Kapitola 1

Ani světlo, ani tma. Pouze slepé šero poulí své oči. Doba, kdy den pozvolna pozbývá hřejivé síly slunce, doba, kdy měsíc ještě nestačil převzít královské žezlo, aby sivě vladařil nočnímu světu tichých stvůr. Jedná se o lítou a němou bitvu mezi dnem a nocí, ze které pak, tak jako vždy, vzejde jediná skutečná královna. Noc.

            Lidé se tohoto okamžiku už miliony let podvědomě bojí. Vždyť v té chvíli, co ve dne spalo, otevírá své plamenné, zlomyslné oči.

            Začínají se ozývat zvuky. Hlesy, steny a tiché prosby o pomoc. V jednu chvíli je slyšíme jasně a v druhé pochybujeme, že vůbec někdy existovaly. Straší všechny svou přízračností.

            Tlumené rudé paprsky usínajícího slunce, odrážejícího se v hladké dokonalosti jezera, zahalují stíny pod hladinou. Princip přírodního zrcadla je také nebezpečný. Láká k sobě, mává neviditelnou vábničkou. A na druhé straně, za ním, se skrývá číhající stín.

            Bezhlesný šerý plášť krade všemu, lukám, lesům i polím jejich syté barvy. Skrývá je pod léty zašlou a ušpiněnou vlečkou, jako by chtěl popřít jejich krásu. Zatajit všem pravdivý obraz světa. Žárlí totiž na jasný den i bezbřeze temnou noc. Závidí dnu jeho skvostnou paletu barev a závidí noci její šťastnou nevědomost o kráse dne. Vždyť ode dne ji večer dělí soumrak a ráno svítání. Závidí jim, a přitom si nevšímá své vlastní krásy a osobitosti. Nemá snad půl ode dne a půl od noci?