Kapitola 1

„Sférický mág. Je tady. Ale kdo? Layla Heartfilia? Ne, ta už je pryč. Takže… její dcera?“
Drobná postava se světlými vlasy stála přede dveřmi nejsilnějšího cechu v celém království Fiore. Stačilo jen otevřít dveře. Dívka se zhluboka nadechla, položila ruku na těžké dřevo a zatlačila.
Naskytl se jí výhled na skupinu lidí. Část z nich byla zabrána v rozhovoru, část ve rvačce. Dívka neohroženě vstoupila dovnitř a obratně se vyhla letící židli. Sešla několik schodů a vyrazila k baru. Cestou jí již provázelo několik zvědavých pohledů. Nikdo z nich jí nikdy neviděl, a přesto si tu vykračuje, jako by byla zdejší. Kdo to je? Co tu chce? Blondýnka přešla k baru, vlasy v nízkém culíku se jí při chůzi houpaly ze strany na stranu. Upřela své veliké, rudé oči na bělovlasou barmanku a stále jí sledujíc si sedla na jednu z volných vysokých stoliček.
„Mirajane.“ Zavolala. Oslovená k ní s úsměvem přišla a naklonila se k ní.
„Budete si přát?“
„Makarov. Kde je?“
„Přímo tady,“ ukázala stále se usmívající dívka na malého staříka.
„On?“ Vytřeštila oči neznámá. „Ehm… Tedy…“ Vstala a upravila si oblečení a nevšímala si zkoumavého mistrova pohledu, když si klekala na jedno koleno, obřadně si položila ruku na srdce a sklonila hlavu.
„Á, Yuu-chan. Čekal jsem tě. Byla to dlouhá doba, co?“ Smál se stařík a seskočil ze stoličky.
„Neříkej mi tak, prosím. Nejsem Yuu. Ale k věci. Cos mi chtěl říct?“ Narovnala se dívka. I přes to, že nebyla příliš vysoká, malého muže převyšovala o několik hlav.
„Vždycky jsi byla taková odtažitá, že?“ Zasmál se. „Neříkej mi, žes nepostřehla, že tu teď mám sférického mága? Samozřejmě kvůli tomu.“
„Nejde to přehlédnout, Makarove. Cítila jsem to ještě před Magnolií. Ale neříkej mi, že si myslíš, že mi Laylina dcera bude stačit. Myslela jsem, že víš, že chci jen někoho silného.“
„A ty si nemyslíš, že je silná, Yuu-chan? Její síla pochází z jejího srdce. A to je ten druh síly, který jsi vždycky hledala.“
Dívka upřela oči na Lucy. Vážně byla Layle moc podobná. A její matka jí tenkrát stačila. I když to už byla dlouhá doba. Možná ani tu by už nechtěla. „Fajn, Mistře. Trochu si jí ale otestuju. Zařiď mi s ní misi.“ Blondýnka pak přejela Makarova pohledem. „Za ty roky jsi vážně zestárl. Skoro jsem tě nepoznala,“ zavrtěla hlavou. Nevšímala si, jak se stařík zamračil a rozhodným krokem vykročila k mladé sférické čarodějce.
„Lucy-san, že?“ Usmála se dívka. Když se na ní Lucy udiveně podívala, podala jí ruku. „Já jsem Sayuri, těší mě,“ pokračovala. „Slyšela jsem, že jsi sférický mág,“ přisedla si vedle ní.
„Ehm.. Ano, jsem,“ odvětila Lucy, mírně v rozpacích.
„To je skvělé! Sféričtí mágové mě vždycky fascinovali,“ rozzářila se Sayuri.
„To je skvělé, Sayuri-san.“ Lucy už mluvila o něco jistěji.
„Jaké máš klíče, Lucy-san?“
Teď už byla modrooká blondýna ve svém živlu a vytáhla na stůl kruh s klíči.
„To je skvělé,“ nechala se slyšet Sayuri. „Máš skoro všechny klíče zvěrokruhu! Musíš být opravdu silná,“ pozvedla jí ego. Lucy se pýřila jako páv a hrdě za poklonu poděkovala. Jejich rozhovor záhy přerušil Makarov.
„Yo, nazdar, děvčata,“ pozdravil. Lucy se na něj samozřejmě obrátila. Sayuri v tu chvilku přimhouřila oči a jeden ze zlatých klíčů se vyvlékl z kroužku a snesl se k ní do ruky. „Tak se zdá, že už jste se seznámily, to je skvělé. Vezmete si úkol?“ Mistr si ničeho nevšiml. Sayuri se pousmála, ale nemohla se teď radovat. Musela dál pokračovat ve hře na kámošku. Tím klíčem se bude zaobírat, až odtud zase vypadne.
„Prosím, Lucy-san! Moc bych tě chtěla vidět v akci,“ žadonila.
„Hm… Dlouho jsme nikde nebyli,“ zamyslela se. „Dobře, dám vědět Grayovi. Škoda že je Natsu s Erzou pryč… Ale Sayuri-san, ty jsi členkou Fairy Tail?“ podivla se dívka.
„Samozřejmě, už dlouho,“ usmála se dívka.
„Vážně? Že jsem tě tu nikdy neviděl,“ vmísil se do rozhovoru Gray, který do té doby postával opodál. Mluvil nedůvěřivě. Sayuri vypískla a hodila vyděšený pohled na Makarova.
„Ále, Yuu-chan byla členkou ještě před tebou, Grayi,“ zasmál se mistr. Sayuri odhodlaně pokývala hlavou a odhrnula si ofinu z čela. Na jeho pravé straně byl opravdu znak Fairy Tailu.
Gray se zamračil. Ta holka vypadala moc mladě na to, aby byla členkou dřív než on. Nic ale neříkal. „Co jste měl na mysli za misi, mistře?“ zeptal se místo toho.
„Nic velkého, jen vyklepat pár zlodějů v sousedním městě. Myslel jsem, že je to práce jako dělaná akorát pro Lucy a Yuu-chan.“ Gray se zamyslel.
„Myslím, že raději půjdu s nimi. Jen kdyby něco,“ pokýval hlavou. Ta Sayuri se mu nějak nezdála. Jak je možné, že jí nikdy neviděl? Podle pohledů ostatních se zdálo, že i jim je zcela neznámá. Makarov akorát pokrčil rameny.
„Dělej jak chceš, Grayi.“

***

„Dělejte, chtěl bych se odsud dostat ještě dneska,“ zakřičel Gray, který čekal přede dveřmi cechu. Po chvilce vyšla Lucy, rozladěná Grayovou nedočkavostí, a za ní vyděšená Sayuri.
„A ty se přede mnou přestaň schovávat, jsem snad nějká stvůra?“ zeptal se jejich rozladěný společník. Sayuri pokývala hlavou. Gray se zamračil a otočil se na odchod.
„Sayuri-san, co máš proti Grayovi?“ zeptala se Lucy, když vyšli.
„Je doopravdy děsivý,“ zakňourala dívka. Gray, který to slyšel, si povzdechl a rázoval několik kroků před nimi.
„Co je na něm děsivého?“ snažila se to uklidnit Lucy.
„Všechno,“ prohlásila odhodlaně Sayuri, přičemž na svého protivníka neustále zírala.

„Za co, bože?“ zamumlal Gray a přidal do kroku. „Ještě že to snad stihneme vyřídit jen za den…“

***

Později toho dne dorazila skupinka do vedlejšího města. Gray byl stále dotčen, že se ho taková roztomilá dívčina, jako je Sayuri, bojí, a Lucy byla na rozpacích. Nevěděla, co si má o nové společnici myslet. Jak je možné, že jí Gray nezná? Copak není členem cechu už od dětství? Měl by tedy přece znát všechny. Lucy to stále nějak nešlo do hlavy, ale rozhodla se, že teď se tím zaobírat nebude. Zeptá se jí na to před spaním. Teď si akorát užije večer v tomhle oblíbeném lázeňském městě, než zítra půjdou hledat ty zloděje. Její myšlenky ale přerušil ženský křik, najednou utnutý. Gray neváhal a ihned se rozběhl za jeho zdrojem, Sayuri s Lucy chvilku za ním, poté, co se stihly rozkoukat.
„Co se tu děje?“ Vtrhl Gray do jednoho z domů ve vedlejší ulici. Místo odpovědi ho ale uvítal obývací pokoj, ve kterém byla pouze bezvědomá žena. Gray zavrčel a vyběhl opět z domu. Na ulici se téměř srazil s dívkami, které ho následovaly se spožděním. „Rozdělte se a hledejte,“ vyštěkl nervózně. Byl už vážně vytůrovaný ze Sayuri, a pomyšlení na to, že by mu někdo proklouzl mezi prsty, mu moc na náladě nepřidalo. Dívky kývly a vzápětí každý z nich vyrazil jedním směrem; Gray zpátky do města, Lucy pokračovala po postranní uličce směrem do lesa a Sayuri se vrátila na hlavní cestu a rozběhla se opačným směrem než Gray.
„Sakra, proč bych se tu měla honit za nějakým chlápkem, když už mám to, co jsem tak dlouho hledala?“ Zeptala se sama sebe rudooká blondýnka a náhle zastavila uprostřed ulice. V ruce svírala zlatý klíč. „Počkám, až to vyřeší oni. Pak si zajdu do cechu pro odměnu a vypadnu. A my se konečně znovu setkáme, Leo.“