Kapitola 1

,,Tady máš seznam,” pověděl kuchař, když Zorovi podával malý kousek papíru, na kterém byly úhledným písmem napsané různé ingredience. Spolu s ním mu dal i malou kopičku papírových bankovek. ,,To by mělo stačit. Kdyžtak projev trochu dobré vůle a doplať to.“
Šermíř se zamračil, ale než stačil Sanjiho přetáhnout jednou ze svých katan, zmizel jeho protivník ve dveřích kuchyně, a tak se Zoro musel spokojit pouze s vražedným pohledem na jeho záda. Když dveře klaply, strčil si lísteček do kapsy u kalhot a vyrazil směrem k městu.

Vlastně ani nevěděl, proč se nabídl, že udělá nákup. Nejspíš ho už nebavilo celé dny vysedávat na lodi a držet hlídku, zatímco Sanji nadbíhá ve městě ženám. Asi posté ten den si zdrceně povzdechl a litoval se. Měl raději místo Usoppa jít s ostatními zařídit bůh ví co bůh ví kam. Moc je neposlouchal, když to plánovali. Stejně tam nechtěl jít, tak proč by ho to mělo zajímat?
Jedním okem zavadil o stánek se zeleninou, a tak se vydal směrem k němu. V krabicích tam byly vyskládané snad všechny druhy jídla rostoucího ze země. Mrkev, ředkvičky, rajčata, česnek a spoustu dalších, některé ani neznal. Sáhl do kapsy, kam si po odchodu z lodi strčil papír s nákupním seznamem, byla ale prázdná.. Prohledal i druhou, a když nic nenašel naštvaně zavrčel. Měl prostě smůlu. Musel ho ztratit, když zakopl o hluboký spár v dlažbě a spadl. Nebo možná když se snažil odkopnout postaršího pána, který mu vytrvale nabízel slevové kupóny na různé druhy zboží. Bylo to ale jedno, stejně ho už nenajde. Prostě koupil od každého jedno. Prodavač mu ale odmítl dát víc než jednu tašku, a tak si musel sundat triko a zavázat to do něj. Další smůla.
Když se vracel zpátky k lodi, zabloudil na malé náměstí, kde stál hlouček žen a mužů u stánku s červenou a růžovou střechou. Nemohl odolat a vydal se k němu. Poté, co se konečně procpal davem lidí, naskytl se mu pohled na staříka, který vyráběl malé tabulky čokolády. Kolem něj stálo několik lidí, kteří byli zrovna na řadě, a sledovali, jak do sladkosti krasopisně vpisuje jejich jména.
‚Když už jsem vystál frontu, mohl bych…‘
,,A vy, pane? Budete si přát?“ Pohled muže se upřel na něj. Šermíř upřel pohled na zbytek drobných v jeho ruce, pak na cenovou tabulku postavenou u stánku a pak opět na peníze.
,,Jednu, prosím.“ S takovýmhle bohatstvím si mohl i jen jednu dovolit jen těsně. Kdyby si jen ten zasranej kuchař nesyslil úspory na jídlo od Nami pro sebe.
,,A jméno?“ Vytrhl ho ze zasnění stařec.
,,Jméno? Ah… Sanji,“ objednal.
,,Není to mužské jméno?“ Muž zvedl oči od práce a zatvářil se trochu jakoby Zora odsuzoval. Hned se ale opět vrátil zpět k čokoládě. ,,Nic proti gustu,“ mumlal si pro sebe, zatímco ryl písmena do hnědé tabulky. Hotový produkt zabali do celofánu a podal ho Zorovi, který mu za to do ruky vtisknul hrstku drobných.

Když šermíř zamířil směrem k přístavu, který si nechal poradit od náhodného kolemjdoucího. Když se mu před očima konečně objevila zakotvená Going Marry, pousmál se a vyndal celofánový balíček z kapsy. Chtěl si dát kousek na oslavu. Když ale odkryl stříbrnou ochrannou vrstvu, čekalo ho nemilé překvapení. Na čokoládě bylo napsané Pro Sanjiho, a pod tím ještě velké srdce. Zora v tom momentě přešla chuť a strčil ji zpátky do kapsy.

Přešel posledních několik kroků, které ho dělily od moře, a pak se obratně vyšvihl na palubu lodi s ovčí hlavou. Jakmile se jeho nohy dotkly dřeva, ucítil, že je něco špatně. Na první pohled byla loď stejná  jako vždy. Přivítala ho neuklizená paluba, v jednom rohu byla natažená deka na piknik, kterou nesklidil Luffy, v druhém zase košťata a hadry, u hlavního stěžně se válely plakáty s odměnami zatížené dalekohledem. Něco přesto bylo špatně. Měl se vrátit a slyšet, jak Sanji šramotí v kuchyni, nebo mu vynadá, že jde pozdě a ještě k tomu nese špatné jídlo. Zoro pustil triko s potravinami a několika skoky vyběhl po schodech ke dveřím do kuchyně. Pořád nic neslyšel. Energicky je vykopl a podíval se nejdřív doleva, pak doprava. Nikde nikdo. Sanji nestál u pultu a nemyl nádobí nebo nekrájel mrkev na kolečka. Neutíral stůl, neorganizoval ledničku nebo nestál u okna s cigaretou v puse. Navíc to tu vypadalo, jako by se tu prohnal uragán. Židle byly rozkopané všude po místnosti, dvě z nich bezmocně ležely převrácené. U stěny ležela černá, špičatá, elegantní bota. Na jednom místě byl rozbitý a vypadlý šuplík, následkem toho, jak do něj někdo silně praštil. Na stole byl nožem připíchnutý papír. Zoro přešl k němu, aby si ho mohl prohlédnout. Nebyl ani trochu pomuchlaný. Roztřeseným, tiskacím písmem na něm bylo něco napsáno. Šermíř vytáhl nůž ze stolu a vzal zprávu do ruky.
,,Kapitáne, zachraň mě. Sanji,“ četl. Jednoduchá, krátká zpráva, kterou by někdo napsal ve velkém spěchu. Zoro nad tím moc nepřemýšlel, nechal vzkaz na stole a oblékl si košili, která vždy visela na háčku u dveří. Kuchař jí občas používal, aby se při vaření neušpinil. Zoro se ani neobtěžoval zapínáním knoflíků, připnul si k pasu tři katany a vyběhl z lodi na břeh. 

Netušil, kam by měl jít. Právě stál na náměstí, kde stařík stále prodával svoji čokoládu. Všechno vypadalo jako dřív. Hlouček lidí, hlasitě se dožadující pozornosti. Kolem dveře do rozsvícených obchodů s ochotnými prodavači. Zoro ale všechno viděl jinak. Místo mladé slečny, právě vycházející z krámku s uzeninami, viděl potenciálního vraha s dýkou za pasem. Místo několika mužů viděl pistole zavěšené za jejich pasem. Všude viděl potencionální vrahy a únosce. Z kruhového prostranství vyběhl do uličky. Začínal být zoufalý, nikde nic nebylo. Pak ale spatřil vysokou, tmavou postavu, Nad pravým ramenem jí vykukovala násada něčeho. Zoro se za ní rozběhl. Ona se krátce ohlédla přes rameno a pak zahnula do jedné z vedlejších uliček. Šermíř ani nepřemýšlel a vydal se za ní. Viděl ale akorát popelnici a zeď domu, která ulici ukončovala. S rukou na meči se obezřetně vydal vpřed. Nejdřív se podíval za koš a do něj. Nikde nikdo. Pak ale zaslechl šramocení kroků. Bleskově se otočil a povytáhl jednu z katan. Než ale stačil pohyb dokončit, zasáhla jeho hlavu ostrá bolest a on se jejím vlivem skácel k zemi.

Když opět otevřel oči, spatřil nad sebou šedý, betonový strop. Když natočil hlavu doprava, viděl úzká, vysoká okna, kterými do místnosti vnikaly dovnitř úzké paprsky světla. Když se podíval doleva, viděl ocelové mříže, vedoucí svisle ze stropu. Když se mu před očima pohybovaly, uvědomil si, že ho někdo nebo něco musí táhnout po zemi. V tu chvíli zaregistroval pevný stisk kolem jeho pravé nohy. Zvedl hlavou a podíval se na muže, který ho přesouval. Měl široká ramena a černé dlouhé vlasy. Zorovu nohu držel v obou rukách a zdálo se, že tahání zajatce po zemi se neobejde jen tak bez námahy. Samozřejmě, vždyť Zoro vážil spoustu kilo. Nezatěžoval ho tuk, ale vypracované svaly. Tahač měl triko na zádech celé vlhké od potu, až se šermíř ušklíbl a odvrátil hlavu.
Muž ho táhl ještě hodnou chvíli, Zorovi se zdálo, že je to snad celá věčnost. Přesto za celou tu dobu nepromluvil ani se nepohnul, jen odevzdaně ležel a nechával sebou vláčet. Sám nevěděl proč, jestli je to kvůli ostré, tepavé bolesti, která se mu prolévala hlavou, nebo snad tím, že se mu to ani nezdálo skutečné. Sejmout jen tak lehce jak jeho, tak kuchaře? Téměř nemožné. Když ale konečně zastavili, už vůbec nepochyboval o tom, že by se mu to mohlo jen zdát. Po jeho levici totiž spatřil první celu, ve které někdo byl. Jeho vlasy měly neobvyklou barvu. Moc blonďáků na celé Grandline nebylo. Jeho poznávací znak, zkroucené obočí, se soustředěně mračilo na něco, co držel v rukách. Bílou košili měl špinavou a na některých místech roztrženou. U černých kalhot mu chyběla polovina pravé nohavice. Na pravé noze neměl ani botu a ponožku z ní právě třímal v rukách a podélně ji půlil, aby dostal dlouhý pruh látky. Zoro ho při práci pozoroval. Když byl Sanji hotov, natáhl se k pravé holeni, kde…
,,Můj bože,“ hlesnul polohlasně šermíř. Jak Sanji, tak muž, který ho celou dobu táhl, se na něj udiveně podívali.
,,Zoro?“ Zašeptal nevěřícně vězeň. ,,Neříkej mi, že ses nechal chytit?“ Blonďák se zasmál a položil si předloktí na koleno. Zbytek ruky svěsil tak, aby nebyla vidět oteklá noha zkroucená do naprosto nepřirozeného úhlu.
,,To sedí, zrovna od tebe,“ zavrčel šermíř. Nemohl si pomoct. Pak ale pohledem zabloudil opět k Sanjiho zranění. ,,Co se ti stalo?“ Na chvíli se odmlčel. Když se mu nedostalo odpovědi, pokračoval. ,,To byli oni? Ublížili ti?“ Zoro ani nevěděl, kde se to v něm tak najednou vzalo. Náhle měl dost síly na to, aby vytrhl nohu z pevného sevření, dost síly na to, aby vstal a jedním krokem překonal vzdálenost mezi ním a mřížemi, které ho od blonďáka dělily.

,,No tak! Ublížili ti, ty zasranej kuchaři?!“ Rozkřiknul se.
,,Zoro,“ zašeptal Sanji. Pak ale pohodil hlavou a byl znovu sám sebou. ,,Co je ti do toho, zkurvený marimo?“ Sanji vrčel. ,,To není tvoje věc.“
,,Samozřejmě že je! Já…“ Zora umlčela další rána do hlavy. Na stejné místo jako před tím. Ze zranění se mu vyvalil čerstvý proud krve a on se s tichým zaúpěním odporoučel k zemi.