Kapitola 1

„Sakra, musím si pospíšit, jinak ten vlak nestihnu.“ Mladík pospíchal rušným centrem města. Ač se snažil běžet sebevíc, velice ho zpomalovala krosna, již měl upevněnou na zádech. Blonďaté vlasy mu spadávaly do čela a znemožňovaly tím výhledu.
Jestli propásnu cestu do Suny, tak jsem ztracený. Dnes je tohle první a také poslední dopravní prostředek, který cestuje takhle daleko. Další pojede až zítra. Co si beze mě děti v táboře počnou? Přijdou o skvělého vedoucího. Komu se podaří vidět mladého a talentovaného Uzumaki Naruta v akci?

Naruto na chvíli ustal v maratonu a nabral do plic vzduch.
Přísahám, že se už nikdy nestavím na rámen, když jsem v časovém skluzu.
Vzdychl a opět uháněl směrem, kde tušil nádraží. Věnoval se pouze cestě a tak si ani nevšiml, že na běžecké trase se objevila překážka. Člověk. Prudký náraz a blonďák skončil na zemi. Chytil se za hlavu a spustil pěknou dávku nadávek.

Pohled upřel na příčinu svého úrazu. Muž s dlouhými černými vlasy svázané do culíku. Tenké tmavé obočí a husté řasy rámující temné oči. Rovný nos a plná ústa dodávala cizincovi na hrdosti. Štíhlá postava zahalena do bílého tílka a černých kraťasů. Chvíli Naruto uchváceně hleděl na zjev před sebou, než se odhodlal vstát.
„Eh, promiňte.“
Muž poprvé promluvil. „Nic se nestalo. Ty jsi v pořádku?“
„J-Jo. Prosím Vás, kolik je hodin?“ Naruto pod účinkem mužovy přítomnosti znervózněl, tak vymyslel tu nejhloupější otázku, která jej v této chvíli napadla.
„No… Je za pět minut půl osmé.“
„A kruci!“ Naruto vylítl jako střela. Stihl se otočit na překvapeného muže. „Spěchám. Mějte se a děkuji!“

Nohy měl ztěžklé, ale přesto se nevzdával. Jaké bylo nemilé překvapení, když se sice na místo dostal, ale daný vlak dávno opustil své stanoviště.
„No a jsem v háji úplně. Ani nevím, kde strávím noc. Sice tohle město znám, ale bydlím úplně jinde. Proč jsem kámošovi řekl, ať mě vyhodí na náměstí? Proč? Jedno slovo – RÁMEN.“
Blonďáček se rozhodl prozatím zajít do parčíku. Ztrápeně se posadil do stínu stromu. Z kapsy vylovil mobilní telefon. Černý displej oznamoval další radostnou zprávu. Vybitá baterie. Poslední naději mu dávala peněženka, kterou… ztratil?
Zaúpěl.
„Vždyť jsem platil za jídlo. A vím, že jsem si jí dával do kraťasů. Dnes mám den blbec.“

„Nehledáš náhodou tohle, Naruto?“ Peněženka přistála blonďáčkovi v klíně.
„C-Co? V-Vy a kde?“ Slova se mu samovolně zamotávala a vznikala nesmyslná spojení.
Muž si zabral místo vedle něj. Opřel se zády o kmen, natáhl nohy a své oči zabořil do blonďatého chlapce.
„Při našem střetnutí ti vypadla. Jenže ty jsi tolik chvátal, že si nic nepostřehl. Napadlo mě, že ji budeš potřebovat, tak jsem měl v úmyslu tě najít a vrátit ti jí.“
„Jak jsi, teda, jak jste mě našel?“
„Klidně mi tykej, Naruto. Jsem Itachi.“ Podal blonďáčkovi ruku a ten ji vřele přijal. Mírně si potřásli.
„Já Naruto, ale-“ Itachi předběhl jeho otázku.
„Přečetl jsem si tvé jméno v občance. A podle mých dedukcí si chtěl stihnout vlak. Krosny se nenosí jen tak na procházku, nemyslíš?“
„Pravda.“
„Konečně vím, jak vypadá Uzumaki Naruto.“ Promluvil tmavovlasý.
„Cože? Ty mě snad znáš?“
„Z vyprávění.“
„Kdo?“
„Sasuke.“
„Ty jsi Uchiha, Sasukeho bratr? To bych do tebe nikdy neřekl. Vypadáš jinak a máš laskavější oči.“ Naru se chytil za ústa a Itachi se rozesmál.
„Díky. Správně jsi mě zařadil do kruhu Uchihů.“
„Eh, ve škole se chlubil, že jeho bratr Itachi je jedním z nejtalentovanějších manažerů všech dob.“
„Občas bratříček moc přehání.“
„Občas? Jeho arogance převyšuje veškerá měřítka společnosti. Neumí nic jiného než se povyšovat a utahovat si z lidí.“
„Těmi lidmi myslíš sebe, že, Naruto?“
„Mně ať klidně ubližuje, já ustojím hodně. Nezaleknu se jeho slov, urážek nebo výhrůžek. Pouze se snaží svými řečmi zapůsobit.“
„Ale daří se mu to.“
„Blbost.“
„Užívá si tvé pozornosti, to je dostačující zapůsobení.“
„Hm.“ Na to Naruto neuměl odpovědět.
„Kam si vůbec měl namířeno?“
„Do Suny hlídat malý prcky na táboře.“
„Heh, spíš bys potřeboval pohlídat ty.“
Naruto si odfrknul a nafoukl tváře.
„Ale přece by ses nezlobil, Naruto?“ Itachi mu počechral vlasy a pozoroval rudnoucího blonďáčka. Musel se nad tímto výjevem uchechtnout.
„Máš čas?“ Zeptal se znenadání Itachi.
„Eh, no… jelikož mi ujel spoj, tak v mém diáři se uvolnila kolonka na dnešní den.“
„Vážně? No… Nezašel bys se mnou třeba do ZOO?“
Blonďák se svalil do trávy a svíjel se smíchy.
„D-do ZOO? A p-pak kdo j-je tu dítě.“ Jeho tělo se prohýbalo v křeči. Itachimu nezbylo nic jiného, než jej utišit pohlavkem.
„Au.“
„Už ses rozhodl?“ Zavrčel tmavovlásek.
„Fajn. Půjdeme navštívit zvířátka. Ale nastává tu menší problém.“
„Jaký?“
„No… krosna. Přece ji celou dobu nebudu tahat s sebou?“
„Vyhodíme ji u mě doma a vyrazíme.“
„U tebe?“ Naruto nasucho polkl.
„Neboj, já tě neukousnu. Alespoň ne hned.“ S těmito slovy mrknul na Naruta a vstal.
Blonďák němě zíral na Itachiho.

„Neříkej mi, že tě rozhodil takový malý žert.“ Podal mu ruku a vytáhnul ho na nohy.

Co dokázal způsobit letmý dotek dlaní? Rozdmýchalo v obou chlapcích mnoho příjemných pocitů. Že by začínající láska?
No, nechejme se překvapit…

Po několika minutách chůze se dostali k malému rodinnému domku. Působil útulně. Dvířky vstoupili na pozemek a rázovali si to do domu. Itachi svými klíči zarachotil v zámku a vešel. Naruto jej následoval.
„Páni!“ Uznale zahvízdl blonďatý chlapec. Dům byl moderně zařízený. Ale přesto žádné přehnané vybavení.
„Díky. Provedu tě tu, chceš?“
Naruto souhlasil. Společně procházeli veškerými místnostmi. Blonďák obdivoval eleganci a vkusnost. Jako kdyby každá věc i barva patřily na dané místo odjakživa. Posledním prohlíženým pokojem byla ložnice. Stačil Narutovi jeden pohled na prostornou postel s černým saténovým povlečením a polilo jej horko. Jak rád by vyzkoušel saténovou hebkost, která by chladila jeho tělo, rozpálené z Itachiho přirážení.
„Naruto?“
„Hej, Naruto!“ Lehké drcnutí.
„Promiň, Itachi, trochu jsem se zamyslel.“ Na tváři se objevil menší ruměnec.
„Hn. Vyrazíme?“
„H-Hai.“

Cesta probíhala v uvolněném duchu. Smáli se a vyprávěli si různé zážitky ze života. Před jejich zorným polem se rýsovala budova, kterou zdobil nápis „ZOO“. Itachi i přes Narutovo námitky koupil oběma lístky a započali zábavnou průzkumnou procházku.

Po dlouhé době se Itachi cítil zase šťastný… nechal se strhnout Narutem a vyváděli jak dva malí kluci. K jejich zábavě nepatřilo pouhopouhé pozorování zvířat. Hráli si na babu a vyzkoušeli snad všechny prolézačky, které objevili.

Zrovna dorazili do pavilonu šelem. Naruto uchváceně hleděl na černé zvíře ležící na vyhřátém kameni. Černá puma otevřela své oči a pohlédla na své obdivovatele.
„Je nádherná. Připomíná mi tebe, Itachi.“ Až teprve teď si Naru uvědomil, že promluvil nahlas.
Itachi byl samozřejmě zvědavý. „Vážně? Co mám společného s pumou.“
„No… Černá hebká srst jako tvé vlasy, krásné temné oči vyzařující hrdost, ladné křivky těla a elegance, s níž vystupuje.“
Itachi udiveně poslouchal Narutův projev. Toužil mít tento poklad neustále u sebe. Jeho upřímnost, nesobeckost, roztomilost a bezmezná důvěra… přitahoval jej. Ano, Sasuke měl pravdu, ten kluk je učiněný anděl v lidské podobě.
Itachi se naklonil k mluvícímu blonďáčkovi a věnoval mu polibek na tvář.
„Děkuju ti za kompliment.“
„Eh, no… p-prosím.“

Loudavými kroky směřovali k jinému ohradníku. Jakmile Itachi zahlédl pobíhající zvířátko, vyloudil jeden ze svých úsměvů.
„Naruto, tebe zpodobňuje liška.“
„Eh?“
„Podívej se na ni. Taková energie… Podobná tvé. Sametový kožíšek jako tvá pokožka.“ Lehce přejel po blonďákově paži a pokračoval dál ve výkladu. „Drzé oči plné radosti. Vypadá roztomile a pod slupkou ostražitosti a nepřítulnosti se skrývá ta nejcitlivější a nejjemnější duše.“
„Itachi.“ Vydechl Naruto. Slova ohřívala jeho zmrzlé srdce.
Itachi jemně vzal Narutovu dlaň do své a kráčel s ním ke zmrzlinovému stánku.
„Máš chuť na zmrzlinu, Naruto?“
„Hai. Miluju čokoládovou.“
„Dobrá tedy.“

Černovlásek koupil velkou porci čokoládové a sobě zase kopeček vanilkové. Společně se usadili na lavičku, jež poskytovala výhled na celé město. Nacházeli se na vysokém kopci, takže jim byla taková nádhera umožněna. Užívali si slunce, krásného prostředí a také své přítomnosti.
Itachiho pohled zabloudil na blonďaté stvoření sedící vedle něj. Jeho ústa byla umazaná od zmrzliny.
„Naruto, hlavně se nelekej.“ Itachi se obličejem přiblížil k blonďáčkovo. Letmo svým jazykem přejel po narůžovělých polštářcích a slízal neplechu čokoládu. Druhý chlapec nad přívalem rozkoše zasténal. Poté zamručel nespokojeností, protože tmavovlásek skončil se svou činností a nehodlal nijak pokračovat.
Itachi držel svou touhu na uzdě. Nechtěl na světlovlasého nijak spěchat.
„Promiň, Naruto. Měl jsi tam zmrzlinu.“
„Díky.“ V tónu byl nepatrný náznak zklamání, což Itachi zaregistroval.
„Nevyrazíme už domů?“ Zeptal se Itachi.
„Počkej, chci navštívit ještě jedno místo.“
Tmavovlásek pouze pokrčil rameny a vydal se za Narutem. Ten jej dovedl k budově.
Tabule „Prodej suvenýrů“ mluvil za vše. Naruto vešel do obchodu a společník za ním. Procházel regály, až našel to, co hledal. Itachi prozatím zkoumal útroby obchodu a narazil na krásnou oranžovou lišku… Samozřejmě plyšovou… Chňapl po ní, protože se na ní natahoval nějaký cizí malý kluk a utíkal se svým úlovkem k pokladně. Zaplatil a rozhodl se na blonďáčka počkat venku. Ten se dostavil po pár minutách. V ruce držel objemný balík zabalený v ozdobném papíře.
„Nakoupeno?“ Tmavovlásek měl svůj koupený předmět schovaný v dárkové tašce.
„Hai. A co máš v té tašce?“
„Jen něco do domácnosti.“
„Aha.“
„Tak pojď.“
„Dobrá.“

Dorazili na místo. Itachi se vyzul a měl namířeno pokračovat do kuchyně, ale něco nebo spíše někdo jej zarazil.
„Itachi, počkej. Já… já už se u tebe nezdržím. Vezmu si jen své věci a půjdu.“
„A kam? Vždyť bydlíš daleko odsud… Těžko budeš hledat spoj do Konohy a navíc určitě nemáš tolik peněz na hotel nebo na taxík, nemyslíš?“
„To mě tu chceš nechat přespat?“
„Samozřejmě! Nenechám tě potulovat někde po městě, když můžeš v klidu přenocovat u mě.“
„Ale-„
„Naruto! Žádný „ale“ nepřijímám. Budeš tady a hotovo. Konec diskuze.“
Blonďáček poraženecky zavřel za sebou dveře a sundal si letní obuv.
„Usaď se do obýváku. Zatím připravím nějaké občerstvení. Určitě musíš být vyhládlý a vyprahlý.“
„Hm. Díky.“ Křikl směrem ke kuchyni a obsadil červený kožený gauč. Lehl si a pod stůl, který se nacházel hned vedle pohovky, položil dárek.

Náhle se mu zrak zastavil na konferenčním stolku. Knížka. Postihla jej zvědavost a uchopil ji do svých rukou. Žlutý obal a na něm obrázek dvou líbajících chlapců. Po detailnějším prozkoumání se ukázalo, že se jedná o sbírku příběhů na téma shounen-ai a yaoi.
Rozšířil oči pochopením.
T-Tohle je dílo slavné spisovatelky May Darellové. Panebože, tenhle výtisk nebyl nikde k sehnání. Mám většinu vydání, ale tohle mi chybí.
Posvátně hleděl na objevený poklad, ale mírné odkašlání ho přivedlo zpět do reality.
„Naruto, proč se takhle křeníš?“
„Kde jsi sehnal tenhle výtisk?“ Vyhrkl svou otázku blonďáček.
„May mi ji poslala.“
„Ty se s ní znáš osobně?“
„Hn. Úžasný člověk, který bravurně ovládá spisovatelské umění. Stačilo mi jediné setkání a od té doby jsme nerozluční přátelé.“
„Páni.“
„Čteš její příběhy?“
„Považuju ji za Boha umění a psaní. Miluju její tvorbu. Ať už je v ní obsaženo cokoli – láska, nenávist, násilí, zármutek, štěstí či perverznost, vždy mě dostane do kolen.“ Naruto mluvil se zářivými hvězdičkami v očích a zamilovaně se culil.
„Hn.“ Itachi začal na May mírně žárlit, proto raději zvolil jiné téma. „Nepustíme se do toho jídla?“
„Hai, hai.“ Knížku stále držel přitisknutou na hrudníku a druhou rukou si nabíral na vidličku připravené těstoviny.
„Mmm… Výborně vaříš, Itachi.“ Odvětil modrooký blonďáček po zhltnutí posledního sousta.
„Jsem rád, že ti chutnalo.“ Položil svůj prázdný talíř na stůl. Pohlédl na Naruta a vzdychl si.
„Naruto, prosím, polož tu knížku, nebo ji rozmačkáš. Chci ti něco dát.“ Blonďák zakýval v zápornou odpověď, tak tmavovláskovi nezbylo nic jiného, než se mu ji snažit vytrhnout z ruky. Použil tolik síly, že tiskopis vylétl do vzduchu a přistál na zemi. Na podlahu spadla ještě jedna věc. Fotografie. Naruto se pro ni sehnul a rozšířil překvapením oči.
„To jsem přece já v parku.“ A opravdu. Na lesklém papíře se vyjímala usměvavá tvář našeho Uzumakiho, sedícího u stromu v parku.
„Naruto, hlavně nevyváděj.“ Upokojoval ho Itachi.
„Kde si jí sebral, sakra?“
„Fotil ji Sasuke.“
„Cože? A proč něco takového vlastníš ty? Byla ukryta v té knížce, že ano?“
„Vzal jsem ji bratříčkovi. Víš, když o tobě vyprávěl, toužil jsem tě poznat. Chtěl jsem vidět, jak vypadáš. Tvá tvář na fotografii mě ohromila. Odzbrojující úsměv, omamná azurová barva očí a plné rty vyzývající k polibku.“ Naklonil se k blonďáčkovi a chtěl si přivlastnit jeho rty, ale on pouze uhnul, vzal svůj talíř a šel jej odnést do kuchyně do dřezu.
Mysl měl rozdvojenou. Jedna část mu radila, aby si sebral veškeré své věci a utekl od toho psychopata, ale druhá část mu to vymlouvala.

Znenadání ucítil dlaně na svých bocích. Překvapivě byl otočen a nyní čelil pohledu Itachiho.
„Naruto… j-já… zamiloval jsem se do tebe. Miluju tě od prvního okamžiku, co jsem o tobě slyšel. A má láska se potvrdila ještě víc, když jsem tě zahlédl ve skutečnosti. Vzhled i povaha… jsi dokonalý. Celý den jsem se krotil, abych se nevrhnul na tvé rty a abych tě neumačkal v objetí.“
Láskyplně se ponořil do Narutových úst. Líbal jej s takovou něžností, že blonďáčkovy nohy zrosolovatěly a podlomily se. Itachi se s ním svezl na zem a za stálého líbání jej svlékal z oblečení. Laskal jeho obnažené tělo a neměl chuť přestat. Poslouchal steny, jež tolik lahodily sluchu.
„Miluju tě, Naruto.“ S tím Itachi dobyl svého blonďáčka. Pronikal do úzkého zadečku a unášel se blažeností. Chvíli ustal ve své aktivitě, líbal blonďáčka na šíji a poté se zaměřil na bradavky. Toužil svého milence opečovávat a odpoutat jej od bolesti.
Naruto však cítil jediné… slast. Vzrušením přivřel oči a zkusmo přirazil proti tmavovláskovi. Pomalé tempo se přiostřovalo, ale než stihli oba vyvrcholit, Itachi přestal s pohyby pánve.
„Co se děje, Itachi?“
„Já… nechtěl jsem tě nijak zneužít. Přísahám.“ Zrovna v nejnevhodnější dobu se ozvalo jeho svědomí.
Naruto nevěřícně kulil oči a poté se rozesmál.
„Itachi.“ První příraz. „Já-.“ Druhý. „Ti-.“ Třetí. „Věřím.“
Itachi hodil svou váhavost za hlavu a po chvíli oba muži došli vytouženého vrcholu.
Pomalu vystoupil z blonďáčka a přitáhl si jej do pevného objetí.
„Miluju tě, Naruto.“ Poté si vzpomněl na koupený předmět, rychle pro něj doběhl a předal ho svému pokladu. „Pro tebe“ odpověděl na nevyřčenou blonďáčkovu otázku.
Narutovi se rozzářily oči štěstím.

„Děkuju. Je překrásná.“ Tisknul k sobě plyšovou lišku a hladil Itachiho po tváři.
„Taky jsem ti něco pořídil, ale musíš si to najít sám.“ Druhý muž překvapeně zamrkal.
„Máš pro mě dárek?“ Objevily se menší slzy dojetí, ale nechtěl před Narutem působit jako citlivka, proto raději vyskočil na nohy a nahý lítal po bytě, aby našel dané překvapení.
Nakonec po deseti minutách zakotvil v obývacím pokoji. Uviděl pod stolem balíček a sehnul se pro něj. Celkem rychle odstranil ozdobný papír a ohromeně si prohlížel plyšovou černou pumu. Svalil se na gauč. Pohledem vyhledal blonďáčka a prstem mu pokynul, aby přišel k němu. Jakmile se blonďáček přiblížil, Itachi si ho stáhl na klín.
„Arigatou, Naruto-kun. Udělal jsi mi velkou radost.“

Propojili rty v jedny. Naruto nahmatal Itachiho penis a rukou jej zpracovával. Když byl dostatečně tvrdý, nasměroval jej na svůj otvor a dosedl.
Oba hlasitě zasténali. Naruto se pomalu nadzvedával. Po chvíli Itachi zadržel jeho pohyb.
„Drž se, půjdeme do ložnice.“ Zvedl se i s blonďáčkem a směřoval do místnosti hříchů.
Lehli si společně do saténových přikrývek a dál se zabývali laskáním, mazlením a samotným milováním.
Satén jim klouzal po těle a snažil se alespoň trochu snížit horkost kůže.
Těla se propnula ve slastné křeči. Pohyby přestaly. Místností se ozývalo rychlé oddechování.
Itachi si zabral místo vedle Naruta a ukryl si svůj poklad do náruče.
„Miluju tě, Naruto.“
„Mmm…“ Blonďáček vyčerpáním usnul a tak nestihl ani odpovědět.
„Asi mě nemiluješ. Dnes jsi mi to ani jednou neřekl. Určitě se jednalo o pouhý úlet.“
Itachiho pohltila ponurost a zklamání. Opustil vyhřátou postel a doplahočil se do obýváku.
Naivita je hrozná věc… Vztah, jenž se nikdy neuskuteční. Jsem hlupák…

Prosvícené ráno. Slunce vysoko na nebi. Mraky prohánějící se oblohou. Ideální letní ranní den.
Chlapec se v posteli převrátil na bok a otevřel své oči. Slastně se protáhl. Pohledem vyhledal místo vedle sebe, ale to zelo prázdnotou. Asi vstal dřív. S tím se rozhodl svého přítele najít. Prolezl celý dům, ale černovlásek nikde.
Kde může být? Do zorného pole se mu dostala plyšová liška. Vzal ji do ruky. Na krku ji visel menší papírek, na němž stálo prosté „Sbohem.“
Cože? Všechno byla jenom hra? Žádná láska?
Naházel na sebe oblečení. Plyšáka si chtěl vzít s sebou… na památku. Toužil si přivlastnit i božskou knížku May, ale nechtěl zapůsobit jako zloděj, proto chňapl pouze po lišce. U dveří si vyzvedl krosnu a odešel z prolhaného domu.

Směřoval na jediné místo. Na nádraží. Za půl hodiny mu odjížděl vlak do Suny. Pojede na ten přihlouplý tábor.

V hale se opřel o zeď. Emoce se nahromadily a Naruto nemohl dál. Schoval si tvář do dlaní a slzy si razily cestu po snědé kůži. Cítil se zraněný a bezmocný. Zamiloval se. Opravdu hodně. Ale utržil silnou ránu, jež krvácela a nehodlala přestat.
„Prosím Vás, kolik je hodin?“ Naruto odkryl svůj obličej a překvapeně pozoroval osobu před sebou.
„Itachi? Co tu děláš?“
„Naruto? To jsi ty? A… ty pláčeš?“ V Itachiho hlase zazněla starostlivost.
„Ne.“ Obešel tmavovlasého a kráčel na cílené stanoviště.
„Naruto, počkej!“ Chytil ho za ruku a otočil ho k sobě.
„Proč pláčeš?“
„Proč? Proč! Itachi, ty idiote. Celou dobu ses chtěl se mnou jenom vyspat, že jo? A já jsem se přitom do tebe bláhově zamiloval…“ Hlas se mu zlomil.
„Naruto? Ty mě miluješ? Ale já tebe taky!“
„Vážně? Ráno mě přesvědčilo o tom, že ne.“
„Promiň, Naruto. Myslel jsem si, že ke mně nic necítíš.“
„Idiote!“ Naruto praštil Itachiho po hlavě. Poté ho políbil na ústa.
„Itachi, miluju tě.“
„Já tebe taky, Naruto… Takže vyrazíme?“
„A kam?“
„Za May Darellovou.“
„Vážně? A proč?“ Nadšeně se vyptával blonďáček.
„Má narozeniny. Překvapíme ji, ne?“
„Super! Souhlasím.“

Chlapci se chytli za ruce a šli na určité stanoviště. Ignorovali znechucené pohledy na jejich osoby. Všímali si pouze sebe. Pouze své lásky…
Získali cenné pouto. Pouto, jež rozzářilo jejich životy.

Pouto, jež doufám, nikdy nebude přetrženo.

The End…