Kapitola 1

„Bratře, přísahám, že za tohle mi zaplatíš!“ zašeptal do ticha pokoje mladík s havraními vlasy. Přes sebe měl přehozenou jen bílou košili, která skoro nic nezakrývala. Na jeho tváři se zjevil pro něj netypický výraz. Výraz bolesti, potupy, ale také vzteku. Tohle mu jen tak neprojde. Svého bratra nenáviděl za to, co udělal, ale tohle, tohle bylo ještě horší. On ho, on ho znásilnil. Ošukal ho jako nějakou děvku! Co ho ale žralo nejvíc je, že se mu to bílilo. Nadával si za to. Donutil se k jeho obvyklému šklebu a kamenné masce na bledé tváři.
„Tohle, za tohle zaplatíš!“ zakřičel do ticha. Jeho hlas se ztratil ve tmě. Vstal a oblékl se. Bolelo ho celé tělo a přece nedokázal vypudit ten pocit, jak ho nazvat, pocit vzrušení, když do něj zběsile přirážel. Nedalo se to s ničím srovnat. Nenáviděl ho za to ještě víc, a sebe taktéž…
…
„Znovu se setkáváme…“ ozval se za ním známý hlas. Znovu tady byl, znovu mi šeptal do ucha. Pohladil ho ze zadu po vlasech. Jeho mladší bratr ho chytl za zápěstí, chmatl ho a přirazil o nejbližší strom. V jeho očích se zračil sharingan. Jeho oči byly rudé a plné vzteku a nenávisti. Zato ty druhé, klidné, černé jako noc, nečitelné, bez citu, nečitelné, stejně jako jeho dokonalá tvář.
„Co je, bratříčku?“ řekl starší z mužů klidně. Mladší na něj jen vztekle koukal. Sklopil hlavu aby se nemusel dívat do jeho očí. Byl si vědom, že to mohlo znamenat jeho prohru i smrt, nebo další ponížení. No nic se nedělo. Itachi tam jen stál a nechal svého bratra držet ho pod krkem. Sasuke se na něj náhle podíval. V jeho očích se zračilo, hm, nevím, takové jiskřičky v očích. Jeho pohled hraničil s pohledem blázna, nebo šílence. Jednou rukou ho držel pod krkem a druhou mu strhl plášť. Itachi se ani nedivil, bylo mu jasné, co jeho bratříček chystá. Nebránil se, zatím. Sasuke mi zvedl ruce nad hlavu a něčím je svázal. Itachiho to trochu překvapilo, ale nedal to na sobě znát. Přeci jen, co mohl čekat, že?
„Zaplatíš mi za to, cos mi udělal!“ zašeptal mu Sasuke u ucha a stiskl ruku ještě víc. Itachi se pořád nebránil. Zvědavost mu prostě nedala. Sasuke mi strhl kalhoty. Zabloudil rukou pod jeho spodní prádlo a hrubě stiskl Itachiho úd. Opravdu hrubě a silně. Itachi zadržel bolestné syknutí.
„Slibuju, že to bude bolet…“ znovu udělal stejný pohyb rukou. Itachi už toho měl dost. Byl sice zvyklí na bolest, ale tohle dobrovolně snášet nebude.
„To by stačilo…“ ozvalo se Sasukemu za zády.
„Co to?“ nechápal. Majitel toho hlasu přece stál před ním. On sám ho držel pod krkem.
„Snad sis nemyslel, že to bude tak snadné…“ náhle byl Sasuke přitisknut na Itachiho klon. Itachi měl konečně volné ruce. A taky něco jiné… Svlékl si i své trenýrky a promnul si svůj ještě bolavý úd.
„Spratek jeden…“ pomyslel si. Ušklíbl se. Sasuke se trochu otřásl, ten škleb znal. Věděl, co přijde. Stále se ale nevzdával a snažil se vykroutit ze sevření.
„Ať se ti to líbí…“ zašeptal mu klon do ucha a následně ho skousl. Sasukem prošla vlna vzrušení. Nemohl si pomoct, bylo to pro něj prostě příjemné, vzbuzovalo to v něm touhu a vzrušení. Neskutečně si za to nadával. A hlavně se snažil to nedat najevo. Jeho chlouba si však říkala něco jiného. Když mu Itachi zajel rukou do kalhot, už mohl narazit na jeho tvrdé vzrušení. Pousmál se takovým vítězným šklebem. Stáhl mu kalhoty i se spodním prádlem. Sasuke na to jen zděšeně koukal. Klon mu zatím rukama bloudil po hrudi a hrál si s jeho bradavkami. Jazykem přejížděl po jeho šíji a někdy ho kousl do krku. Mladší Uchiha jen zatínal zuby a pěsti, aby nevydal ani hlásku. I když se mu to nehorázně líbilo.
„No tak Sasuke, uvolni se…“ zašeptal mu Itachi a přitáhl si ho pro polibek. Sasuke odolával, nepustil ho do svých úst. Itachi se odtáhl.
„Tak takhle by to nešlo…“ stiskl mu bradu mezi palcem a ukazováčkem. Donutil ho tak otevřít ústa. Hned jak se mu to podařilo, hladově ho políbil. Sasukemu nedal ani možnost se nadechnout, ten pak neměl ani čas se bránit. Itachi plenil jeho ústa, zatím co jeho klon se rukama dostal až k Sasukeho klínu a dráždil jeho přirození. Mladík se držel statečně, nevydal ani hlásku, však, už se nebránil, když ho Itachi líbal.
„Ale no tak, Sasuke, neříkej mi, že se ti to nelíbí…“ olízl mu ušní lalůček. Sasuke se jen zmohl na zakroucení hlavou.
„Jak myslíš…“ Itachi si klekl. Uchopil jeho úd pravou rukou, u kořenu ho sevřel mezi palcem a ukazováčkem. Druhou po něm přejížděl a jazykem dráždil žalud. Klon taky nezůstal pozadu, rukou zajel k Sasukeho otvoru strčil do něj ukazováček. A jak se v něj pohyboval, současně ještě masíroval hráz, což mělo spolu s Itachiho péčí na Sasukeho drtivý dopad. Už se neudržel, nešlo to. Ta slast, vzrušení, touha… Nešlo to dál potlačovat. Nahlas zasténal, a pak znovu a znovu. Tohle chtěl Itachi slyšet. Konečně! Své pohyby zrychlil, však jeho pravá ruka nedovolovala Sasukemu vyvrcholit. Takhle ho trápil ještě hodnou chvíli. Chtěl ho slyšet prosit, žádat… Čekal, kdy to už nevydrží. Čekal dýl, než si myslel…
Sasuke držel pevně, nebyl ochotný se ponížit ještě takhle. Itachi se ale nevzdával. On i jeho klon svou péči ještě zintenzívnili. Zrychlili pohyby. Černovlasý mladík povolil. Zaklonil hlavu a potichu zasténal několik slov:
„Tak, dělej… prosím…“
„ANO!“ řekl si v mysli starší z bratrů. Svou pravou ruku přesunul z kořenu na jeho dírku a strčil do ní tři prsty, spolu s klonem už jich bylo v Sasukem pět. Hlavou pohyboval nahoru a dolů a tak dráždil Sasukeho chloubu. Netrvalo ani minutku a Sasuke vyvrcholil s hlasitým výkřikem do Itachiho úst. Konečně došel k vytouženému vrcholu. Bylo mu ale jasné, že tímhle to nekončí. Itachiho klon Sasukeho pustil, ten následně spadl na zem. Klon si sundal oblečení. Itachi se sehnul k Sasukemu.
„Chci to slyšet… chci to vidět… chci to cítit…“ zašeptal mu. Sasuke nechápal, co chce. Nebyl čas. Klon ho nadzvedl a začal líbat na šíji. Itachi se zatím pohodlně usadil a klon pak nasměroval Sasukeho na jeho klín. Prudce Sasukeho na jeho bratra „napíchl“. Sasuke zkřivil tvář bolestí.
„Ještě ne, ještě to není vše…“
zašeptal klon. Tlakem na záda ho donutil se naklonit dopředu nad Itachiho. Klon do něj přirazil. Sasukemu vyhrkli slzy a zakřičel ještě víc.
„Ne…“ bylo slyšet jen bolestné ne…
„Chci to slyšet…“ zašeptal klon a začal spolu s originálem přirážet. Oba v stejném, Rychlém tempu. Sasuke jen tiše vzlykal. Před tím, když mu to Itachi udělal poprvé, tak po jeho vniknutí cítil bolest jen chvíli, pak už to byla jen slast, potlačovaná, no přece slast. Teď, teď bolest nechtěla odeznít. By naopak, stupňovala se. Tohle bylo něco jiné, byly dva, oba dva byli v něm.
„Kruci…“ nadával Sasuke a zarýval prsty do země.
„Chci to slyšet… chci to vidět… chci to cítit…“ opakoval znovu Itachi. Netrvalo dlouho a i Itachi i jeho klon vyvrcholili. Klon následně asi po dvou minutách zmizel. Starší z bratrů vstal a přehodil přes sebe plášť, s ostatním se nezabýval.
„Nenávidím tě…“ uslyšel za sebou ty dvě slovíčka. Ušklíbl se a otočil. Sasuke se na něj díval nenávistným pohledem, stále skrčený, nahý na studené zemi. Itachi k němu přišel a přidřepl. Spojeným ukazovákem a prostředníkem mu poklepal na čelo.
„Tohle sem chtěl slyšet… vidět… cítit…“ zašeptal pohladil ho ještě po uslzené tváři a odešel. Sasuke tam zůstal sám, zesměšněný, poškvrněný, zubožený. Vše ho bolelo, no to, co bolelo nejvíc, nebyly povrchová zranění. Ta se zahojí, čas je zhojí. No ta největší rána zůstala v jeho srdci, vlastně tam byla už dlouho. Po staré ráně zůstala jizva, na které přibodla další a s tou předchozí teď krvácí. A bojím se, že ani čas není dost dobrý lékař, aby zhojil tuhle ránu…