Kapitola 1

„Pchá! Vánoce! Všude je plno lásky, radosti a smíchu! Je mi z toho ZLE!“

Peklem a světem lidí otřásaly výbuchy vzteku pekelného vládce, který křečovitě svíral područky svého trůnu, až mu v dlaních zůstaly jen třísky. Rozzuřeně vstal a s prudkým švihnutím pláště se přemístil do svých soukromých komnat. Minulé Vánoce skončily díky jeho ehm – špatné náladě naprostou katastrofou. Více jak polovina démonů skončila se silnými migrénami a nižší démonci byli dokonce paralyzováni v křečích a tudíž neschopní konat svou práci – tedy škodit lidskému pokolení a kazit jim jejich radostné chvilky.

Nevzpomínal si kolik dní, měsíců, let, nebo staletí už tu byl. Nemohl si vzpomenout, jak dlouho tomu bylo, co nahradil původního vládce pekel, natož kolikrát s odporem a možná i závistí sledoval smrtelníky a jejich krátké, ale přesto šťastné životy se svými blízkými. Znechuceně si odfrknul a složil své vysoké tělo do měkkých polštářů a podušek svého vskutku královského lože. Usnul. Usnul neklidným spánkem, jako by ho i ve snech pronásledoval Duch Vánoc.

Na tvář mu dopadla osamocená sněhová vločka. Tedy skoro dopadla. Rozpustila se těsně před tím, než mohla něžně pohladit jeho čelo. Tak silná byla jeho zloba, tak horký byl jeho vztek a tak čerstvý jeho žal a pocit křivdy z odchodu jeho lásky, na kterou si nevzpomínal. Ani po tolika staletích nedokázal spát klidně. Zdál se mu sen. A v pekle sněžilo.

Byly Vánoce. Už zas. Ušklíbl se podvědomě a zvědavě se podíval kolem. Seděl v práci. Žádná změna. Pomyslel si a pak si uvědomil, že už není v Pekle, ve svém paláci, nýbrž v luxusně zařízené kanceláři a hledí do laptopu před sebou. To jsou mi ale divné myšlenky. Proběhlo mu hlavou a pak se vrátil k vypracovávání výroční zprávy pro úřady. Ředitel prestižní firmy přeci nemá prázdniny ani čas zabývat se takovými banalitami, jako jsou Vánoční svátky. Všichni k němu přeci vzhlíželi s obdivem, že i přes svůj nízký věk dvaceti čtyř let to dotáhl takhle daleko. Byl pyšný na to, co vlastníma rukama stvořil. Byl hrdý, že mohl svým rodičům poskytnout finanční podporu, kterou mu oni nikdy nemohli dát.

Z čista jasna bylo jeho pracovní nasazení přerušeno hlučným:

„Šťastné a Veselé, Rio!“

a cinkáním rolniček, které ho úspěšně přivádělo k šílenství. A stejně tak jako se bál o svou příčetnost, tak úplně stejnou měrou pochyboval o psychickém zdraví druhé osoby.

„Cleo! Co tu sakra děláš?! Máš být přeci u mých rodičů.“

Ozvala se další salva zuřivého cinkotu a dívka se širokým úsměvem zapózovala se svazkem rolniček.

„Překvapení! Tvoji rodiče chtěli slavit Vánoce sami a shodli jsme se, že jsi věčně zahrabaný v práci jako nějaký krtek. Nikdo by neměl být o Vánocích sám. A tak jsem tady!“

Rio nevěřícně zíral na svou přítelkyni. Definitivně jí přeskočilo.

„Jasně jsem ti přeci vysvětil, že mám hromadu práce.“

Naoko ublíženě nafoukla tváře, ale nakonec to nevydržela a rozesmála se. I její smích zněl jako zvonkohra. Normálně naslouchal jejímu smíchu rád, ale dnes ne. Dnes ho shledával pronikavým a velmi otravným.

„Můžu počkat, než to dokončíš, nebo bych ti mohla pomoci. Ve škole jsem získala ze psaní všemi deseti certifikát.“

Zahledl se na její upřímný úsměv a uvědomil si, že má chuť, zkazit jí její nadšení.

„To tedy nemůžeš. Jen bys mě vyrušovala a obtěžovala hloupými otázkami.“

Rty jí poklesly. Vzápětí se sevřely do tenké linky, což muselo být těžké vzhledem k tomu, že měla koutky přirozeně stočené nahoru, takže si s jejími plnými rty pohrával věčný úsměv.

V tu chvíli zalitoval své popudlivosti. Miloval svoji přítelkyni, ale byl moc hrdý na to, aby přiznal svoje pochybení a tak mlčel.

„Fajn.“

Pronesla dokonale opanovaným, klidným hlasem a přehodila si tašku zpět přes rameno, odkud jí předtím, když ztuhla, sklouzla.

„Užij si svoje Vánoce.“

Otočila se a oddusala v těžkých botách pryč. Čekal, že udělá scénu, nebo alespoň praští dveřmi. Místo toho slyšel, že se u dveří zastavila. Po pár nadechnutích se ozvalo zašustění a pak klaply dveře.

Najednou se cítil hrozně sám a zatoužil po tom, aby se Clea vrátila. Odstrčil židli od stolu a spěšným krokem se vydal za ní. Zrovna se natahoval po klice, když o něco málem zakopl. Vánoční dárek? Sehnul se pro něj a zvědavě si balíček prohlížel. Nakonec ho opatrně vybalil. Byla to skleněná koule s umělým sněhem, které jako malý chlapec tolik obdivoval, ale nikdy to rodičům neřekl. Nechtěl, aby je mrzelo, že si nemohli dovolit mu ji pořídit. Tahle pro něj měla větší hodnotu, než všechny drahé věci, které si mohl koupit. Těžítko vyrobila sama Clea. Ve středu byl ledový zámek, který se perleťově leskl všemi barvami. Vypadal jako skutečný s těmi všemi štíhlými věžičkami a drobnými okénky. Zaklel a rozběhl se za ní. Musel se jí omluvit.

Sotva se ozvalo cinknutí výtahu, vzal čáru přímo přes recepci, ignorujíc šokovaný výraz staré recepční. Trvalo mu jen několik málo vteřin, než vyběhl ven a začal se zoufale rozhlížet. Konečně ji uviděl. Zrovna nasedala do autobusu na protější straně ulice.

„Cleo!“  

Neslyšela ho, nebo ho prostě ignorovala? Autobus už zaklapl dveře a vyjel ze zastávky. Ještě několik vteřin běžel, nakonec to ale vzdal a začal levačkou lovit mobilní telefon. Zrovna se mu ho podařilo vytáhnout z kapsy, když se ozvala rána, skřípění a lidský křik. Telefon mu vyklouzl z šokem ochromených rukou.

Autobus ležel sešrotovaný na boku. Do autobusu, ze strany, kde seděla Clea naboural náklaďák, který nedal přednost z prava. Ani si neuvědomoval, že znovu běží.

„Do píči. Do píči!“

Opakoval pořád dokola střídavě spolu s jejím jménem, zatímco se dobýval do zmačkaného vozidla. Někdo ho chytil za rameno. Setřásl ho a znovu a znovu narážel do zpola otevřených dveří autobusu s úmyslem je vyrazit. Bezúspěšně. Někdo ho surovou silou odstrčil.

„…moc nebezpečné…pryč…“

To bylo jediné, co záchranáři rozuměl. Snažil se s ním prát, ale zbytečně.

Odtáhli ho o kus dál, kde se trochu vzpamatoval, jen aby znovu propadl šílenství, když poznal postavu, kterou právě vyprostili ven. Byla tak nepřirozeně zkroucená, že nemohla být naživu.

„CLEO!“

Řval a cítil, jak mu ten jediný výkřik trhá hlasivky. Bolest se ale zdaleka nemohla vyrovnat té z její ztráty. Chvíli jen tak stál a nechal slzy balancovat na krajích spodních víček. Nakonec se klidně vydal zpět do práce. Tedy navenek klidně. Uvnitř hořel ohněm šílenců. Vyjel výtahem zpět do kanceláře, kde ze země opatrně sebral těžítko a otevřel dveře na terasu.
Chvíli pozoroval oblohu a vůbec si nevšiml, že začalo sněžit. První sníh. Vlhké vločky rychle padaly dolů, jako malé parašutistky. Jakoby ho lákaly, ať to také zkusí. Přesně to měl v úmyslu. Rozhodným pohybem přehodil přes zábradlí nejdřív jednu a po ní i druhou nohu. Přidržujíc se rukama, zaklonil hlavu a zahleděl se na bílé nebe. Zbývalo jen jedno. Pustit se. Udělal to a během letu ho napadlo. Jestlipak se znovu uvidí s Cleou?

Ne. Neuvidí. Sebevrazi patří peklu. Démon pomalu otevřel oči. Cítil chlad. Sníh? V Pekle přeci nemůže… sněžit? Při pohledu na svou ložnici si tím už nebyl tak jistý.  V jeho snu také sněžilo. Vzpomněl si. Sen? Byl to jen sen? Něco na tom snu mu bylo hrozivě povědomé. Snad poprvé cítil lítost nad křehkými smrtelníky. Sníh pomalu ustával. Cítil v něm něco neobvyklého. Cítil v něm… život? Může být sníh živý? Padal míň a míň. Měl pocit, jakoby něco umíralo. Zvědavě natáhl ruku. Chtěl to prozkoumat blíž. Na chvíli zadržel dech. Vločka kousek od jeho dlaně roztála. Zklamaně vydechl a nechal ruku znovu klesnout do polštářů.

Kdyby měl rád zimu a Vánoce, přiznal by, že je sníh krásný. Ledové krystalky mu připomínaly vzhled jeho pekelného sídla.  Krystalového zámku, který se perleťově leskl. Na okraji mysli se mu třepetala myšlenka, že něco zapomněl. Po rtech mu steklo něco studeného. Překvapeně zamrkal. Poslední ze sněhových vloček ho chladně a smutně políbila na ústa.

„Cleo…“

Zašeptal a najednou si vzpomněl. Ovšem pozdě. Byla pryč. Její přítomnost zmizela ve chvíli, kdy se vypařila i vločka z jeho rtů. Konečně uznal, že je sníh krásný, protože ona krásná byla. Možná, že kdyby ji následoval na ulici dřív, nemusela umřít. Možná, že kdyby si vzpomněl dřív, nemusela se vzdát své existence v nebi, možná, že by nemusela umřít podruhé pro nic. Možná…

Démon stál na okraji Pekelné propasti. Ani on nemohl přežít ničím nebrzděný pád průrvy plné stvoření, která toužila po jakékoliv formě života. Zavřel oči, a usmál se. Pak už jen padal a bolest nevnímal… Jestlipak dostane ještě jednu šanci? Tentokrát už ji nenechá odejít. Na Vánoce přeci nikdo nemá být sám.