Kapitola 1

Bledá, téměř bílá pleť potřísněná krví a velké, bleděmodré oči upřené na strop, jako by zde v poslední bolestné agónii hledaly záchranu. Jeho tělo vypadalo jako rozsápané zvířetem, hluboké rány po celém těle ho znetvořily téměř k nepoznání. Velká díra v hlavě a mrtvolná bledost dokazovaly že už je mrtvý,a že je to už déle co naposledy vydechl. Nad ním se tyčila hrozivá siluleta člověka s trubkou v ruce a divokým výrazem ve tváři. Šílený… jen tak by se dal nazvat. Nikoho by nenapadlo, že uvnitř tohoto těla probíhá souboj. Souboj dvou duší, souboj o Rusko a o to tělo…

„Litvo…″ Šeptnul zničeně mladík, který se mohl pouze dívat na svého mrtvého přítele. Byl z toho v šoku. Opět viděl ten jeho vyděšený pohled, to jeho „Proč?″ nemohl uvěřit že je navždy pryč. Že ho už nikdy neuvidí. Oči se mu naplnily slzami. JEHO tělo. To bylo na tom nejhorší, že v podstatě ho zabil on. On nese zodpovědnost. Nepředpokládal že zajde tak daleko…

„Pokud se vzdáš, žádné další oběti již nebudou potřeba.″ Zaduněl hlas, který otřásl tou malou komůrkou ve které byl Ivan uvězněn.zmučeně sklopil hlavu. Nevydržel pohled na svého bývalého přítele. Teď si uvědomoval jak byl naivní, když si myslel že by nu v tom souboji s celým světem, v tom souboji ve kterém silnější vyhraje, mohl pomoci. Teď pykal za své chyby.

„Ne,″ řekl tvrdě.″ Uděláš to znovu a znovu, bez ohledu na to jestli se ti mě podaří umlčet. Takhle mám aspoň malou šanci… a tebe můžu aspoň štvát.″ I když byla jeho řeč sebejistá, odpor již byl zlomen. Věděl ž už může jenom čekat, až mu zasadí poslední ránu, další z mnoha, která ale bude smrtelná. Proti němu neměl šanci, nemohl uvěřit že TOHLE vypustil na svět. Ten úšklebek který mu hrál na tváři, tak šílený, tak neznámý… okolím otřásl smích. Smích blázna.

„Máš pravdu. Bez ohledu na to jestli padneš nebo ne, zabiji je všechny. Začnu tvými sestřičkami…″

„Dost!″ zaječel Rusko. Nemohl to poslouchat.

„Uvidíš, jak se ti jejich chatrná těla rozpadají před očima. Řekni mi, budou se ti líbit jejich oči, až se tě stejně jako Toris budou ptát proč? Až jim nebudeš moci odpovědět?″ Hlas přešel do hrůzného šepotu. Prostupoval celým Ivanovým tělem. Jímal ho nesnesitelný chlad a… strach. Strach o svoje sestřičky.

„Prosím, ne…″ řeknul snad dřív, než si to uvědomil. Jen tak mu to uklouzlo, ale vložil do toho všechny svoje pocity.

„Ivane.. si neposlušný chlapec…″ Rusko zatnul zuby, ale byl si jistý že stačí jen poslední kapička, poslední slovo a vzdá se. Možná to měl udělat hned a ušetřit si tohle trápení. Zhroutil se na zem a rozvzlikal se. ON přesně na tenhle okamžik čekal. Ivan cítil jak je vytrhován z tohohle světa, jak je drcen, ale nevadilo mu to. Poddal se tomu.

„Jsem volný. Rusko ty hlupáku… zemřou tak jako tak a ty jsi tomu mohl zabránit, byl jsi na to dost silný. Smrt toho chlapce tě ale zlomila. Škoda, myslel jsem, že si budeme hrát déle… ale teď už mě nic nezastaví.″

Na cestě do věčné temnoty Ivana provázel hýkavý smích. Smích blázna.