Kapitola 1
by MidoriJmenuji se Akaku a je mi něco málo kolem osmnácti roků. Kdo jsem? Nevím přesně, ale momentálně bydlím u ředitele Cross Akademie. Společnost mi tu dělají dvě stejně staré osoby. Jednou z nich je Yuki Cross a tím druhým je Zero Kiryu. Yuki je adoptivní dcera ředitele akademie a Zero byl v dětství napaden upírkou. Oba dva pracují a operují v prostoru akademie jako strážci. A koho že to brání? No, ono to není tak docela přesné říci, že někoho brání, ačkoli ani jeden z nich by v případě nutnosti nezaváhal a na obranu druhého nebo slabšího vytáhl svou zbraň. Ve své podstatě jsou totiž jakousi bezpečnou hradbou mezi studenty denní a noční koleje. Denní třída se skládá z lidských studentů a ta noční z upírů. Zní to divně? Nevěříte mi? Připadá vám to vše poněkud zvláštní? Ani se vám moc nedivím. Být na vašem místě, asi by mi to připadalo hodně divné. Jak by totiž mohli v jednom komplexu existovat pohromadě lidé a upíři. Ti jedni jsou přirozenou potravou těch druhých. Navíc upíři jsou nevyzpytatelní, nemilosrdní a nepředvídatelní predátoři. Mají nepředstavitelné schopnosti a fyzickou sílu. Kromě jiného mnozí oplývají neskutečnou a nelidskou krásou a dokonalostí.
Ale zpět k prvopočátku tohoto příběhu, totiž k mé maličkosti. Nastal můj čas a já sama budu vykonávat tuto práci také. Mé podmínky budou přeci jen malinko jiné nežli u Zera nebo Yuki. Oni oba dva jsou totiž lidé, kdežto já ne. A kdo nebo co vlastně jsem? Správná otázka na kterou ovšem neexistuje jednoznačná odpověď. Nejsem člověk a nejsem ani upír. Jsem něco mezi tím. Dokáži se pohybovat za denního světla a nemusím spát v rakvi plné hlíny. Dokáži odolat svátosti posvěcených relikvií a symbolů. Dokonce se mi stříbrné kříže velmi líbí a sama vlastním a nosím jeden více než monumentální. Je to víceméně gotický kříž a je celý ze stříbra. Kolem jednotlivých ramen a ve středu je vsazeno pět rubínů. Pět krvavě rudých drobných rubínů. Nosím ho na masivnějším stříbrném řetízku kolem krku a vždy pěkně viditelně. Vím, že většině upírů to velmi vadí, protože jim to způsobuje bolest. To jste nevěděli? Ano, je to pravda. Ať jsem odsouzena sníst plný kýbl zelí, které z duše nenávidím, jestliže vám právě nyní lžu. Stříbro upírům skutečně vadí. Není to tak, že by to byl všelék a spása, ale dokáže je značně zpomalit, pokud z něj máte kulky. Kromě toho stříbrné křížky působí na upíry podobně jako jasné a pronikavé sluneční světlo na vás. Oslepí je a způsobí jim bolest. Pokud se i přesto některý z nich dotkne osoby, která jej právě nosí, spálí se. V místě, kde se dotkne upír křížku, se mu vytvoří nevzhledná spálenina. Ve většině takových případů zůstane dotyčnému netvorovi jizva, jakkoli to zní nepravděpodobně nebo nemožně. Ovšem znám dost případů, kdy se starším nebo schopnějším upírům tento drobný pozůstatek zcela zahojil. Existuje tu ovšem jedna nepříjemnost a to ta, že po této zkušenosti se u většiny upírů objeví vedlejší efekt. V takovém případě pod vlivem zranění spotřebují větší množství krve než obvykle.
A propos krev. Pokud vím, je to jediná moje skutečná slabost. Slabost a prokletí v jednom. Bohužel potřebuji krev, abych mohla fungovat. Náhražka ve formě tablet na mne nezabírá ani v nejmenším. Potřebuji skutečnou a čerstvou lidskou krev. Ne mnoho, ale přesto ano. Není mi jasné, jak to ředitel pokaždé zařídí, ale jedenkrát týdně mám připravený pohár skutečné a pravé krve. Nevím, kde ji bere a nehodlám se ho ptát. Někdy je lepší nevědět…
Už zase jsem se zapovídala a odbočila jsem z tématu. Takže podruhé a doufám i naposledy zpět k tématu. Co bude podstatou mé práce? Budu strážit upíry během noci, kdy je kolej jejich hrací plochou. Přesněji řečeno převezmu většinu nebezpečné práce místo Yuki a Zera. Díky mým dovednostem jsem oproti nim oběma ve výhodě. Moje smysly fungují podobně jako u upírů. Mé schopnosti jsou podobné a dokonce umím sledovat jejich myšlenky, když se hodně soustředím a chce se mi. Nesmíte si mne zase představovat jako supermana. Nelevituji pět metrů ve vzduchu, ani nezvedám obrovské náklaďáky. Tedy ne že bych to asi nedokázala, kdybych hodně chtěla, ale není to potřeba. Na většinu nočních studentů bohatě stačí moje fyzická síla, která je srovnatelná s jejich vlastní. Navíc pokud potřebuji, mohu ovládat oheň a disponovat s ním podle libosti. To je také přesvědčivý pomocník, pokud přijde k věci a nestojí proti mně zrovna prastarý a mocný upír. Tak taková jsem já. Akaku. Nic víc a nic méně. Ne člověk, ale ani upír. Co tedy jsem? Správná otázka na niž neznám odpověď.
*************
Zakloním hlavu a sleduji noční oblohu plnou jasných hvězd. Vím, že moje oči právě nyní září stejně jasně jako ony hvězdy nade mnou. Je to tak pokaždé, tak proč by to mělo být dnes jiné? Vždycky, když se napiji čerstvé krve, září mi potom oči. Musím si na to dávat hodně velký pozor, abych neprozradila snadno svoji polohu. Takový strážce by byl totiž k ničemu. Pozorovat a nebýt přitom pozorován, to je moje krédo. Instinktivně si sáhnu na nos a posunu tmavé brýle o něco málo výš, byť to není potřeba. Svěsím hlavu právě včas, abych zahlédla přicházející dvě postavy. Přešlápnu z jedné nohy na druhou a opatrně mírně odstoupím víc do tmy. Vím, kdo to je a skutečně netoužím po jeho společnosti. Jeho a ani jeho přítele. První mi vadí z osobních důvodů, kdežto ten druhý mi nahání hrůzu. Mohu si dovolit nad tímto přemýšlet, protože nejsem člověk a oni mou mysl nedokáží opanovat. Ne tak snadno jako u lidí. Pouze pokud jim to sama nepovolím a to se rozhodně nikdy nestane. Ne s mým vědomím a rozhodně ne bez boje. Zkrátka a dobře si žádný upír nebude číst mou vlastní myslí jako by obracel jednotlivé stránky knihy.
„Ahhh, cítíš to také, Akatsuki,“ pronese blonďáček směrem ke svému vyššímu příteli.
Poté zakloní hlavu a nasaje okolní vzduch. V příštím okamžiku prudce rozhodí svoje ruce do stran a na tváři se mu objeví výraz naprosté blaženosti. Opět skloní hlavu a pohlédne mým směrem.
„Já prostě miluji, když z ní cítím pach čerstvé krve,“ pronese významně do ticha noci. „Navíc ta dnešní musela být neskonale lahodná a výživná, protože ještě teď cítím tu silnou auru z jejího těla.“
„Sakra!“ pronesu polohlasem a skousnu si spodní ret.
„Hm, jak dlouho ji asi dneska bude bavit ta hra na schovávanou. Co myslíš, Akatsuki?“ zeptá se blonďáček.
„Nevím,“ odpoví mu prostě vysoký zrzek.
„Já prostě miluji podobné hry,“ pronese opět Aido a významně se na mne skrz tmu usměje.
V příštím momentu mi zmizí před očima. Sakra! Je moc rychlý a já nemám čas zaměřit se na jeho energii. Zase se mu povedlo mne nějak rozptýlit a odvést mou pozornost od prioritních věcí. Proč se mi to děje? A proč proboha zrovna s ním? Nemám ovšem čas dokončit vlastní úvahu neboť v příští vteřině se mi ozve za zády jeho sametový hlas, kterým mi zašeptá do ucha dokončení své poslední věty.
„… miluji hry v temnotách.“
Jasně cítím na svém levém uchu jeho dech. Je klidný a vyrovnaný, i když v něm slyším podtón hravosti a divokosti. Jeho srdce tluče prudčeji než obvykle. Také cítím jak jeho tělo mou přítomností doslova ožilo. Dá se to vůbec u někoho, jako je on, použít v tomto smyslu slova?
„Aido, přestaň si s ní hrát,“ ozve se mrazivě klidný hlas Akatsukiho. „Víš moc dobře jak to vždycky mezi vámi obvykle skončí. Nepočítej s tím, že ti pak budu foukat na bebíčko.“
„Já si prostě nemůžu pomoct. Ona je vážně rozkošná,“ zašveholí rozverně hlas za mnou.
Mírně polknu, ale jen nepatrně, aby si to nevyložil jako gesto obav nebo strachu. Zavřu oči a pořádně se nadechnu. Opět je to tak jako vždycky a já mám jejich myšlenky najednou jako na dlani. Právě včas. Právě včas na to, abych si stihla přečíst to, co mi chtěl upír za mnou zatajit. Jasně vidím v jeho mysli odeznívat tyto dvě věty: „Ona je vůbec celá k nakousnutí. Jakpak asi chutná?“
Bleskurychle – mnohem rychleji nežli by Aido očekával – se otočím a vrazím mu zatnutou pěst do břicha. Nezpůsobím mu nijak vážné zranění, ale rozhodně to bude nepříjemné. Plus ho to jako obvykle překvapí a vyvede z konceptu. No a o to mi vlastně šlo. Zlomí se v pase a oběma rukama si obejme ochranitelským gestem břicho. Pak ke mně pozvedne zlobně své oči, které se v tu chvíli rozzáří jasnějším a sytějším odstínem modré.
„Tak ze mě si rozhodně neukousneš. Dokonce si ze mne neusrkneš ani kapičku. Pamatuj si to už jednou provždy!“ pronesu pouze čelem k němu.
„Já sem ti to říkal. Nevykládej mi potom, že jsem tě včas nevaroval,“ ozve se mi za zády hlas Akatsukiho.
Pohled na překvapeného Aida je mi dostatečnou satisfakci. Rty se mi samovolně a proti mé vlastní vůli zvlní do škodolibého úsměvu. Aido se v příštím okamžiku narovná, jako by se právě před minutkou vůbec nic nestalo. Pohne hlavou zprava doleva a já jasně uslyším křupnutí jeho krku. Takový nesmysl, pomyslím si okamžitě. Je to totiž pouze iluze a efekt, který vypadá dobře. Upíři nepotřebují protahovat své klouby a kosti, tak jako to dělají lidé anebo já. Někdy. Aido to dělá z jednoho jediného důvodu. Ví moc dobře, že mi nedělá dobře ten zvuk jakoby se lámajících kostí. Zavržu podvědomě při tom gestu zuby. Usměje se a natáhne ke mně ruku. Jemně mi přejede po spodním rtu palcem. Oči mu zazáří a pak promluví.
„Tak tentokrát nemáš tak úplně pravdu,“ řekne mi a pak jen pozvedne svůj palec a otočí ho bříškem ke mně.
Jasně na něm zahlédnu pár kapek krve. Je to má krev. Nejspíš jsem si předtím musela prokousnout spodní ret svými špičáky. Přejedu vnější stranu rtu jazykem a ucítím v ústech chuť své vlastní krve.
„Zatraceně!“ zabrumlám si polohlasem.
Sleduji, jak si Aido strčil palec do svých úst, a olíznul ho. Pěkně opatrně a s patřičně poživačným výrazem. Ten parchant si to pěkně vychutnává, napadne mne.
„Aido, víš, že bys to neměl dělat?“ zeptá se ho Akatsuki vzápětí. „Máme zakázáno pít její krev. Vždyť to víš.“
„Těch pár kapek ji nezabije. Navíc jsem si od ní násilím nic nevzal,“ odpověděl mu Aido.
„To je úhel pohledu,“ řeknu mu.
„Přesně tak, krásko,“ odpoví mi a prostě se jen usměje.
„Ty prevíte jeden zatracený,“ zavrčím směrem k němu.
„Přestaňte se mi tu škádlit. Aido tak už pojď. Vždyť už máme být dávno někde jinde,“ ozve se znovu Akatsuki.
„Dobrá, dobrá,“ pronese jen líně a dojde až k němu. Pak se ale otočí zpět ke mně a významně na mne mrkne. „Tak zase na shledanou.“
„Leda ve snu, ty jedna příšero,“ střelím po něm rychle.
„No, když jinak nedáš,“ pronese nazpět triumfálně a pak klidně odešel i s Akatsukim.
Už zase! Už zase to udělal. Už zase si mě dobírá. No to snad není pravda. Přistihnu se jak podruhé během krátké doby skřípu zuby. Už zase! V zlobném gestu čerstvé a dotčené puberťačky dupnu zlostně nohou.
„Tohle nemám zapotřebí,“ zabručím si pro sebe. „Nejspíš řeknu, že mě napadl a vyžádám si příkaz k okamžitému odstřelu. Pak už bude pokoj.“
Otočím se a odcházím zpět k domu ředitele. Pro dnešek je konec, neboť za chvíli svítá. Teď už to Yuki společně ze Zerem určitě zvládnou sami. Nestačím udělat ani dva kroky a zaslechnu za sebou jakoby JEHO smích. Také se mi vrátí ozvěna jeho slov – „Já prostě miluji podobné hry. Hry v temnotách…“. Otočím se, ale zaslechnu už jen dozvuky smíchu. No to je fakt krása, napadne mne.
„Definitivně a naprosto jsem se zbláznila,“ řeknu sama sobě.