Kapitola 1

„Yoru, zvedni se a znovu!“ zazněl rázný, ale i vlídný mužský hlas. „Zase špatně! Ne, ty to prostě pořád nechápeš. Ať dělám, co dělám, nejsem schopný ti nějak rozumně vysvětlit, že musíš prostě poslouchat, co ti říkám.“

„Já vím strýčku, ale…“ ozvala se zpátky odpověď.

„Žádné ale, když to víš, tak nediskutuj a udělej to, co ti říkám,“ ozval se opět starší muž.

„Jenže já pořád dost dobře nechápu ten princip a tak nevím, co přesně po mě vlastně chceš,“ ozval se opět ten mladší hlásek.

Neji se zahleděl na postavu, která seděla kousíček před ním na zemi. Ten den snad už milionkrát trénovali jeden a ten samý pohyb stále dokola a pořád to nebylo ono. Z nějakého důvodu jí to stále nešlo, tedy ne tak jak by bylo potřeba. Najednou se pousmál. Vzpomněl si na jednu věc a spíš sám pro sebe si zašeptal: „Bože Naruto, přísahám, že je ti čím dál víc podobná.“

Opět se zahleděl na postavu před sebou a pozorně si ji prohlížel, i když to nebylo třeba. Svou jedinou neteř znal po všech stránkách nazpaměť. Její tvář odrážela v sobě znaky klanu Hyuuga, ale i rysy jejího otce. Podobala se své matce, ale nezapřela v sobě i Narutovi vzhledové rysy. Měla krátce střižené vlasy tmavé barvy, kterými místy prosvítaly prameny zlatavě blonďaté barvy. Kolem uší se jí vinuly dva delší neposedné a rošťácké prameny a rámovaly jí tvář. Stejné dva, ale silnější prameny, se jí vinuly na zátylku po stranách. Oči měla po matce – bílé a nevinně působící. Rty měla plné, červené a drzé, stejně jako její otec. Celkově působila mnohem víc jako chlapec než jako dívka. Její vrstevníci, stejně jako jiní lidé si ji z dálky také často pletli s chlapcem. Nesnášela to a dokázala to dát patřičně najevo, když k tomu měla příležitost. Nejednou ji odtrhával od nějakého uličníka, který ji neuváženou připomínkou vyprovokoval k akci. Pak byl ten samý ničema rád, když se objevil on anebo když z toho vyvázl jen s modřinou pod okem či s rozbitým nosem. S povahou to ovšem bylo něco naprosto jiného. Tady neviděl naprosto nic z Hinatiny stránky. Snad jen to, jak se chovala až mnohem později. Od oněch událostí uběhlo nějakých čtrnáct let a dívce před ním bylo právě teď přesně tolik, co jemu a jejímu otci, když spolu bojovali v aréně během chuuninských zkoušek. Ale dosti snění a vzpomínek, musíme zpět do reality, připomněl si.

„Zvedej se Yoru a pokračuj,“ řekl směrem k ní opět pevným a učitelským hlasem Neji. „Dokud to nezvládneš, tak dnes nemáš volno. Neexistuje žádný rozumný důvod, proč bys to neměla dokázat, snad jen tvá vlastní lenost a ta je ti u mne k ničemu.“

O pár hodin později, když to dívka konečně zvládla, se nad ní smiloval. Právě se jí chystal propustit, když se v ní opět ozvaly tolik známé zlozvyky a povahové rysy jejího otce.

„Strýčku, já už toho mám dost!“ zahulákala na něj z protější strany cvičiště.

„Co to má znamenat!“ zaburácel Neji mentorským tónem, až se aréna zachvěla v základech. „Od kdy si student určuje, jaká platí při tréninku pravidla a kdy bude nebo nebude jeho konec. Mladá dámo, nezdá se ti, že jsi poněkud drzá?“

„Promiň strýčku, tak jsem to nemyslela, ale už jsem vážně unavená,“ řekla Yoru nazpátek a mírně pokrčila a svěsila ramena.

Neji ji pozoroval podmračeným pohledem s rukama založenýma na prsou. Moc dobře věděl, že projev podřízenosti a odevzdání se je pouhopouhou klamnou iluzí. V jejích očích bublal vztek a odhodlání, které sám osobně viděl několikrát v očích jejího otce. Upřímně litoval každého, kdo s ní bude mít co do činění během boje. V příštím okamžiku se mu na tváři objevil škodolibý úsměv. Dobře ti tak Naruto, toto tvé dítko ti vrátí všechno to, cos vyváděl v mládí ty, pomyslel si. Vážně by se divil, kdyby s takovou nebyl jmenovaný za pár let šedivý jako vlk od všech těch starostí a strastí, které mu ještě způsobí. A když k tomu přidám ještě ty svoje dva dárečky, tak to už je skoro jisté, napadlo ho. Mělo to jen jednu jedinou vadu na kráse a to tu, že spolu s ním z nich nejspíš zešediví i on sám. Chiko a Isamu byli společně s Yoru nebezpečná trojka, která udržovala v pozoru a pohotovosti každého, komu je zdraví a pohoda svatosvatou věcí. Přestože Nejiho vlastní děti, mimochodem to byli chlapci – dvojčata, nebyli s Yoru v jednom týmu, dokázali společně trávit mnoho času a taky se natropili něco neplech. Konečně byl mezi nimi téměř nepodstatný věkový rozdíl jednoho roku.

„Dobrá, pro dnešek je tedy konec, ale pamatuj si, že to takto nebude pokaždé,“ mávnul směrem k ní pravou rukou.

Dívka se usmála a chystala se zmizet v útrobách domu.

„Yoru,“ ozval se ještě její strýc, „vztek a odhodlání mohou být užitečné věci, ale nepleť si je s umanutostí a nevychovaností.“

„Já… já… já se obávám, že ti nerozumím,“ ozvala se překvapeně dívka kousíček před ním. V duchu přitom dumala, odkud může její strýc vědět, nad čím mohla asi tak přemýšlet a jaké emoce se jí před chviličkou proháněly hlavou.

„Zapomínáš na jednu dost podstatnou věc, moje milá,“ promluvil k ní Neji. „Moc dobře znám tvého otce a jeho povahu. Dnes již mohu zodpovědně říci, že poznám každou jeho náladu a mnohdy daleko dříve než on sám. Koneckonců jsem s ním bojoval na zkouškách a věř mi, že to byla lekce k nezaplacení.“ Natáhl pravou ruku a pohladil dívku před sebou po vlasech. „Nic si z toho nedělej, prostě máš povahu po otci a nikoli po své matce. Jen by sis na to měla dávat pozor a snažit se své emoce daleko více krotit, protože by ti mohly v budoucnu způsobit mnohem více problémů nežli užitku. A teď už utíkej, ať ti dva moji poděsové ještě nespadnou z toho stromu, který je před vaším domem.“

Dívka se na něj vděčně usmála a zmizela v domě. Během dalších pár vteřin uslyšel hlasité bouchnutí a po něm stejně hlasité zapraskání. To pěkně nahlas zaprotestovaly panty vchodových dveří, které za sebou Yoru s vervou zabouchla. Neji nad tou ztřeštěností jen zakroutil hlavou a vydal se směrem k verandě. Věděl, že v příští vteřině se z útrob domu vynoří Hinata a donese mu čaj, který pak společně vypijí venku. Měl rád tyto zdánlivě nepatrné, ale pokojné okamžiky pohody, klidu a rodinného štěstí. Až moc dobře si pamatoval na doby, kdy tomu tak nebylo a kdy jedinou věcí, kterou chtěl, bylo to, aby dokázal fakt, že hlavní rodina nemá důstojného a schopného nástupce.

„Změnilo se tak moc věcí, že ano Neji?“ ozvalo se před ním.

Zvedl své bílé oči k osobě před sebou a setkal se s pohledem své sestřenice. Byl to pro něho ten nejbližší člověk, hned po jeho vlastních dětech a ženě. „Ano, to máš samozřejmě pravdu Hin. Nikdy dřív by mne nenapadlo, že bych mohl být vůdcem klanu, protože jsem z vedlejší rodiny.“

„Slib je slib, Neji,“ odpověděla mu prostě Hinata nazpátek.

„Já vím, přesto jsem v to nikdy nedoufal. Prostě jsem raději nedoufal, že by se mohlo cokoli změnit. Ale Naruto mi tenkrát slíbil, že až se jednou stane Hokagem, tak změní pravidla klanu Hyuuga.“

„A co slíbil, to také udělal,“ usmála se Hinata. Trošku si přidřepla a položila na zem vedle sebe tác s konvicí a dvěma šálky na čaj. Poté se sama posadila a mírně posunula stranou. Věděla, že Neji ze všeho nejraději sedí opřený zády o sloup zábradlí, levou nohu má pokrčenou v koleni a opírá si o ni ruku. Druhou nohu poté natáhne o jeden až dva schodky níže a ve své pravé ruce svírá šálek s čajem.

„Ale stejně, nikdy tě nemrzelo, že jsem vůdcem klanu já místo tebe?“ zeptal se jí Neji.

„Ne, nikdy. Skutečně nikdy, Neji. Oba dva totiž moc dobře víme, že jsi pro tuto funkci daleko povolanější a schopnější osobou nežli já sama. Navíc já mám dost práce s tím, abych pomohla Narutovi být rozumným a spravedlivým Hokagem naší vesnice,“ mrkla na něho Hinata. „Prosím, nechme pro teď podobných úvah a raději si vypijme v klidu tento čaj. A pokud chceš o něčem mluvit, tak mi řekni, co je u vás doma nového, protože jsem odpoledne ve městě zaslechla nějaké klepy v této oblasti.“

„Vidím, že tamtamy v Konoze se šíří mnohem rychleji nežli by Ibiki Morino dokázal vydolovat z nepřítele jakékoli jeho tajemství,“ řekl jí se smíchem Neji. „Tak povídej, co by tě zajímalo, a uvidíme, jestli ti na to dokážu odpovědět.“

Sedl si na zem, vzal si z Hinatiných rukou kouřící šálek s čajem a uvolněně se opřel o dřevěné zábradlí za svými zády.