Kapitola 1

V Konoze byl neskutečný zmatek. Všichni pobíhali sem, tam a zase sem, a zase zpátky.
„Máš ty ozdoby, Kibo?“ ozval se křik blondýny.
„Jo, Ino. Nestarej se! Máš na práci něco jiného!“ utrhl se na ni a pokračoval v cestě k sídlu hokage, kde se nacházel vánoční stromek. Tedy pardon, strom. Vlastně STROM. Byl to obrovský strom. Letos se Konoha snažila o nejkrásnější výzdobu za celou svou historii. Proč? Jednoduše z důvodu toho, že se měl přijít podívat Kazekage!
Kiba dorazil ke stromu. Naštěstí všechny ozdoby byli v celku. Shino stál opodál a používal brouky aby ozdoby zavěšovali. Kiba se vydal směrem k němu.
„Jak to jde, Shino?“ To byla zřejmě řečnická otázka, protože se mu nedostalo odpovědi. „Mám tu červený baňky, zlatý hvězdičky, andílky, srdíčka, nějaký rámenový ozdoby z Ichiraku a nějaký zbraně-ozdoby od Ten-Ten.“ Popsal, co všechno donesl. „Toho je! Ty vado! Že jsem to unesl, co?“ Koukl na Shina, ale opět se mu nedostala odpověď. Ani jediný pohled. Povzdechl si nad parťákovou nesdílností a vydal okouknout okolí.

Naruto seděl a koukal na zdobení vánočního stromu. U toho pojídal rámen. Jeho práce ještě nezačala. Měl zabavit Kazekageho, až dorazí. Ale on ještě nedorazil. Nebo alespoň Naruto si to myslel.

Kazekage stál u brány do Konohy. Nebyl sám. Věrně ho následovali i jeho sourozenci, kteří šli zřejmě jen proto, že byli zvědavý, jak vypadají takové vánoce v Konoze.  No to byl asi jen Gaarův záměr návštěvy. Temari měla nesnesitelnou touhu vidět Shikamara. Kankurou byl prvně taky zvědavý na Vánoce v Konoze, jakmile vlezl za bránu Konohy měl touhu podobnou, jako Temari, ovšem netýkala se Shikamara. Jakmile Temari spatřila možnost úniku od svých bratrů, tak ji využila. Řekla, že si jde něco koupit a už byla pryč. Kankurou se rozhlédl. Zamrkal. Oznámil Kazekágemu: „Jdu sbalit támhletu roštěnku!“ a byl pryč, než Gaara stačil něco říct. Ne, že by chtěl něco říkat, ale i tak mu připadlo, že by měl.  Gaara se náhle ocitl sám, sám v cizí vesnici. Nevěděl kam jít. Měl by se někoho zeptat, ale nebyl zrovna výřečný. A tak začala Gaarova pouť Listovou vesnicí na vlastní pěst.
Chvíli Gaara postával u brány, kde nikdo nebyl a přemítal, zda má cenu někam chodit, nebo si radši kecnout na zadek na nějakou lavičku a čekat, až si pro něj někdo přijde. Vybral si možnost, při které se mohl pohybovat, protože mu byla docela zima. V Suně bylo přes den mnohem tepleji. Promrzlý kazekage pochodoval Konohou. Cítil se tak sám. Sklopil pohled k zemi. Po pár dalších krocích s pohledem zabodnutých do země do někoho narazil. Osoba, do které narazil, to neustála a spadla na zem. Gaara zvedl pohled, aby se podíval, kdo padl pod jeho nevědomým útokem.

„Gomennasai!“ omlouvala se ta osůbka. S vyděšeným pohledem seděla na zemi pokryté sněhem.  Gaara měl stále nasazený svůj vražedný pohled, který působil účinněji než některá ninjutsu. Uvědomil si, že ji asi děsí. Pokusil se o úsměv. Moc mu to nešlo, ale ona si řekla, že i snaha se počítá. Chtěla vstát a on si všiml. Nabídl jí ruku. Ona chvíli váhala, ale nakonec se jeho ruky přece jen chytla. On sám byl překvapený, že jí pomohl, ale snažil se nedát nic znát. Nerad se lidí dotýkal, protože to pro něj bylo něco neznámého. Když přijala jeho pomoc a dotkla se ho, mírně se zachvěl. Všimla si, ale nedala nic znát. Stáli naproti sobě a cítili se opravdu trapně, protože ani jeden nic neříkal. Jen na sebe koukali. Hinata, tedy osoba poškozena pádem na zem, se začala červenat. Všimla si, jak Gaara drkotá zubama. Pomyslela si, že mu bude asi zima.
„Kazekage-sama, nechcete se zajít podívat na vánoční výzdobu Konohy a dát si teplý čaj?“ navrhla. On byl překvapen touto nabídnou, ovšem přijal.
„Říkej mi Gaaro. Kazekage zní příliš povýšeně Ehm…Hinata-san, že?“ Nebyl si jistý jejím jménem. Jeho informaci o ní potvrdila a s milým úsměvem přijala oslovení.
Mířili k budově Hokage. Vánoční výzdoba nebyl pouze strom, ale i mnoho dalších esteticky promyšlených prvků. (pozn. aut. :  trochu vadná věta =) )
V oknech domů byli roztomilé barevné žárovičky, osvětlení zajišťovali romantické lucerny, každá jiné barvy, ve kterých příjemně plápolal plamen svíčky. Nejzajímavějším faktem pro některé bylo jmelí zavěšené po pravidelných dálkových intervalech. K tomu všemu se vesnicí rozléhala pohodová hudba.
Gaara a Hinata kráčeli po zasněžené cestě. Hinata se na všechno kolem sebe s nadšením usmívala a Gaara měl svůj kamenný výraz, avšak hluboko uvnitř (někde hooooooooooodně hluboko) se ze všeho radoval jako malé dítě. Bylo to jako v pohádkách. Ovšem, co do pohádky nezapočítal, bylo následné probuzení z toho krásného na duši hřejícího vánočního snu. KLOUZ a následně BUM mělo za následek Gaarův pád.
„Auvajs.“ zazoufal si nad naražením kostrče (nebudeme mluvit sprostě =) ). Do tváře se mu dostal bolestivý pohled s mírným úsměvem nad ironií změny role při pádu. Tentokrát to byla Hinata, kdo pomáhal na nohy oběti pádu.
„V pořádku Kazeka…..vlastně, Gaara-san?“ usmála se na něj mile. Její úsměv Gaarovu bolest vyléčil.
„Po tak krásném úsměvu přejde všechna bolest!“ řekl a usmál se na ni. Jeho tváře zčervenali, jakmile si uvědomil, co řekl. Hinata to nečekala a zrudla až ke kořínkům vlasů. Zabodla pohled do země a spojila prsty, jako když mluvila s Narutem. Ani jeden už nic neříkal. Pokračovali v chůzi ve směru budovi Hokage a vánočního stromu. Když byli na místě, dali si čaj a šli blíž ke stromu aby si ho mohli lépe prohlédnout. Jakmile se ovšem dostali dostatečně blízko a Gaara chtěl něco říct, ozval se křik.
„Jéééé!“ Byl to Naruto. Jakmile Gaaru spatřil, uvědomil si, že zřejmě měl být někde jinde a že by za zapomenutí na Kazekageho mohl dostat vynadáno od pěsti Hokage.
Gaara a Hinata se otočili jeho směrem a on k nim hned přiběhl.
„Jéje! Promiň Gaaro, já na tebe úplně zapomněl!“ Drbal se nervózně na zátylku a hloupě se smál s doprovodem hýkavých zvuků připomínajících smích. Nachladil si hlasivky, protože celý den seděl pod stromkem venku v neskutečné zimě a ani si nevzal šálu. Hinata toto zpozorovala a šálu mu doporučila v kombinaci s teplým čajem. Naruto slíbil, že to splní a požádal ji, zdali by nepřevzala jeho funkci průvodce Gaary po vesnici.
„Ale jistě Naruto, když jsi nemocný!“ přikývla Hinata. Její odpověď zněla jinak než obvykle. Neřekla „Naruto-kun“, nekoktala, nezrudla, nekoukala do země, nedělala to zvláštní gesto se spojením prstů, neomdlela. Naruto si všiml, ale nic neříkal. Běžel domů. Léčit se.
I Hinata zaznamenala svou změnu. Řekla si, že se nad tím zamyslí později. Musela připravit program pro Kazekageho, vlastně Gaaru-san.
„Gaara-san? Chtěl jsi něco říct, než přišel Naruto, že?“ zeptala se. Gaara se zamyslel.
„Nic důležitého.“ odbyl to. Toto gesto ovšem Hinatu donutilo přemýšlet, co asi chtěl říct. Všechno je přece důležité!
Plán neměli a tak se jen procházeli vánoční Konohou.
Začalo se stmívat. Posadili se na jednu z laviček s osvětlením podobě lucerny s červenými skly.
„Tak jak se ti líbí vánoční Konoha? zeptala se Hinata. Bavili se spolu jako by byli přáteli roky. Gaara si to uvědomoval a zdálo se mu, že k Hinatě cítí přece jen něco víc než jen přátelství. Přátelství bylo jiné, přátele měl a rozdíl poznal. Ale co to bylo, když ne přátelství? Že by láska?
„Vypadá to tu jako v pohádce.“ usmál se spokojeně. Hinata věděla, že je něco jinak než na začátku jejich známosti. Byla šťastná, protože to byl krásný pocit, ale i zklamaná, protože nevěděla, jestli tento cit dokáže on opětovat. Byl to přece Gaara! Bývalý písečný démon. Vrah.
Jakmile tyto myšlenky její mozek vyprodukoval, tak je zahnala. Když se na něj podívala, nikdy by neřekla, že je to pravda a tak tomu nevěřila.
Chtěl se podívat na hvězdy. V Suně se na ně vždy díval s oblibou. Byli krásné. Tentokrát k nim, však nedohlédl. Zaujalo ho něco zeleného nad ním a Hinatou. Hinata si všimla, že ho něco zarazilo a podívala se stejným směrem. Uviděla jmelí. Začervenala se. Jejich pohledy se setkali. Oba měli na tváři mírný nervózní a trochu chtivý úsměv. Po tomto pohledu z očí do očí nezbývalo nic jiného, než oblíbenou vánoční tradici dodržet.