Kapitola 1

Slunce už skoro zapadlo za obzor. Na obloze tvořilo jakousi kulisu, připomínající zářivě oranžovou svatozář. Nebe bylo protkané několika červánky, které vypadaly jako sladká cukrová vata. Jen se natáhnout a ochutnat. Stromy se pohybovaly v rytmu říjnového vánku. Při každém novém pohnutí z nich opadl další podzimně zbarvený list, který se tiše snesl až k zemi, kde se pohodlně usadil mezi ostatní, které tam již pár dní polehávaly. Každé pohnutí, každou barvu, každý záhyb sledoval chlapec sedící na parapetu arkýřového okna. Zamyšleně pozoroval celé to dění venku. Plně se na to soustředil. Ostatně jako vždy. Byla to snad jediná činnost, která ho dokázala odvést od reality. Všechno totiž vypadalo až pohádkově klidně a vyrovnaně. Ze zamyšlenosti ho vytrhlo zaklepání. Dvojí prudké, pevné zaklepání na jeho tmavě hnědé dveře z masivu. Zachmuřile stočil pohled ke dveřím a mírně naklonil hlavu.

„Je otevřeno.“ Ta slova se rozlehla pokojem jako ve vlnách se vzdouvající ozvěna. To klidné ticho, které v něm doposud panovalo, bylo nyní protnuto ne příliš hlasitým zavrzáním kliky a následnými kroky, které po dopadu na podlahu tvořily tlumený klapot. Klapot podpatků. Do místnosti vpochodovala postarší žena v bílé halence, černé sukni sahající po kolena a tmavých lodičkách nesoucí v ruce tmavě modrý koš s čerstvě vyžehleným prádlem, mírně kývla na pozdrav. Lehce strčila do dveří a ty se zase s klapotem zavřely. Žena přešla až k posteli, stojící uprostřed pokoje. Položila na ní koš s prádlem a pár ráznými kroky se dostala až ke skříni, kterou jedním tahem otevřela.

„Sasuke?!“ vydechla omámeně. „Jak dlouho to je co jsem Vám to oblečení ve skříni uklízela? Dva dny?“ řekla pohoršeně a protočila oči. Mladý chlapec s očima připomínajícíma noc a s pokožkou snad bledší než smetana se na ní nejdříve podíval nic neříkajícím výrazem, který měl skoro pořád. Když však v jejích očích zahlédl náznak starostí a trochu i výčitek zahanbeně se zadíval do země a tlumeně si odkašlal.

„Omlouvám se. Slibuju, že si to uklidím,“ hlesl a znovu zvedl oči, aby si prohlédl její reakci. Dotyčná na tváři vykouzlila mírný úsměv a zavrtěla hlavou ve smyslu „To není třeba, udělám to sama“. Bylo to tak vždycky. Stačilo se omluvit, říct co chce, zaprosit… A měl vše, co si jen zamanul. Tedy skoro vše. Z dalších myšlenek, které se mu mísily v hlavě, ho opět vytrhnuly kroky, které se nyní táhly směrem k němu. Postarší žena, která dělala v domě Uchihů služebnou, se pomalu přibližovala k chlapci, který stále seděl na parapetu okna.

„Jste v pořádku Sasuke?“ Pokojem se opět rozlehl ženský hlas. Tázaný mírně povytáhl obočí a zadíval se na ní. Na tváři se mu po dlouhém přemáhání vytvořilo něco, co alespoň zhruba připomínalo úsměv. Bohužel naprosto neupřímný úsměv, který ta dotyčná žena hravě po těch letech prokoukla.

„No tak Sasuke. Nemusíte se přemáhat,“ namítla a popošla ještě blíž, aby se v zápětí posadila vedle černovlasého chlapce. Dělávala to tak skoro pokaždé, když zavítala do podkrovního pokoje patřícímu mladému Uchihovi.

„Trápíte se?“ vyšlo z jejích úst. Vlastně to ani tak nebyla otázka, jako spíš poznatek, kterého si povšimla. Proto se Sasuke neměl příliš k odpovědi. Mlčky tam seděl vedle ní a hlavou pouze mírně zavrtěl v záporném gestu. Její oči ho naprosto propalovali, až to nevydržel a uhnul pohledem. Chvíli pozoroval strukturu tmavě hnědé, dřevěné podlahy v jeho pokoji. Když už ho její vzorek omrzel, vstal a přešel k psacímu stolu. Zadíval se na nástěnku připevněnou na zdi nad stolem, u kterého právě stál. Očima putoval po fotkách, které na ní byly připevněné. Fotky jeho rodiny. Matky. Otce. Bratra. Všichni se na nich tvářili nadmíru spokojeně. Jedna z fotek zachycovala zahradní slavnost, co se odehrála před třemi roky. Sasuke na ní stál vedle bratra Itachiho a nadšeně ho objímal. Další fotka vykreslovala obraz dvou dětských tváří. Jednoho staršího a jednoho mladšího hocha. Seděli na kostkované dece v přírodě. Kolem sebe měly vyskládané jídlo a pití. Oba se opět nadšeně usmívali. Jen málokdo by si, ale všiml, že v očích obou dětí, které navenek vypadaly šťastně, se zračila bolest a nepochopení. Zamrkal, aby zahnal slzy, které se mu draly do očí, při pohledu na ostatní fotky. Byly na nich rodiče. Buď jen matka. Nebo otec. Nikdy ne pohromadě. Nikdy ne s dětmi. Byly to fotografie vystřižené z časopisů, kde se jeho rodiče občas objevovali. Jiné fotografie zase pocházeli z večírků a akcích jimi pořádaných. Černovlasý chlapec s alabastrovou pletí prudce zavrtěl hlavou, aby zamezil stále novým přítokům myšlenek, které se mu postupně rojily v hlavě jako vosy kolem sladkého bonbonu. Když stočil pohled k oknu, kde stále tušil sedící ženu, zjistil, že už tam není. Nyní stála u skříně a uklízela poslední kousek oblečení. Poté vzala prázdný koš a mlčky se vydala ke dveřím. Vrhla na stále přihlížejícího Sasukeho jemný úsměv a s pokynutím hlavy se z pokoje vytratila. Sasuke v něm zůstal sám. Opět. Jako vždycky. Kdy tomu bylo naposled, kdy se jeho pokojem nebo domem rozléhaly hlasy, kroky nebo třeba smích? Možná rok. Možná dva. Sám už přesně nevěděl. To ticho, každodenní stereotyp, ta úzkost umírajícího domu, ho naprosto pohltila. Pohledem zalétl zpátky k fotografiím, přičemž zavadil o kalendář ležící na stole. Byl pátek. Pozdní odpoledne. Očima zavítal na datum oznamující neděli.

„Dva dny…“ Jen tyto dvě slova vyšly z úzkých rtů, které přesto stejně jako oči dominovaly obličeji. Sasuke se posadil na postel a z dálky stále pozoroval kalendář. Jen to jedno datum. Datum, které ohlašovala den jeho narozenin. Úplně na ně zapomněl. Zapomněl n své vlastní narozeniny. Ostatně o nic vážného nešlo. Předpokládal, že to bude jako každý rok. Rodiče uspořádají zahradní slavnost, kam pozvou lidi, které černovlásek ani nezná. Po této slavnosti si udělají pouze rodinnou oslavu, která ale bude opět natolik upjatá, že to ani zdaleka nebude připomínat rodinou akci. Alespoň, že se uvidí s bratrem, který na jeho narozeniny vždy přijíždí. Sasuke se při vzpomínce na bratra musel usmát. Chyběl mu. A to celkem dost. I když se jako malí pošťuchovali a občas si i nadávali, pořád to byl jeho bratr, kterého měl rád. Černovlásek se pousmál při vzpomínce na den strávený spolu s bratrem na pouti. Itachi byl starší a rád si hrál na rozumného, takže když došli na pouť, dal Sasukemu kázaní o tom, jak se chovat. Zdůraznil, že nemá dělat hlouposti, aby se třeba nezranil. Po pár minutách na pouti, ale Itachiho popadl úplný amok. Běhal nadšeně mezi atrakcemi a báječně se bavil. Sasuke za ním vlál, jako lehký jarní vánek. Stačil ale Itachiho pokus o nejdelší pobyt na řetízkáči. Po půl hodině co se neustále točil kolem dokola, vyklopýtal z atrakce, přičemž se motal natolik, že vrazil v plné parádě do stroje vyrábějící cukrovou vatu. Nejen že ho povalil a rozbil, ale navíc připomínal po srážce růžového sněhuláka. Sasuke si vybavil, jak se mu tenkrát smál a škodolibě si ho dobíral. Mezi vybavováním si veselých vzpomínek se natáhl na postel, na které taky po nějaké době usnul. Pro tentokrát klidným spánkem.
Černovlásek se probudil a zmateně se rozhlédl po pokoji, kde byla značná tma. Očima zapátral po budíku, kde blikal časový údaj.

„Půl jedné.. Ráno…?“ hlesl si sám pro sebe a zívl.

„Asi jsem musel usnout,“ dodal si pro sebe na vysvětlenou a zašátral rukou po nočním stolku. Nahmatal kabel od lampičky a rozsvítil. Tmu v pokoji narušilo tlumené světlo. Sasuke se na posteli posadil a zlehka protáhl své ztuhlé tělo. Chvíli přemítal, co bude dělat. Už se hodlal vrátit ke spánku, když ticho v pokoji protnulo mírné zakručení. Jeho žaludek dával jasně najevo, že má jiné plány. Černoočko tedy líně vstal a tichými kroky se vydal ke dveřím, které následně otevřel. Dál pokračoval dlouhou chodbou. Občas nahlédl do pokojů. V domě jich byla spousta a skoro se nevyužívaly. Sloužily jako pokoje pro hosty nebo relaxační místnosti, ale přesto do nich skoro nikdo nechodil. Tiše a v poklidu se v nich usazoval stále dokola prach. Sasuke sjel pohledem spořádaně ustlanou postel onoho jednoho pokoje a dál pokračoval v chůzi. Sešel schody a po špičkách došel až ke kuchyni. Byla veliká a plynule přecházela v jídelnu a následně v obývací pokoj. Na konci té obrovské místnosti byly dveře. Temně hnědé dveře z masivu. Za nimi se skrývala pracovna Sasukeho otce. Černovlásek zamžoural do tmy. Nejdřív měl pocit, že se mu něco zdá, ale po chvíli mu došlo, že se v pracovně opravdu ještě svítí. Vlastně to bylo celkem obvyklé, že jeho otec pracoval dlouho do noci. Sasuke po dlouhém váhání popadl sklenici džusu a tiše se vydal ke dveřím pracovny. Lehce zaklepal a vstoupil.
„Ahoj tati,“ šeptl a zadíval se do temných očí patřících muži sedícímu v rudě potaženém křesle za mohutným stolem pokrytým papíry, deskami a šanony.

„Sasuke? Ty ještě nespíš?“ optal se muž a pokynul hlavou k volnému křeslu na opačné straně stolu. Sasuke dlouhými kroky přešel k onomu místu a posadil se. Neopomněl ale zavrtět hlavou v záporném gestu, které mělo sloužit jako odpověď na otcovu otázku. Ten se na syna, jemuž tolik podobnému zadíval a pousmál se.

„Sasuke… V neděli máš narozeniny že?“ V podstatě to jako otázka neznělo, ale Sasuke přesto přikývl na souhlas. Otec pokýval hlavou a pokračoval v monologu.

„Matka už pro tebe začala připravovat oslavu. Pozvala už pár hostů, ostatně jako každý rok. Jak jistě víš Itachi nepřijede, což znamená, že se oslava asi trochu protáhne. Alespoň to tak podle plánů tvé matky vypadá,“ dořekl, přičemž si všimnul dvou očí na něj upřených. Chlapec naproti němu zrychleně dýchal, klouby na jeho sevřených rukách byly značně zblělalé.

„Už si snad mluvil s Itachim? Nebo.. matka ti to neřekla? Že tvůj bratr volal, že bohužel nemůže přijet..?“ vychrlil otec a zkoumal pohled Sasukeho, který ale jasně dával najevo, že černovlásek o tom neměl sebemenší tušení.