Kapitola 1

Už asi po desáté toho dne zacukalo Kandovi vztekle oko. Po desáté dnes a asi po sté během krátké, tří denní mise s tím optimistickým idiotem  Moyashim. Vánoce a jakékoliv jiné oslavy neměl dvakrát v lásce, a tak s úmyslem vyhnout se Vánočnímu shonu a horečnatým přípravám v Temném řádu, více než ochotně přijal úkol hlídat vlivné a bohaté tlusťochy s jejich rodinami při jejich nóbl Vánočním večírku. Poslední dobou se Akumy objevovaly na místech, kde by je nikdo nečekal. V oblastech, kde se pohybovala velká masa lidí. A velkolepé Vánoce smetánky byly jako magnet na problémy. Když už nic jiného Vánoce vyšší vrstvy by mohly být alespoň na úrovni.

Jenže to ještě netušil, že nebyl jediný, kdo se rozhodl neodpočívat přes svátky. Okem mu znovu projel tik. Po jedenácté… Nakonec se neobjevilo nic, na čem by si mohl vybít vztek a rozsekat to na kousky velikostí vhodné do kuřecího kung paa. Jako by to samo o sobě nestačilo, že musel cestovat s tím záprtkem. Banket byl naprostá katastrofa. Walker se cpal jako nezavřený a ještě se na všechny přítomné s nacpanými tvářemi jako křeček před zimním spánkem kouzelně usmíval. Yu si znechuceně povzdechl a udělalo se mu z té vzpomínky nevolno od žaludku.

Jejich práce skončila už včera v noci, ale oni stále byli v cizím městě. Zmiňovaný Moyashi si totiž usmyslel, že chce celý den věnovat nákupům dárků a prohlížením památek. To bylo asi jediné, co Kandu zaujalo. Nestávalo se často, aby měl téměř na dosah tak nádherné ancientní budovy. Proto se na konec rozhodl zůstat. Jenže už bylo pozdní odpoledne a on nechtěl nic víc, než sedět v tom hloupém vlaku a zbavit se toho mrňavého, neposedného otravy. Bohužel Allen nevykazoval známky toho, že by se v nejbližší době chystal odebrat na vlakové nádraží. Momentálně rozdával dětem ze sirotčince sekaný karamel, který zrovna před chvílí koupil u jednoho ze stánků na Vánočním trhu. Kanda zoufale protočil panenky, když to…to… bělovlasé stvoření začalo žonglovat s několika seschlými jablky, které měly děti ke svačině.

Rozhodl se, že tomu učiní konec a tak rázně vkročil mezi děti a nebezpečně klidným hlasem na sebe přitáhl pozornost druhého exorcisty.

„Walkere.“

Allen otočil hlavu tváří k němu a věnoval mu něžný úsměv způsobený dětskou radostí z jeho malého představení. Kanda na chvíli ztratil řeč. Ten mrňavý ďáblík vypadal ve světle z Vánočního stromu tak… tak… Zavrtěl hlavou, aby si jí pročistil a otevřel ústa, aby mu oznámil, že odjíždějí, ale jedno z dětí, holčička, se zahihňala a ukázala na něj prostem.

„Stlejdo Allene. To je moc klásná teta. Lizzie by chtěla mít vlásky jako teta.“

Allen se okouzleně zasmál a zvedl blonďatou princeznu s lokýnkami do náruče, aby měla lepší výhled. Začala si hrát s dlouhými prameny a opatrně je hladila. Kandovi chvíli trvalo, než mu došlo, že „tetou“ dítě myslelo jeho a reagoval na to téměř krvavým začervenáním. Vztekle škubl hlavou, aby vyprostil své vlasy z dívčiných prstíků, ale vyvolal tím jen dětský smích. Provázek, kterým měl vlasy stažené do ohonu, se přetrhl a černý baldachýn se mu rozlil po zádech.

Holčička naposledy opatrně polaskala „klásné vlásky“ a Allen jí raději rychle položil na zem. Pokud možno co nejdál od zjevně zuřícího Kandy, který významně položil ruku na jílec Mugenu a druhou chytil ho za límec jeho kabátu.

„Moyashi…jak tě mám nakrájet? Na kostičky nebo na nudličky?“

Allen nervózně polknul a pokusil se vykouzlit úsměv ala nevinnost sama. Bohužel z toho vyšel křečovitý škleb s cukajícími se koutky. Nevěděl, jestli se dřív smát, nebo zdrhat. Ve chvíli, kdy Kanda vycenil zuby, byl už milý bělovlásek na útěku a tmavovlasému exorcistovi zůstal v pěsti levé ruky jen jeho svrchní kabát.

Když Allen konečně celý udýchaný a zpocený dorazil na nádraží, jeho kolega zrovna nastupoval do vlaku a z lokomotivy s ostrým syčením tryskala pára.

 „Yu!“

Zavolal, aby přehlušil hluk skřípějícího dopravního prostředku. Dlouhé vlasy v prudkém pohybu švihly vzduchem a odhalily bledou vzteky zkřivenou tvář.

„Nevolej mě prvním jménem…Moyashi!“

„Jmenuju se Allen… Bakando!“

Odvětil Walker a vyplázl drze jazyk.

„Říkáš si o výprask mrně?“

Zuřil Kanda, a výhružně se naklonil blíž, v domnění, že menšího soka vystraší.

Naneštěstí pro něj ho Allen rychle drapnul a vtáhl ho do vagonu. Vlak se začal rozjíždět.

„Huff! Málem jsme tu zůstali trčet. Šťastné a Veselé Vánoce Bakando!“

Popřál mu zpěvavě a něco úzkého a dlouhého přistálo Kandovi v ruce. Zvědavost donutila šermíře na chvíli zapomenout fakt, že ještě před chvílí se chystal na Moyashim spáchat vraždu a otevřel podlouhlou krabičku. Uvnitř byla stříbrně kovová jehlice do vlasů s dvojitou vidličkou na spodním konci a temně modrým kamenem se šesti řetízky ukončenými perlovými kapkami jako ozdobou na horním.

Byla sice krásná, ale…

„Moyshi…“

Začal Kanda medově.

„Je dámská.“

„Eh, co? Jo. To jehlice do vlasů obvykle bývají.“

Podotkl opatrně Allen.

„Nelíbí se ti? Myslel jsem…“

Kanda máchl rukou.

„Koho to zajímá. Na cestu domů bude stačit.“

Otočil se a začal si stáčet vlasy do drdolu. Nutno podotknout, že se mu to moc nedařilo a tak se podrážděně otočil zády k Allenovi.

„Tys tu šílenou věc vybral, tak s tím něco udělej, než jí vyhodím z okna a tebe s ní.“

Se spokojeným výrazem se Allen postavil na špičky a několikrát namotal vlasy na jehlici a opatrně jí zabodl těsně u hlavy. Nebylo to dokonalé, ale drželo to.

Vlak s kodrcáním rychle uháněl po trati, kterou začínaly pokrývat první zimní vločky. Promnul si unaveně oči a vzhlédl od knihy, kterou držel ve štíhlých prstech opatrně, ale pevně. Podle kapesních hodinek zbývala ještě hodina cesty. S povzdechnutím, které tiše zašumělo o jeho rty, se ohlédl nalevo, kde vsedě, s hlavou zvrácenou dozadu a ústy dokořán spal mladší uživatel nevinnosti. Nepatrně pochrupoval a hlava mu nadskakovala na polstrovaném opěradle. Alespoň chvíli je ticho. Pomyslel si a vrátil se zpět ke své knize.

Jen o pár minut později ho ze čtení vytrhl náhlý pocit něčeho teplého a těžkého na stehně. Allen se vlivem pohybu vlaku sesunul Kandovi do klína. Okamžitě zaklapl knihu a napřáhl ruku k nemilosrdné ráně jejím tvrdým, v kůži vázaným hřbetem, ale ruka s knihou mu nakonec klesla na sedadlo vedle něj. Jak to, že si doteď nevšiml tmavých kruhů pod jeho očima? Drobný obličej z části schovaný za přerostlými bílými vlasy vypadal unaveně a křehce. Křídově bledá tvář ostře kontrastovala se zlatým vysílačem v levém uchu. Byl vždy takhle hubený? Jako by mu na klíně neležel člověk, ale kočka, která pod načechranou srstí nebyla nic, než kost a kůže. Pohodlně se opřel, zavřel oči a než si to uvědomil, usnul také.

Vzbudil ho až Allenův hlas a zemětřesení.

„Kando! Kando! Jsme doma!“

Zemětřesení bylo ve skutečnosti Allenova práce. Naléhavě mu třásl rameny a snažil se ho probrat.

„Baka Moyashi… Chceš umřít?“

Trhaně vydechl exorcista a neochotně od sebe odlepil spánkem ztěžklá oční víčka.

„Už jsme na konečné?“

Allen pouze kývnul a sebral svůj vak a po celou cestu z nádraží do řádu, byl nezvykle potichu.

Konečně byli doma, a zatímco se všichni vítali s Allenem, využil Kanda příležitosti a dlouhým krokem odkráčel do svého pokoje dřív, než si ho někdo stačil všimnout. Rychle popadl něco na převlečení a vydal se do sprch. Cestou narazil na Lenalee, která nesla plnou náruč dárků, aby je mohla položit pod Vánoční strom v kuchyni.

„Kando! Už jste s Allenem zpět!“

Vykřikla šťastně a se zvoláním Šťastné a Veselé, chtěla odspěchat pryč, aby se také mohla přivítat s Allenem. Když procházela kolem něj, zarazila se, a popošla o kousek nazpět.

„Ten, kdo ti věnoval tu ozdobu do vlasů, jí musel vybírat speciálně pro tebe. Je to Vánoční dárek?“

Pokrčil podrážděně rameny. Zapomněl, že ji má stále ve vlasech. V duchu zaklel.

„Více méně asi ano.“

Kanda nahřívající se ve společné lázni pomalu otáčel jehlicí mezi prsty a pozorně si prohlížel každý detail. Nedivil se, že si jí Lenalee všimla. Přitahovala pohled. Vypadala slavnostně…Vánočně…

Odložil jí a s vervou se začal drhnout. Vánoce byly všude a ta atmosféra štěstí na něm lpěla jako špína. Špína, kterou hodlal servat třeba i spolu s kůží.

Navzdory svým černým myšlenkám a odhodlání nejít do barevně vyzdobené kuchyně, pečlivě uložil jehlici zpět do krabičky, kterou umístil na noční stolek a vyplížil se ven na chodbu.

Slova Lenalee mu neodbytně rezonovala v hlavě. Před Allenovým pokojem se ostražitě rozhlédl, a zaklepal na dveře. Nic. Žádná odpověď. Vzal za kliku a tiše vkročil dovnitř. K jeho překvapení obyvatel pokoje už v bezvědomí oddechoval ve své posteli, vedle které leželo pár rozbalených dárků. Sklonil se nad postelí a jeho vlasy těžce splynuly po andělsky klidné tváři drobného démona. Nakonec zasunul mezi ostatní dárky své kapesní cibule. Jeden dárek z druhé ruky bez popisky od koho je, se mezi nimi ztratí. Pomyslel si, a s posledním zmateným pohledem na Allenův spící obličej se se slabým zavrzáním dveří o práh vytratil do šera.

Allen se s úsměvem propadl z hraného spánku do toho skutečného a věděl, že zítra se zase s Kandou skrz něco šíleně nepodstatného popere, nebo alespoň pohádá. Ale vědomí, že se mu podařilo alespoň trochu narušit tu tlustou, studenou zeď, kterou si kolem sebe Yu v obraně vystavěl, mu dovolovalo snít dál o úplném zborcení stěny, objímající samurajovo rozbitné srdce.