Kapitola 1

Stereotyp. Slovo, které označuje můj život. Ničím nenaplněný život.

Neříkám, že nemám rodinu, či přátele, ale chybí mi ingredience na to, abych si okořenil svou existenci.

Jmenuji se Uzumaki Naruto. Je mi 21 let. Vyrostl jsem v malém útulném městě Konoha. Prožíval jsem zde celé dětství. Jako dítě jsem si užíval svého času naplno. Žádné strasti či starosti… byl jsem přeci škvrně, které se nezabývalo problémy. Nic nedokázalo rozhodit můj úsměv, radost, optimismus.

Zlom nastal ve škole. První stupeň základky jsem přestál. Nejhorší noční můry mi nastaly ve vyšším ročníku. Možná vám něco říká šikana. Nejednalo se ale o fyzický typ. Raději bych snášel rány, zhmožděniny a krev… psychické týrání pro mě představovalo neuvěřitelnou bolest. Každá byť jen nepatrná narážka na mou osobu mě ničila. Vytvářela mi ze srdce mozaiku. Tolikrát se roztříštilo a já, blázen, jsem se pokoušel jej opět slepit dohromady. Občas jsem si ve svém mladém a nevinném věku přál opustit tento krutý svět. Proč se mi lidé tolik vysmívali? Kvůli vzhledu? Kvůli inteligenci? Nebo kvůli společenskému žebříčku? Nikdy jsem nepatřil mezi takovou elitu. Ano, výkvět společnosti. Naše budoucnost. Lidé mě zařadili do skupiny odpadlíků. Snažil jsem se zviditelnit, ať výbornými známkami či vyrušováním vyučovacích hodin. A kam jsem dospěl? Nikam. Má kdysi sebevědomá osobnost se pomalu a jistě vytrácela a nahradilo ji něco jiného. Bázlivý, nerozhodný a uzavřený člověk. A přitom vím, jak jsem miloval konverzace. Avšak tato doba mi již dávno proklouzla mezi prsty. Měl jsem se vůbec rád? Ne. Nenáviděl jsem se. Každičký pohled do zrcadla mi vrýval do paměti, že navždy budu nula. Pouhá nicka, již nikterak nepřispěje vzrůstu naší planety.

Poslední ročník základní školy mě přiměl přemýšlet. Změna. Náhle jsem zatoužil ze stereotypu a z nicoty vystoupit. Najít rozvahu a získat svůj úsměv zpět. Překonat zdi, jež mi bránily ve vývinu. Velká příležitost se mi naskytla při volbě střední. Plno mých spolužáků toužilo po podnikatelském vzdělání. V mé mysli vyvstávaly nepříjemné vzpomínky na má trápení. Zaměřil jsem se proto na psychologii. Třeba konečně zahlédnu aspoň nitku, která by mě zavedla k mému smyslu života.

Opustil jsem své rodné město. Našel jsem si vzdělávací ústav v Suně. Řeknu vám pouze jedno spojení – tak rozdílné. Celé prostředí bylo pro mne neznámé a k mé nelibosti i o dost větší než Konoha. Stačilo mě zatočit dokola a má orientace mě zradila. Nebyl jsem hloupý, pouze roztřesený. Strach mě každodenně sžíral a cítil jsem se sám. Když změna, tak absolutní. Opustil jsem těch pár přátel, co jsem vlastnil a začal odznova. Samota a cizost na mě útočila ze všech stran a začal jsem se propadat do propasti zatracení. Před pádem na samotné dno mě zachránila čísi ruka. Uchopil jsem ji pevně a nepouštěl. Ač tento můj krok vyjadřoval sebevětší pochybnosti, nelituji. Mým zachráncem se stala stejně stará dívka. TenTen. Hnědé dlouhé vlasy spletené do dvou drdolů. Od pohledu milá slečna. Její chování tavilo ledovcovou bariéru kolem mého srdce a má křehká osoba nabývala na síle. Teprve teď jsem zatoužil po uznání. Po upřímném uznání. Na svět jsem vypustil své pravé já. Nekonečně dlouhé dialogy i monology, komická vystoupení, smysl pro humor a provokování. Takto chutná život? Radost, štěstí, přátelství?

Něco tomu ale chybělo. Láska. Ano, tento jediný cit se mi prozatím škaredě vyhýbal. Slyšel jsem různé romantické příběhy, ať fantazijní či reálné, ale já nepatřil k těmto šťastlivcům. Jakmile jsem se začal zaobírat tímto problémem, nastaly další chmurné situace. Deprese. Proč nikoho nepřitahuju? Jsem snad zrůda? Pokoušel jsem se o všemožné, ale znáte to. Čím více se snažíte, tím více je to marné. Připadal jsem si jak na houpačce. Mé nálady se bleskově střídaly a opět jsem upadal v temnotu.

Nastalo maturitní období, které jsem překonal jen pomocí podpory blízkých. A po této době jsem si uvědomil další skutečnost. Potřebuji opět převrátit svůj život. Změnit své působiště a opustit pro mě již přežité místo. Teď jsem ale se svými přáteli chtěl zůstat alespoň v kontaktu. Vybudoval jsem si silná pouta, ač s TenTen jsem tento přátelský vztah přetrhl. Důvod? Zrada. Osoba, s kterou jsem se stýkal, byla pouhopouhá přetvářka. Existovala mezi námi vůbec pravda? Nevím.

Nakonec jsem dal sbohem Suně a vrátil se prozatím do Konohy. Tohle „prozatím“ se prodloužilo na dobu neurčitou. A opět jsem zajel do starých kolejí. Stereotyp. Každý den se probouzet ve stejném domě, se stejnými lidmi. Promrhat celý den u počítače a pak ulehnout do postele a přemýšlet o svém nabitém životě. Není to krása? Ah, určitě zahlédnete v mém písmu tolik jízlivosti a nemýlíte se. Navíc, nemohl jsem se nechat neustále živit od rodičů. Proto se celkem šiklo provizorní řešení. Práce.

Můj otec mi zařídil zaměstnání v jedné firmě, kde pracoval i on. Šlo o obyčejný post dělníka. Práce, již jsem se snažil vyhýbat. K mému překvapení jsem se do nového začátku obul s velkou vervou. Mé ztracené sebevědomí nabralo na intenzitě. A deprese? Vymizely. Náhle jsem byl starým blonďatým pošukem, co byl rád označován za blázna. Mé modré oči postupně získávaly jiskřičky života a na tváři se mi objevil úsměv. Ah, úsměve, vítej zpět.

Uznání se dostavilo přibližně o měsíc později. Byl jsem neskonale šťastný.
A nastala pro mne další závratná změna. Zamilovanost. Čekal jsem, že se tohoto pocitu nedočkám. Ale láska představuje moc silné slovo. Spíše bych to označil za poblouznění. Člověk, jenž mi zamotal hlavu. Možná se nejednalo o hluboký cit, ale spíše jsem toužil po jeho pozornosti. Ano, slyšíte správně – po JEHO pozornosti. Jednalo se o blonďatého muže s modrýma očima. Štíhlá a vypracovaná postava. Lidé si jej mohli občas splést s holkou. Vždyť jeho vlasy dosahovaly délky do půli zad. Nosil ofinu přehozenou přes pravé oko. Fešák od pohledu. A o koho se vlastně jednalo? O mého šéfa Deidaru. Měl nás dělníky na starosti a kdykoli nastaly problémy s počítači, byl první, kdo takové věci řešil. A jelikož firmu vlastnil Francouz Orochimaru, Deidara bezchybně ovládal francouzštinu mluvenou i psanou. Obdivoval jsem jej.
Zpočátku mnou opovrhoval, protože mé zaučení stálo mnoho úsilí a dřiny. Odjakživa jsem byl označován za pometlo. A dokázal jsem to. Nejen že jsem ve své činnosti vynikal, ale obdiv se vyskytnul i v Deidarových očích. Postupně jsme se poznávali a oklepávali. Pamatuji na den, kdy se mě zeptal na mé křestní jméno. Skoro až neslyšně jsem zašeptal Naruto a on, zdá se, přeslechnul. Musel jsem celý postup zopakovat.

Druhý den jsem se vylekal, když na mě zahalekal: „Naruto, mám pro tebe prioritu. Věřím ti, že to zvládneš, protože jsi vynikající pracovník.“ S tím mi předal práci a odešel. „Naruto“, jak pozemsky to zní z jeho úst. Začínám fantazírovat.

A poté jsem se konečně otevřel úplně. Pomohla mi kamarádka, již jsem zde poznal. Modrovlasá dívka, ze začátku tiché stvoření, ale později se ukázala jako raubířka. Našel jsem své ztracené dvojče, protože nás spojovalo mnoho společného. Zájmy, stejný cit pro humor a chuť dělat vylomeniny. Hinata. Mé slunce. Dodávala mi energii a já vystrkoval růžky. Má osobnost se obrátila o 180 stupňů. Celá hala věděla o tom, že jsem v práci. Mé záchvaty smíchu nebraly konce a prodloužily mi život o další století.

S Deidarou jsme se sblížili. Provokace a pošťuchování patřilo ke každodenním činnostem. Mezi námi neexistovala nadřazenost a podřazenost. A autorita? Šla napřed. Přátelé… nebo spíše řečeno kamarádi. Nechodili jsme společně na žádné akce. Nezakecávali jsme se na dlouhé hodiny v práci. Pár prohozených slov a to bylo vše. Ale cítil jsem, že ho mohu považovat za kamaráda, ačkoli o mě nemá žádné podrobné informace. Na něj jsem působil jako Naruto, drzý usměvavý kluk, který miluje práci.

Zničehonic se firmou roznášely drby. Prý se Deidara zajímá o jistou černovlásku, která s námi pracuje. Dívka Shizune, o pár let starší než já. Velmi atraktivní a společenská. Uvědomil jsem si jednu skutečnost. Přeji si, aby Deidara dosáhl štěstí, proto jsem tento vztah podporoval. Neříkám, že jsem vyráběl transparenty Deidara a Shizune, ale dodával jsem jim psychickou sílu, ač o ní dozajisté nevěděli.
Víte, Deidaru zásadně nepovažuji za své první poblouznění. Pár lidí se kolem mě motalo. Ale tyto vztahy mě uvedly jen do správné reality. Naučily mě vzhlížet na vše s velkou dávkou opatrnosti. S vážností jsem probíral své šance na úspěch. Přesně jsem vytušil, který muž by měl zájem o mou osobu. Ale pro mě většinou nepředstavovali osobní ideál. A takto jsem zhodnotil i svůj „vztah“ s Deidarou. Nebudu se pokoušet o získání jeho srdce. Zaslouží si vyvinutou a rozumnou dívku. Mé ztřeštěné chování jej nezaujme a částečně jsem rád. Bude vlastnit normální a spokojený život s milovanou osobou. Já jsem jen suchá existence s maximální smůlou.

Středa. Další náročný pracovní den. Jako obvykle jsem vstal v ranních hodinách, abych stihnul hygienu a vytvořil ze sebe alespoň atrapu lidské bytosti. Během přípravy jsem do sebe lil kávu, aby mi daný kofein dodal část síly do nového dne. Mezitím vstal i drahý otec. Počkal jsem si, až se doupraví a nastal čas vyrazit. Směr práce. Cesta autem byla opět klidná. Žádné zbytečné a dlouhé rozmluvy. Poslouchali jsme písně z rádia a já jsem se zatoulal do fantazie. Představy mi v mnohém pomáhají. Očarovávají mysl a zabavují mě do doby, než dojedeme před firemní budovu.

Dneška jsem se bál. Nevím proč, ale měl jsem neblahé tušení. Něco se pokazí. Cítím to. I přes varování šestého smyslu jsem kráčel ke vstupním dveřím. Před nimi stálo pár zaměstnanců. Vychutnávali si cigaretový kouř. Připojil jsem se k přátelům.

Chvíli si připadám, že žiju dva životy. Doma klidnější člověk, v práci hyperaktivista.

Stihnul jsem se střetnout s Deidarou. Trochu zašpásovali a rozešli se svým směrem.

Po první pauze jsem se vrátil na místo působiště. Poctivě jsem se věnoval své činnosti, když jsem náhle ustal. Zaměřil jsem pozornost na mladou růžovlasou dívku, která náruživě a celkem nahlas líčila stupidní názory o Deidarovi.
„Pochop, Ino, ale jestli chceš dosáhnout vyššího postu, musíš svést Deidaru. Podívej se na Shizune, jak se k ní lísá. Skoro jako pes. Dokonce jí i pomůže. A mít šéfa za milence je dozajista lákavá nabídka. Mladý, atraktivní a výdělečně činný. Skvělá kombinace.“ Vylítl jsem ze židle, na které jsem doposud seděl a mířil si to rovnou k fifleně Sakuře.
„Co vidí na Shizune? Kéž by ji vyhodili, protože jeden pohled na tenhle páreček a dělá se mi nevolno.“ Odmlčela se, protože jsem k ní přistoupil.
„Ah, Naruto-kun, něco potřebuješ?“ nahodila přesládlý usměv až jsem se znechuceně oklepal.
„Vysvětlíš mi, Sakuro, proč vykládáš takové nechutné řeči?“ vztek zaplavil celé mé tělo.
„Ale, ale, někdo se nám tu čertí. Copak, Naruto, co se ti nelíbí na mém projevu?“ škodolibě se usmívala.
„Co ti Deidara udělal, že ho špiníš na každém kroku? A do jejich vztahu ti je úplné houby! Ať jsou nejlepší přátelé, anebo partneři, nezáviď jim. Zabývej se svým přítelem a je nech na pokoji,“ skřípavě jsem vydával slovo za slovem, a kdyby se zabíjelo pohledem, Sakura by již ležela mrtvá na zemi. Naneštěstí pro ni, takové schopnosti neovládám.
„Žárlíš snad?“
„Eh? Nevím, zda tvé IQ někdy dosahoval 100ky, ale dnes si mi dokázala, že patříš k obyčejným idiotům. Ne, pardon, to bych urážel idioty. Jaké je správné označení… hmm… oh, ano… jedovatý otravný hmyz.“
Ozvalo se zaprskání. „Ty máš co povídat, nulo. Kde ses uchytil? Ačkoli se můžeš chlubit maturitním papírem, nedokázal si nic. Hniješ tady a děláš podřadnou práci. Ubožáku.“
Udeřil jsem. Mírný pohlavek. Příčilo se mi bít ženy, ale teď se facka hodila. Sakura se zlostně chytla za načervenalou tvář a popuzeně vyrazila do kanceláře, kde sídlí nejvyšší… ředitel.
„Přiveď ho za mnou, budu čekat tady.“ Posměšně jsem ukazoval na místo, kde jsem stál. Víte, jakou jsem pocítil úlevu? Náhle mi bylo vše jedno. I kdybych dostal výpověď, nepociťuji sebemenší lítost. Růžovlasá si zasloužila trest.

„Uzumaki Naruto-“ černovlasý vyhublý ředitel ke mně povýšeně kráčel, avšak než stihl rozvinout souvětí, vstoupil jsem mu do řeči.
„Ano, uhodil jsem slečnu Sakuru. Nemohl jsem poslouchat urážky na mou osobu a zásadně nesnáším, když špiní svými výmysly čest pana Deidary.“
Orochimaru nechápavě pozdvihl obočí. „Víte, že vám hrozí vyhazov?“
„Ano,“ odpovím poklidně. „A omlouvat se zaručeně nebudu.“
„Běžte na vzduch, Uzumaki. Až se dostatečně uklidníte, vraťte se na své místo. Rozhodnu, co s vámi provedu… případně stihnu připravit výpovědní smlouvu.“
„Hai.“

Vyšel jsem halovými dveřmi před firmu. Usedl jsem na prázdnou lavičku a pohledem vyhledal slunce, jež bylo v nedohlednu. Tmavé mraky se volně převalovaly přes sebe a upozorňovaly na přicházející déšť.
Opřel jsem se zády o zeď a nohy vyzdvihl na lavičku. Kolena si přitáhl k sobě a zaujal menší depresivní polohu. Neměl jsem depresi, pouze jsem se uvedl do takové polohy, při které se mi nejlépe přemýšlí. Čelo jsem si položil na kolena a dumal nad nejasnou budoucností.

První kapka dopadla na mou blonďatou kštici. Za ní následovala druhá. Dál jsem nehnutě seděl a nevnímal okolí, proto jsem si ani nevšimnul přicházející osoby.
Zčistajasna jsem se zahříval v něčím náručí. Cítil jsem sportovní vůni a silné objetí. Komu patří? Prozatím jsem zvědavost odsunul do pozadí a natiskl se na „cizí“ tělo. Vnímal jsem prostupující teplo a klid.
„Naruto, to bude dobré,“ hlas, který jsem poznal napoprvé. Deidara. Modré studánky jsem zabodl do stejně zbarvených očí svého nadřízeného.
„Proč jsi praštil Sakuru?“ optal se váhavě Deidara.
„Navážela se nejprve do tvého vztahu se Shizune a poté si vzala na mušku i mě.“
„Prosím?“ nevěřil vlastním uším. „Popiš mi detaily jejího rozhovoru.“
„Ne.“
„Eh?“
„Omlouvám se, ale tohle není důležité.“
„Pověz mi, o čem mluvila.“
„NE!“ razantně jsem se vymanil z náruče a rázoval si cestu do útrob budovy. Než jsem však stihnul projít dveřmi, byl jsem lapen za zápěstí a přitažen zpět k Deidarovi.
„Sakra mluv! Proč neustále myslíš na dobro ostatních? Proč v sobě dusíš své pocity? Vždyť se zničíš! Mysli i na sebe. Týráš sám sebe a to si nepřeju.“
„Jenže já zase nechci, abys trpěl! Nepočítej s tím, že nadšeně povyprávím o nesmyslech, které Sakura vypustila z úst. Nehodlám ti ublížit, jasné!“
Překvapení předběhlo další překvapení. Na mých rtech jsem ucítil sladké měkké polštářky. Deidara mě náruživě líbal. Nečekal jsem takovou reakci. Dotyk mě vznášel do ráje.
Náhle jsem se odtrhnul od blonďaté osoby a rozešel se dovnitř firmy. Zmítalo mnou mnoho známých i neznámých pocitů.

Já… Shizune… a on… Deidara… NE!
Zachoval se spontánně. Možná chtěl jen ukolébat mé rozbouřené emoce.
Správně, jen Deidarův hloupý nápad.
S touto domněnkou jsem se vrátil ke spolupracovníkům.
Samozřejmě vyzvídali, co se mnou ředitel zamýšlí. Nezbývalo, než jim ujasnit svou situaci.

Křik. Zvýšený hlas na maximum. Nesouhlasné mručení. Opět se mě zmocnila zvědavost. Nakouknul jsem na místo dění. Nohy se mi samovolně rozpohybovali a po chvíli jsem stál uprostřed toho všeho.
„Á, Uzumaki. Zrovna jsme o vás hovořili.“
Nahodil jsem ten nejnechápavější výraz, který se mi podařilo vytvořit. Díval jsem se na ředitele Orochimara a čekal, jaká slova z něj vypadnou.
„Přišel jsem vašim kolegům oznámit, že nás brzo opustíte a většina jich vykazuje nesouhlas. Našel jste si tu silnou oporu, ale váš čin to neomlouvá.“
„Naruto nemůže odejít. Chcete vyhodit nejlepšího pracovníka?“ ozvalo se z davu shromážděných lidí.
„Žádné diskuze. Skončil jsem. Uzumaki odchází a hotovo!“
„Nesouhlasím,“ lehce jsem nadskočil. Hlas přicházel z mé blízkosti. Přesně od muže stojící za mnou. To mě ale tolik nevylekalo… nenápadně totiž uchopil mou dlaň do své. Jakoby mě ubezpečoval, že mé osoby se nikdo nedotkne. Nevnímal jsem probíhající rozhovor, soustředil jsem se na spojené ruce.

Děkuji ti, Deidaro, za podporu, jež mi vyjadřuješ. Vážím si jí, ale nikdy ji dostatečně nevyužiju. Ty máš Shizune a já samotu. Považuji tě za blízkého člověka, jenž se za mě bije. Nedokážu ti tvou náklonnost splatit. Jsem chudý člověk se zatuchlým srdcem. Nevím, jaké ke mně chováš city, ale nemohu být víc než tvůj dobrý kamarád.
Arigatou…

„Uzumaki, proberte se!“ ředitel použil naštvaný tón.
„A-Ano?“
„Dostáváte napomenutí. Jakékoli škobrtnutí a letíte,“ Orochimaru poraženecky odcházel do své kanceláře. Získal jsem si ředitelovu přízeň. Vím to. Nepatrný úsměv, když kolem mě prošel, mluvil za vše.
Vděčně jsem se podíval na Deidaru. Zamumlal jsem tiché poděkování a nahlas vyjádřil své díky i kolegům. Poté jsem vykročil vpřed a vracel se na své stanoviště, zanechávajíc za sebou ochránce, díky kterému jsem přežil.

Uplynul měsíc. Stále jsem pracoval ve stejné práci, přátelil se se stejnými lidmi a žil stejný, pro mě, prázdný život. Slyšíte správně. Začaly se ve mně opět vzbuzovat myšlenky stereotypního rázu. Nechápu proč, ale cítil jsem, že má působnost zde ztrácí na intenzitě. Toužil jsem po změně.
Stoprocentně vrtíte hlavou nad mým výlevem. Jsem tam, kde jsem šťastný, získal jsem mnohé a teď tvrdím, že je čas jít dál? Víte, jsem blázen. Vypadá to, že jakmile pocítím sebemenší kus klidu, pohody a spokojenosti, musím svrhnout stálý chod mého bláznivého života. Možná naschvál ubližuju své duši. Možná chci znovu pocítit pád na samotné dno… Možná chci najít dalšího zachránce, jenž mě vysvobodí z mrtvého bodu.
Prosím, oslovujte mě „BLÁZNE.“

Také u vás určitě vyvstává otázka týkající se Deidary. Od daného incidentu nic zajímavého mezi mnou a šéfem neproběhlo. Bavím se s Deidarou stejně jako předtím. Popichování a šťouchání. Žádné polibky, držení za ruce, objímání. Obyčejný kamarádský vztah. I když sám poznávám, že se v tomto vztahu něco změnilo… něco důležitého, ale bohužel nemohu popsat co.

Rozhodnul jsem se. Dnešní den jsem tu naposledy. Nikdo o mých plánech neví. Pouze ředitel, kterého jsem poprosil o mlčenlivost. Divil se a ze začátku mi můj odchod vymlouval, ale má tvrdohlavost byla silnější než slabý pokus o převrat již pevného rozhodnutí. Užíval jsem si přítomnosti přátel a spolupracovníků. Rozhovory jsem doplňoval svým smíchem, ač jsem pociťoval trpkost a úzkost. Snažil jsem se, aby na mě všichni měli pěkné vzpomínky.
Tentokrát se s nimi budu moci sejít až za dlouhý jeden rok. Proč? Odjíždím do Španělska. Kamarádka mi nabídla, zdali bych s ní neletěl do tohoto prosluněného státu. Za novým životem, zajímavou prací a cizí kulturou. Neváhal jsem ani vteřinu. Nadšeně jsem přijal. Čekalo mě mnoho zařizování, ale ani to mě nepřimělo zůstat.

Nyní jsem seděl venku na lavičce. Poslední strávená přestávka mezi svými milovanými. Horlivě diskutovali a já je s mírným úsměvem pozoroval. Nezapojoval jsem se. Vychutnával jsem si jejich peprné poznámky a vrýval si do paměti jejich každičký úsměv, škleb a reakce.

Budete mi chybět, ačkoli netuším, jak se zatváříte, až vám před koncem práce řeknu o odchodu. Budete mě nenávidět? Nezavrhnete mě?

Celou dobu jsem byl zamlklý, až mě vyrušil modrooký blonďák usazující se vedle mě.
„Dnes si podezřele potichu, Naruto.“
„Máš bujnou fantazii, Deidaro. Jen se v klidu vyhřívám na sluníčku.“
„Hm. Doufám, že bude hezky na zítřejší akci.“
„Vlastně zítra pořádáte oslavu na přivítání léta, že?“ optal jsem se.
„Přesně. Myslel jsem si, že tam taky zavítáš?“
„Zítra mám jiný program.“ Lhal jsem, nebo ne? Zítra odlétám, a to se dá označit za „jiný program.“
„Jaký? Rande?“
„I tak se to dá nazvat.“ Rande? S letadlem a kamarádkou Temari.
„Proč používáš hádanky? Skrýváš tajemství? Povídej, přeháněj.“
„Promiň, Deidaro… Musím jít,“ zvednul jsem se a protáhnul okolo Deidary. Nedopatřením jsem se otřel o jeho tělo. Využil jsem toho a naposledy si přivoněl.
I ty mi budeš chybět… Moc…

Hodina do konce. Vydechnul jsem a podíval se na své přátele.
„Lidičky, mám pro vás novinu.“
„Našel sis přítelkyni?“
„Eh, ne… Jedná se o práci.“
„Zvýší ti plat?“
„Končím.“
„C-Cože? Kdy?“
„Dneska,“ nastalo hrobové ticho doprovázené překvapenými pohledy.
„Hloupý žert, Naruto.“
„Zítra odjíždím, směr Španělsko. Jestli mi nevěříte, zeptejte se ředitele. Podepsal jsem výpověď. On jediný ví o mém odchodu.“
Překvapení vystřídal hněv a později chápavost. Vysvětlil jsem jim své důvody. Tuhle hodinu jsme se vykašlali na práci, naposledy jsme spolu konverzovali a smáli se. Byli jsme nejrušnější skupina…
A ostatní z firmy? Neloučil jsem se. Neodvážil jsem se všem oznámit, co hodlám provést.
Mí přátelé jsou obeznámeni, zbytek se tuto informaci dozví, až mě nenaleznou v práci.

Odbila poslední hodina. Lidé se loučili a opouštěli halu. Zůstal jsem sám. Vytáhnul jsem z kapsy přeložený papír a odešel jsem ke stolu, kde vždy sedí Deidara. Položil jsem ho k blonďákově klávesnici a zatížil balením lízátek. Lehce jsem se pousmál. Vím o Deidarově slabosti. Sladké…

Vše potřebné jsem zařídil. Nyní mohu s čistou hlavou odejít.

Venku mě stihli obklopit mí obeznámení. Skupinově mě objali. Slzy, slova dojetí. Ostatní nechápavě hleděli na vcelku komickou scénu. Poslední políbení a otáčel jsem se teď už k definitivnímu „GoodBye“. Stihnul jsem zaregistrovat pronikavý pohled modrých očí.

Sbohem, Deidaro. Děkuji ti za tvou přítomnost. Nevědomky ses stal mou oporou. Rozjasňoval si mé rozmrzelé nálady. Tvůj úsměv mi dodával bezednou energii. Jakékoli slovo uznání nakrmilo mé pošramocené sebevědomí. Tvá existence mi balzamovala srdce. Najednou jsem se nedokázal nenávidět…
Přeji Ti štěstí, které si zaručeně zasloužíš. Přeji Ti zdraví, protože ty musíš žít dlouho, abys zachraňoval další zbloudilé ovečky. A přeji Ti lásku. Daruj srdce tomu nejmilovanějšímu člověku. Učiň sebe samým šťastným. Ať vztah s Shizune nikdy neuvadne. Váš cit musí dosáhnout výšin… nekonečna…
SAYONARA…

Konečný úsměv.
„Mějte se krásně!“ ohlásil jsem lidem venku.
„Ahoj!“ sborový pozdrav.
„Naruto, užij si to, a rozhodně napiš!“ Ach, mí přátelé jsou nepolepšitelní. Vyvolávají ve mně pochybnosti…
„Nebojte, ozvu se.“ Nasednul jsem do otcova auta. Trpělivě na mě čekal. Věděl, že prožívám bolest.
„Hotovo?“ optal se.
„Ano. Můžeme jet.“

Ráno. Osmá hodina. Slunce jasně zářilo na modré jasné obloze.
Seděl jsem venku na schodech. Ač jsem měl vyjíždět až za dvě hodiny, vstával jsem kolem páté. Nemohl jsem spát. V mysli se mi prohánělo mnoho myšlenek. Navíc jsem začal být nervózní z nadcházející cesty. Ale na druhou stranu jsem se těšil. Co si pro mě osud přichystá…

Dopíjel jsem svou kávu, když se zahradou rozezněl štěkot našeho psa.
„Naruto!“ vše se v tu ránu zastavilo. I mé srdce. Třeba mě požírají hloupé halucinace a snaží se ve mně vyvolat pocit viny.
„Naruto, sakra vylez!“ omámeně jsem vstal a doplahočil se k vrátkům. Otočil jsem klíčem v zámku a mně se naskytl pohled na blonďatého modroočka.
„Deidaro? Jak-“ umlčení polibkem. Když se odtrhnul od mých rtů, v očích mu šlehaly plameny hněvu.
„Můžeš mi vysvětlit, co vyvádíš? Odcházíš, aniž bys mi cokoli řekl. Zanechal si po sobě pouhý ušmudlaný papír. Utíkáš snad přede mnou?“
„Neutíkám. Odcházím za novým životem.“
„To ke mně vůbec nic necítíš?“ Deidarův hlas se zlomil. Neobsahoval žádné známky zlosti… smutek, lítost, bolest.
„Já-“ Nedokázal jsem ze sebe vysoukat jedinou smysluplnou větu.
„Zapomeň na Shizune! Líbí se mi, nepopírám, ale mé srdce jsi zajal ty!“
„Zasloužíš si člověka, jenž tě zahrne štěstím a radostí. Já nejsem ten pravý.“
„Naruto, probuď se! Miluji tě, rozumíš? Já, Deidara, jsem se bezhlavě zamiloval do tvé křehké duše.“
„M-Miluješ mě?“ nacházím se snad ve snu? Nebo začínám nedoslýchat?
„Hlupáčku, miluju tě a ochráním tě před nebezpečím… i před tvou pochybností.“
Přitáhl si mě do náručí a vášnivě jsme proplétali vlastní jazyky.

Tolik emocí, myšlenek. Jsem zmatený. Sám sebe jsem uvedl do chaosu. Žil jsem neustálými převratnými změnami. Nehodlal jsem zapustit kořeny a teď? Nevím si rady. Uzemnila mě snad láska? Vážně dokážu být vhodným Deidarovým partnerem?
Co kdybych hodil tyhle uštěpačné otázky stranou. Získal jsem nekonečné záchranné lano. Proč nekonečné? Důvěřuji…
Důvěřuji Deidarovi a jeho lásce.
Jsem jen já a on.
Chráněnec a ochránce.

Arigatou, můj anděly…



Poslední slova a zakončení tečkami. Láskyplně hledím na slova, jejž jsem dokázal poskládat do příběhu. Ano… povídka vytvořená mou existencí. Odlišuje se od ostatních mých výtvorů. Obsahuje můj osobní příběh… minulost a přítomnost.
Popisuji zde skutečnou osobu… sebe samého.
Některé pasáže představují obyčejnou fikci, ale i tak můžete vidět mé pravé pocity.

Ah…

Vstanu a poodejdu k zrcadlu.
Shrnu si svou stálost.
Stále ten stejný 21letý blonďatý mladík…
Rodina a přátelé pro mne stále představují prioritu…
Pracuji stále jako dělník ve francouzské firmě…
Stále sdílím své srdce se samotou. Láska se přede mnou neustále schovává a můj život se převrátil na zarytý stereotyp.
Stále toužím po změně…
Stále mám stejné vlastnosti…
Ale jedno mě vystihuje nejlépe… Optimismus.

Jednou nadejde chvíle, kdy najdu smysl svého života.
Proto si užívám byť sebehloupější radosti.

Nazývejte mě bláznem, ale já, Uzumaki Naruto, neprohraji.

Byl jsem, jsem a stále budu tady. Pro VÁS… a i pro Deidaru…

Arigatou…