Kapitola 1

Osud… Jak lehce zamíchá kartami… Vždy pro nás připraví nečekané… Když už doufáte v lepší časy, nastane zvrat… Zvrat, který naruší váš životní koloběh…  Přichází negativní myšlenky… A únik se občas řeší ukončením vlastní existence… Proč se nepátrá po dalším smyslu života?… Neexistuje pouze jeden, ale více… Stačí se rozhlédnout… Vím… Tvrdé rány se těžko hojí… Zůstávají hluboké jizvy… Ale i ty nakonec vyblednou… Kůže získá zpět svou pružnost a odolnost… Ozdraví se… Srdce začne opět bít… Pro něco… Pro někoho… Nežijte pro pesimismus… Oplývejte optimismem… Neumírejte pro ztrátu… Užívejte si svých let… Každého čeká štěstí… Jednoho dříve… Druhého později…

Konoha.

Velmi prosperující město. Šťastně žijící obyvatelé.

Zamíříme do jedné rozměrné budovy. Svou konstrukcí budí respekt. U vstupních dveří se vyjímá nápis „Městská knihovna.“

Oh, ano… pro některé zcela neznámé místo, pro jiné úkryt před realitou, osvobození od stresu.

V brzkých hodinách sem nesměle ale přitom rozhodně kráčel 18tiletý mladík. Jemný větřík si pohrával s vlasy barvy noci. Dosahovaly do půl zad a uvězněny byly v černé gumičce. Temnýma očima spočinul na vytyčeném cíli. Zhluboka se nadechnul a vkročil do útrob knihovny.

Vešel do rozlehlé místnosti. Ovinula jej vůně knih. Mladík přivřel oči a nechal na sebe působit klidné a lahodivé prostředí.

„Jdete akorát, Uchiho.“ Před něj se postavil vyšší blonďák. Na tváři se mu zračil úsměv. Modravé oči jiskřily živostí. Volnější oblečení vyzařovalo sympatičnost.

„Hn.“

„Takže mé jméno je Minato Namikaze. Od nynějška tě budu učit základům knihovníka. Teorii určitě ovládáš na výbornou, ale zde rozvineme také tvou praktickou stránku. Jestli toužíš složit maturitu i z praxe, doveď své schopnosti k dokonalosti. Jaké je jinak tvé křestní jméno?“

„Itachi.“

„Dobrá, Itachi, dnes začneme. Následuj mě.“ Minato zavedl tmavovláska ke stolu.

„Posaď se na židli, Itachi. Ukážeš mi, jak zvládáš práci s počítačem.“

„Hai.“ Mladík ukázkově předvedl své umění. Náhle strnul. Na krku pocítil chladivý vzduch. Minato se nacházel těsně u něj. Bříškem se natisknul na záda a pravou ruku položil na Itachiho, která svírala myš.

„Znám jednodušší způsob.“ Stále na tmavovláskovo ruce začal pomalu jezdit s myší sem a tam. Kurzorem klikal na různé položky, až ustal v pohybu.

„Lehké, že?“ Zašeptal Minato do mladíkova ucha a poté se oddálil. Itachi se mírně ošil. Taková blízkost a naskakovala mu husí kůže. Příjemné doteky a vzrušení proudilo celým tělem. V kalhotách se mu pomalu a jistě rýsovala menší boule. Sakra.

„Máte pravdu, Minato.“

Minato se posadil na stůl a upřeně sledoval Itachiho.

„Proč jsi šel na knihovnickou školu? Se svou inteligencí by ses nejlépe uplatnil v ekonomické sféře. Nač mít takové ubohé zaměstnání?“ Blonďáček se hold narodil se zvýšenou zvědavostí.

„Miluji literaturu. Vždy, když čtu, ocitám se v jiném světě. Každý krok nebo sebemenší pocit prožívám s danými postavami. Ať mě obklopí jakékoli prostředí, od historie počínaje po fantazii konče, odtrhnu se od starostí, bolesti či pouhé nudy. Navíc četba knížek upadá. Stále více lidí se zaobírá internetem a já netoužím patřit do takové skupiny. Proč tedy vykonáváte práci knihovníka, když ji považujete za ubohou?“ Itachi při projevu vypustil své emoce. Proudila z něj vážnost a určitá autorita.

„J-Já, tak jsem to nemyslel. Zbožňuji svou práci, ale někteří s námi nesdílí stejné názory. Odpudivě hledí na toto povolání a podceňují nás. Nechtěl jsem tě nijak pobouřit. Obdivuji tvou rozhodnost a rozumné uvažování.“ Naklonil se k Itachimu a lehce mu přejel dlaní po tváři. Poté sesednul a odcházel na čerstvý vzduch. Stačil se k němu ještě otočit… „Vítej v našem čtenářském ráji, Itachi.“ A zmizel za dveřmi.

Černovlásek si třel místo, kde ho Minato hladil. Připadal si, jako kdyby tam měl vypálený cejch. Že by cejch zamilovanosti? Za pouhý den? Necháme se překvapit, ne?

Měsíc v knihovně uběhl jako voda. Oba muži spolu vycházeli ukázkově. Měli hodně společného, zvláště jeden cit… cit, jemuž se vyhýbali a nechtěli si jej připustit.

Itachi se dostavil na praxi. Zvláštností bylo, že ho nevítal Minato. Pohlédl směrem ke stolu a srdce se mu zastavilo náhlým šokem. Našel „svého“ blonďáčka, jak jej v duchu začal oslovovat, ale v objetí ženy. Bohužel ne v přátelském objetí, ale mileneckém… Usuzoval z vášnivého líbání dané dvojice.

„Itachi?“ Minato se odtrhnul od dívky. Úplně zapomněl na čas.

„Ah, ty jsi Ita-kun?“ Rudovlasá dívka přistoupila k zaraženému Itachimu a nastavila mu ruku.

„Jmenuji se Kushina Uzumaki. Minatova manželka.“

„M-Manželka?“ Itachi nevědomky zesílil stisk ruky, až Kushina bolestivě zasyčela.

„P-Pardon.“

„Neomlouvej se… Určitě tě překvapilo, že takový dvacetiletý mladík jako Minato už je ženatý. Hold láska si nevybírá, viď, lásko.“ Itachi se znechuceně zakřenil. Nepotřeboval slyšet další zraňující slova.

„Nebudu vás nadále rušit. Rád jsem Vás poznal, Kushino.“ Vydal se dále do budovy… historické oddělení. Místo, které si oblíbil, kde trávil své volné chvíle. Šel tam, kde zapomíná na strasti a ponoří se do hlubin dějin, dobrodružství a lásky. Sáhnul po knížce a nutil se začíst do příběhu. Znenadání švihnul s danou věcí na zem. Ruce se mu roztřásly pod návalem vzteku. Rozčilení vystřídal smutek. Posadil se na podlahu a opřel se o regál. Položil pravou ruku na srdce. Jakoby se chtěl přesvědčit, že jeho životně důležitý orgán je stále v celku. Neroztříštěn na kusy, nekrvácející a fungující. Srdce bilo. Opravdu tepalo svou frekvencí… i přes bolest, kterou pociťoval. Zaklonil hlavu a přivřel svá zraněná kukadla. Zpod víček upustil první slzu. Tu následovala další slaná kapka.

Bláhově se zamiloval. Jednostranná láska nikdy nepředstavovala nic pozitivního. Svět se mu přes brýle zaslepenosti zbarvil do růžova a neuvědomil si, jak absurdní myšlenky jej napadaly. Měl jediné řešení. Tento zpropadený cit potlačit. Ukrýt jej v nejtemnějším koutě vědomí. A láska zůstane nevyužitá. Postupem času vyprchá… ztrouchniví.

„Itachi!“ Ticho protnulo volání tmavovláskova jména. Oslovený sebou mírně cuknul. Otřel slzy a postavil se.

„Itachi, tady jsi.“ Vykoukla blonďatá hlava.

„Hn.“ Použil svůj nic neříkající výraz.

„Omlouvám se za Kushinino chování. Občas je dosti hyperaktivní a upovídaná.“ Až teď se Minato zkoumavě zadíval na Itachiho. Něco se mu nepozdávalo. Přiblížil se k zamlklé osobě a zdvihl mu bradu. Vyhledal tmavé studánky. Nezářily radostí, ale zračila v nich ublíženost? Ano. Velká záplava zarmoucenosti. Co způsobilo zakalení třpytivé hladiny? Kdo ji otrávil? Já?

Minato propadl zoufalosti. Svými rty se přisál k Itachiho. Polibek vyjadřující lítost a omluvu. Tmavovlásek se probral ze šoku a odpovídal stejně žádostivě. Na tento okamžik čekal jako na smilování. Nyní byla trpkost zahnána do kouta. Svalili se ve společném objetí na zem a bezmocně dobývali svá těla. Vášeň vyplouvala na povrch. City se uvolnily ze řetězu a řádily jako rozzuřený býk. Bezhlavě strhávali ze sebe oblečení a laskali navzájem nahou a rozpálenou kůži.

Nemohli se nabažit… velice charizmatická vůně, chuť, hebkost… lákavé sousto.

„Minato.“ Itachi táhle zasténal, protože blonďáček se zmocnil jeho naběhlého penisu. Použil pomalé tempo a loudil z tmavovláska další roztoužené vzdechy.

„Prosím.“ Toužil po uvolnění, ale to se mu nedostávalo.

„Chci si tě vychutnat, Itachi.“ S těmito slovy se opět pustil do uspokojování. Prsty dráždil tmavovláskovo bradavky a vyžíval se v rajské symfonii, kterou Itachi vytvářel svým hlasem. Stačilo ještě pár dalších pohybů pusou nahoru a dolu a černovlásek vypustil pěknou dávku bílé tekutiny. Minato neuhnul a vychutnával si milencovu chuť. Trochu si nechal v ústech a přesunul se ke rtům. Dravě je uvěznil a plenil vydobyté území. Každý polibek, dotek… rozdmýchával neskutečný žár. Potřebovali víc. Více blízkosti…

Minato se přesunul k Itachiho zadečku. Roztáhl mu nohy od sebe a položil si je na rameno. Sklonil se k růžovému otvůrku. Neposedným jazykem zavítal do tajemného údolíčka. Kmital s ním do všech stran a dělal to dobře, což se dalo usuzovat z hlasitého sténání černovlasého mladíka. Ještě chvíli si takto pohrával, než použil prsty. Roztahoval úzký prostor a snažil se zavítat co nejhlouběji. Otíral se o tmavovláskovu prostatu a ten se slastí prohýbal.

„M-Minato, j-já už víc nevydržím… Prosím, toužím mít tě v sobě.“ Prosba, jež se nedá odolat.

Blonďáček chytl svůj penis a nasměroval ho do lákavé úžlabiny. Pomalu vnikal do horké pece, až vzrušením přestal dýchat. Vážně není tohle jen erotický sen? Jedná se opravdu o realitu?

Oba mladíci si užívali spojení. Teď jsou jen oni dva. Dva zamilovaní blázni, kteří si dokazují svou lásku. Upřímnou lásku.

Itachi se poprvé pohnul. Vlna rozkoše pohltila jejich mysl. Pohyby zesynchronizovaly a nyní existovalo jedno tělo, jedna duše. To, co ze začátku vypadalo jako něžné milování, se změnilo na vášnivé a divoké. Způsobovali si vzájemnou slast. Kéž by tento pocit zůstal na věky věků.

Poslední na oko drsný příraz a mladíci se vznášely v extázi. Kam se hrabe taková droga…

Udýchaní a zpocení opět spojili své rty a láskyplně se líbali.

Dva mladíci… vzhledově odlišní… jako den a noc…

Seděli opření o regály a Itachi měl položenou hlavu na Minatovo hrudi. Blonďáček pevně držel nalezený poklad a lehce se usmíval.

„Miluji tě, Minato.“ Prolomil poklidnou atmosféru tmavovlásek.

„Já vím, Itachi.“ Mírně si povzdechl. Dopadla na něj tíživá realita…

„Co Kushina?“

„Mám ji rád. Není zlá. Mnoho pro mě udělala. A já ji nechci ranit.“

„Rozumím. Nijak ti nenaruším tvůj vztah. Jako kdyby se dnes nic neodehrálo.“ Itachi se vyvlékl z teplé náruče a házel na sebe oblečení. Představoval si šťastnější konec, ale něčeho přece jen dosáhl. Splynutí s Minatem. Měl tušit, že plného vztahu se nedočká… ale nelituje. Ať trpí jakkoliv, nepociťuje lítost nad svým činem.

Už chtěl vyjít z místnosti, když byl přitlačen k regálu.

„Nechoď, prosím.“ Tmavovlásek si myslel, že se přeslechl.

„Promiň, ale ty už miluješ svou ženu.“

„To netvrdím. Mám ji rád, ale mé srdce patří někomu jinému.“

„A smím se zeptat komu?“

„Tobě.“ Minato se na něj zoufale natisknul a zahrnoval jej motýlími polibky na obličej, krk a poté na ústa.

„Miluji tě, Itachi.“

Dny plynuly jako voda. Nastalo mrazivé období. Bílý únor. Sníh se tetelil Konohou a usazoval se po celém městečku. My opět zavítáme do známé knihovny.

Mezi regály pobíhal černovlasý mladík a zařazoval nově dovezená literární díla. Knížky samovolně zapadaly na vybraná místa. Itachi přiřadil poslední tiskopis a práce byla hotová. Usmál se, když jej obmotaly dvě paže.

„Ah, vidím, že jsi vše dokončil s předstihem. Vážně ses zdokonalil, Ita-chan.“ Políbil mladíka do vlasů. Poté jej vyzdvihl do náruče a donesl jej až do vedlejší místnosti. Minato posadil Itachiho na stůl. Ovládla je vášeň a chtíč. Milovali se dlouze a láskyplně. Po dovršení orgasmu oba zrychleně oddechovali.

„Rozhodl jsem se“ promluvil po chvíli Minato.

„O čem hovoříš?“

„Dnes podám žádost o rozvod.“

„Eh?“

„S Kushinou budeme večer vést nepříjemný rozhovor. Náš vztah nemá nadále cenu. Chováme se k sobě odměřeně. Navíc miluji jednoho černovlasého mladíka, který naplnil můj život štěstím.“ Itachi byl zaskočený, ale pocítil úlevu. Konec tajností o jejich vztahu. Žádné výmysly… pravda vyjde najevo a ihned se jim bude lépe dýchat.

„Miluji tě, Minato.“

Druhý den Itachi netrpělivě čekal v knihovně a čas prozatím zabíjel čtením historického příběhu. Zbystřil. Dveře zavrzaly. Objevil se zde blonďatý muž. Itachi se chtěl po něm vrhnout, ale něco jej zadrželo. Pohlédl do milencova obličeje. Pochopil.

„Neřekl si jí to, že?“ Trpká otázka.

„Ne.“

„Proč?“

„Je se mnou těhotná.“ Nadějné vyhlídky byly rozbořeny. Sesypaly se jak domeček ze špatně poskládaných karet.

„Kdy ses stihnul s ní vyspat?“ Itachi zvýšil svůj hlas. Osud… Vytvářel z jeho života krutou komedii.

„Před třemi týdny. Vypili jsme dvě láhve vína a poté skončili v posteli. Mé svědomí je potemnělé. Zradil jsem osobu, na které mi záleží víc než na vlastním životě.“

„Sebestředný idiote!“ Vrazil mu facku a utekl. Pryč od problémů… od lásky.

Minato se sesunul na židli a otíral si načervenalou tvář, kde se rýsoval otisk dlaně. Právě ztratil cenného člověka, ale zasloužil si to. Zachoval se jako podvraťák. Kéž by mohl vrátit čas zpátky…

Od daného incidentu uběhlo osm měsíců. Minato se s Itachim už vícekrát neviděl. Chod knihovny měl na starosti samotný blonďáček. Pečoval též o svou manželku. Ač mu scházel jeho milenec, užíval si těhotenského období Kushiny. Zbožňoval hlazení zakulaceného bříška, mluvení k nenarozenému dítěti a poslouchání jeho jemného kopání. Těšil se na svého syna. Oh ano, ultrazvuk ukázal, že očekávají kluka. Minatův život nabral nové obrátky.

Jednoho krásného dne Minata z myšlení vytrhnul telefon. Okamžitě přijal hovor. Jeho obavy došly naplnění. Kushina rodí. Neváhal ani vteřinu a urychleně směřoval do nemocnice.

Vtrhnul jako uragán k recepci a vyptával se na svou ženu. Po získání informací vyběhnul schody a dostavil se až do třetího patra. Do zorného pole mu padla blonďatá sestřička.

„Prosím, sestři, jsem tu kvůli Kushině Uzumaki.“

„Ah, vy jste určitě manžel. Vaše žena je pod dohledem doktora, zatím žádné komplikace nenastaly. Přirozený porod a navíc máte skvělého bratra, i když vám není tedy moc podobný.“

„Bratra?“

„Ano, muž, jež sem dovedl paní Uzumaki.“

„A kde bych ho našel?“

„Na sále. Psychicky podporuje rodičku.“

„Co prosím?“ Minato netušil, o koho se jedná. Kdo se vydává za bratra? Kdo zatraceně stojí na místě, kde měl stát on sám? KDO?

V dané chvíli se rozevřely velké bílé dveře. Z nich vystoupil muž v zeleno-bílém plášti a v rukách držel malý uzlíček.

Prvotní šok přešel v neutuchající radost.

„Itachi?“ Blonďáček se rozběhnul ke své znovunalezené lásce a plnou silou jej objal.

„Minato.“ Černovlasý se potutelně usmíval. Dlouho se hojily rány v srdci, později však odpustil. Nemůže přeci nenávidět osobu, jež miluje. Avšak nenašel odvahu se vrátit. Osud se ale zachoval přívětivě. Nastrčil na něj překvapení.

Cestou narazil na Kushinu a rozmlouvali o životě. A poté se vše semlelo. Rudovlásce praskla voda a milý Itachi neváhal ani vteřinu. Odvedl ji do nemocnice, kde jej čekalo další překvapení. Dívka ho přemlouvala, aby byl při porodu s ní. Zdráhal se, ale nakonec povolil. Jaký krásný pocit nastal, když viděl, jak na svět přišlo malé blonďaté stvořeníčko. Sestra očistila vřeštící miminko a podala jej Itachimu. Stačil jediný pohled a vše okolo něj se zastavilo. Nacházel se v nebi? Ne, pouze na něj vzhlížel anděl s azurovýma očima. Utápěl se… A co teprve ta podoba s Minatem…

„Minato, pusť, nebo nás umačkáš.“

Blonďáček o kus poodešel.

„Minato, chtěl bych ti někoho představit. Tvůj syn Namikaze Naruto.“ Opatrně vložil do připravené náruče spící dítě.

„Naruto“ uchváceně šeptl. Držel prvorozeného a nemohl se vynadívat. Ani si neuvědomil, že z očí mu pomalu začaly stékat slzy. Dnes to byly slzy štěstí…

Itachi se postavil k druhému mladíkovi a přitiskl se na něj. Obtočil paže kolem boků a slíbával slané kapky. Zdálo se mu, že se nachází v rodinné harmonii. Muž, jemuž patří celá jeho duše a dítě, které si ho za neuvěřitelně krátkou dobu získalo. Existovalo však jedno „ale.“ Překážka, která jim nedovolí žít šťastně až do smrti. Dokonce ta překážka nesla i jméno… Kushina.

Narození Naruta znamenalo navázání na přerušený vztah. Itachi opět pracoval v městské knihovně, nyní na plný úvazek, poněvadž maturitu složil. Nesílila mezi nimi pouhá láska, ale také se vytvářelo silné pouto k maličkému Narutovi. Kushina totiž chtěla co nejdříve nastoupit do práce, jelikož jako majitelka výnosného podniku měla mnoho povinností. Proto hlídání škvrněte svěřila mladým knihovníkům.

Naruto s nimi trávil veškerý čas. Nijak nepohrdali výchovou. Užívali si „společného rodinného života“ ač probíhal v budově plné knih. Utajení poměru bylo samozřejmostí. Kdyby vyšlo toto tajemství na povrch, mohlo by se rozhostit peklo. Hlavně by přišel o to nejdůležitější… o syna.

Ptám se… Co je postradatelnější? Životní láska či otcovská láska? Jsou vůbec tahle pouta srovnavatelná? Kam by byl člověk schopný kvůli citům zajít? Až na samé dno? K samotnému ďáblu?

Budova stojící v nočním světle. Muži bavící se uvnitř… Kde že právě jsme? Minatův útulný dům…

Kushina odjela na několik dní do Švýcarska, takže Minatovi a Itachimu nastal rajský čas.

„Naruto, pojď ke mně.“ Itachi učil mrňouse chodit. Udělal pár krůčku a spadl na zem. Místo breku se uculil a po čtyřech si to razil ke „strýčkovi“. Jakmile se k němu doplazil, položil mu hlavu do klína a zabrblal „Itači“. Upřel na něj svá azurová kukadla a natáhl ručky. Itachi se sehnul a blonďáček mu daroval menší pusu na tvář.

Místností se blesklo. Právě příchozí Minato držel fotoaparát a zachycoval scenérii před sebou.

„Vypadáte oba k sežrání. Je neuvěřitelné, že už Naruto dovrší jednoho roku. Pět dní a budu mít chlapa jak hora.“ Minato si vzal prcka do náruče a vyhazoval jej do výšky. Pokojem se ozýval výskot a dětský smích.

„Končíme s hraním, Naru-chan, je čas jít spinkat.“ Chytrý chlapec obdaroval svého otce pusou na dobrou noc a natahoval se ještě k černovláskovi. Ten vyhověl přání a dostal další sladký polibek.

„Dobrou, Naru-chan“ vyslovil Itachi.

„Itači, blou.“ Přeci jen ještě tolik neovládal řeč, a proto vznikala dětská hatlamatilka.

Minato uložil malého do postýlky a vrátil se do obýváku. Sednul si vedle své milované polovičky.

„Já toho kluka miluju“ odvětil Itachi.

„Souhlasím. Ale moc to s tou láskou nepřeháněj.“

„Že bych zaslechnul kapku žárlivosti?“

„Ne, ne.“ Políbil černovlasého a do úst zašeptal: „Přímo vodopád žárlivosti, zlato.“

Vášeň z nich přímo čišela, proto Minato vyzvedl svůj poklad do náruče a ladně stoupal po schodech, až se dostavil do ložnice. Než položil náklad na ustlané peřiny, zapálil na nočním stolku svíčku, aby navodil správnou atmosféru a hned nato Itachiho zavalil svým tělem…

Domem procházela osoba. Kufry položené v síni. Tiše našlapovala a směřovala do dětského pokoje. Prohlédla si spokojené spící dítě. Věnovala mu menší polibek a vytratila se z místnosti.

Další cíl… ložnice.

Těším se, až ulehnu. Jsem po tom letu zmožená. Dívka se před dveřmi zastavila a zaposlouchala se do zvuků. Rozeznala ty hlasy… není pochyb. Vtrhla dovnitř. Naskytl se jí výhled na milující se muže.

„Minato!“ Zakřičela jak divé zvíře. Blonďáček ustal v činnosti a vyděšeně hleděl na zuřící manželku.

„K-Kushino? Kde se tu bereš?“

„Chtěla jsem tě překvapit, ale jak vidím, ty jsi mě předběhnul.“

Minato vystoupil z milence a oblékl si trenýrky. Itachi ležel nehnutě a propadl strachu. Bál se toho, co bude následovat.

Rudovlasá bouchala pěstmi do manželova hrudníku a vyslovovala věty typu „nenávidím tě, zabiju tebe i tu černovlasou děvku“.

„Nemluv takhle o Itachim. Miluji ho, kdežto tebe považuji jen za dobrou přítelkyni.“

Rozzuřenost dosáhla svých mezí. Dívka sáhla po svíčce a odhodila ji na postel. Tmavovlásek vylekaně vyskočil z postele a díval se na rozpoutávající oheň. Plameny se celkem rychle šířily.

„Itachi, doběhni pro Naruta, Kushinu zatím zaměstnám.“

„Nemůžu tě tu přeci nechat s tou hysterkou.“ Zoufalství… panika…

„Sakra běž pro Naruta. Na mě kašli.“ Rána. Kushina praštila blonďáka lampičkou. Světlo zhaslo a jediné, co osvětlovalo místnost, byly plápolající ohnivé jazyky.

Itachi strčil do dívky a vrhnul se k ležící polovičce.

„Minato!“ Roztřesenou rukou utřel krvácející ránu na hlavě.

„Itachi, zachraň Naruta, prosím.“

„Já tě nenechám umřít!“ Políbil jej a chtěl vytáhnout na nohy. Minato se přiblížil k jeho uchu a něco pošeptal.

„Miluji tě, Itachi… ale teď si pospěš.“ Nad Itachiho hlavou se prohnala další lampa, ale Minato stihl zareagovat. Chytil ženinu ruku.

„Běž!“

Itachi více neváhal. Přes nesnesitelné horko pádil za zvukem plačícího dítěte. Cestou na sebe stihnul navléknout ještě nějaké oblečení. Otevřel dveře a doběhl až k postýlce. Malého Naruta zamotal do deky. Chtěl se vrátit do ložnice, ale zadržel jej hluk… Rána, jako kdyby se propadala půlka domu, také že ano.

Chaos… O přítomnost se přihlásil pud sebezáchovy. Jedinou nadějí bylo okno. Otevřel ho a ovanul jej studený říjnový vítr. Naposledy se ohlédl za sebe, zda tam náhodou nestojí Minato.

Nic. Pouhopouhý kouř a plameny sžírající vše, co se jim dostalo do cesty.

Nemohl plakat… teď ne. Naruto je priorita. Skočil. Tvrdě dopadl na zem, ale naštěstí oba přežili.

Dům se v tu chvíli sesunul… tak jako Itachiho naděje na Minatovu záchranu.

10. října. Deštivé počasí. Hřbitov.

U kamenného náhrobku stál černovlasý muž oblečen do smutečního. Ve tváři zničující výraz.

Kapky deště stékaly po desce a zajížděly do vytesaných písmen „Minato Namikaze“. Přes nadměrné množství vody z rýhy odtékaly dolů, kde se vsakovaly do zvlhčené země.

Nebe plakalo nad hlubokou ztrátou. Svět opustil člověk… dobrý člověk, jež byl milován. Mohli bychom jej nazvat hrdinou? Obětoval přeci svůj život. Za hluboký cit, který pěstoval v srdci.

Itachi se zachvěl. Pod kabátem se cosi pohnulo. Rozepnul jej a ven vykoukla blonďatá hlavička. Naruto s pláštěnkou. Položil ho k hrobu a sledoval jeho počínání.

Naruto svýma maličkýma ručičkama objížděl nápis, pro něj zcela neznámý. Usmál se. Otočil se na Itachiho. „Táta“ a poklepal po studeném kameni.

„Ano, Naruto, táta.“ Itachi již nedokázal zadržet potlačované slzy. Smíchávaly se s deštěm…

Blonďáček se sklonil. Zahlédl překvapivě rozkvetlou osamocenou sedmikrásku, jako kdyby tam čekala… na něj. Neforemnými prsty sevřel bílou květinu, trochu neohrabaně zatáhl a utrhnul daný květ. Přiložil si ji k nosu a přičichnul. Ucítil zvláštní vůni. Poté ji položil ke svíčce, jež na hrobě hořela. Nejprve dal polibek na kamennou desku a nakonec si na ni uložil hlavu. „Táta. Lád tátu.“

„Vím, Naruto, taky mám rád tátu.“ Objal chlapce. Ten na Itachiho použil svůj úsměv. „Itači, lád Itači.“

„Mám tě rád, Naruto.“ Políbil jej do blonďatých vlasů. Rozhodl se pro návrat domů… Kam domů?

Suna… musí opustit místo, které by mu neustále připomínalo nejhorší událost, jež kompletně zpřeházela už takhle zamotaný život.

O šestnáct let později…

Suna… Miniaturní domeček.

Černovlasý muž odpočíval ve svém oblíbeném křesle a čekal na návrat blonďatého chlapce. Před tmavovláskem se nacházel menší konferenční stolek, kde se tkvěl narozeninový dort. Byl pokrytý silnou vrstvou čokolády, okolo marcipánové růže a veprostřed číslice 17. Ano, někdo slavil své sedmnácté narozeniny.

Zaklapnutí dveří.

„Itachi, jsem doma!“ Ozvalo se z předsíně.

„V obýváku.“ Promluvil černovlasý a sirkou zapálil dortovou svíčku.

Do místnosti vklouznul blonďatý mladík. Oči se mu rozšířily překvapením.

„Krása“ vydechl nadšeně a přišoural se k Itachimu.

„Všechno nejlepší, Naru-chan. Přej si něco.“ Chlapec přivřel svá kukadla a sfouknul hořící plamínek. Nestačil ani otevřít modré studánky a jeho ústa byla napadena cizími rty. Itachi se uvelebil do křesla a blonďáčka stáhnul sebou. Hladově se líbali a mazlili. Až po delší době, kdy jim rapidně ubýval vzduch, se odtáhli od lákavých rtů. Naruto si opřel čelo o Itachiho.

„Co sis přál?“ Optal se lehce udýchaný tmavovlásek.

„Kdybych to vyzradil, tak by se nic z toho nevyplnilo.“

„Dobrá. Musím se omluvit, ale nemám pro tebe žádný dárek. Jediné, co ti mohu darovat, je celé mé srdce.“

„Promiň, Itachi, ale takový dar nepřijmu.“

„Proč?“

„Tvé srdce již není s tebou. To už si věnoval mému otci. Jemu patří veškerá tvá láska. Cítím to.“ Poklepal si na bijící hruď. „Ač mi nabízíš sebevětší kus, odmítám jej. Nechci zabít silné pouto. Přijímám cit, který ke mně pociťuješ, ale srdce nech mému otci. I já mu věnoval kus sebe, ač si na něj nepamatuji. Tento člověk si zaslouží naši duši.“

Polibek vyjadřující nejhlubší poděkování za pochopení. Itachi si vzpomněl na Minatova slova před smrtí, jež mu pošeptal… pouhé „Postarej se o něj“… Výstižné… A slib dodržel. Miluje Minatova syna, ač je natolik rozdílná od minulé lásky… důvěra, vášeň, chtíč, respekt. Nyní překypuje porozumění, náklonnost, upřímnost a jistota. Ochrání tento blonďatý poklad, tak jako Minato, jeho životní láska…

A co si ze všeho nejvíce přál samotný Naruto?

Bezedné štěstí… pro Itachiho…

The End