Kapitola 1

Zoro už poněkolikáté ponořil hlavu do kýble a z jeho úst se vydral nepříjemný, dávivý zvuk. Krk měl v jednom ohni a měl pocit, že zanedlouho bude vyvrhovat nejen potravu, ale i žaludek a vnitřnosti. Na dotyk byl nezdravě teplý a každou chvíli se ozýval jeho suchý, bolestivý kašel.
„Pořád ti není lépe?“ Když šermíř uslyšel hlas, vytáhl hlavu z kýble a zašklebil se na příchozího.
„Přinesl jsem ti něco k jídlu,“ pokračoval Sanji. „Je to dietní, takže by ti to nemělo ublížit.“ Kuchař si sedl na postel vedle Zora, opřeného o zeď.
„Nechci ho,“ zavrtěl hlavou Zoro a opět se ponořil do nádoby. „Byla by škoda, kdyby skončilo takhle,“ dodal a ukázal na kbelík ze třetiny plný jeho zvratky. Pár vteřin na to z něj vytáhl hlavu, a protože se další vlny křečí zatím neozývaly, odložil ho na zem. Hřbetem ruky si setřel některé zbytky, které mu kolem pusy zůstaly, i když všechno sundat nedokázal.
„To máš z toho, že venku spíš v dešti a v mrazu. Bolí mě už jen se na tebe koukat,“ prohodil Sanji. Byl na něho vskutku žalostný pohled. Jeho jindy silné, opálené tělo bylo pokryto potem a barvu mělo podezřele nafialovělou. Svaly na břiše se chvíli co chvíli stáhly v bolesti a i když se to Zoro snažil nedávat najevo, pokaždé se mu to odrazilo v očích.
Zoro už měl připravenou nějakou kousavou odpověď, když kuchař pokračoval.
„Já nikdy nemocný nebyl. Nevím, jaké to je. Jak to člověka bolí, jak se cítí.“ Na chvíli se odmlčel a podíval se na své ruce. „Jako kuchař chci znát všechny chutě světa. Jak ale chutná nemoc?“ Dlaně měl zpocené od toho, jak držel ruce sevřené v pěstích. Zoro ho chvíli sledoval, než se odlepil od zdi a přehodil nohy přes okraj postele, aby seděl vedle Sanjiho.
„Chceš vědět, jak chutná?“
Když se na něj kuchař podíval, i přes nepřirozenou barvu Zorovy tváře spatřil červeň, polévající jeho líčka.
„Jak chutná nemoc,“ dodal Zoro.
Sanji jen němě zíral bez známky souhlasu či nesouhlasu, a tak se šermíř dlouho nerozmýšlel a naklonil se k němu. Kuchař bez hlesu sledoval jeho tvář, když se k němu druhý muž nahnul a políbil ho. Pak se Zoro na několik nádechů odtáhl, a když blonďák nic nenamítal, jemně jazykem rozevřel jeho rty. Pak se ale dostal k pevně stisknutým zubům.
„Otevři pusu,“ hlesnul. Sanji ale dál zarytě mlčel a odmítal cokoli udělat. Zoro se odtáhl a podíval se Sanjimu do očí.
„Vadí ti to?“ Zašeptal. Kuchař sklopil zrak ke svým sevřeným pěstím.
„Otevři pusu,“ vybídl ho ještě jednou tiše. Pak ho uchopil za bradu a pokusil se mu čelisti něžně rozevřít, jediné, čeho ale docílil, bylo, že se od sebe odlepily rty. Zoro zavrčel a malým tlakem na ramena v modré košili donutil Sanjiho lehnout si na postel. Než se kuchař stačil vykroutit, Zoro mu obkročmo seděl na břiše. Pomalu mu stáhl černou kravatu a porozepínal knoflíky, jeden po druhém, dokud neodhalil kuchařovu hruď a břicho. Pravou rukou se opřel vedle Sanjiho krku, aby se mohl nahnout k jeho krku, který mu následně políbil. Levou rukou se mu rozběhl po svalech na odhalené části těla, dokud nedorazil k vyrýsovaným prsním svalům. Sanji cítil teplo jeho rozpálené pokožky, i když měl Zoro tělo nejméně pět čísel od toho jeho. Když mu Zoro palcem přejel po bradavce, unikl mu vzdech, ústa ale pořád držel pevně zavřená. Muž navrchu si povzdechl a Sanjiho krk tak ovanul jeho horký dech. Levou rukou opustil hrudník a zabloudil s ní za své tělo, přímo na Sanjiho naběhnutou chloubu, kterou přes kalhoty jemně stisknul. Teď už kuchař slastný povzdech udržet nedokázal, a když odlepil zuby od sebe, Zoro neváhal a vrazil mu jazykem do úst. Sanji ještě jednou vzdechl, než do tance zapojil i vlastní jazyk, kterým opatrně prozkoumával Zorova ústa. Cítil v nich hořkokyselou pachuť žaludečních šťáv, ještě podbarvenou Chopperovým lékem. Bylo tam ale nejen to. Dokázal také rozeznat ještě stále výraznou chuť a vůni jídla, které Zorovi donesl bezmála před půl hodinou, a také jedinečnou sladkou chuť Zorových úst. Krátce poté, co se oba muži polibkem spojili, Zoro ztuhl a zacukal sebou. Podlomila se mu pravá ruka, o kterou byl opřený, a padl na překvapeného Sanjiho, takže kuchař mohl cítit, jak se mu stahují a svíjejí břišní svaly. Zorovy zuby byly pevně zaťaté a v očích se mu zračila veliká bolest. Když to nepřestávalo, odkulil se ze Sanjiho těla a snažil se to rozdýchat.
„Kýbl!“ Procedil namáhavě přes zaťaté zuby. Když se na něj Sanji jen nechápavě díval, kopnul do bílé, plastové nádoby, která stála vedle postele.
„Podej!“ Naštěstí byl Zoro tak daleko a měl tak málo síly, že se kyblík jen rozkýval, a než se stačil svalit, chytil ho Sanji. Kuchař počkal, než se Zoro trochu vydýchá a posadí, pak mu podal kyblík a sledoval, jak do něj Zoro strčil hlavu a zvracel.
Když Zoro nepřestal ani po minutě, Sanji si zapnul košili a tiše vyšel z místnosti. Zoro slyšel jen cvaknutí dveří, které se za ním zaklaply.