Kapitola 1

Cítíte také tu zvrácenost, která zde okolo mě proudí?
Ne?
Oh, jistě. Vy se nenacházíte v temném městě. Ve hnízdě podvodníků, zlodějů, násilníků a vrahů.
Odér nenávisti vycházející z každé skulinky, z každého koutu, z každého zavánu větru…

Buď slabší a umři.
Odhal vlastní slabinu a tvá existence bude pohlcena podsvětím. Zachovej se milosrdněji než ostatní a shnij pod zemí.

Zaváhání přináší pouze jediné… smrt.

Ztichlou noční ulicí kráčí osoba.
Vysoká postava v tmavém oblečení zahalená kapucí.
Sebejisté kroky napovídají, že se nejedná o pouhopouhého zbloudilého pocestného. Ruce zastrčené v kapsách svírají zbraň pro případ, že by se jej pokusil někdo napadnout.

Měsíc osvítí tvář neznámého. Černé vlasy rámující alabastrový obličej. Jeden pohled do pronikavých očí a přemůže vás strach.
Jak lze pojmenovat jeho barvu očí, když je černější než tma?
Plná ústa zkřivená do arogantního úšklebku znázorňující pohrdavost a nenávist vůči všem lidem.
A co teprve povaha plná oslepující nenávist vůči bratrovi? Vrahovi, který odstranil vlastní rodinu, aby mu nepřekážela v cestě.

Jediným přeživším této katastrofické události byl Sasuke.
Mladší bratr Itachiho Uchihy.
Pouze on nepodlehl vážným zraněním, jež mu Itachi uštědřil.
Po tříletém spánku v komatu se Sasuke probudil a v krvi mu vřelo jediné… touha… touha po pomstě.

Nyní je zde. V zatuchlém městě, hledajíc svou oběť, kterou pošle na onen svět.

„Áááááááá.“ Výkřik vycházející z polorozpadlého domu.
Černovláska naplnila zvědavost a tak se rozešel k danému místu. Pomalu vstoupil do budovy. Další výkřik. Sasuke neváhal a pootevřel dveře.
Vyskytl se mu přímo blažený pohled. Muž a žena. Žena ležela ve velké kaluži krve. Muž na ní obkročmo seděl a v ruce svíral nůž.

„Copak Sakuro? Něco se ti nelíbí?“ Sasuke neslyšel lahodnější hlas. Čišel z něj chlad a vztek.
„N-Naruto, p-prosím…“
„O co prosíš, he? Abych tě nechal žít? A proč? Měla sis to rozmyslet dřív, než si skončila s Leem v posteli. Nesnáším nevěru, to jsi už si mohla pochopit dávno, ne, Sakuro?“
„N-Naruto, j-já tě miluju.“
Smích. Ledový smích. „Víš, co ale vůbec neodpouštím? Když ze mě někdo dělá idiota.“
Nůž pronikající hlouběji do masa. Kousek po kousku se zarýval do srdce. Poslední výkřik a tělo pod mužem se přestalo svíjet.
„Děvko.“ S těmito slovy se Naruto svalil z mrtvoly a opřel se o zeď. Zavřel oči.

Až nyní si mohl Sasuke, který celý tento incident pozoroval ve dveřích, prohlédnout tvář vraha. Uchváceně hleděl na přízrak. Blonďatý přízrak. Jeho nos, ústa, brada, postava… vše by se dalo označit za dokonalost. Jeho tělo potřísněné krví vzbuzovalo v černovláskovi touhu.
Zkrotit divoké zvíře.

„Líbilo se ti vidět někoho umírat?“ Ozval se unaveně Naruto.
„Hn.“
„Tak radši vypadni, nebo dopadneš stejně.“
„Hn.“

Naruto měl stále zavřené oči. Dnes světu prokázal velkou službu. Odstranil dva bezcenné lidi. Dva?
Zabil jak Sakuru, tak jejího milence Leeho.
Chytil se za pravé rameno a syknul bolestí. Ten hajzl Lee mě stihl postřelit. Ale bolest se lehce překoná, kdežto smrt ne.
Zlověstně se usmál. Jo, teď jeho mrtvolu okusují myši. Ta bolest za to stojí.
Ucítil dotek na svém rameni a zmateně otevřel oči. Nebezpečně zavrčel.
„Neřekl jsem ti, abys odsud vypadnul?“
Sasuke omámeně zíral na modravé oči plné zloby.
„Jsi zraněný.“ Odvětil tmavovlasý.
„Nesahej na mě!“ Odstrčil Sasukeho ruku a postavil se na nohy. Poodešel k mrtvému tělu a vytáhl z něj nůž.
„Ten patří mně, Sakuro a vážně by mi chyběl. Sbohem.“ Kopl do ní a odcházel.
Nevnímal Sasukeho, nevnímal nic. Prostě šel.

Opouštěl budovu a noc ho ukryla pod pláštěm temnoty. Jakoby ho chtěla ochránit.
Po pěti minutách chůze se musel zastavit. Ostrá bolest projela ramenem a Naruto jen zaskučel. Posadil se na silnici, po které stejně žádná auta nejezdila, a opřel se o lampu, jež stejně nikdy nesvítila. Únava si vybrala svou daň. Oči se mu začaly klížit a o chvíli později usnul nerušeným spánkem.

Ráno. Denní světlo odhalující špinavost města. Několik lidí vycházejících ze svých příbytků a shánějících se po potravě. Lidé připomínající zvířata.
Jedno tělo se pod přívalem svitu probudilo. Slastně si mlasknul. Tak krásně se dlouho nevyspal.
Naruto se protáhnul a zmoženě si sednul na posteli. Postel?

„Á, blonďáček se nám vyspal do růžova, že?“ Černé oči z povzdálí pozorovaly zmatenou osobu.
„Zase ty? A co dělám v tomhle prohnilým pokoji?“
„Ale, ale… Lištička se nám zlobí a vytahuje drápky.“ Sasuke si rád zahrával. Zahrával si s ohněm a moc dobře si to uvědomoval.
„Udělal si chybu, že jsi mě neposlechl a nakonec mě přivedl až sem.“ Vyskočil a mířil si to k Sasukemu. Ten pouze pohnul rukou, což Naruta donutilo zastavit.
„Copak, lištičko, došla ti slova?“ Sasuke přistupoval blíže k druhému muži a hlaveň své pistole přiložil k Narutovo spánku.
„Myslíš si, že mě tímhle zastavíš?“ Naruto bravurně odklonil zbraň a podkopl Sasukemu nohy. Svým tělem dolehl na jeho. Role se obrátily. Světlovlásek levou rukou držel tmavovláska pod krkem a pravou si pohrával s revolverem.
„Neměl si mě podceňovat. Teď zaplatíš svým životem. Doufám, že si rád… cizinče.“ Zašeptal mu do ucha a rozhodl se ukončit další bídný život. Prstem se zahákl o spoušť a zmáčkl.
Výstřel… nepadl.
Sasuke se uchechtl. Převalil se nad blonďáka. „Zapomněl jsem ti říct, že ta zbraň není nabitá, lištičko.“
„Co ode mě chceš?“
„Zkrotit tě.“ Naruta tahle odpověď rozhodila.
„Co prosím? Sorry, chlape, ale jestli sis nevšiml, zrovna prožívám rozchod.“
„Oh, vážně? Ale to mi nijak nevadí. Tím lépe… Bude větší zábava.“ Na důkaz svých slov tmavovlásek zabořil ruku do blonďatých vlasů a trhl s nimi. Ústy se přiblížil k lákavému krku. Olízl jej a s chutí se zuby lehce zaryl do pokožky.

Tupá rána do hlavy a černovlásek ležel na zemi.
„Najdi si jinou oběť. Buď rád, že tě nechám žít.“ Naruto se rozhodl na nic nečekat a raději odejít. Už byl u dveří, když ucítil nesnesitelnou bolest v rameni. Ohlédl se po příčině.
„Řekl jsem, že tě dostanu. Jaký je to pocit mít v sobě zabodnutý svůj vlastní nůž, he?“ Sasuke pobaveně sledoval rozzuřeného blonďáka. Ten se snažil vytáhnout rezavý předmět z rány.
„Hajzle. Já tě-“ nestačil ani dopovědět a svalil se na zem.
„Co mě? Oh, promiň. Půjčil jsem si tvůj nožíček a namočil jej do silného omamného prostředku. Chvíli si pospíš.“
Smích. Uchihův zpropadený smích.
„Víš, Naruto, vždycky dostanu, co chci. Nic mi v tom nezabrání…“

Osoba v posteli zaúpěla. Naruto se probral… Celé tělo jej bolelo.
„No konečně, lištičko. Jaké bylo spaní?“
Naruto chtěl na Sasukeho vystartovat, ale nepodařilo se.
„Co to?“
„Líbí se ti ta pouta. Dostal jsem je od bývalého. Taková věc se musí využít, co říkáš, Naruto?“
„Zabiju tě.“
„Silná slova, bohužel nevěřím, že to dokážeš. Jsem silnější než ty. Navíc příležitost zabít mě si propásl.“
Naruto se začal smát jak pominutý.
„V-Vážně. Netušil jsem, že vlastníš něco jako smysl pro humor.“

Postel se náhle prohnula. Sasuke si lehl na blonďákovo tělo a vrhnul se na jeho rty. Naruto sebou zmítal, a nakonec použil zuby.
Správně, kousl druhého muže do jazyka.
„Zbožňuji tvou vzpurnost. Vzrušuje mě.“
„Jdi do háje, úchyle!“
„Naru-chan, kousej, drásej, ale ničeho tím nedosáhneš. Budeš můj.“ Sasuke se natáhl k nočnímu stolku stojícímu u postele a do ruky si vzal Narutův nůž.
Ač se Naruto snažil jakkoliv, vždy dosáhl stejného… neúspěchu. Sasuke nebezpečným nástrojem rozpáral světlovláskovo oblečení jako nic. Když ho zbavil oblečení, musel slastně vzdychnout nad nedotčenou lesklou kůží své oběti.
Bral si jeho tělo s drzostí. Dobýval jej jazykem, ústy, zuby, dlaněmi… Naruto zařezával své nehty do pout. Nesténal. To ne. Protože to by ho Sasuke pokořil. Stále má svou hrdost. Nikdy se nepodvolí.

„Lištičko, máš nehoráznou výdrž. Rozpaluješ mě stále víc. Bohužel má hranice touhy překročila svá meze. Nemůžu dál čekat. Jestliže se mi nepodrobíš psychicky, dostanu tě fyzicky.“ Dál neotálel a rozepnul si své černé džíny. Ztopořeným penisem se přiblížil k Narutovo otvoru a na jeden náraz pronikl. Sasuke sledoval blonďáčkův obličej. Žádný náznak bolesti nebo pokoření. V očích modrookého se odrážela čirá nenávist.
„Už mě vážně sereš, Naruto!“ Začal přirážet. Neurvale, násilně, bez citu. Toužil po uspokojení.
Rychle pohyboval pánví a nehty drásal tělo před sebou.
Stačilo ještě několik prudkých přírazů a Sasuke dosáhl orgasmu. Zmoženě se rozvalil na blonďákovi a blaženě se usmíval.
„Tak co, lištičko? Líbilo se ti to?“
„Jsi mizerný milenec. Udělal ses tak rychle, že jsem nestihl ani zamrkat. Jo, čekal jsem od takového zajíčka víc vzrušení. Vždyť se koukni, ani se mi nepostavil.“ Vzpurná slova rozdmýchávající v Sasukem zlost.
„Jakto, že jsem tě nezlomil?“
„Jsi jen bláhový a hloupý. Ty v tomhle městě nežiješ dlouho, že? Jen silní jedinci přežijí. S tvým přístupem za chvíli pojdeš.“
„Já nezhebnu! Nejprv musím zabít svého bratra Itachiho, pak ať si mě odnese do pekla i samotný ďábel.“
„Itachiho?“ Narutův tón hlasu se změnil na udivený.
„Znáš ho?“
„Ne, Sasuke. Osobně ho neznám, pouze z vyprávění.“
„Víš dokonce i mé jméno. Tleskám ti, Naruto. Alespoň se ti nemusím představovat. I když jsme se už celkem důvěrně sblížili, ne?“
„Tím, že jsi mě znásilnil, se nic nezměnilo. Představuješ pro mě jen ubohého chlapečka, který si vybil svou frustraci.“ V mluvě mu zabránila cizí ústa. Poté se Sasuke odtrhnul od lákavých polštářků a rukou zabloudil ke kapse své košile. Vytáhl klíč, kterým odemkl pouta.

„Říkal jsem ti, že brzo umřeš.“ Ozvalo se tmavovláskovi u ucha.
„Neumřu, protože ty nedokážeš proti mně vztáhnout zbraň.“ Sasuke mluvil klidně. Žádný strach, žádný výsměch, pouhé konstatování.
Naruto shodil Sasukeho z postele a svalil se na něj.
„Nejsem slaboch, Sasuke. Stačí jeden pohyb a tvá krev ozdobí tenhle bezbarvý pokoj.“
„Vím, že nerad vraždíš, Naruto. V tvém pohledu jsem zahlédl nepatrnou známku znechucení nad sebou samým a lítost.“  
„Lžeš!“ Nikdo… nikdo předtím neodhalil jeho slabší stránku. Nesnášel vraždění, ale z popudu se mu vždy zatemní myšlení a ukončí nemilosrdně lidský život. Sám by se nazval vynikajícím zabijáckým nástrojem. A teď sem přijde Uchihův bratr a hraje si na děda Vševěda.
„No, tak, Naruto, zabij mě.“
„Sklapni, kurva.“ Blonďák dravě políbil černovlasého.
„Přece jen jsem tě dostal, lištičko.“

Uběhl měsíc po tomto incidentu. Naruto a Sasuke žili ve společném bytě. Možná si představíte mladý šťastný pár, ale sny hoďte stranou…
Tito dva spolu udržovali vztah založený na sexu. Žádné zbytečné rozprávění o životě. Tichá domácnost oběma zcela vyhovovala.
Žádná objetí, líbání či slůvka pohlazení. To bylo povolenou pouze v milostném opojení. A láska? Ta neexistovala… ne v tomto vztahu. Jediné, co zaslepovalo jejich chování, byl majetnický pud.
Ano. Žárlivost. Ač se nemilovali, netoužili se o sebe dělit.

Znáte to, ne? Co je moje… JE PROSTĚ MOJE!

Dnešní den se zdál být jiný.
Naruto poklidně spal v posteli. Probralo ho vrzání dveří do ložnice. Sasuke. Černovlásek si lehl vedle svého milence.
„Tak co? Našel si Itachiho?“
„Ne. Ani stopa po bratříčkovi.“ Neposednými prsty se mezitím dobýval do Narutova konečníku.
„Sasuke, kde jsi byl? Cítím z tebe alkohol a cigarety. A tenhle parfém neznám.“
„Naruto, nekaž tuhle chvíli.“ Vytáhl z blonďáka prsty a nahradil je něčím větším.
„Přestaň! Smrdíš jak nějaká laciná kurva.“ Naru se převalil na Sasukeho a vzdychl.
„To je tím, že jsem si užil s děvkou.“ A Sasuke skončil opět nad Narutem.
„Kdybys ji viděl. Dlouhé rudé vlasy, sexy postava, krátká minisukně-„
„Karin? Ty jsi byl v bordelu? V takovém pajzlu.“
„Ale, lištičko, nikdy ses mi nezmínil, že si už někdy navštívil takové místo. Takže si s ní spal?“ Lehké přírazy.
„Je pravda, že se mi necudně nabízela, ale spíše se mi hnusila. Nedotkl bych se jí ani párátkem.“ Přirážení nabralo na intenzitě. Stačilo několik tvrdých pohybů pánví a oba vyvrcholili.
„S tebou je stejně sex nejúžasnější, Naruto.“
„Chcípni.“ Blonďáček vstal a začal se oblíkat.
„Kam jdeš?“ Zeptal se zvědavě tmavovlásek.
„Provětrat hlavu.“ S tím zabouchl dveře od bytu a vkročil do chladivé noci.

„Dobrý den, pane. Prý jste si objednal mé služby.“ Promlouvala do tmavého pokoje červenovlasá žena.
„Ano, Karin. Čekám na tebe. Slyšel jsem, že zákazníci jsou s tebou velmi spokojeni. Pojď ke mně blíž, prosím.“ Muž stál v rohu místnosti a pozoroval přibližující se prostitutku.
„Vyhovím veškerému přání.“ Dívala se cizincovi do očí. „Ale tebe znám! Že by nám chlapec zmoudřil a využil nabídky od starší ženy, co, Naruto?“
Naruto pohotově chytil Karin pod krkem a praštil s ní o zeď.
„Nikdy jsem ti nedovolil mi tykat, kurvo!“
„Pusť mě, Naruto. To bolí. Vždyť mě uškrtíš.“
„Karin, mám pro tebe radostnou zprávu.“ Škaredý Narutův úsměv. „Já jsem tě přišel zabít.“ Stisk zesilnil.
„Proč?“
„Sáhla si na můj majetek. Svedla si Sasukeho a takové věci neodpouštím.“
„Jsi ubožák, Naruto.“ Poslední výdech. Tělo bez života. Naruto povolil ruku a Karin se bezvládně sesunula na zem. Nyní její duše propadla peklu. Nechť otravuje život ďáblovi.
Blonďáček věnoval poslední pohled mrtvole a poté opustil polorozpadlý osamocený barák, kam ji naschvál pozval. Nevšiml si však, že ho ve stínu pozorovala neznámá osoba, která měla na tváři spokojený výraz.

Ráno kolem sedmé se otevřely domovní dveře a do bytu vešel blonďatý muž. Byl nevrlý a bez nálady.
„Konečně jsi tady, Naruto. Už jsi dostatečně klidný?“
„Dej mi pokoj.“
„Hn. Jo, dnes mě čekej pozdě.“
„Jako kdybych na tebe někdy čekal, Sasuke.“ Zabarikádoval se v koupelně a vlezl do sprchy. Pustil na sebe ledovou vodu. Praštil pěstí do staré oprýskané dlaždičky. Zasloužila si to, mrcha.
Konečně se cítil uvolněněji než předtím. Dokončil ranní hygienu a po zbytek dne trávil relaxací.

Noc. Blonďatý spící muž v posteli, černovlasý přítel vracející se z venku.
„Naruto, spíš?“
„Teď už ne.“ Odpověděl podrážděně Naruto.
Sasuke vášnivě políbil druhého muže a ten se zamračil.
„Zase si strávil čas v bordelu, co?“
„Neuvěřitelné. Poznal si to po jednom polibku. Hold té blonďaté culíkaté tanečnici se nedalo odolat. Celkem se ti Ino podobá, akorát jí chybí mužné rysy.“
Naruto tušil, že tmavovláska ovládne chtíč a bude se s ním chtít vyspat, proto opustil vyteplené peřiny a zmizel z bytu, z baráku a stanovil si cíl. Zabít.

„Néééééé, dost!“ Mladá blondýnka se válela mezi popelnicemi a naštvaný muž ji kopal a kopal.
„Zavři hubu, svině.“ Poté vytáhl nůž, co měl schovaný v mikině.
„Víš, co tě teď čeká, Ino?“
„Naruto, ty ses naprosto zbláznil!“
Naruto neváhal a zabodl nůž do křehkého těla. Křik dívky trhající uši. Blonďák bodal, krev stříkala po celém okolí a dívku pomalu opouštěl život.
Ještě třikrát se zaryl ostrým předmětem do masa a Ino usnula věčným spánkem.
„Nezbláznil jsem se, Ino, pouze trestám hříšníky. Spi sladce.“ Opouštěl místo činu.

Opodál byla skryta tajemná osoba.
„Zatím všechno vychází. Můžeme proto přejít na hlavní část, co, Naruto?“ V očích cizince hrály jiskřičky pobavení a neskonalé radosti…

Svítání. Blonďák v zakrvácených šatech rovnou zalézá do sprchy a pouští na sebe velkou dávku vlažné vody. Ta smývá veškeré důkazy jeho zločinu. Nebo jak říká Naruto – jeho ztrestání.
Zakalená voda se vsakuje do oblečení a Naruto sedí na kachličkách a zírá do prázdna.
Žárlivost vzbuzuje v člověku mnoho pocitů… u Naruta je to touha… touha vraždit.

„Naruto! Naruto!“
Blonďáček zděšeně rozlepil oči a rozhlížel se okolo sebe. Ležel ve sprše na zemi. Z vlasů mu odkapávala voda a mokré oblečení přilnulo k tělu. Došel k závěru, že vlivem únavy a stresu usnul.
„Naruto, otevři ty dveře!“ Hlas zněl zoufale.
Blonďák se vyškrábal na nohy. Pomalu se plahočil ke klíči v zámku. Cvaknutí.
„Naruto, co si proboha vyváděl. Podívej se, jak vypadáš!“ Sasuke se choval poněkud divně nebo spíše nepřirozeně.
„Dej mi svátek. Nemám na řeči inteligentního rázu fakt náladu.“
„Našel jsem Itachiho.“ Naruto sebou trhnul. Věta, již netoužil zaslechnout.
„Je mrtvý?“
„Ne.“
„Aha.“ Naruta pohltila úleva.
„Ale-„
„Ono existuje ještě nějaké „ale“, Sasuke?“
„Já-„
„Odkdy se zdráháš mi říct pravdu? Nebo setkání s ním působilo přespříliš nostalgicky?“ Naruto se Sasukemu vysmíval. Po letech potká ztraceného bratříčka a hned je z toho celý paf.
„Vyspal jsem se s ním.“ Vyřčení, které zabolelo. Roztříštilo úsměv na blonďáčkově tváři.
„Cože? Pouhý nejapný žert, co, Uchiho?“
„Ne. Čistá pravda.“
„Nespojoval si s Itachim slovo „pomsta“? Čím tě oslnil, že jsi náhle převrátil své myšlenkové pochody?“
„Možná chtíč, touha nebo bratrské pouto?“
„Aha.“
„Počkej! Neodcházej, Naruto.“
„Nenávidím tě.“
„Naruto!“

Modroočko bloudil ulicemi. Zabočil doleva a spočinul před oprýskaným panelákem. Vyhledal cedulku se jménem Seyuri Arito a zazvonil.
Ozvalo se nepříjemné zachrčení. „Kdo je to?“
„Namikaze.“ Pískání oznamující „vstup povolen“.
Naruto stoupal po schodech do třetího patra. Nespěchal… Sám nevěděl, co si počít. Předstoupil až před šedé dveře, tolik známé… Než stihl zaklepat, byl vtažen do bytu.
„Naruto, rád tě vidím.“ Muž obdařil Naruta lehkým polibkem na rty.
„Ahoj, Itachi.“ Poodstrčil tmavovláska a drze se uvelebil v obýváku na gauči.
„Kdybych věděl, že mě navštíví takový nečekaný a milý host, připravil bych alespoň něco k zakousnutí.“
„Hm, nemám hlad. Chci si s tebou promluvit.“ Nebezpečně loupl po majiteli bytu a ten se pohodlně usadil vedle něj. Položil ruku na vnitřní stranu blonďáčkova stehna a jemně jej masíroval.
„Povídej, Naruto.“
„Proč jsi svedl Sasukeho? Ze strachu o svůj zvrácený život?“
„Strach? Ne. Jaký je nejlepší způsob k odrovnání nepřítele? Zmást ho.“
„Oh, ano, Uchiha se vyspí s Uchihou a svět se zblázní.“
„Naruto, příčinou toho všeho jsi ty.“
„Prosím? Aha, chápu. Snažíš se ve mně probudit sebevražedné sklony?“
„Ne, Naruto. Musel jsem zasáhnout… abys přišel.“ Itachiho ruka rozepnula zip u Narutových kalhot a pohrávala si s blonďáčkovým penisem.
„I-Itachi, náš vztah dávno skončil.“
„Proč mám tedy pocit, že ke mně stále něco cítíš?“ Tmavovlásek pohltil vzrušený úd svého ex-přítele a vehementně jej uspokojoval. Pokojem se linuly steny modroočka, který pod působením hbitého jazýčku a šikovných úst vypustil dávku životodárné tekutiny.
„Chutné jako vždy, Naruto.“ Itachi si položil hlavu do Narutova klína a vzájemně si hleděli do očí.
„Zaslechl jsem zvěsti, že našli Sakuru tuhou.“
„Hm.“
„Zabil si ji?“
„Hm.“
„Proč si Sasukemu neprozradil můj pobyt?“
„Nenašel se důvod, proč mu to říkat.“
„Pamatuješ si na den, kdy jsme se poprvé setkali?“
„Proč vytahuješ zrovna tohle?“
„Rád vzpomínám… na tebe.“ Itachi se usmál. „Když jsem prvně spatřil krásné modré studánky, v nichž se odrážel strach a ponížení. Přál jsem si skrýt tě ve svém náručí a ochránit před násilím, před nenávistí, před nebezpečím. Ale Pein, tvůj „majitel“, byl vyhlášený zabiják. Nebylo lehké, ho zabít. Musel jsem trénovat. Učit se od mistrů podsvětí, a abych dosáhl pravých schopností a dovedností vraha, postřílel jsem svou rodinu, která mi otravovala život. Rodiče na mě zanevřeli a uznávali pouze Sasukeho. Tak proč toho nevyužít.“
„Den, kdy ses objevil v Peinově domě, mi změnil život. Před mými zraky Pein padl na kolena a prosil o život. Tvé nemilosrdenství neznalo konce. Jeden výstřel a kulka proletěla hlavou jako nic. Náhle jsem mohl volně dýchat. Smyčka okolo mého krku povolila a já byl svobodný.“ Narutův vděčný úsměv.
„Zůstali jsme v tomhle paskvilu. Pronajal jsem tenhle byt a žili společně. Učil jsem tě přežívat. Zodpovědně jsem tě vychovával a později jsem si uvědomil důležitý fakt.“ Itachi se odmlčel, ale Naruto věděl, jak pokračovat.
„Zamiloval ses do mě. A já tvou lásku oplácel.“
„Přesně, Naruto. Ale vše pokazila ta růžovlasá káča Sakura. Okouzlila tě a se mnou ses rozešel.“
„Promiň, Itachi.“

„Naruto? Důvodem tvé návštěvy nebyl rozhovor o minulosti, že?“
Blonďáček smutně pokývl hlavou.
„Nenávidíš nevěru. A Sasuke ti byl nevěrný. Se mnou. Přišel si mě zabít, že?“
Další smutný pohled vyjadřující souhlas.
„Proč toho pro Sasukeho tolik děláš? Miluješ ho?“
„Nemiluju, ale ti, co se ho dotkli, musí zaplatit za nehoráznost, kterou učinili.“
„Nic nechápeš, Naruto. Stal ses loutkou v jeho plánech. Odstranil si ty, jež mu překáželi. Až zabiješ mě, tak tě zradí. Jeho povaha je zvrácená. Nikdy ho k tobě nepoutala láska, maximálně chtíč.“
„Itachi, dost řečí!“ Blonďák svým tělem uzemnil tmavovláska. Z kapsy vylovil své vraždící náčiní.
„Dávno si propadl moci Uchihů, Naruto.“

Rána a nastalo hrobové ticho…

Nocí se toulá zakrvácený mladík. Šat nasáklý smrtí. Smrtí dalšího člověka. Smíšené pocity se prohání Narutovou myslí. Najednou nerozumí ničemu. Nevyzná se sám v sobě. Proč? Proč je osud tak zákeřný?
Vstoupil do zatuchlého bytu. Černočerný opar potulující se kolem. Naruto zkoprněl. Nepozdávalo se mu okolní prostředí. Cítil zde přítomnost někoho jiného. Cizího.

„Ať jsi kdokoli, vylez ven!“ Zakřičel. Nic. Asi začínám být paranoidní.
Náhle oknem prolítlo několik nádob. Slzný plyn. Spustil se zelený kouř. Narutův kašel.
„Uzumaki Naruto! Ruce vzhůru a nepokoušej se uniknout!“
Policie. Sakra. Jak se o mně dozvěděli. Plyn mu neustále narušoval dech a oči ho nesnesitelně pálily. Než se stačil vzpamatovat, byl vytažen z místnosti, hrubě hozen na zem a policista mu nasazoval pouta.
„ Podívejme, koho jsme lapili. Nebezpečného vraha, Uzumaki Naruta. Uchihův tip se vážně vyplatil.“
„Cože? Uchihův?“ Naruto zněl zcela vykolejeně.
„Ano, Uzumaki. Sasuke Uchiha. On nám dosvědčil tvé vraždy. Haruno Sakura, Karin a Ino z nočního klubu a Itachi Uchiha. Víš, co tě čeká? Elektrické křeslo.“
Narutovi se po tváři skutálela slza. Slza zhnusení. Zhnusení nad svou lehkovážností. Itachi měl pravdu, byl jen loutkou v Sasukeho plánech.
Zaklonil hlavu a zařval z plna plic. Vycházela z něj bolest, zuřivost a beznaděj.

„Orochimaru, hlídej si toho psance, nebo nám zdrhne.“ Oslizlý policajt uchopil obušek a silně udeřil blonďáčka do hlavy. Řev ustal. Přehodil si ho přes rameno a došel s ním k policejnímu autu. Posadil se s ním na zadní sedačku, řidič nastartoval a vozidlo uhánělo pryč.
Vezlo vzácný náklad. Několikanásobného vraha.

O dva dny později:
Tmavovlasý muž ležel v posteli a přemýšlel o Narutovi. Policejní razie byla úspěšná. Nedokázal mu pomoct. Sasuke by byl sám chycen do spárů ochránců zákona. Ale jednu výhodu to má. Itachi konečně doplatil za své činy a hnije pod zemí. Sasuke se zašklebil.

„Ahoj, Sasuke. Mé srdce plesá, když vidím tvou rozzářenou tvář.“ Hlas vycházející od okna.
Černovlásek zíral na právě příchozího.
„Naruto? Tebe pustili?“
„Ah, Sasuke. Uvažuj rozumně. Stačí si prohlédnout mé oblečení a pochopíš.“ Naruto se nacházel několik centimetrů od Sasukeho obličeje.
Tmavovlásek zmapoval osobu před sebou. „Zabil si je. Ale muselo jich být hodně.“
„Přesně sedm policistů. Sám jsem je chtěl nacpat do elektrického křesla, ale kdo by se s tím patlal. Zrovna mám na práci něco důležitějšího.“ Sasuke na sebe muže strhnul a náruživě jej líbal.
„Má náklonnost k tobě se ještě zvýšila, Naruto.“

Oblečení černovlasého letělo do různých koutů pokoje. Sasukeho nahota vyzývala k okušení. Naruto se nahnul ke vzrušením ztvrdlé bradavce a olízl ji.
Náhle Sasuke zavyl bolestí. Hledal příčinu a odpovědi se mu dostalo vzápětí.
„Naruto? Co děláš?“ Zděšené oči.
„Co by si řekl, Sasuke?“Naruto pootočil zrezivělým nožem v Sasukeho břiše.
„Ty mě nemůžeš zabít!“
„Proč by ne?“
„Neprovedl jsem nic, čím bych ti ublížil.“
„Vážně?“ Znova zapohyboval ostrým předmětem.
„Naruto, přestaň. Tohle není vtipné.“
„Vtip? Ale, Sasuke. Jediný, kdo celou dobu vtipkoval, jsi byl ty. Zajímalo by mě, zda jsem uspěl ve tvých intrikách.“
„Intrikách? O čem to meleš?“ Sasuke vyplivl krev.
„Karin, Ino, Itachi. Nakonec ti zbývalo se zbavit i mě. Skvěle naplánované.“
„Ty dvě máš na svědomí ty?“
„Páni, obdivuju tvůj herecký výkon. Promiň, Sasuke, ale život si lhaním nezachráníš.“
„Naruto, ale já tě miluju.“

Padl výstřel.
Krev obhodila postel i zeď. Pomalu se dostávala skrz látku povlečení.
Velká díra v hlavě poukazovala na střelbu z extra malé vzdálenosti. Kulka se zavrtala hluboko do matrace.
Muž sklánějící se k mrtvole. Ústa přiložil k nežijícím rtům. Polibek na rozloučenou.
Poté opustil byt, ve kterém žil.
Místo, kde prožil velmi zvláštní chvíle. Byly šťastné? Nebo smutné? Ano, tyto chvíle zasáhly jeho srdce, aniž by si to dříve uvědomil, ale je na čase jít dál. Nebylo by lákavé začít od začátku? V jiném městě?

Z přemýšlení jej vytrhnulo odkašlání.
„Vypadáš sklesle. Takže pravda byla na mé straně, že, Naruto?“
„Hm.“
„Trvalo ti to, než ses vrátil.“
„Dva dny ti připadá hodně?“
„Ne, jsi můj génius.“ Muž si přivinul blonďáka do náruče a políbil ho na čelo.
„Jak umřel?“
„Zastřelil jsem ho. Rychlé a překvapivé stisknutí spouště. Smrt nastala hned.“
„Bolí to?“
„Co?“ Naruta otázka zarazila.
„Zrada.“
„Jestli neustávající píchání u srdce se dá nazvat bolestí, tak ano.“
„Miloval si ho?“
„Nevím.“
„A miluješ mě?“

Naruto mlčel. To tmavovlásek nevydržel a dlaněmi chytil blonďáčkův obličej.
„Naruto, mé city k tobě nikdy neochladly a totéž platí u tebe. Vím to. Znám tě dopodrobna. Tvá povaha, chování, myšlení, silné a slabé stránky, pocity. Ač používáš sebelepší přetvářku, vždy tě dokonale odhadnu.“
„Taky jsi mě vychovával, Itachi.“
„Neshazuj vše jen na výchovu. Navíc si pak připadám jako stoletý stařec.“
„Ale stařec, co žije, ne?“
„Hn.“ Itachi se urazil a Naruto to vytušil.
„Stařec, který mi ukázal pravdu. Věděl jsi o tom, co je má slabina.“
„Že tou slabinou jsem já.“ Itachi uhodil hřebíček na hlavičku.
„Nedokázal jsem tě usmrtit.“
„Proto jsi mě praštil, já vím.“ Oba se rozesmáli, poté Itachi pokračoval ve své řeči.
„Potřeboval jsi důkaz mých slov, a proto jsme společně nastražili past. Zabili souseda, který vlastnil podobné rysy jako já. Museli jsme přece Sasukeho nějak ujistit o mé smrti. Ale nenapadlo by mě, že bratříček tak rychle zasáhne a dokonce zavolá policii.“
„Důkaz to byl přesvědčivý.“ Oznámil suše Naruto.

„Jen silní jedinci přežijí, Naruto.“
„Heh, to jsem tvrdil i Sasukemu. A pamatuješ si ještě na další městské pravidlo?“
„Jaké?“
„Odhal vlastní slabinu a tvá existence bude pohlcena podsvětím. A ty jsi má slabina.“ V ruce se mu zaleskl neidentifikovatelný předmět. Po bližším prozkoumání vyšlo najevo, že se jedná o Narutův rezavý nůž, na jehož čepeli se nacházely kapky krve. Krve z poslední oběti.
Itachi nehnul ani brvou. Pozoroval blonďákovo počínání. Ten pozvedl ruku a hodil. Ozval se dunivý zvuk. Předmět zasáhl svůj cíl.

„Půjdeme, Uchiho?“
Itachi pohlédl na nůž zabodnutý do stromu.
„Asi ano, Namikaze.“
„Že jsem ti vůbec prozradil své pravé jméno.“ Vzdychl si blonďáček.
„Proč? Je mi ctí být jediným obeznámeným člověkem, jenž se může pyšnit tvou důvěrou.“
„Hm.“
„A kam vyrážíme?“
„Daleko odsud.“
„Celkem jsem si tohle město i oblíbil, ale změna neuškodí. Hlavní je, že tě budu mít u sebe.“
„Tohle místo uchová naší minulost.“
„Proto se vzdáš svého nože?“
„Hai. Začíná nový život bez minulosti.“
„No, ale abys zničil všechny vzpomínky, musel by ses zbavit i mě, ne?“
„Až na to, že má slabina patří ke mně. Počítám s ní i do budoucna, Itachi.“
„Tahle slova považuju za vyznání lásky, Naruto.“
„Hm. Považuj to, za co chceš. Radši pohni, než sem dorazí další tlupa ochránců zákona.“
„Rozkaz!“

Itachi se přidal ke svému příteli. Nezadržel touhu se usmát. Obličej mu zdobil škodolibý a spokojený škleb.

Ah, Naruto. Mrzí mi, že se nikdy nedozvíš o mém malém skromném tajemství. Nikdy totiž nezjistíš, že jsem se tě snažil získat všemi dostupnými prostředky. Zdrogoval jsem Sakuru a Leeho a nastrčil je do postele. Tvůj zničující pohled mě omámil. Ah, a jak mi Sasukeho přítomnost nahrála do karet. Podplatil jsem ty dvě nány z bordelu a ony jej svedly. Zalíbilo se mi dívat se na tvé tělo potřísněné krví, jejich krví. Pak stačilo jen najít Sasukeho a vyspat se s ním. Sex s tebou je o mnoho krásnější a divočejší než s ním. Čekal jsem na tvůj příchod. Ah, ta psychologie dokáže zázraky. Nevědomky jsem si tě otočil kolem prstu. Když si odcházel domů, zavolal jsem policii a obvinil tě pod Sasukeho jménem. Vyřčení „zastřelil jsem ho“ mě nevyslovitelně potěšilo. Ano, nyní nás čeká společná budoucnost.

Pro tebe jsem schopný čehokoli, dokonce využít i své zvrácenosti.

A proč?

Protože tě miluju, Namikaze Naruto a ty mě též.

Ty mě též…

The End…