Kapitola 1

Čtvrtá válka nedávno skončila. Spojenecká armáda shinobi mohla slavit úspěch, neboť nejenom porazila Uchihu Madaru a zničila Gedo Mazo, ale nejvyhledávanější nukenin té doby, Uchiha Sasuke, se vrátil do vesnice a nejen Listové tak ubylo mnoho starostí.

Naruto společně se Sasukem porazil Madaru i Tobiho a černovlasému Uchihovi pak vysvětlil, proč se vrátit. Po přesvědčivém monologu nukenin kývl a opět se stal plnohodnotnou součástí Konohy. Tým Kakashi byl opět doplněn o bývalého člena a vše se zdálo dokonalé. Bývalý Tým 7 společně chodil plnit mise a po večerech do barů. Jeden člověk ale spokojen nebyl. Sai. Byl Sasukem vystřídán, po konci války po něm nikdo ani nevzdechl.

„Tsunade-sama, potřebuji odejít.“ Pátá Hokage se na muže zadívá s povytaženým obočím, proto se rozhodne jí jeho rozhodnutí objasnit. „Jak jistě víte, Tým Kakashi má zpět bývalého člena a já již nemohu být jeho součástí. A jelikož nemám důležitou práci, byl bych rád, kdybych mohl Konohu opustit, alespoň na pár měsíců.“ Trpělivě vyčkává, než se Tsunade prohrabe stohy papírů, aby našla jeho složku. Po jejím otevření ještě několik minut listuje mezi stránkami, než se konečně uráčí odpovědět.

„Je-li to tvé přání, Saii, můžeš odejít. Ve tvých záznamech nevidím žádné podezřelé aktivity či pokusy o předání informací třetí straně. Nesmíš ale na ostrovy či země, se kterými nemáme uzavřená spojenectví. To ale snad víš.“ Kývne na znamení, že rozumí. Pak se Hokage zvedne z křesla a rozloučí se s ním stiskem ruky. Následuje propuštění z její kanceláře a konečně je volný. Batoh si na záda umístil již před tím, než šel k vůdkyni vesnice. Přeci jen, věděl, že ho pustí.

U brány ještě předá lísteček, který mu Tsunade dala. Stojí na něm, že je srozuměna s jeho odchodem z vesnice. A už se stačí pouze vydat vstříc vycházejícímu slunci…

***

Pomalu se prodírám křovím, přes které jsem si chtěla zkrátit cestu. Ano, je to kratší, ale mnohem náročnější. A síly mi ubývají každý den. Bezděky si sáhnu na bok, kde pod zničenými cáry trika ucítím vlnící se žebra. Každý den, který se nenasytím, jsou vystouplejší a vystouplejší. Když si triko vyhrnu, jdou již zřetelně vidět.

S drobným zakňouráním vyprostím z pasti triko, které se zaseklo v trnech, které obsypávaly některé keříky. Potrhané šatstvo se snad už ani nedá nazývat oblečením, je dobré snad jen na to, abych si s ním v noci podložila hlavu.

   Po několika dalších minutách se konečně z objetí nízkých křovin vyprostím. Ztratila jsem tam dobrou hodinu času, která by se dala využít na další marný pokus o ulovení nějaké zvěře. Alespoň se tam dalo najít několik borůvek, i když ještě zelených a kyselých.

Pomalu se opět vydám na cestu. Opět zapadá slunce a já se opět nenasytila. To už je několikátý den v řadě. Pokud to takhle půjde dál, už nevydržím dlouho. Poslední jídlo jsem měla před týdnem, podělil se o ně se mnou nebohý stařeček, který také už sotva šel. Byla bych se k němu připojila, ale jeho cesta vedla nesprávným směrem. Směřoval za tím, co již v životě nechci spatřit. Byla jsem tedy donucena opět pokračovat sama.

Dalších několik dní se ke mně nepřipojilo žádné jídlo. Žebra už jsou viditelná i na větší vzdálenosti a když se do nich ťukne, vydají nepříliš lichotivý, dunivý zvuk. Oči, celé rudé od pláče, sotva zvládnou být otevřené. Po úzké pěšince, kam již několik let dozajista nezavítala noha, kulhavě pokračuji téměř po čtyřech. Za minutu ujdu snad jen deset metrů, nemůžu jít rychleji. Nezvládám to.

Dát si tak chvíli šlofíka…

Ale, proč vlastně ne. Nyní se mi i tvrdá zem, posetá kamínky, zdá jako ta nejměkčí matrace. Schoulím se tam do klubíčka, naprosto se nestaraje o tom, že mě můžou objevit vrazi nebo vlci. Po několika vteřinách už vnímám pouze tmu. Neupadnu ale do spánku, obejme mě konejšivé bezvědomí…