Kapitola 1

„A vážně si myslíš že to byl dobrý nápad?″ Zeptal se Rusko s nebezpečně pozvednutým obočím a trubkou v ruce. Litva se rozklepal a přitáhnul si kolena k sobě.

„N – ne.″ Šeptnul Litva a ještě víc se schoulil do klubíčka. Nechápal jak to mohl zjistit. Neznal nikoho kdo by to prozradil.

„Správně, nebyl to dobrý nápad…″ zašeptal Rusko strašidelným výrazem a sklonil se k Litvě. Ten uhnul pohledem, což ho jenom ještě více popudilo. „Koukej se mi do očí když z tebou mluvím!″ zařval, chytnul Litvu za bradu a donutil ho pohlédnout do svých ledových očí. Ten se začal klepat ještě víc.

„O – omlouvám se…″ šeptnul, i když věděl že v tomhle případě to nepomůže. Přehnal to. Ale co měl dělat? Nemohl nechat starého přítele ve štychu.

″Víš že tohle si zaslouží pořádný trest, že ano?″ řeknul a ještě blíž si ho přitáhnul, přičemž s uspokojením sledoval jeho vyděšené oči. Rád ho děsil, zbožňoval jeho výraz v takových chvílích.

„A – ano.″ Řekl mladík, již naprosto smířený s tím co bude následovat. Ivanovi tělesné tresty byly známé, a i on už jich pár schytal. Nikdy ale nevypadal tak rozzuřeně jako teď. Ano, pohár jeho trpělivosti přetekl. „A víš že za tohle bude bolestivý trest?″ řeknul a ruku z brady přesunul na tvář. Netušil proč, ale líbilo se mu dotýkat se té bledé kůže. Vnímavýma rukama cítil, jak se celý klepe. Normálně by ho zastavilo jeho vychování, teď byl ale naštvaný. Hodně naštvaný. A v takové situaci obvykle všechny jeho zábrany padly. Litva neklidně zamrkal a trochu, téměř nepostřehnutelně, se od Ruska odtáhl. Tohle byla zvláštní situace a i jemu začalo docházet, že by se z toho mohlo vyklubat něco ošklivého.

„R – rusko, co to děláš?″ Šeptnul a přitisknul se co nejvíc ke stěně, jen aby byl od něj dál. Ten se ale jen pousmál a přiblížil se k němu o trochu víc, jen aby mu dal najevo že nemá kam utéct.

„Nevidíš? Trestám tě.″ Šeptnul, kleknul si k Litvovi a začal si hrát s konečky jeho hnědých vlasů. Ten, zmatený z toho jak se k němu jeho nadřízený chová, vykulil svoje modré oči. To ale netušil že tohle Rusko ještě více nabudí a že to bude ta příslovečná kapka, která protrhla hráz. Dřív než si to hnědovlásek uvědomil, byl tvrdě přiražen ke zdi a donucen dýchat nosem, protože jeho rty momentálně okupoval Ivan. Chtěl se od něj odtrhnout, ale nebylo kam. Za ním byla jen studená zeď a před ním on, přičemž mu bránil i v útěku doprava či doleva. Očekávaná nechuť z polibku se ale nedostavila, a Litva si i přiznal že se mu to docela líbilo. Než se ale z téhle neočekávané situace vzpamatoval, ležel na zemi, zmáčknutý pod váhou Ruska.

„Rusko… prosím ne…″ řeknul. Tohle už na něj bylo moc. Nechtěl… nic z tohohle prožívat nechtěl…

„Mlč!″ zahučel Rusko a vlepil Torisovi facku. Momentálně balancoval na hranici sebeovládání, ale tohle bylo na něj moc. Všechny valy padly… Pro Torise byla ta noc jednou z nejhorších, ale zároveň i z nejlepších. Ten neopakovatelný pocit když si vzal jeho tělo, ale zárověn strašné ponížení z facek a hrubých dotyků, které mu Rusko věnoval ve velké míře. Věděl že jeho bolest mu působí potěšení a věděl že s tím neskončí, dokud nedosáhne svého. Jediné co mohl dělat bylo čekat na osvobozující konec. Ale když se ho dočkal, stejně se cítil prázdný. Prázdnější než předtím. Když si byl jist že Ivan již spí, zachumlal se na jeho hruď a rozvzlikal se. Tolik toužil aspoň po trošce lásky, o nějakém záchvěvu citů z jeho strany… Nic. Vždy byl vůči němu stejně chladný. Tohle byl ten nejhorší trest. Ta mrazivá jistota že mu na něm vůbec nezáleží. Že je jen pouhou hračkou, která je po využití odhozena do kouta a nikdo se nestará, jestli není poničená.

„Tohle… byl ten nejhorší trest.″ Šeptnul a zachumlal se Ivanovi do náruče. Byl překvapen, když ho ze spánku obejmul. Pomalu ale jistě usínal, s pocitem, že ráno bude nový den a všechno bude jako hřích. Tma přikrije všechny hříchy, které na světle nikdy nevýjdou napovrch.