmoulal je, dokud neztvrdly. Přesunoval se stále níž. Zkoumavě hladil tělo před sebou. Naruto zadržoval steny, které se mu snažily prodrat skrz ústa.
„Stále nevíš?“ Naruto zuřivě zakroutil hlavou.
„Takže nevíš. Hn.“ Sasuke zajel pod lem blonďáčkových kalhot. Nahmatal blonďáčkovo úd a začal jej jemně třít. Po pár minutách ucítil teplou tekutinu rozlévající se v jeho dlani. Vytáhl ji z Narutovo kalhot a dlaň si olízl. Blažeností zavřel oči. Chuť byla přímo královská. Otevřel své oči a pohlédl na světlovláska. Ten měl zavřené oči a z úst mu vytékal pramínek krve.
„Tvrdohlavče, máš štěstí, že tě miluju, jinak bych tě za tvou odolnost praštil“ zaúpěl Sasuke a jazykem ošetřil poraněné místo.
„Také tě miluju, Sasuke.“
„To je dost, žes mi to řekl.“ Políbili se. Žádné další rozmluvy. Dotek rtů byl výstižnější než slova.
„Pojď. Půjdeme ke mně.“ Ozval se znenadání Sasuke.
„Proč?“
„Za prvé ti ukážu, kde bydlím, abys mě mohl kdykoli navštívit a za druhé určitě potřebuješ sprchu.“
„To zní rozumně“ odkýval červenající blonďáček a ruku v ruce vyrazili k Sasukemu.

Během chůze probíhala uvolněná atmosféra. Konečně si porozuměli. Našli jeden druhého.
Cestu jim náhle zatarasili ozbrojení muži.
„Mohli byste ustoupit?“ zavrčel Sasuke a blonďáka si přitáhl k sobě blíž.
„Jste Sasuke Uchiha?“ V cizincově hlase se odráželo znechucení.
„Hn. Co si přejete?“ Ostražitost. Tohle se mu nelíbilo. Ale vůbec nelíbilo.
„Půjdete okamžitě s námi a jakékoli odmítání se zavrhuje.“
„Odmítám s vámi kamkoli jít!“ Pevněji uchopil blonďatého přítele a rozběhl se s ním dál od mužů. Neutekli daleko.
„Když to nepůjde po dobrém, tak hold po zlém.“ Cizinci se vrhli na nebohou dvojici chlapců. Bránili se seč jen mohli, ale přesila je přemohla na plné čáře. Mladíci leželi v bezvědomí a jediné, co dokazovalo jejich lásku, byly propletené ruce. Vůdce si odplivl a odtrhl je od sebe. Měl přivést pouze černovlasého, ale to, že je tu Naruto, se mu náramně hodí.
„Vezměte Uchihu, já ponesu tohohle.“
„Ale Kakashi, rozkaz byl dovést Sasukeho, na nikoho jiného nepřišla řeč.“
„Zmlkněte! Seberte ho a jdeme.“ Velitel zlověstně zavrčel. Ohnul se pro křehké blonďaté tělo. Ladností jej přehodil přes rameno a rozešel se určitým směrem.

O půl hodiny později:

„Má královno nejkrásnější, přišel jsem, abych ti předal to, oč si mě žádala.“ Na pohovku skýtající se v místnosti položil jeden z mužů tmavovlasého chlapce.
Sakura sestoupila z trůnu. Údivem se jí zastavil dech. Ano, lidé nelhali. Božská krása rovna budoucímu králi.
„Je nádherný. Svůj účel si splnil. Zde máš slíbené peníze.“ Pohledem zabloudila k druhému tělu.
„Kdo je tohle?“ Výhružný tón skrývající nebezpečí.
„Nevím, zda se vám toto zjištění bude líbit“ promluvil muž tiše. Věděl, že visí na tenké šňůrce. Nevhodně zvolené slovo a bude nemilosrdně odsouzen na smrt.
„Naruto Uzumaki Namikaze. Přítel Sasukeho Uchihy.“
„Namikaze? Ah, Kushinin syn. Ta zlodějka přebrala mé matce milovaného muže. Má matka měla stát po boku Minata Namikazeho, a ne Kushina. A proč jste přivedli toto odporné stvoření do mého domu? Ještě sem roznese různé nemoci.“
„Již jsem říkal, že se jedná o přítele Sasukeho.“
„Chcete mi snad do vily nashromáždit veškeré Sasukeho přátele?“ Sakura zrudla do nepříčetnosti.
„Ne, má královno nejspravedlivější. Není Uchihův kamarád, ale milenec.“
„Cože?“ Pisklavý tón růžovlasé ženy dosáhl abnormality. Pár oken se nad nárazem vysoké frekvence vysklilo.
„Mluvím čistou pravdu.“
„Ah, začínám rozumět. Učinil si skvělou práci. Vysoká odměna tě nemine. Teď jdi, Kakashi.“ Bělovlasý se poklonil své královně a s balíkem peněz odcházel.
Sakura povolala své strážné.
„Odneste toho špinavce do vězení“ poukázala na spícího blonďáka.
„Sasukeho mi přeneste do ložnice. Já se o něj postarám.“
Jak rozkázala, tak se splnilo.

O den později:

Víčka černovlasého chlapce se zatřepotala. Sasuke se probudil. Dostavila se bolest hlavy. Chytil se za ni a zasyčel. Svým pohledem se porozhlížel po okolí a zděšením se mu rozšířily oči. Začaly mu docházet skutečnosti. Vždyť není u sebe v posteli. Nepamatuje si, že by vůbec došel domů. Počkat! Vzpomínky se objevovaly jedna za druhou.
„Naruto! Naruto, kde jsi! Ozvi se!“ Myslel pouze na své blonďaté stvoření. Doufal, že se mu nic nestalo.
„Ale, ale, má láska se vzbudila. Dobré ráno, Sasuke. Včera jsem tě zapomněla přivítat v mém, vlastně již brzy i ve tvém panství.“ Sasuke se zhrozil. Růžové monstrum si přišlo pro něj, ale on je ještě mladý. Nemůže umřít.
„Vidím, že jsi stále v šoku. Omlouvám se za Kakashiho jednání. Zachoval se poněkud ostřeji, než jsem mu původně nařídila.“
Kakashi? To mluví o tom cizinci? Nařízení? Sakra, co se tu děje a kde je Naruto? Myšlenky se navzájem předbíhaly.
„Kdo jste?“
„Oh, ledový princi, jsem tvá nastávající, Haruno Sakura. Bohyně tohoto města. Brzy tvá bohyně.“ Stačil jeden úlisný úsměv růžovlasé panovnice a Sasukemu se zvedl žaludek.
„Nikdy se nestanu vaším manželem, Sakuro.“
„Bohužel se již chystají přípravy na naší svatbu, lásko. Získala jsem souhlas tvých rodičů.“
„Cože?“ Sasukeho výraz zračil překvapení.
„Ano, Sasuke. Včera jsem poznala tvé rodiče a po delší diskuzi jsme došli k návrhu, že spojíme naše rody v jeden.“
„To není pravda. Lžete. K tomu by se rodiče nikdy nepropůjčili.“
„Sasuke, buď na své rodiče pyšný. Rozumný člověk takovou nabídku neodmítne. Kdo by nechtěl mít za syna krále, pověz, kdo?“
„Nepočítejte s tím, že spojím Uchihův rod s vaším. NIKDY!“ Vztek dosáhl maxima.
„Příliš se neukvapuj. Nejprve pojď se mnou. Možná že poté své rozhodnutí ještě přehodnotíš.“ Růžovlasá svým hlasem způsobovala otravu. Nenáviděl ji. Ale něco ho nutilo ji následovat.

Procházeli různými místnostmi honosícími se všelijakými skvosty. Od zlatých misek počínaje po koberce vytkané zlatými nitěmi konče. Společně se dostali k železným dveřím, u kterých stál ozbrojený muž.
„Má paní nejmilostivější, toužíte navštívit některého z našich vězňů?“ Promluvil hlubokým hlasem muž.
„Ano. Chci navštívit nejnovějšího delikventa. Prosím, zaveďte mě a mého budoucího manžela do útrob vězeňské kobky.“
„Ano, má paní nejuctivější.“ S těmito slovy otevřel železné dveře. Louče osvětlovaly schody vedoucí dolu do podzemí. Muž je vpředu vedl k dalším dveřím.
„Dál půjdeme sami, děkuji, Iruko.“ Mladá růžovlasá panovnice otevřela dřevěné dveře a vešla do místnosti.
Sasuke ji nejistě následoval. Jejich kroky vedly okolo cel, kde zohavení a zmrzačení lidé prosili o smilování. Sasuke musel odvrátit pohled. Nevolnost způsobená daným výjevem.
Šli dál, až jejich kroky spočinuly u dalších dveří. Sakuřin úsměv nepředvídal nic dobrého. Otevřela je a Sasukemu se naskytl pohled na přikované nahé tělo.
„Naruto!“ Rozběhl se k němu. Zastavil se až těsně u něj. Váhavě zvedl ruku a lehce přejel po zkrvaveném těle.
„Co jste mu provedla?“ Zuřivost kolující jeho krevní soustavou. Silný pud zabít růžovlasou panovnici.
„Tento delikvent se mi snažil oponovat. Zasloužil si trest. Celou noc jej mučili. Odvedli vynikající práci.“ Pisklavý hlas doprovázen spokojeností.
„Okamžitě jej odvažte!“ Sasuke toužil blonďáčka uzamknout ve svém objetí a chránit ho.
„Na tento okamžik jsem čekala, můj ledový princi. Mám však jednu podmínku, poté bude jeho život ušetřen.“ Lstivost, se kterou se vyjadřovala…
„Splním cokoli.“ Sasuke věděl, že prohrál, ale zase Narutův život byl cennější.
„Staneš se mým mužem.“
„Hai.“ Tiché pronesení ortelu.
„Prosím? Nějak jsem ti nerozuměla, Sasuke.“
„Hai, ožením se s vámi.“ Sasukeho vyřčení způsobilo hlasitý jekot růžovlasé dívky.
„Jsem tak šťastná. Jakmile svůj slib dodržíš, i já se podřídím. A aby sis o mě nemyslel, že jsem tak krutá, nechť se Naruto na den NAŠÍ svatby stane tvým svědkem. Konečně pozná, koho doopravdy miluješ. Dozví se, kde je jeho pravé místo a to daleko od tebe.“ Dokončila svůj monolog Sakura.
„Nenávidím vás, Sakuro“ pronesl Sasuke a otočil se na Naruta. Ten nevnímal okolní svět. Stálé visící bezvládné tělo přikované ke zdi. Žádný náznak pohybu. Jediným důkazem života byla zvedající se hruď. Sasuke o krok přistoupil a položil svou dlaň na oblast Narutova srdce. Svými ústy vyhledal ty jeho a políbil jej.
„Miluji tě, Naruto.“ Sasukeho slova vyzněla do prázdnoty. Druhý chlapec stále ve stejné pozici. Oči ukryté pod víčky.
„Těším se, až mi svou lásku budeš dokazovat těmito slovy.“ Prolomila tíživé ticho Sakura.
„Ano. Celý svůj život vám budu říkat, jak neskonale miluji Naruta.“ Rána. Sasukeho tvář zdobil červený otisk ruky.
„Nedráždi mě, můj princi. Jinak za svou drzost zaplatíš. Nechceš snad, aby nebohý křehký Naruto přišel o život.“
„Tohle je vydírání.“
„Říkej tomu, jak chceš. Nyní si v mé moci, Sasuke.“ Chytla jej za ruku a odvlekla pryč z vězení. Sasukemu začíná krutý život. Život bez svobody a bez lásky. Život plný utrpení.

Den svatby:

„Sakra, Ino, trochu jemnosti do toho utahování korzetu. Takhle se za chvíli udusím.“ Sakura si oblékala své svatební šaty. Sytě růžové šaty. Stačilo by na ně jen sáhnout a člověk by pod náporem jedu padl mrtvý k zemi. Volánky a mašle dodávaly šatům nebezpečnou kombinaci. Růžový závoj dosahoval pětimetrové délky.

Mezitím Sasuke stál v pokoji před zrcadlem. Díval se na svůj odraz. Bílá košile, na které byl připevněn černý motýlek. Černé sako a kalhoty. Boty dodávající celistvost tohoto obleku. Avšak něco mu chybělo. Zářivý úsměv. Ano. Tento den se stane Sasukeho noční můrou. Předtím se mu dařilo se Sakuřině blízkosti vyhýbat, ale dneškem vše končí. Po svatbě nastane svatební noc. Tato myšlenka vnukla Sasukemu další pocit nevolnosti.
Uslyšel jemné zaklepání.
„Dále.“
Do místnosti vstoupila jemu drahá osoba.
„Naruto.“ Přiřítil se k blonďáčkovi a uvěznil jej ve svém náručí.
„Tolik se mi stýskalo.“
„Mně také, Sasuke.“ Pronesl Naruto.
Společné objetí působilo jako chladivý obklad na popáleninu. Uspokojující pocit bezpečí zarývající se do morku kostí. Tohle vše netrvalo dlouho. Dveře se rozrazily a do pokoje vešel jeden ze Sakuřiných strážných.
„Sasuke-sama, obřad za pár okamžiků začne. Je na čase vyrazit. Nevěsta čeká.“ Na důkaz slov, že své vyřčení myslí vážně, drapl po Narutovi a přitáhl si jej za bok k sobě. „A upozorňuji vás, žádné protesty, jinak Naru-chan utrpí újmu na zdraví.“ Muž vytasil nůž a přejížděl jím po Narutovo krku. Přitlačil na kůži a z ranky začala vytékat karmínová kapalina. Svým jazykem ošetřil zraněné místo.
Uslyšel zasyčení. Pohledem sklouzl na tmavovláska, který svíral ruce v pěst. Sasuke se přemáhal, aby nezaútočil. Byl si vědom toho, že stačí jeden ukvapený pohyb a Naruto skončí mrtvý.
„Rozumím. Půjdeme.“ Muž se pouze uchechtl a oba mladíky odváděl do kostela.

Není pochyb… Nelze nijak překazit dnešní svatbu. Naruto a Sasuke budou trpět nad událostmi, co jim osud přichystal. Není návratu.
Poslední krok k oltáři a veškeré zbylé naděje na záchranu se rozpadají.

Muž opustil oltářní místo a stoupl si nedaleko chlapců. Byl tu, aby v jakékoli nepříznivé situaci zakročil. Vedle chlapců postávala dívka v modrých šatech. Nevěstina svědkyně.
V další moment se rozezněly varhany. Udávaly tóny oznamující začátek svatebního obřadu. Lidé v místnosti povstali a čekali na příchod nevěsty. Sasuke drtivě uchopil Narutovu ruku.
„Naruto, věř mi, miluji tě. Pamatuj, vždy budeš první a zároveň poslední láskou v mém bídném životě.“ Šeptal tmavovlásek.
„Sasuke, já cítím to stejné. Nech si mé srdce, protože bez tebe jej nebudu již více potřebovat. Zůstane pouze hluboká rána, která se nikdy nezacelí.“

Skřípot dveří. Osoba oděna do růžových šatů. V rukou svatební kytici. Pomalými kroky kráčela ke svému vyvolenému. Každý krok zkracoval chlapcům poslední společné chvíle. Vteřiny ubíhaly, až došel čas. Sakura stála po boku mladého Uchihy.
„Jsi krásný, můj ledový princi. Nemohu se dočkat večera, až se střetnu s tvou pokožkou. Až dojde ke splynutí našich těl. Těším se.“ Mrkla na tmavovláska, ten se jen zhnuseně otřásl.

Započal obřad. Farář odvyprávěl svatební formuli. Každým slovem se přibližoval k osudné větě.
„Nyní se tážu vás, Sakuro Haruno, zda si berete zde přítomného Sasukeho Uchihu za svého právoplatného manžela. Budete jej milovat a ctít, v nemoci i ve zdraví, v dobrém i zlém, dokud vás smrt nerozdělí.“
„Ano.“
„A nyní se tážu vás, Sasuke Uchiho-“ Sasuke nevnímal farářovu otázku, v hlavě si přemílal veškeré události, co jej za dobu své existence potkaly.

Rána! První! Druhá! Třetí!
Celkem deset ran.
Výkřiky a panika.
Závan krve se rozprostíral po celém kostelu.
Lidé přes mísící se prach neviděli, kdo se stal obětí neznámých střelců.
Ano, někdo překazil tuto svatbu.
Zazněl kašel. Z prachu se vykodrcal tmavovlasý chlapec. Byl dezorientovaný. Nechápal, co se přihodilo. Pár odvážlivců běželo chlapci na pomoc. Sasuke jako by se probral z transu, začal vykřikovat jedno jméno, stále dokola.
„Naruto!“
„Pane Sasuke, uklidněte se. Buďte rád, že jste vyvázl bez zranění.“ Utěšovala jej postarší dáma.
„Sakra, já vám kašlu na klid! Naruto! Vraťte mi Naruta!“
„Zmlkni, idiote. Děsíš tu lidi.“ Hlas, jež Sasuke poznával.
„Naruto?“
Blonďatý muž nesl v náručí dívku, která byla Sakuřinou svědkyní.
„Hm? Prosím, postarejte se o ni. Je v pořádku, pouze se uhodila do hlavy.“ Dívčino tělo předal místnímu lékaři, který se tu zničehonic objevil.
„Naruto!“ Než Naruto stačil zareagovat, Sasuke si ho k sobě přivinul a konejšivě s ním houpal.
„Sasuke.“ Lehké povzdychnutí nad Sasukeho jednáním a také nad pocitem úlevy.

Prach se mezitím usadil na podlaze. Vyskytl se pohled na nehybné ležící tělo. Krev prosakovala růžovým odstínem šatů. Svatební kytice hozená do krvavé louže.
Ano… Haruno Sakura je mrtvá.
Deset kulek vystřelených z pistole zabilo pyšnou bohyni. Není to ironie? Že by chvástavost panovnice roznítila pravého Boha a on seslal na její osobu deset ran božích? I když v jiné podobě, než kdysi seslal Bůh na Egypt… Oh ano, historie se opakuje…
Sakura padla jako třešňové okvětní lístky ze stromů.

O měsíc později:

„Prohlašuji vás za muže a… ehm… muže. Vyměňte si prstýnky a poté stvrďte svůj sňatek polibkem.“
Probíhá výměna zlatého kovu. Poté přichází políbení. Dva muži se od sebe odtrhnou a pohlédnou na svůj lid.
„Milý lide, představuji vám nové panovníky. Sasukeho Uchihu a Naruta Uchihu Namikazeho.“
Jásající dav provolává slávu.
Nikdo nehledal vrahy Sakury. Spíše na jejich počest postavili menší svatyni, kde se modlili za jejich životy a přáli jim mnoho štěstí.
V tento den byl nastolen nový způsob žití.
„Miluji tě, Naruto.“
„Miluji tě, Sasuke.“

Vláda Sasukeho a Naruta zapříčinila rozkvět celé země. Lidé se cítili opět šťastní. Konoha se rozrostla o mnoho obyvatel. Ať bohatí či chudí, všichni žili v souznění… v míru… ve štěstí… v lásce…
Existovaly ještě společenské rozdíly? Ne… Každý si byl rovný… Peníze přeci nejsou všechno, ne?

Tokio

Rodinný dům obrostlý břečťanem. Dva muži sedící na zahradě.
„Kakashi, nemáš hlad?“

Tázaný se zamračil a svého druha atakoval šedovlasou parukou. „Neříkej mi tak, Itachi, nebo snad chceš, abych tě oslovoval Iruko? Hm?“
„Promiň, Minato, ale víš, jak rád tě zlobím.“ Černovlasý muž našpulil své rty a sundal si ze své hlavy hnědou paruku. Už je nepotřebovali. Pomohly jim v jejich plánu.
Blonďatý muž neváhal a vrhl se na jeho ústa.
„Minato?“ Ozval se Itachi.
„Hm?“
„Mám otázku. Proč Narutovi neřekneš pravdu?“
„Že jsem zinscenoval svou smrt? Itachi, už jsme o tom mluvili. Chtěl jsem ho ochránit. Vždyť Sasuke si taky myslí, že jsi mrtvý.“
„Pravda. Udělali jsme dobře. Společně jsme zneškodnili Sakuru a společně jsme spojili rod Uchiha a rod Namikaze.“
„Ano. Nelituji toho. Vím, že Naruto a Sasuke budou výtečnými panovníky.“
„Souhlasím.“
„Itachi?“
„Hn?“
„Miluji tě.“
„Já tebe taky, Minato.“

The End.