Kapitola 1

Smrt chodí potichu, našlapuje po špičkách, plíží se temnotou až ke své oběti. Sevře jí v objetí a s hladovým pohledem v očích sleduje, jak z nebožáka odchází život.




A já musel sledovat, jak mi odcházíš Ty. Viděl jsem, jak ti vyhasínají oči, jak ta jiskra co v nich vždycky byla, pomalu uhasíná. A nemohl jsem udělat vůbec nic. Bezpečnostní pás se mi zařezával do krku, v pozadí jsem slyšel pláč naší maličké dcery a před očima jsem měl tebe. Stačilo zbavit se pásu, pomoc ti. Ale nešlo to. Křičel jsem, pokoušel jsem se odepnout ho, ale marně. S mým křikem pomalu ustával i pláč naší maličké. Měl to být konec, náš konec uprostřed listopadové noci, kdy se z nebe snášely sněhové vločky, a měsíční svit ozařoval namrzlou silnici.


Tak proč jsem se probudil v jiném pokoji než obvykle? Proč jsem se vůbec probudil? A proč jste tu vy nebyli?


Seděl jsem na pohovce, po spánku mi stékaly kapičky studeného potu, po tvářích slané slzy. Tělo se nekontrolovatelně chvělo, tak jako každé ráno za poslední dva roky. Dva roky~ Nevím, jestli to byla celá věčnost nebo jen mrknutí oka. Ani po dvou letech jsem si neodpustil. Kdybych si tenkrát nedal skleničku s přáteli, nemusela Maya řídit. Kdybych se víc snažil, možná bych ten pás dokázal odepnout. Kdybych… Možná… Jenže ta noc nejde vrátit, nezměním, co se stalo i kdybych si to z celého srdce přál. Nevrátím život ani své ženě ani naší maličké dceři. Ponesu svůj trest, budu dál žít bez nich a trpět tou největší bolestí, že je už nikdy neuvidím, že je už nikdy neobejmu.


Osprchoval jsem se, dal si šálek kávy, abych se probral, popadl jsem svou tašku a vydal se na cestu do školy. Byl jsem učitelem matematiky a hudební výchovy. Zvláštní kombinace, ale na každém z těchto předmětů jsem něco miloval. Ale od toho dne jsem hudebku odmítl vyučovat, až příliš mi připomínala jí. Byla jako anděl, když seděla u klavíru a její prsty se ladně dotýkaly kláves. Pousmál jsem si nad tou vzpomínkou, ale zároveň mě bodla u srdce.


Vešel jsem do třídy plné studentů a oplatil jim pozdrav. Dnes jsme měli probírat logaritmy, ale brzy mi došlo, že na to aby to chápali studenti, bych musel být dneska v lepším rozpoložení, a proto jsem jim zadal samostatnou práci a děkoval bohu, když jsem konečně uslyšel zvonění označující konec hodiny.


Další hodinu jsem měl volno. V místní kantýně jsem si koupil další kafe, jediná věc, která mě držela vzhůru, daleko od zlých snů, ale dost blízko kruté realitě. Měl jsem v plánu vzít si knihu a usadit se v místním parku, ale jelikož začalo pršet, zamířil jsem do učebny hudební výchovy. Byla prázdná, nikdo nikde. Posadil jsem se na jednu z židlí a očima bloudil po celé místnosti, ale můj zrak vždy skončil na klavíru v rohu místnosti. Jak dlouho jsem nehrál? Zbytečná otázka, odpověď byla jasná.


Jenže ten den bylo něco jinak. Táhlo mě to ke klavíru, chtěl jsem si k němu znovu po dvou letech sednout a zahrát něco málo co jsem si pamatoval. A to jsem taky udělal. Roztřesené prsty jsem položil na klávesy a vybavil si noty mé oblíbené skladby. Nebo to byla její oblíbená skladba? Netušil jsem, ale během chvilky se mi vrátil cit do prstů a ty pomalu začaly klouzat po klávesách. Místností se rozezněl zvuk, který nabíral na tempu. Po dlouhé době tahle místnost opět ožila. A to nejspíš přizvalo nežádaného hosta.


Stál opřený o futra dveří a sledoval mě. Asi si myslel, že o něm nevím, ale pravda byla jinde. Dohrál jsem, ruce mi samy sklouzly na stehna. Neotáčel jsem se.


„Potřebujete něco?“ Pověděl jsem jen. Přesně jak jsem předpokládal, dotyčný si myslel, že o něm nevím, protože sebou cuknul a nervózně přešlápl.


„Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyrušit, jen…“ Odmlčel se, slyšel jsem tiché vydechnutí.


„Jen jsem chtěl vědět kdo tu hraje na klavír, kromě mně.“ Otočil jsem se na stoličce a zadíval se na něj. Byl to mladý chlapec, ještě jsem ho nejspíš neviděl, což značilo, že buď je třeťák a nemá matematiku nebo ho učí někdo jiný. Nebyl moc vysoký, neměl ani typicky chlapeckou postavu. Měl tmavé vlasy, které mu neposedně padaly do tmavých očí, pod hezky tvarovaným nosem se mu rýsovaly dvě pravidelné vlnky rtů. Na sobě měl uniformu s logem třetích ročníků.


„Tak teď už to víte.“ Postavil jsem se, zaklapl jsem klavír a rozešel jsem se ke dveřím.


„Vy jste tu učil hudební výchovu, že ano?“ Zeptal se, pohled pořád upíral na mě. Stál jsem jen pár kroků od něj. Mírně jsem přikývl.


„Ten minulý čas sedí.“ Pokusil jsem se kolem něj projít, ale on si klidně dál stál mezi dveřmi a bránil mi v tom.


„Sháněl jsem někoho, kdo by mě učil na klavír, připravuji se na přijímací zkoušky, ale nikoho jsem tu nesehnal. Myslíte, že…“ Ani to nestačil doříct, rovnou jsem ho přerušil.


„Už neučím hudební výchovu, to sám víte.“ Odvětil jsem a protáhl se kolem něj. Tak nebezpečně blízko mi nikdo za celé dva roky nebyl. Prošel jsem dlouhou chodbou školy až ke kabinetu. Za celou dobu jsem se ani jednou neotočil, abych dal jasně najevo, že to co jsem řekl myslím vážně.


Celý školní den jsem byl trochu mimo, s nadšením jsem uvítal zvonění na poslední hodinu a ještě nadšeněji jsem se vydal domů. Moje nadšení však opadlo, když jsem u vchodových dveří zahlédl osobu, jejíž tvář jsem viděl celý den před očima.


„Co tu děláte?“ Zeptal jsem se téměř okamžitě. Sklouzl jsem po něm pohledem, nebyl zrovna vřelý, právě naopak. Mladík se nevinně pousmál, čímž odhalil řadu bílých perliček ve svých ústech.


„Myslel jsem, že bych vás třeba přesvědčil, abyste mi dával soukromé hodiny. Je to vážně důležité! Ptal jsem se po celé škole a každý odpověděl vždy to samé – Zeptejte se profesora Parka, ale obávám se, že vás stejně odmítne.“ Pověděl a povzdechl si.


„Ale já se s odmítnutím nesmířím, je to pro mě důležité, musím se na tu školu dostat a vy byste mi mohl pomoc.“ Jeho hlas zněl naléhavě, prosebně.


„Už jsem vám řekl, že…“ Zarazil jsem se. Možná on byl ta naděje vrátit se k tomu, co jsem tolik miloval a co jsem odmítal kvůli smrti své rodiny. Možná by on mohl být tím důvodem. Sklonil jsem hlavu a ruce sevřel v pěst.


„Každé úterý a pátek od pěti hodin u mě, a pokud vám to nevyhovuje, je to váš problém. A teď běžte, jistě máte ještě dost své práce.“ To bylo jediné, co jsem dokázal říct, pak jsem rychle zmizel za dveřmi svého domu. Slyšel jsem, jak mi ještě děkuje a volá na mě své jméno. Byun Baekhyun.


Byl přesný jako hodinky. Za minutu pět stál u vchodových dveří a zvonil. S povzdechem jsem mu otevřel a pozval jsem ho dál. Každá hodina plynula stejně. On hrál, já ho opravoval, učil jsem ho co dělat jinak, co dělat lépe.


Ale všechno se mění. A tak se postupně začaly měnit i hodiny, které u mě trávil. A stačil k tomu jeden deštivý den. Přišel promočený, na mou otázku proč nemá deštník, se jen uculil. Vzal jsem ho dovnitř a dal mu ručník na osušení, připravil mu čaj a daroval mu jeden ze svých svetrů.

„Děkuju profesore Parku.“ Pověděl a hned si svetr zabalil. Bylo vidět, že je mu chladno, hřál si prokřehlé prsty o šálek s teplým čajem. Posadil jsem se do křesla naproti němu, bylo mi jasné, že hned teď určitě hrát nepůjdeme. Sledoval jsem ho a on propaloval pohledem mě. Na jazyku nás oba pálila spousta otázek, ale oba jsme mlčeli. Až po chvíli se Baekhyun odhodlal a promluvil.


„Jsem rád, že mě učíte, pane profesore. Myslím, že bych to měl zvládnout a dostat se na školu.“ V jeho hlase bylo slyšet něco zvláštního. Nádech strachu, ale mísil se s odhodláním a potřebou za každou cenu to zvládnout.


„Smím se zeptat proč tak moc lpíte pane Byune na tom, abyste se tam dostal?“ Asi jsem udeřil hřebíček na hlavičku, Baekhyun se na mě zadíval a mírně trhl rameny.


„Je to dobrá škola.“ Odvětil mi neurčitě, ale došlo mi, že to není jediný důvod. Proto jsem čekal, že poví víc, vyzýval jsem ho k tomu pohledem.


„Bylo to přání mojí matky. Přála si, abych hrál na klavír, abych se dostal dál.“ Baekhyun odložil šálek a přešel ke krbu, v kterém tiše praskala polínka dřeva. Jeho oči spočinuly na fotkách na římse. Prsty se jich jemně dotknul, málem jsem vstal a vynadal mu za to. Ale najednou mi to nevadilo, věděl jsem, že on neublíží.


„Obě jsou krásné.“ Pousmál se, hlavu naklonil mírně do boku. Vstal jsem a došel jsem k němu, fotku jsem otočil a mírně zavrtěl hlavou.


„Byli.“ Řekl jsem naprosto bez emocí. Baekhyun se ke mně otočil, ve tváři dětský úsměv.


„Pořád jsou.“ Přiložil mi ruku na hruď v místech, kde mám srdce. „Tady pořád žijí.“ Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezali. Srdce mi začalo splašeně bít, musel jsem se odtáhnout. Bylo na čase začít další hodinu.


Ale od téhle chvíle nic nebylo jako dřív. Každá další a další hodina byla víc a víc intimnější. Seděli jsme spolu dlouho do večera, pili čaj a mluvili jsme. To co jsme celé ty roky dusili v sobě, najednou dostalo možnost jít ven a tak šlo. Dozvídal jsem se o jeho rodině, o tom že žije sám s otcem a já mu vyprávěl o té své. Najednou jsem neviděl jen to špatné, ale dokázal jsem si vybavit všechny ty roky, kdy jsem byl šťastný. A to je díky němu.




Další deštivý den. Celou noc jsem nespal, opravoval jsem testy, pak jsem musel do školy a teď jsem se konečně posadil na pohovku, a i když jsem věděl, že za půl hodiny má přijít Baekhyun, usnul jsem.


Spal bych dál, kdybych na tváři neucítil chladivé kapičky vody a na rtech něco vřelého, ale tak neskutečně jemného. Maličko jsem sebou trhnul a pootevřel oči. V jednu chvíli jsem myslel, že vidím Mayu, ale pak mi došlo, že se pletu. Byl to Baekhyun. Mělo mě to zaskočit, měl jsem se odtáhnout, ale já to neudělal a on také ne. Právě naopak. Pomaličku se ke mně položil, prsty mu vklouzl do vlasů. Byl celý mokrý.


„Zmokl si.“ Pošeptal jsem mu do rtů.


„Zapomněl jsem si deštník.“ Jeho obvyklá odpověď. Ten odstup, který jsem si celou dobu zachovával, postupně mizel, čím víc jsem se mu otevíral. A jeho odstup. Žádný tu asi nikdy nebyl. Pomaličku jsem ho zbavil mokrého oblečení, ale tentokrát to nebyl můj svetr, co ho zahřálo. Bylo to moje tělo. Drželi jsme se v náručí, jako bychom chtěli zahnat všechnu tu bolest, co nás celé ty roky svírala. Oba jsme byli nazí, naše těla se k sobě tiskla, dlaně mapovaly každičký kousek, který mohli, hladily, zahřívaly. Byli jsme spolu celou noc, nespali jsme, nemluvili jsme, jen jsme se vzájemně drželi při životě.




Týden na to jsem na něj čekal před školou. Venku sněžilo, bylo chladno. Stejně jako před dvěma roky, kdy se to stalo. Baekhyunnie se zmateně zadíval mým směrem, když mě uviděl. Došel ke mně se slovy, co tu v té zimě dělám.


„Chtěl bych tě někomu představit.“ Věděl jsem, že toho po něm chci až příliš, ale on bez mrknutí oka souhlasil. Došli jsme ke hřbitovu, k náhrobním kamenům se jmény mé ženy a mé dcery. Baekhyun pevně svíral mojí ruku, chvěl se zimou a asi nejen tím.


Díval jsem se na hrob a v tu chvíli jsem měl jasno. Ony zemřely a spolu s nimi i část mně, ale ta druhá část byla tady, držela Baeka za ruku a milovala ho. Ta druhá půlka musela jít dál. Sehnul jsem se a na hrob položil svazek bílých lilií.


„Děkuju.“ Zašeptal jsem. Věděl jsem, že je vždy budu milovat, že tu vždy budou semnou. Narovnal jsem se a Baek se mi hned vrhnul kolem krku. Plakal. Plakal místo mně.




Ležel jsem na pohovce, přivřené oči, ruce pod hlavou. Čekal jsem, kdy se objeví Baekhyunnie, skočí na mně a se smíchem mě začne líbat. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Ve svých dvaatřiceti letech jsem byl už víc jak půl roku bláznivě zamilovaný do osmnáctiletého kloučka. Spousta lidí by mě odsoudila, ale mně to bylo jedno. Zjistil jsem, že život je nevyzpytatelný a člověk si musí užívat každičkou sekundu a nejlépe s tím, koho miluje. A já tu možnost měl, dostal jsem další šanci. Uslyšel jsem bouchnout domovní dveře, chvíli na to paprsky slunce, které padaly na moje tělo, někdo zastínil.


Baekovo tělo se spokojeně uvelebilo na mém, jeho rty se mi mazlivě otřely o tvář.


„Chyběl si mi.“ Pošeptali jsme oba skoro současně.


Neštěstí nikdy nechodí samo, teď už jsem to věděl taky. Mně přineslo tebe.


A slunce dál svítilo na modré obloze…