Kapitola 1

Na počátku bylo stvoření vesnic. Každá vznikla v jiné době, v jiném čase, nezávisle na sobě. Silné rodiny a klany z okolí, oplývající zvláštními schopnostmi se spojily, a jedna byla na světě. Snad jenom jedna malá rodinka se rozhodla zůstat sama, nezávislá na některé velké vesnici.

Ty postupně začaly soupeřit, nevraživost mezi nimi se prohloubila. Hledali opravdu každou záminku k boji. Ale naše rodinka si žila spokojeně. Matka, otec a deset dětí.

Většina vesnic se nakonec utopila ve svojí vlastní krvi. Byla vypálena, vypleněna a opuštěna. Ztichlými ulicemi byl slyšet jen kvílivý zvuk větru. Na ulicích uhnívala mrtvá těla. Někde mezi nimi byla i těla matky a otce.

Děti plakaly. Jejich slzy kropily zvrásněnou rudou zem, ve které trčel osamělý křížek. Nikdy těla svých rodičů nenašly, zřejmě skončily někde v té hnijící hromadě masa. Koho to ale zajímalo? Oni byly jen další z mnoha, kteří v ten den vyrazily na trhy. Jen další z mnohých obětí té strašlivé války. A tak se děti naučili nenávidět.

Nenávidět válku. všechny se stáhly zpátky do svého domku na kraji lesa. Jejich dál plynul dál, ale už ne tak šťastně. Truchlily po svých rodičích. Jednou, když bylo nejstarší dívce patnáct…

″Džuy, kde se tak flákáš?″

″Brácho, počkej! To dříví se nenazbírá samo!″ malá dívka zrudla v tvářích. I když byla nejstarší, nebyla zdaleka nejvýkonnější. Rozhodně ne tak jak by si přála. Proč nemůže ostatním pořádně pomoci? Protože je slabá? Protože neumí pořádně bojovat? Oni se to poctivě učili, zatímco ona doma pomáhala matce. Proč radši nešla s nimi? Sebrala poslední polínko, které nasbírala. Necítila prsty, zřejmě pod vahou dřeva zdřevěněly. Najednou upustila dřevo na zem a zhroutla se na zem. Špatně se jí dýchalo, měla pocit velké tíže na prsou.

″Ro – roku!″ zasípala na svého bratra a doufala že jí uslyší. Ostatní byly někde po lese. Ale ona… nechtěla umírat sama.

Kekkei genkai, které se v této rodině dědí již přes pět generací a probouzí se po dosažení patnácti let věku. Ano, Džuyki zjistila, že jejím dědictvím po rodičích je proměna ve zmutovanou krysu. O rok později se to samé stalo jejímu bratrovi Hachibimu.

A krátce po dosažení Džuykiny dospělosti se před jejich dveřmi objevil milý muž. Nejprve se jich vyptával na spoustu věcí ohledně jejich přeměny. Všichni mu překotně zdělovali to co věděli, byly rádi že se o ně někdo zajímá. Jenom Džuyki ne. Té se nelíbil, cítila z něj zlo.

Džuy stále častěji podnikala výpravy do skryté kamenné, nejbližší skryté vesnice. Jednou ji milý chlapec pozval na skleničku… dvě… a už se to mlelo.

Džuyki párkrát zamrkala pod náporem světla. Hlava jí třeštila. Nepomatovala si jak se dostala do postele, ale počítala s tím že jí tam odnesl jeden z jejích starostlivých sourozenců. Její přkvapení bylo nezměrné, když vedle sebe spatřila muže který jí třeba galantně pozval na skleničku. Hned poznala kolik uhodilo. Nakonec se probrala z ochromení, natáhla na sebe oblečení které se válelo všude po místnosti, promněnila se v krysu a vyskočila z okna. Když se jí ostatní ptali kde strávila noc, neodpovídala.

Ale tahle noční událost se neobešla bez následků. Ano, Džuyki otěhotněla. Když to uslyšel jejich ″opatrovník,″ strašně se rozčílil. I Džuyki se rozčílila. Její sourozenci se trčili v koutku a oni na sebe řvali. Nakonec Džuy zuřivě práskla dveřmi a odešla. Bez zavazadel, bez rozloučení.

Po devíti měsících se dítě narodilo. Malá holčička s rezavými vlásky, stejně jako její matka. Té se ale stýskalo po sourozencích. Nemohla to tak nechat. S očima plnýma slz škrábala vzkaz pro místní domov. Dala dívce jméno Kushina Uzumaki a připojila k potřebným informacím také prosbu, aby toto jméno dědily všechny dívky, které se narodí v této rodině.

Džuyki byla nešťastná, přesto chtěla domů. Přála si opět najít své sourozence. Když ale přišla do svého starého domu, zjstila že je prázdný. Věci její rodiny zmizely, dům vypadal jako po vymření. Žila tam s nimi vůbec? Netušila.

Sourozenci zmizeli z jejího života. Hledala je, ale nikdy nenalezla. Nikdo je neznal. Jednou, jedinkrát měla pocit že zahlédla muže, který se mezi ně vetřel. rozběhla se za ním, ale nic. Opět byla bez naděje.

O několik týdnů později začaly rozsévat smrt a zkázu démoni. Devět démonů… devět sourozenců?