Kapitola 1

Litva blaženě vydechl. Snad poprvé od té doby co je u Ruska měl svůj klid. Ano, jak zbožňoval dlouhé večery s horkým čajem a pěknou knížkou v ruce. Ještěže Ivan odjel na setkání spojenců, to byly takové světlé chvilky v životě všech Baltských států. Mezi ním a ostatními byl ale jeden velký rozdíl. Oni si potřebovaly odpočinout, dobít baterky, zatímco jemu Ruska nadvláda až tak nevadila. Vůbec by mu nevadilo kdyby Rusko zůstal, nebýt toho zvláštního šimravého pocitu, který se mu rozléval po celém těle jakmile se ocitnul v Ivanově blízkosti. Bylo to vábné, ale zakázané – cítil v kostech že by mohly být problémy, kdyby ten pocit přijmul. Pozoroval to velmi často a tvřit se jakoby nic nebylo bylo nadmíru vyčerpávající. Nevyznal se v sobě. Správně by měl Rusko nenávidět, ale on už se těšil, jak za týden dorazí. Těšil se na ten jeho mrazivý, ale přesto roztomilý úsměv. Ale Rusko nepřijel za týden. Ani za dva. Dokonce ani za tři.
Estonsko s Lotyšskem se radovali. Přece jenom, čím déle bez Ruska tím lépe. Ale pro Litvu to byla nemožná doba. S dobou na sumit to dělalo čtyry týdny. Nejdelší doba, jakou kdy bez Ruska byl. Už se necítil tak jako předtím, všude kam se podíval, panovala prázdnota. Cítil se sám, sám jako ještě nikdy. Ani když se jako malá zemička vztekal a jeho nadřízení ho zavřeli do temné místnosti, přičemž hrozili, že zahodí klíč, ani tehdy se takhle necítil. Tohle se tomu nemohlo rovnat. Začal další týden a Rusko stále nepřijel. Litva pracovl v kuchyni. Pomoci přehnat samotu mu pomáhalo velké množství práce, takže na sebe přebral většinu poviností, i když mu to ostatní rozmlouvaly. Občas opravdu zapomněl na nepřítomnost Ruska a měl pocit, že skrze tlusté bílé zdi slyší jeho zvonivý smích. V tom do kuchyně vpadl Estonsko a zířil jako sluníčko. Praštil dveřma přičemž vylekal Litvu, který upustil na zem hrníček kteý se právě snažil narvat do přecpané poličky.
„Volal Amerika – san a chtěl mluvit s Ruskem. Tvrdil, že ze sumitu odešel jako normálně a od té doby ho neviděl. Už by měl být dávno doma. Myslíte že zabloudil?“ oháněl se Estonsko hromadou papírů v ruce. Dokonce i Lotyšsko se usmálo. Pro ně to znamenalo déle bez Ruska, déle bez povinností, ale tvu zachvátila strašlivá panika. na rozdíl od ostatních ho napadly i horší varianty. Ruské zimy jsou kruté, možná je někd zraněný. Zatnul pěsti a křečovitě se usmál. Tohle nebylo správné. Neměl by o něj mít strach, měl by být rád. Vždyť by pro něj bylo výhodné kdyby Rusko zemřel. Možná by se pak k němu nechovaly tak krutě. Vymluvil se na bolest hlavy a co nejrychleji zapadl do svého pokoje. Po chvíli celá vila utichla, jen ze sálu se šířil hlasitý zvuk televize. Estonsko i Lotyšsko – oba si zvykli žít rozmarným životem. Od ostatních sluhů v domě dokonce slyšel, že Estonsko po nocích tajně nasává vodku ve sklepě. Povzdechl si a jenom tenhle zvuk byl slyšet po celé místnosti. Všechno kolem bylo tak prázdné, temné, smutné. Chtěl Rusko, chtěl slyšet cinkot lahví a jeho, občas trochu nazlobený hlas. Důležité věci řeši zásadně v noci, takže nikdy nebyl klid. A teď, v tomhle hrobovém tichu, bylo ještě těžší usnout než normálně. Po chvíli s zvednul a chvíli nepřítomně zíral na zeď, utápěje se v beznaději. Po chvíli se zvednul a šel se do koupelny napít. Když se vracel s hrníčkem v ruce, před sálem ho zastavily zprávy z televize.
A dnes venku opět velmi sněží. Je to hotová vánice a několik vesnic už bylo evakuováno, dalším desítkám hrozí odříznutí od civilizace. Pro civilisty bez potřebného vybavení se cesta ven rovná sebevraždě. Podle neověřených zpráv počet obětí této strašlivé zimy dosahuje neuvěřitelných dvou seti lidí. Doporučuje se nevycházet a připravit si potřebné vybavení na několik týdnů, jelikož postižena může být jakákoliv vesnice.
Litvě se rošířili oči a přestal dýchat. Hrníček v ruce se mu rozklepal a ár kapek dopadlo na podlahu. Před očma mu vyvstál hrůzný obraz Ruska, mrtvolně bledého, jak leží ve sněhu s očima upřenýma k nebi, ze kterého se stále sypaly bílé vločky pomalu zakrývajíc jeho tělo. Rychle tuhle hrůzou představu utnul, ale ruce se mu klepat nepřestaly. Jemu se nic stát nemohlo. Rusko měl tvrdý kořínek a byl na tuhle děsnou zimu zvyklý. Nejspíš teď odpočívá v nějakém domečku který původním obyvatelům sebral a užívá si nečekaného volna. Aby se Litva probral, začal vnímat hlasitý hovor Estonska a Lotyšska.
„Myslíš že je Rusko mrtvý?“ Optal se Lotyšsko. „Určitě. Ta ohromná vánice procházela přesně těmi místy, kudy normálně jezdí domů. A vzhledem k tomu že jel sám a nijak zvlášť dobrým autem…“ Odvětil Estonsko. Víc už Litvu nezajímalo. Pustil hrníček na podlahu. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval, pak se ale rozběhl ven. Nevěděl proč, ale musel ho zachránit. Před očima mu bběhaly záblesky života bez Ruska. Neměl toho na sobě moc, jen uniformu a lehkou mikinu, takže mu byla velká zima. Dbal na to asi tak jako na hlasy Lotyšska a Estonska, které na něj řvali, co to dělá. Nemohli ho zastavit. Doslova vletěl do garáže, vlezl do nejbližšího teréního vozu a rozjel se po zaváté cestě, kterou poznával pouze podle zasněžených sloupů, na kterých asi byli ukazatelé. Jel dlouho, a v zimě. Měl pocit že to nikdy neskončí. Viděl asi jenom půl metru před sebe a tak mu dělalo problém vyhnout se všem stromům. Už nevěřil tomu, že by ho našel. Mohl být kdekoliv. Mohl zabloudit, jít jinudy, nebo tady třeba vůbec nebyl… přesto ale hledal dál. Nakonec, když už téměř necítil prsty, spatřil na zemi tělo. Tělo Ruska. Rychle se k němu rozběhl a chytnul ho za ruku. Byla ledová. Nejdřív se vyděsil, že je Rusko mrtvý, pak se ale uklidnil. Ne, ještě žije. Chtěl k němu zajet autem a co nejdřív ho dopravit domů, al auto jen škitlo, udělao puf, a – nenasočilo. Litva zaúpěl.
„Nefunguje to! Co teď?“ řekl, ale jeho slova nebyla přes vánici slyšet. Nechtěl ještě zemřt. A nechtěl nechat zemřít Rusko. Postupoval pomalu kupředu, táhnouce Ivana za sebou. Netušil jakým směrem, vánice zavála úplně vše. Už neviděl ani na špičku svého nosu a necítil nohy, o rukou ani nemluvě. Soustředil se na každý krok, který se mu podařilo udělat. Nevěděl, jak dlouho šel, ale pak jeho ruce narazily na pevnou stěnu. Svitla mu naděje. Potupně ohmatal tu stěnu a zjistil, že je ze dřeva a nejspíš je to menší chata šči domek někoho z evakuovaných. Po chvíli šátrání konečně objevil dveře, naštěstí odemčené. Dotáhnul Rusko dovnitř a zavřel za ním. Moc velké teplo uvnitř nebylo, ale bylo to lepší než venku. Takhle se možná zachrání… s vypětím všech sil odtáhl Ivana do jediné postele, která v malém domku, skládajícího se ze dvou místností byla. Jakmile ho položil, všechna tíha z něj spadla. Netušil jestli to přežijí, věděl jen, že ho dostal do bezpečí. S tím se zakymácel, padnul přímo na něj a usnul.