Kapitola 1

Klasika. Zhrzená láska, naprosto neopětovaná, skrývaná. Už odmalička jsme byly kamarádky. Vždycky jsme si hrály spolu, jen my dvě. Nikdo jiný. Fascinovaly mě ty její růžové vlasy a zelené oči. Oh, jak jsem si přála, aby ty zamilované pohledy, které házela po Sasukem patřily mně. Když nám tehdy Iruka-sensei oznamoval, kdo bude s kým v týmu, straně jsem si přála, abych byla s ní. Jenže ona byla s tím uřvaným Narutem a – samozřejmě – Sasukem. Byl idolem všech holek ve vesnici. Já byla výjimkou. Aby nikdo z dětí ani dospělých nepřišel, po kom doopravdy toužím, hrála jsem si na jeho největší obdivovatelku. Žrali mi to i s navijákem. Vždy jsem ji brala jako kamarádku. Tu nejlepší. Ale pak se něco zvrtlo. Už jsem se na ní nedívala jako na kámošku. Dívala jsem se na ni jako na vzor, na sex symbol. I když jsem ani nevěděla, co na ní vidím. Popravdě, vždy byla plochá jak prkno. A měla vysoké čelo. Dobírala jsem si jí kvůli tomu. Co se škádlívá, to se rádo mívá, to je známo už pár desítek let. Měla jsem jí ráda a škádlila ji. Možná mě měla taky ráda jinak, než kamarádku, protože si mě taky dobírala. Ale asi to byla hloupost. Úplná blbina. Pomalu jsem se procházela ulicemi Konohy. Přemýšlela jsem o své situaci. Nepřišla jsem na nic kloudného. Sakura byla zrovna na misi. Tedy, alespoň jsem si to myslela. Když jsem si však všimla ruchu u Konožské brány, došlo mi, že jsem se asi spletla. Říct? Neříct? Sakura by to nemusela unést a naše krásné přátelství bych zničila. Ona byla tak křehká. Bylo roztomilé na jakou si hrála drsňačku, ale já věděla, že to není její pravá tvář.
Bezcílně jsem brouzdala ulicemi Konohy, až jsem došla k hlavní bráně. Bylo už šero, ale i tak jsem zahlédla jasný obrys postavy ležící u brány. Byla tma, neviděla jsem jí do tváře, ale byla mi nějaká povědomá. Postava se pomalu zvedla a zakřičela na mě 
„Co tak čumíš?! Nemáš co na práci, Prase?!“ Udiveně jsem na ni zírala. Po tváři mi stékala slza a já jen špitla 
„Sakura-chan…“ Ihned jsem se k ní rozeběhla. Spěšně jsem si utřela slzu stékající mi po obličeji a zanechávající tak štiplavou, slanou stopu. „Co se stalo, Sakuro?“ Doběhla jsem k ní a svezla se na kolena. „Co se stalo?!“ zakřičela jsem se slzami v očích, když se neměla k odpovědi. Už jsem se ani nesnažila je skrývat. Vždycky jsem to mohla svést na alkohol či těžký rozchod nebo tak něco. Sakura zvedla hlavu a podívala se na mě. Chvíli to už vypadalo, že tak nějak… vystřízlivěla, ale to jsem se mýlila. Vzala jsem jí za ruku a řekla jen: „Pojď. Jdeme domů.“ Sakura se mi vytrhla a začala se smát. Děsivě smát. Vyděšeně jsem se na ni zadívala. Opravdu mi naháněla strach. „S-Sakuro?“ zašeptala jsem a pustila její ruku. Postavila jsem se a z výšky se na ní zadívala. Chvíli jsem tam jen tak stála a hleděla jí do zelených očí zastřených šedým oparem alkoholu. Pak jsem jsem si k ní znovu klekla. Smutně jsem se na ni zadívala, vzala jí flašku a vyhodila ji do koše. Sakura se na mě podívala a řekla jen „Děkuju, Ino-chan.“ V tu ránu mi vlepila pusu. Klečela jsem tam s vyvalenýma očima a skoro nedýchala. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. I když byste to možná neřekli, v životě jsem se s někým nelíbala. Ani malou pusu. A už vůbec ne s holkou! Když se to tak vezme, bylo to docela nechutný. Když už se mi začínal zvedat kufr, Sakura se ode mne odtáhla. „Uuff.“ Oddychla jsem si, že už to mám za sebou. Sakura se najednou zvedla a utekla. Natáhla jsem k ní ruku a sledovala její vzdalující se záda až do té doby, než zmizela ve tmě. Pak jsem si přejela rozechvělými prsty po rtech a spokojeně se usmála. Na první pusu docela dobrý. S tupým úsměvem vrytým do tváře jsem šla domů. Vypadala jsem jako kočka Šklíba s Alenky v říši divů, ale to nebylo podstatné. Důležité bylo, že jsem konečně měla naději. Naději, že mé city opětuje, že je úplně stejně zmatená, jako já. Že taky neví, co má dělat. Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, jestli svou lásku k Sasukemu taky jen předstírá. Nakonec jsem došla k závěru, že je to hloupost. Byla to hloupost. Rozhodně. Ráno jsem vstala. Vypadala jsem jako Smrt, ale co mám dělat, když řeším tak těžkou životní situaci?! Oblékla jsem se ani nevím do čeho a vyrazila za Sakurou. Po cestě jsem narazila do sloupu a vlítla jsem někomu na zahradu. Naruto který procházel kolem se mě lekl a utekl. Slyšela jsem jen, jak řve něco jako „Oroxiiichtt!!“ Když jsem konečně dorazila k Sakuře, přivítala mě nevrlým pohledem. 
„Co tu zase chceš?!“ odfrkla si, „Když je někdo vožralej, dělá hodně věcí! Nemysli si, že jsem nějaká lesba!! A teď padej, Ino-prasečino!“ zadívala jsem se na ni a do očí mi vtryskly slzy. Vypadalo to, že ani ona toho v noci moc nenaspala, ale to byl možná jen další z následků kocoviny. Když už chtěla zabouchnout dveře, strčila jsem nohu mezi ně a futra. Zatnula jsem zuby bolestí, když mi chodidlo přivřela do dveří, ale nedávala na sobě nic znát. 
„Pusť mě! Pusť mě domů!“ Křičela Sakura a snažila se zavřít dveře. „Do prdele!!“ křičela čím dál víc. Cítila jsem, jak mi drtí nohu. Už to nešlo. Nešlo. Vykřikla jsem bolestí a rychle nohou ucukla ven. Už jsem nezastihla její pohled, protože mi rychle zabouchla dveře před nosem. Zkroušeně jsem se vydala ulicí, když zrovna začalo pršet. Mně to ale bylo jedno. Nezajímalo mě to. Přemýšlela jsem. Bolela mě hlava, zanedlouho jsem byla promočená na kost. Šla jsem se schovat do jednoho baru. Nikdy jsem si nevšimla, že tu stojí, ale vypadal docela útulně. Uvnitř mě přivítala pohledná barmanka. Nabídla mi něco k pití. Nešlo odolat. Chtěla jsem na všechno zapomenout. Jedna sklenka, druhá sklenka, třetí sklenka… 

Ráno jsem se probudila ve velké posteli v prosvětleném pokoji. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Bylo to tu vcelku útulné. Spousta polštářů na posteli přímo lákala k tomu, abych se do nich položila. Ztěžklá hlava mi klesla do peřin. Bylo mi jedno, proč tu jsem i jak jsem se sem dostala. Když mě opustila ta šílená bolest hlavy, přepadla mě zvědavost. Zvedla jsem se z peřin a co nejtišeji jsem vklouzla do vedlejšího pokoje… „ÁÁÁáá!“ křičela jsem. 
„Áááá!“ zakřičel Chouji. Leknutím spadl z postele. Šíleně jsem vyprskla smíchy. Kdo by se taky nesmál, kdyby viděl Choujiho přirození? Rychle jsem dveře zabouchla a snažila se rovzpomenout se na minulou noc. Ale měla jsem úplný okno! Sedla jsem si na postel a zabalila se do peřiny. Pomalu jsem dýchala. Skoro neslyšně. Až bodavá bolest hlavy mě opět donutila ulehnout na metraci. Radši jsem nechtěla vědět, co se v noci dělo. Kromě toho, že mě vše bolelo jsem se necítila nijak obzvlášť zle. Po chvíli přemýšlení se dveře pokoje pomalu otevřely. Stál v nich Chouji. 
„Ee-h… Dobré ráno, Ino.“ Začal. Byla jsem ráda, že neřekl něco jako Dobré ráno, miláčku. I když mi můj týmový parťák nebyl odporný, měla jsem přeci jen oči pro někoho jiného. Pro nějakou jinou. „Víš… v noci… já…“ Nervózně se podrbal na hlavě. 
„Počkej, Chouji.“ Přerušila jsem ho rychle. „My dva… jsme spolu něco… víš… měli? V noci?“ 
„Proboha, jen to ne!“ vypadlo z něj rychle. Ihned si ale uvědomil, co řekl. „Teda, víš jak to myslím…“ Vrhla jsem na něj vražedný pohled. Jen se usmál a rychle odkráčel. Když se ztratil ve vedlejším pokoji, konečně jsem si oddychla. Ale já jsem Choujiho ještě několikrát zavolala a zeptala se ho, jestli jsme spolu vážně nic… neprováděli. „Jistota je jistota.“ Špitla jsem a usrkla mléka. Nevím odkud se tam to mléko vzalo… 
Když mě Chouji konečně přesvědčil, že OPRAVDU nic nebylo, oblákla jsem se a jala se projít Konohu. Zjistit, co je nového a tak. Najednou jsem z jedné zapadlé uličky uslyšela křik. Rychle jsem přiběhla k místu, kde jsem tušila zdroj křiku a na místě zkameněla. Stáli tam tři muži. A ona. Dva z nich se opírali o zeď jednoho z domů a smáli se. Opravdu se smáli. Nevěřila jsem vlastním očím a uším. Pak jsem stočila zrak na třetího muže. V jedné dlani jí držel nad hlavou obě zápěstí a zrovna se skláněl k jejímu bělostnému krčku.
„Uuu… Další kundička na obzoru!“ Řekl s nechutným úšklebkem jeden z mužů, když si mě všimnul.
„Tak pojď, kočičko. Pojď k nám.“ Řekl druhý a nenápadně kývl na toho prvního. Ustupovala jsem stále dozadu. Chtěla jsem na ně zařvat, ale najednou jakoby mě opustili hlasivky. 
„Ne.“ Špitla jsem rychle a usmála se na muže.
„Ty zkurvená děvko!“ křikl nejmladší z nich, když jsem se znenadání otočila na patě a rychle utíkala pryč hlavní ulicí Konohy. Divoce jsem se rozhlížela kolem sebe, v hlavě zmatek. Vůbec jsem se nedívala, kam běžím, takže jsem se nemohla divit, že jsem do někoho vrazila. 
„Pardon!“ hned mi vyklouzlo, aniž bych se podívala tomu chuligánovi, co mi vlezl do cesty do obličeje. Vzhlédla jsem a spatřila toho, koho jsem teď chtěla vidět úplně nejméně. Nenáviděla jsem ho. Upřímně. Protože ona ho milovala. Ale teď jsem se musela překonat a požádat černovlasého shinobiho o pomoc. „Sasuke! Musíš mi pomoct! Sakura…“ zajíkala jsem se a ukazovala rukou k místům, ze kterých jsem se přihnala. „Pomoc… musíš… Sakuře!“