Kapitola 1

    Vzduchem proletěla židle a svůj plavný let zakončila rozložením se o robustní skříň. „Slíbils mi, že dokud budeme u tvých rodičů, o nic se nepokusíš!“ Vřískal Haruto a vztekle hledal, čím dalším po svém milenci mrštit. Natsui vypadal komicky, jak couval před chlapcem, který mu sahal stěží k hrudi.

„Ma maa. Uklidni se zlato. Technicky vzato jsem ti slíbil, že po celý den kdy budeme u mě doma, nic neudělám… A svůj slib jsem splnil. Bylo po půlnoci…“ Tentokrát svištěl prostorem mezi nimi nízký konferenční stolek. Natsui nervózně polknul. Co se týče fyzické síly, byl Haru slabý, ale rozzuřit tohohle malého ďáblíka se nevyplácelo.

„Tvoje výmluvy mě nezajímají! Pokaždé je to stejné! Myslíš jen na to jedno. Pomalu si začínám myslet, že máš některé tělesné funkce prohozené a myslíš penisem!“ Natsui se provinile usmál, bohužel partnerovo tvrzení nemohl vyvrátit. Možná, že tentokrát opravdu zašel příliš daleko… ale když Haruto byl v tu chvíli (vlastně pořád) tak neuvěřitelně sexy, aniž by si to sám uvědomoval. Natsui se na chvilinku zasnil při vzpomínce roztékající se vanilkové zmrzliny odkapávající v pozdně letním dni na milencovu světlounce zlatou kůži. Vypadal jako čistotná kočka, jak si pečlivě olizoval jeden prst po druhém… Natsui vydechl potěšením i bolestí. Na hlavě mu přistála kniha v pevné vazbě.

„Týden bez sexu. Jdu bydlet k sestře.“ Uzavřel jejich hádku rozčileně Haruto a při svém odchodu málem vyzdil dveře z futer.

    Natsui si už ani nevzpomínal, kolikrát si během těchto dvou osamělých dnů povzdechl. Chyběla mu přítomnost jisté drobné osůbky, kterou ještě očividně nepřešel vztek. Textové zprávy zůstávaly bez odezvy a zvonící telefon mu Haru také nezvedal. Když mu konečně klesla hlava ve spánku, začal telefon neodbytně vyzvánět. Sotva hovor přijal, poznal, že se jedná o Harutovu onee – chan.

„Nevím, co jsi provedl tentokrát, Natsui, ale udělej něco, než se onii – san promění v kouli! Zpracoval už polovinu mých zásob zmrzliny a čokolády!“ Natsui se při té představě ušklíbl. Haruto byl jako malá popelnice na sladké a přitom nepřibral ani deko. Navíc ho napadl úžasný plán.

 „Budu potřebovat, abys mi půjčila svoje klíče od bytu a vylákala bráchu ven,  Haruko…“

    Harutovi připadalo zvláštní, že jeho mladší sestra trvala na tom, aby jí doprovázel při nákupech. Tvrdila, že má lepší vkus na oblečení. No… na pánské určitě. Připustil Haruto při vzpomínce, jakou hrůzu mu Haruka nadělila minulé Vánoce.

„…to! Haruto!“ Překvapeně pohlédla na ustaranou tvář své sestry a pak na své ruce. Už dobré dvě minuty držel v ruce jedny pánské kalhoty. Prohlédl si je a s odfrknutím je položil zpět. Podvědomě vybral kalhoty, které by se líbily Natsuiovi. Při vzpomínce na milence se zamračil. Natsui si zasloužil trest.

    Když Haruto vešel do pokoje, který mu sestra vyhradila pro jeho pobyt u ní, málem si myslel, že si spletl dveře a dostal se do Haručina království. V okamžiku mu však došlo, že se nespletl. Po celém pokoji byly kvítky kopretin a mezi nimi ještě nějaké… papírky? Zkusmo zvedl jeden z nich a všiml si, že nejsou prázdné. Když obsah přelétl očima, rychle chňapnul po druhém, pak třetím, čtvrtém… „Natsui…“ Vypravil ze sebe polohlasně a tak jak byl, bos vyběhl na ulici a běžel domů za svým milencem.

    Když se rozletěly dveře, vycházel Natsui zrovna z koupelny. Málem se zlomil v pase, když ho do žaludku praštila malá neřízená střela, která ho začala mačkat v pevném objetí. Nakonec se přeci jen mohl znovu volně nadechnout.

 „Haru?“ Zeptal se opatrně najednou nehybného přítele. Haruto jen natáhl chvějící se ruku s papírky. Ticho rezonovalo předsíní a začínalo být pořádně nepříjemné. Nádech, výdech.

„Ty jeden pitomče!“ Zaječel Haruto a znovu se vrhl Natsuiovi kolem krku.

 „Co to mělo být? Myslíš si, že si mě udobříš pár kytkami a zamilovanýma psaníčkama?“ Natsui se jen ďábelsky ušklíbnul, než se sehnul a políbil toho svého malého tsundere něžně na rty. Bingo! Přesně to si myslel.