Kapitola 1

Jak může pouhých deset minut, změnit tolik a tak najednou? Pravda… pro něj a Spannera to bylo jen deset minut. Pro Vongolu a jeho rodinu to byl celý týden. Mohlo by snad deset minut mít hodnotu jednoho týdne i u nich, v budoucnosti? On, Irie Shoichi, to tak rozhodně cítil.

„Kávu?“  ozval se klidný, takřka stoický hlas mechanika v zeleném overalu. Vzhlédl od materiálů, které studoval.

„Moc rád. Arigato.“

„Sí, sí, jedna černá bez cukru. Už se to nese.“ Protáhl líně Spanner a posadil se k nízkému stolku na zem vedle Shoichiho, který si vděčně vzal nabízený hrnek. Objal ho dlaněmi a vdechoval teplé aroma pářícího nápoje. Spanner mu kávu opatrně z rukou vzal a přišoupl si ho blíž k sobě. Irie se krvavě začervenal, ale i přes svou stydlivost se odvážil opřít se bok na bok se Spannerem, svým milencem. Vysloužil si za to letmý dotyk konečky dlouhých, štíhlých prstů po tváři.

Těch samých nádherných prstů, které ho fascinovaly už od doby, kdy se poprvé setkali na škole. Elegantní a jisté pohyby při práci s drobnými součástkami… Tak něžně, a přitom pevně svíraly šroubovák… Tehdy jen nervózně polknul při představě, co dalšího by mohly takovým způsobem objímat. Jak moc žárlil na jeho dílo v robotické soutěži. Ne pro jeho dokonalost, ale pro intimní doteky, kterých se stroji dostávalo. Nikdy ho nenapadlo, že jen o pár let později se jeho představy stanou skutečností.

Zpod přivřených víček pozoroval svého japafila, jak drtí jahodové lízátko mezi zuby, aby se s ním mohl o něj rozdělit. Při polibku nechal řasy, aby skryly oči úplně a plně se ponořil do kombinace chutě a vůně. Spanner voněl i chutnal mírně nahořkle a zemitě. Sladká chuť jahod u něj vyvolávala spolu s vůní technického oleje a slaností potu příjemné chvění po páteři. Lépe se Spannerova přítomnost těmito dvěma smysly popsat nedala. Aby prohloubil intenzitu svých pocitů, začal se Shoichi dotýkat těla vedle sebe. Dlaní zajel zezadu na krk, který polaskal tahem jednoho prstu po celé délce šíje. Vrátil se dopředu a sunul ji níž. Spanner si jeho ruku přitiskl k hrudi a slastně vydechl. Polibek byl u konce. Shoichi zčervenal pod tíhou pohledu mladšího muže. Váhavě se usmál. Nejspíš ho nikdy nepřestane vyvádět z míry nedostatek mimických úkazů na Spannerově tváři.

Možná proto se nikdy dříve nepustili do rozsáhlejší konverzace. Ledy se prolomily, až když byli spolu na pár minut sami a čekali na návrat záchranné výpravy z minulosti. I přes soustředění na práci cítil záchvěvy nevolnosti, způsobené nervozitou. Hlavou se mu promítaly ty nejhorší scénáře. Když se jejich plán nepodaří uskutečnit… Další křeč mu zalomcovala žaludkem.

„Oy!“ Ozval se ten hlas sálající klidem jako anestetikum. Neochotně zvedl hlavu a pohlédl jeho směrem. Téměř na bývalého rivala zapomněl. Nečekaná blízkost druhého muže ho zaskočila nepřipraveného a na rtech mu přistál motýlí polibek. Následovala ruka. Protáhlé prsty se zastavily nanomilimetry od jeho klíční kosti. Ruka se ho začala imaginárně dotýkat. Klouzala po celém jeho těle, aniž by se ho skutečně dotkla. Horký tlak dlaně cítil, ale neviděl. Objímal ho celého, jako slabá pára stoupající po dešti vzhůru. Neviditelná, ale existující. Něžně hladící a tak příjemně uvolňující. Celé jeho tělo hořelo. Byl to pro něho nový zážitek. Bolesti břicha samy odezněly a místo nich nastoupilo vzrušení.

I jen vzpomínka na těch pár okamžiků byla podmanivá. Unikl mu tichý sten. Se Spannerem to bylo vždycky takové. Jeho tvář neodrážela téměř žádné emoce, ale nechal ostatní, aby cítili to co on sám. Právě teď byl stejně vzrušený a dokonale šťastný jako Shoichi. Nejspíš mysleli oba na to samé. Přitiskl mu ústa na krk a polechtal jazykem jeho tetování. Spannerova reakce byla k nezaplacení. Výraz tváře se nezměnil, jen ho sledoval upřeněji než před tím. Avšak než se vzpamatoval, ležel na zemi a váha Spannerova velkého těla mu bránila v pohybu. Ruce měl nad hlavou v pevném sevření silných prstů. Podrážděně zafuněl. Spanner měl overal stažený z paží až k pasu a na vrchní části těla měl jen bílé triko. Chtěl se ho dotknout. Chtěl mu jazykem setřít neposlušnou kapku potu, které mu kanula po krku dolů… A zároveň se nechtěl vzdát pevného dotyku Spannerovy něžné ruky pomalu putující po jeho tváři. Zavřel oči. Ztratil brýle, prostě zmizely někam pryč. Cítil zvědavé prsty zkoumající tvar jeho tváře. Lehounké pohlazení po očních víčkách, škádlivé na nose a chtivé na rtech. Pootevřel ústa, aby mohl pojmout jeden ze Spannerových nádherných prstů. Hladce vklouzl dovnitř a nechal se mazlivě objímat vlhkostí Shoichiho úst. Shoichi slyšel, jak zadržel dech, když začal jeho prst sát a opatrně kousat. Odolal nutkání se usmát. Místo toho zabodl pohled do Spannerových rozšířených zorniček. Bylo zábavné ho sledovat. Oba měli pramalé sexuální zkušenosti, ale vypadalo to, že ty Spannerovy končily už u vlastního ručního pohonu.

Následoval další mokrý polibek. Naléhavé přitisknutí k drobnému tělu pod sebou a divoké pnutí v obou tělech. Látka začínala být na obtíž a tak Shoichiho oblečení spolu se Spannerovým trikem skončilo v jednom velkém chuchvalci ležící na zemi vedle nich. Vzpomněl si, že má obě ruce volné a využil toho k hravému cestování po mechanikově štíhlém těle. Odstrčil ho do sedu a donutil ho opřít se o ruce. Pomalu rozepnul poklopec na vojenské kombinéze, sklonil se k tvrdé bytosti tam dole a… provokativně vydechl vzduch. Spannerovi málem vypověděly ruce službu a klesl tělem o něco níž. Opřený o lokty hypnotizoval toho malého rudovlasého ďáblíka pohledem. Zachvěl se překvapením z nenadálého dotyku teplého jazyka na svém cukajícím přirození. Shoichi se pro sebe v duchu usmál a nechal své rty a zuby sklouznout přes naběhlou špičku žaludu. Vysloužil si za to doslovné ohnutí přes koleno. Spanner nebyl z těch, kteří chtěli čekat a tak se rozhodl pokračovat tam, kde je Vracející se skupina pod vedením Reborna vyrušila.

Shoichi se vzepřel na lokti a prohlížel si milencovu tvář. V polospánku uvolněná po náročném sexu byla… těžko popsat, jak se při pohledu na jeho spokojenost cítil. Ale to bylo asi definicí lásky, která se blíže popsat nedá. Chtěl se otočit na bok a objet prstem Spannerovy rty, ale ostrá bolest ho zastavila uprostřed pohybu. Škubnul sebou. Očividně to trochu přehnali. Akvamarínové oči se otevřely a v naprosto přirozeném gestu se po něm natáhl a přitáhl si ho blíž k sobě. Shoichi slastně vdechl známou vůni mechaniky a oleje sálající ze Spannerovy teplé hrudi. Po tom, co zavřel oči, si vybavoval pouze konejšivé kroužení, jako pára něžné dlaně po svých zádech, která uvolňovala napjetí ve svalech a Spannerův tichý hlas, který si pobrukoval nějakou písničku.