Kapitola 1

Ticho, které přerušoval jen dech pár osob, které tu seděly a občasné zašustění stránek knih, které četly. Vzduchem se nesla vůně papíru a inkoustu. Všechna okna byla zavřená. Všechna až na jedno, u kterého seděl ON. Seděl v rudě potaženém křesle, nohy zkřížené v tureckém sedu. Četl si. Ostatně jako všichni, kteří zavítali do školní knihovny. Tmavé vlasy mu nezbedně padaly do onyxově černých očí, což mu, ale očividně vůbec nevadilo. Alabastrová pokožka kontrastovala s tmavou barvou školní uniformy. Než jsem se nadál, naše oči se střetly. Vyděšeně jsem uhnul pohledem a začal se zase věnovat vybírání si knihy.

Celé tři roky jsem strávil tím, že jsem ho pozoroval. Sledoval jsem ho kdykoliv jsem zjistil, že je v knihovně. Bylo to jediné místo, kde jsme se ocitali společně. Rozhodl jsem se, že si všechno co k tomu o tři roky staršímu chlapci cítím, uchovám ve svém srdci.

Stál jsem před mohutným regálem z tmavého dřeva. Byl přeplněný knihami, ale já hledal pouze jeden určitý titul.

„Ocelové město“ Natáhl jsem k němu ruku, avšak má dlaň se střetla s protivníkem. Zvedl jsem hlavu a několikrát jsem musel prudce zamrkat. Stál tam a jeho temné oči mě probodávaly skrz na skrz.

„Uhm, omlouvám se! Vezmi si tu knihu prosím…Usami.“ Vyhrknul jsem první větu, která mi přišla na jazyk. A zadíval se na chlapce jménem Sasuke Usami.

„Jak to že znáš moje jméno?“ Oči se mu zúžily v malé štěrbiny, ale i přesto se do mě zabodávaly. Ztuhnul jsem. Najednou moje plíce neměly dostatek kyslíku. Nemohl jsem se nadechnout. Tváře mi zrudly studem.

Teď když byl přímo přede mnou, všechny mé přísně střežené city se draly na povrch. Zoufale jsem se to snažil zvládnout, ale bylo to marné. Miluji tě! Miluji tě! Miluji tě!

„Jsem do tebe zamilovaný.“ Vždycky jsem říkal to, co jsem měl na jazyku, ale tohle bylo jiné. Sám nad sebou jsem vytřeštil oči. Nejradši bych si v tu chvíli vrazil.

„Uhm, tedy.. Myslel jsem…“ Zakoktal jsem se ve snaze vymyslet důvěryhodnou výmluvu. Už tak chabé pokusy překazilo jeho následné gesto. Vztáhl ke mě ruku a prsty mi polaskal blond vlasy. Tím mi změnil život i to, co mělo přijít potom.

Tehdy bylo všechno tak nevinné…

……….

A teď, o deset let později… Po deseti letech nuceného zapomínání na to, co bylo…

„Jmenuji se Uzumaki Naruto a jsem tu nový.“ Špitl jsem. Stál jsem mezi dveřmi kanceláře a oči nervózně upíral do země. Uprostřed místnosti byl delší stůl, který lemovaly čtyři židle a jedna která stála v jeho čele. Když se mi nedostavilo žádné odpovědi, zvedl jsem hlavu a rozhlédl se po místnosti. Na židlích seděly čtyři osoby. Nejspíš muži, ale z toho jak vypadali, šlo jen těžko usoudit, co jsou zač. Dva z nich měli hlavy zabořené do papírů, které se povalovaly na stole. Další z nich si hlavu opíral o dlaně, pod očima měl ohromné černé kruhy.

„Promiňte. Jsem tu nový, měl bych tu nastoupit.“ Zopakoval jsem a prsty se dotkl muže se smolně černými vlasy. Div nespadl ze židle. Místností se táhl ne příliš příjemný odér.

„Sasuke, ten nováček je tady.“ Zahučel černovlásek, který měl pod očima ještě děsivější kruhy, než muž, který seděl naproti němu.

„Sasuke?“ Promluvil znovu, když se ani jemu nedostalo odezvy.

„Sklapni! Slyšel jsem tě hned napoprvé!“ Promluvil muž, který seděl v čele celého stolu. Nohy měl položené nahoře a tvář mu kryla rozložená kniha. Sundal nohy ze stolu, zaklapl knihu a pohodlněji se usadil. Konečně ke mně vzhlédl.

„Tak co jsi zač? Výpomoc?“ Jeho tón byl otrávený až skoro zhnusený. Mnul si ztuhlý krk a už zase se díval úplně jinam.

„Ne. Jsem stálý zaměstnanec. Tedy podle smlouvy.“ Odvětil jsem a přešel blíže k němu.

„Tvé jméno?“

„Jmenuji se Uzumaki Naruto.“ Hlesl jsem a snažil se nedýchat ten štiplavý zápach, který se nesl celou kanceláří.

„Hm. Myslím, že říkali, že někdo takový přijde…“ Při těch slovech mávl rukou, jako by to byla už dávno vyřešená situace.

„Nemohl jsem se zúčastnit pohovoru.. Ale ty už jsi jako editor pracoval že?“ Zvedl hlavu od spisů, které si doteď prohlížel a zadíval se na mě.

„Uhm.. Ano tři roky jsem dělal editora v nakladatelství Book´s.“ Zmateně jsem si ho prohlížel. Nevěděl jsem proč, ale jeho oči mě úplně sžíraly. Nemohl jsem se od nich odtrhnout.

„Ehm.. Sasuke? Náčrt titulní strany k té nové knize je hotový.“ Tok mých myšlenek přerušil hlas muže s delšími tmavými vlasy, staženými do culíku. Sasuke se postavil a kývl na mě.

„Ok nováčku, pojď semnou…“ Než jsem stačil něco namítnout, už jsme seděli naproti mladé ženě a prohlíželi si titulní stranu knihy, která čekala na vydání. Na stole stály různobarevné tužky, jednu z nich v ruce svírala právě ona.

„Je to celkem dobré. Ale ve finále to působí příliš nudně. Dvojici si vystihla dobře Ino, ale okamžik polibku je naprosto bez života. Tady to oprav.“ Sasuke k ní přisunul list a ukázal jí, kde má provést změnu.

„Takto?“ Optala se po chvíli.

„Ne, pořád je to nudné… Líbala si už předtím někoho?“ Zadíval se na ní naprosto bezvýrazným, chladným pohledem. Zajíkla se a její tváře získaly nachový odstín. Ač otázka patřila jí, já jsem byl také značně vyvedený z míry. Vždyť to zavání sexuálním obtěžováním! Napadlo mě.

„Um, řekl bych, že je to dobrá práce.“ Snažil jsem se zakročit, ovšem Sasuke mě pár slovy zpražil.

„Nemíchej se do toho amatére!“ Syknul otráveně. Překvapeně jsem na něj vytřeštil oči a snažil se nabrat vzduch do plic.

„Uhm Sasuke… Když se líbáš, většinou se u toho nevidíš.“ Namítla blondýnka a nevinně se pousmála. Sasuke se na ní díval pořád stejně bezvýrazným pohledem. Nakonec ale přikývl.

„Máš pravdu. Ukážu to jen jednou, tak se pořádně dívej a všímej si sklonu hlavy.“ Zahučel Sasuke a vstal. Automaticky jsem ho napodobil.

„Správně, dojdu pro nějaké podklady.“ Navrhnul jsem, ale než jsem stačil cokoliv udělat, chytl mě za paži a prudce si mě přitáhl. Jeho druhá ruka sklouzla na mou bradu. Sklonil se ke mně a naprosto nečekaně spojil naše rty v polibek. Jemně se svými otřel o ty mé a než jsem se nadál už stál zase u stolu.

„Máš to?“ Optal se a posadil se zpátky na židli. Já i blondýnka jsme třeštily oči na všechny strany.

„Co to sakra děláš?“ Vyhrknul jsem a tísnil se u zdi, co nejdál od něj.

„Co bys řekl? Samozřejmě, že pracuji!“ Opáčil s absolutním klidem. S místnosti bylo najednou ohromné dusno. Jestli jsem před tím nemohl dýchat, teď už jsem byl po smrti.

Konečně polední pauza. Seděl jsem v kantýně nad kelímkem kávy. Pořád a teď ještě víc, mě bolel žaludek. Prsty jsem drtil kelímek a v hlavě jsem měl děsný zmatek. Jediné co jsem chtěl, bylo odejít z rodinné firmy a postavit se na své nohy. Místo toho jsem se dostal mezi blázny. Horší je, že si většina lidí z této společnosti myslí, že tohle místo jsem dostal jen díky rodinným výhodám. Chtěl jsem se odpoutat a místo toho se to na mě všechno sesypalo. Vybavily se i myšlenky, které jsem si skoro deset let zakazoval. Dny a noci strávené se Sasukem, naše dotýkající se rty. Těla, která se o sebe vzájemně třou. To všechno co se odehrálo po tom, co jsem se mu vyznal. I ta chvíle, kdy jsme spolu leželi v posteli a já se ho zeptal, co pro něj vlastně znamenám. Jeho odpověď byl pouhý úsměv. Vysmál se mi přímo do očí. Tenkrát jsem se sebral a utekl jsem. Celou tu dobu si semnou hrál. Byl jsem pro něj prachobyčejná hračka. A teď, potom co jsem se na všechno snažil zapomenout, narazím na muže, který se musí jmenovat zrovna jako on. Navíc je to teď můj nový šéf, kterého budu vídat každý den.  Vzteky jsem skoro rozmáčkl kelímek.

„Hej.“ Ozvalo se nade mnou a já vyděšeně povyskočil.

„Co je?“ Štěkl jsem naštvaně, až jsem se sám lekl.

„Dokončil jsi editaci druhé kapitoly?“ Stál tam on. Už zase. Jeho černé oči se na mě upíraly a já jsem pod jeho pohledem zjihl.

„Ano.“ Přikývl jsem… Copak se vůbec nechystá omluvit za to, jak mě políbil? Divil jsem se. Ale on byl očividně opět klidný, jako vždy. V klidu si zapálil cigaretu a potáhl. Z úst mu vyšel kouř.

„Naruto?“ Špitl. Poprvé to vypadalo, že je nejistý.

„Ano?“ Opáčil jsem a zadíval jsem se na něj. Pohled mi vzápětí opětoval. Smrštil obočí a znovu potáhl z cigarety.

„Neviděli jsme se už někde?“ Překvapeně jsem zamrkal a zavrtěl hlavou v záporném gestu. Mlčky pokrčil rameny a odešel. Celý zbytek dne jsem nad tím přemýšlel. Nad vším co se za tak krátkou dobu stalo. Celý rozlámaný a unavený jsem zaklapl katalog se seznamem knih a jako poslední opustil kancelář.

……….

„Jsem tak unavený.“ Hlesl jsem sám pro sebe, když jsem vcházel do kanceláře. Už ve dveřích jsem se, ale zasekl. Kancelář už nepáchla jako smetiště, ale voněla po květinách. Nejspíš po těch, co tkvěly ve váze na stole. Uklizeném stole. Na židlích seděl Sai, Shikamaru a Kiba. V čele opět Sasuke. Všichni až na něj se na mě usmívali a zdravili mě. Byl jsem vyděšenější ještě víc než předešlý den.

„C-co to je?“ Divil jsem se. Později mi jeden muž z jiného oddělení vysvětlil, jak to tady chodí. Na začátku měsíce jsou všichni plní života, ale postupně jak přibývá práce a termíny se krátí, pomalu, ale jistě všichni umírají. Zděšeně jsem mu naslouchal, než jsem se po obědě v podobě kávy nevrátil na své místo.

„K čemu máš katalog knih?“ Zajímal se Sai a hleděl mi přes rameno.

„Chtěl jsem se knihy, které nakladatelství vydává naučit nazpaměť.“ Opáčil jsem v klidu. Ovšem z jeho pohledu mi bylo jasné, že pro něj tohle nepřichází v úmyslu.

„Nechci se je jen naučit. Já ty knihy i čtu. Chci vědět, co vydáváme.“ Objasnil jsem.

„To není nic pro mě.“ Zaúpěl Sai a zděšeně zavrtěl hlavou.

„Pro mě je to běžné… Vždycky jsem četl všechny knihy v knihovně.“ Dodal jsem a mile se na něj usmál. Pohledy obou, ale upoutal Sasuke, který se otřásl.

„Stalo se něco?“ Zadíval jsem se na něj.

„Ne. Nic..“ Odpověděl suše, ačkoliv opět vypadal nejistě.

V kanceláři už bylo pusto. Zbyl jsem tam jen já a Sasuke. Zamyšleně jsem pročítal jednotlivé úpravy ke knize, když mě najednou ve vlasech polaskala Sasukeho dlaň. Zmateně jsem k němu vzhlédl.

„Nemohu se zbavit pocitu, že už jsem tě někdy viděl. Jen si nemůžu vzpomenou kde..“ Pravil tiše a propaloval mě pohledem. Natáhl jsem ruku a odstrčil tu jeho, kterou měl vpletenou do mých vlasů.

„No. Bydlíme ve stejné oblasti, pracujme ve stejné branži. Je možné, že jsme se už někdy setkali..“ Odseknul jsem a zadíval se zpátky do listů, které mi ležely na stole.

„Pravda.“ Hlesl, popadl svojí tašku a s kývnutím hlavy odešel z kanceláře. Ponořil jsem se zpět do svojí práce. Zamanul jsem si, že od teď se budu věnovat jen jí. Už nikdy se nezamiluji, už nikdy nebudu dělat věci polovičatě. Z práce jsem se vrátil pozdě v noci. Unaveně jsem padl na postel, a aniž bych se převlékl jsem usnul.