Kapitola 1

Naše představivost trpí rozmanitostí… Přejeme si nekonečné štěstí a neutuchající  lásku… Fantazie se mísí s realitou a vytváří sny… Obrazy, které nás během spánku doprovází a pouze naše paměť  se rozhoduje, které tyto sny vrýt tak hluboko, že jej bezmyšlenkovitě vyhledáváme… Čím intenzivněji působí na nitro, tím cennějším obrazem jsou… Ať skryté či uvědomělé tužby… Zanechávají v nás rozpolcené pocity… Miluji či nenávidím? Vnímám či se zakopávám do stavu nevědomosti…

Sen…

Opět trávím svůj volnější čas doma… Sama, vyhřívající se na slunci… Cítím ty teplé paprsky, jak ohřívají tu zmrzlou duši… Nevím, která píseň zrovna zní v mých uších, ale vždy mě nějaká melodie doprovází na cestě životem… Hloupé ke každé situaci přidávat titulek tónů, ale jiné pojmenování mi nepomáhá více než hudba…

Zaslechnu ve své blízkosti šelest… Pomalu otevřu oči a zahlédnu velmi známou postavu stojící za bránou… Člověka, který mi svým způsobem přirostl k srdci, i když i na jeho mouchy bych ráda použila občas plácačku… Jeho oči mne propalují a ústa vyluzují různá jazyčná slovíčka. Odpovím mu týmž způsobem, i když sama si přesně nepamatuji, co vlastně říkám… Poté mě přestane bavit mluvit tím cizojazykem… netoužím dívat se na beznadějné city, kterými ovlivňuji celé své chování… Ráda jej provokuji, sympatie mne občas snesitelně pohltí… a proto raději lenivě zavřu oči a čekám, až odejde, i když v srdci toužím po tom jediném…

Ve snu přeci jen neexistuje možné a nemožné… Můžete létat, kralovat, smilnit… a beznaděj změnit v naděj…

Cítím jeho postavu… přesně vidím i přes zavřené oči, jak se tváří… Úšklebek a oči rozhořelé plamínkem nekalosti… těmi jiskřičkami, s nimiž se na něj při našich rozhovorech vždy zaměřím… ta rozjařenost, škodolibost, radost z pošťuchování…

Opírám se o vyteplený kámen… neustále vnímám jeho přítomnost a vědomě více nastavím svá ústa přímému slunci… Jestli provokace… nevím, čím tímhle činem dosáhnu…

Náhle vysloví tu toužebnou větu… „Chceš políbit?“ a roztáhne úsměv do ironického formátu. Srdce začne tepat rychleji, ale podle mého reálného myšlení se spíše sama pro sebe za tu vypuštěnou nesmyslnost usměju… Uklidním se a nepohnu nadále ani brvou…

Sen je nadmíru krásná věc… že?

Jeho postoj se změní a ne jen on… i místo působiště… Stojí nade mnou… „Kiss“, prohlásí  hlubším podmanivým hlasem tiše… Předloni se a svými ústy zůstane viset nad mými… Přemýšlí… dlouze… Poté se pomalu posouvá rty níž a níž… Stále váhá, zda se dotknout a tak pouhý milimetr zůstane stále oddálen od mých úst… Skoro až šibalsky se mne snaží vyprovokovat k činnosti… nebo tím vyjadřuje – „zaváhej“…. „prosím, neuskutečni to“ ? Tolik rozbouřených emocí, srdce již splašené… a touha… ta záludná chuť…

Bohužel… jsem slabá… Rychle, ale přesto jemně na vteřinu přitisknu konečně své dychtivé rty na jeho narůžovělé polštářky… Takový impuls mi rozbrní celá ústa, jejž opět rychlostí blesku odlepím od jeho… Šok… pro mne i pro něj samotného… Spontánní reakce a elektrické tepání… Netuším, zda jsem vycítila z té druhé osoby zklamání, nebo ten pocit vycházel ode mne… Netuším, ale částečně mi to dráždí povrch srdce… Chtěla či nechtěla?

Ani jeden jsme však nepolevili z našich pozic… Stále se zavřenýma očima sleduji situaci… o on stále se svými rty nade mnou… žádné odtažení či kilometrové odstupy… jako sochy na jednom místě ve stálém očekávání… Stačil jeho úsměv typu „věděl jsem“… a způsobil nám oběma neuvěřitelnou explozi… Ret na rtu… Přijímání tepla druhého… takové emoční otřesy otíráním polštářků… Nemůžeme  nyní přestat… ani jeden z nás… Polibek, jenž se mi vrývá do paměti… Krásný, pomalý a kouzelně impulzivní…

Zastavil se svět…

Čtu jeho i své myšlenky… Bolest, strach, nejistota, nevěra, nevědomost… ale slovo láska se zde nevyskytuje… Od začátku to bylo přeci jednoznačné…

Když opadne vzájemná horlivost a okysličí se dostatečně mozek… na řadu přichází konec…

Vstávám z kamene a ukazuji slunci svá záda… Pozastavím se na místě, kde úplně poprvé stál on… za bránu… konečně upřu svůj pohled na něj…

„Udělám to, co jsi po mně chtěl…“ Hlavou mi proběhne zdatná myšlenka… „naděje, jejž nemá naplnění…“

I on v mysli bojuje s různými myšlenkovými vrtochy… ale jeden se usadí v celku pohodlně… „Miluji… někoho jiného…“, avšak nahlas nevysloví jediné slůvko…

„Uvidíme“… prožene se myslemi zároveň…

A tím končí to krásné…

Po otevření očí sen zůstal jen snem… Realita se zhoupla nad mou osobou…

Občas si sednu na daný kámen a nastavím tvář slunci…

Rty si nechám opečovávat tou teplou září…

Opakuji si to, co nikdy nenabylo skutečnosti…

Myslím na sen, v němž děj trval pouhou minutu…

Emoce rozhořívající mou duši…

Touha, která zůstane navždy skryta…