Kapitola 1

„Deidaro! K Peinovi “ Říkal Zetsu, který měl právě namířeno do kuchyně. Dei se na něj jenom koukl a zamířil si to rovnou k Peinovi. Když bral za kliku, rovnou oznámil: 
„Sem tu tak co se děje?“ A při tom nasadil znuděnej pohled. Pein se bokem zašklebil, protože tušil, že Deidaru ten pohled zachvíli přejde, až mu oznámí co má za misi… 
„Chci ti jenom říct, že si s Tobim dostal misi. Musíte zabít pár ninju z Konohy, kteří jsou pomalu ale jistě na stopě našemu úkrytu.“ Deidara čekal něco podobnýho, ale že by dostal na krk Tobiho, to vážně netušil. Přemášlel o tom, jak se mu povede ochránit sebe a zároven Tobiho a při tom přemýšlení nevědemky odešel z Peinovi pracovny.
„Jéé Deidaro-senpai…víte, že máme misi spolu?!“ Spustil Tobi hned na Deidaru kterí byl zrovna v šoku tak ani neodpověděl, ale to Tobiho nijak nezastavilo v mluvení. 
„A jak dlouho to bude trvat?…….Jéé já mam nápad co kdyb-„
„Tobi mlč ! Chci mít klid před tím, než s tebou v tý zimně venku budu muset trávit 24hodin denně!“ Než Tobi stačil něco namítnout, tak Dei zmizel do svého pokoje. Tobi nad tim jenom pokrčil rameny a šel do obýváku. Dei nikdy netušil že mužou 3 hodiny utýct tak rychle. Asi to bylo kvůli tomu, že ted byl v klidu bez Tobiho, ale to se mělo právě změnit. Dedara sešel dolu po schodech, kde ne něj už čekal natěšeně Tobi
 „Deidaro-senpai! Máme misi!“ Deidara se na něj naštvaně podíval a řekl: 
„A já to asi nevim!“ A vyrazil ke dveřím. Hned co ho ovanul studený vítr a sněhoví vločky mu začly padat do vlasů, tak v mysli proklínal Peina. Než si stačil něco jinýho myslet, vyrušil ho s toho Tobi kterí křičel jak na lesy:
„Deidaro-senpai !Budem se koulovat!“ Deidara se na něj koukl tak, že to vypadalo, jako by ho chtěl probodnout očima a šel určenou trasou blíž ke Listové vesnici. Tobi směřoval za ním, i když se vždycky asi na půl hodiny zastavil, a když asi po 10kilometrech hodil Tobi po Deiovi sněhovou koulí, kterou to schytal do obličeje, tak to byla poslední kapka. Tobi čekal, že na něj poletí sněhová koule od Deidary, ale …

„KATSU!“
Tobi vyletěl kus na zem a díky tomu, že má víc štěstí než rozumu, spadl do hromady sněhu. Deidara se nad tim musel usmát, ale usměv by mu zmizel ve tváři, kdyby jenom tušil jak se bude cítit za 2 hodiny…

PO 2 HODINÁCH:
„De-dei-da-ro-sen-pai mě j-je zi-zi“ Dei nenechal Tobiho větu doříct, a i přes odpor větru mu odpověděl: 
„Já v-vím, mě ta-ky, ale nesmíme, prostě nesmíme přestat jít, jinak umrznem, takle jsme aspon v pohybu!“ Při tý větě se Deidara koukl na Tobiho, až staroslivě, protože mu bylo jasný, že ta vánice jen tak neustoupí. Najednou Deidara zaslechl zvuk, jako by někdo vytahoval kunai a na to rychle zareagoval. Vzal si trochu výbušnýho jílu a udělal malého ptáčka, kterýho poté poslal z místa, kde ten zvuk zaslechl.

„KATSU!“ Ze všech stran se na ně nahrnou ninjové, podle čelenky z Listové. Deidara na ně posílá svoje jílové pavoučky a takle se vypořádal se všemi, až na jednoho, o kterém nevěděl.
 „Tak těžký to nebylo, to by jsme měli tak mužeme jít domů…“ Tobi spozoroval na větvi mihnutí, a když viděl letět kunai na Deidaru, tak si nedokázal představit, že by mu umíral před očima, jediný, co ho napadlo, bylo, že před něj skočí, a tak udělal. Deidara si kunaie všimnul o trochu později než Tobi, tak mu bylo jasný, že nestačí uhnout, zavřel oči a čekal šílenej příval bolesti, ale když se po 5 vteřinách nic nedělo, otevřel oči. Viděl před sebou Tobiho s kunaiem v rameni. Deidara byl v šoku, Tobi se kvuli jemu zranil?! Kdybi to bylo naopak, tak by to pro něj nikdy neudělal… a nebo snad jo? Otázky se mu honily hlavou, ale teď nebylo místo ani čas se na ně ptát, tak raději řekl jenom jednu otázku: 
„Proč….sakra proš si to udělal?!“ A Tobi řekl, tentokrát už né děckym hlasem ale normálnim, sametovým a celkově krásným: 
„Kdyby… to zasáhlo tebe tak.. …. tak bys umřel, ale já sem se natočil tak, aby mi to nezpůsobilo vážný zranění“ Deidara nemohl uvěřit svým uším, čekal nějaký naříkání a brečení, ale něco takle rozumnýho… a navíc ten hlas… Deidara se zamyslel, ale během minuty Tobiho zvedl ze sněhu a vzal ho do náruče. Ale jedna věta ho napadla: 
„No jo Tobi, ale taky si neuvědomuješ, že teď mužeš vykrvácet!“
„Ale lepší než aby-„
„Pšššt šetři hlasivky a nepřemáhej se…“ Na to jenom Tobi zakejval hlavou a Deidara ho rychle odnesl k jeskyni, která byla po cestě, tam ho položil na chladnou zem. Tobi se začal klepat zimou, možná i bolestí, rána byla velmi hluboká. Deiara se na tohle nemohl koukat, sundal si Akatsuki plášt a dal ho Tobimu přes ramena a uklidňoval ho.
„To bude v pohodě, věř mi, nic se ti nestane. My to zvládneme, ale počkej, teď to trochu zabolí…“
Deidara vzal kunai a s ním odřízl kus látky okolo zranění, nebyla v něm žádná špína ale ta krev….
„Co – co se děje Deidaro..-senpai?!“
„Né nic ale jenom neměl bys něco na zaškrcení tý rány?“
„Jasně, že jo, počkej jenom vytáhnu z kapsy nemocnici!“ řekl Tobi ironicky a pak sykl bolestí. 
„Řekl sem ti, ať se nenamáháš!“ Napomenul Tobiho Deidara a uřízl proužek ze svýho pláště, kterej měl Tobi přes sebe a jemně zavázal ránu v Tobiho rameni. A neodpustil si jednu otázku:
„Tobi? Mužu se tě na něco zeptat?“
„J-jo klidně se ptej.“
„Proč se pořád chováš jako…no..jako malý dítě za tady těch pár hodin od tvého zranění… jsi prostě nějakej jinej, chápeš, jak to myslím?“ Tobi vrhl na Deidaru vražednej pohled, i když to moc nebylo přes masku vidět. Deidara se ale zamyselel, jak tu otázku položit jinak a zeptal se…
„Co před náma skrýváš?“ V Tobim hrklo, nemohl na tuhle otázku neodpovědět a teď už bylo Deiovi jasných plno věcí, ale stejně nechtěl nic říkat, tak si vymyslel, že odpoví na otázku otázkou…
„A co skrýváš ty před náma?“
„Jak -jak to myslíš ?“
„No ty si hraješ předevšema z Akatsuky na to, jak si drsnej, a že se nikoho nebojíš, no a vlastně kopíruješ Itachiho, taky se snažíš dělat, jako že si bezcitnej, ale mám pro tebe novinku, Itachimu to jde líp! Ten by mě tam totiž nechal ležet a šel by pryč a já bych vykrvácel, ale ty si mi pomohl, i když to znamenalo, že teď můžem umřít oba: já na vykrvácení a ty zimou!“ Deidara se na Tobiho koukl a nemohl uvěřit, že ho někdo tak rychle prokoukl, možná, že Tobimu křivdil a moc. Při té myšlence zatřásl hlavou, aby ho ještě nenapadlo se mu omlouvat a raději řekl:
„Jak myslíš, já vím svoje!“
A uražen se natočil tak, aby se na Tobiho nedíval. Oba takle seděli asi půl hodiny, když Deidaru napadlo, že by si měl Tobimu něco povídat, nebo on jemu, aby ani jeden neusnuli, tak se otočil zpět k Tobimu: 
„Tobi!“ Odpovědi se nedočkal, protože Tobi spal. Deidara rozhodně nechtěl, aby Tobi umrzl, tak se ho chystal vzbudit. Ale cloumání do strany na stranu nezabralo, Deidara začal pomalu panikařit, tak ho napadl jeden ozkoušenej způsob. Pomalu se přisunul k Tobimu a zepředu ho objal a tím ho zahříval. 
„Nesmím usnout! Nesmím usnout!“ Deidara si to pořád opakoval v mysli. Marně, za pár minut se Tobi probudil a dost se nad tim, že je v Deiově náruči, podivil, ale když ho viděl, jak sladce spí, tak… spí!
„A sakra, musím ho vzbudit, proboha vždyť já usnul taky, ale je mi zatím dobře, protože… sem měl Deidaru celou dobu u sebe ….“ Už se nerozmýšlel ani minutu a znova se k Deiovi přitiskl, ale nějak nemohl zustat jenom u toho se na něj koukat, něco… něco v něm mu říkalo: Deidara je tak krásnej, no ták, máš ho totálně ve své moci, tak proč toho nevyužít, nebude pro tebe žádná hrozba, když se vzbudí, ale Tobi nad těmi myšlenkami cukl hlavou, nějak se mu ale pořád vracely.
„Už na to nechci myslet! Není zase tak užasnej, abych se mu neubránil!“ V tu dobu už byla tma a Tobi prostě neměl tak silnou vůli, aby Deiovi odolal. Pomalu si si sundal masku z obličeje a pomalu se přibližoval k Deiovým rtům. Deidaru ten polibek probudil, a protože byl v šoku, tak se nebránil, když se mu Tobiho jazyk pohyboval v puse. Ale pak ho kousl do rtu.
„Co sakra blbneš?! Co si myslíš, že to mělo bejt?! Jediný, co tě omlouvá je, že si ztratil hodně krve!“
„Omlouvám se Deidaro…………..-senpai!“ Deidara byl v šoku, od Tobiho by čekal po tomhle dni všechno možný, ale to že ho políbí… to rozhodně ne. Ale hned ho zaskočila jedna věc: Tobi si musel sundat masku a ještě nebyla taková tma, aby nemohl zpozorovat, jak vypadá a… Deidara se usmál, že konečně zjistí, jak Tobi vipadá doopravdy. Přiblížil se k Tobimu, kterej ležel opřenej o zeď jeskyně kousek od něj a přiblížil se k jeho obličeji. Tobi to ovšem přes zavřený oči netušil. Deidara stihl zachitit jenom krásné černé vlasy a po ještě větším přiblížení i jemnost obličeje. A najednou Tobi prudce otevřel oči, první, co zpozoroval, bylo to, že Deidara je jenom asi 5 centimetrů od něho. A první věc, kterou zpozoroval Deidara, byli krásný červený oči, který se ne něj koukaly. Oba byli v dalšim šoku a Tobi přerušil to trapný ticho:
„Kdo tu teď blbne, Deidaro?“ Řekl Tobi výsměšně a Deidara si připadal trapně, tak se raději zvednul ze sedu zpátky na nohy.
„P-promin.“ V tom ale ucítil, jak ho někdo chytl za ruku a jemně ho stáhl zpět na zem. Deidara tušil, že nikdo jinej než Tobi to ani být nemůže a smíchali se v něm ruzný pocity: znechucení, touha, a láska… láska? No jo, kdyby říkal, že ne, tak by lhal sám sobě a to Deidara nikdy neměl zapotřebí. Znova si tedy sedl vedle Tobiho a jemně ho políbil. A musel se zeptat:
„Jak jsi to udělal?“
„Co máš na mysli Deidaro?“
„To, že si mě naprosto dostal, nikdy sem si nemyslel že ti tohle někdy řeknu.“
„Co řekneš?“
„Miluju tě!“
„Já tebe víc, než svuj život!“
Deidara se nad tím ironicky usmál a koukl se na Tobiho rameno a řekl:
„To jde vidět, já si ještě před několika hodinama myslel, že tě nesnáším, ale už musím dát za pravdu přísloví, že z nenávisti je jenom kousek k lásce!“
Řekl Deidara a znova se zapojil do polibku. Po chvíli Tobiho přestalo bavit zůstávat jenom u rtů a stáhl Deiovi sítované tričko. Chvíli přejížděl jazykem po jeho hrudi a břichu. Deidara nevydržel a zasténal. To Tobiho ještě víc nažhavilo, začal prsty přejíždět po lemu kalhot. Rozepl by v klidu pásek, kdyby se Deidara nepřevalil tak, že na Tobim seděl obkročmo. Pak mu pošeptal do ucha:
„Tobi, jak ti mam říkat? Protože pochybuju, že je Tobi tvoje pravé jméno.“
„Ty se nevzdáš, jestli nezjistíš, kdo jsem, že ne?“
„Nejsi vůbec hloupej, pochopil jsi to, ták?“
„Říkej mi jednoduše Madaro“
Deidara byl chvíli mimo dění, protože každej zná přece Madaru Uchihu z Listové. Nejsilnějšího z Uchihu. Ale to ho nezatěžovalo moc dlouho a hned se dal do práce. Vzal kunai a rořízl mu tričko. Je jasný, že kdyby ho přes sundával přes rameno, tak by Madarovi ublížil. Madara zas vzal vedení do svých rukou, v okamžiku vteřiny byl Deidara zase dole, neodpustil si nějakou poznámku na Madarův učet:
„Je na tobě poznat, že jsi rád, když je všechno podle tebe.“
„Kdybys nebyl tak krásnej, už bys byl mrtvej…“ Madara se nad svojí hláškou jenom usmál a dál pokračoval tam, kde zkončil. Pomalu stahoval Deiovi kalhoty a hned potom i poslední část oblečení. Uchopil do rukou Deidarův penis a dráždil ho jazykem. Deidara vzdychal a prohýbal se pod návalem vzrušení. Madary ústa zaplavila bílá tekutina a slyšel slatný výkřik jeho jména. Po chvilce odpočinku bylo Deidarovi jasný, co ted přijde, měl z toho trochu strach, ale nakonec to vyhnal z hlavy a začal Madarovi stahovat zbytky oblečení. Madara moc neotálel a vnikal do Deidary prsty, když uslyšel syknutí, tak přestal směřovat hlouběji, ale začal prsty roztahovat. Když uznal, že je Deidara už připravenej, tak do něj vnikl. Deidaru to strašně bolelo, ale nechtěl to dávat najevo, i tak se ale neubránil jedné lesklé slze. Madara se starostlivě zeptal:
„Bolí?“
„Jo, trochu jo.“
„To bude dobrý, teď už to bude jenom lepší. Věř mi!“ A byla to pravda, po chvíli se bolestný výkřiky změnily ve výkřiky plné rozkoše a touhy. Když k tomu Madara začal dráždit rukou Deidarův penis, tak po chvíli vyvrcholili naráz:
„Dei-da-ro!“ Řekl Madara sekaně, oba se sesunuli do lehu a přikryli se Akatsuki pláštěm. Oba byli udýchaní a hned, co je to jenom trochu přešlo, tak se jejich rty spojily ve vášnivej polibek, který ve skutečnosti trval jenom asi minutu, ale pro ty dva to znamenalo několik hodin. Ale najednou Deidaru napadla jedna otázka, která by nepotěšila nikoho:
„Co s náma bude teď?“
„Vrátíme se a budeme dělat, jako že mezi náma nic nebylo, musíme se smířit s tím, že my nemůžeme být nikdy spolu…“
„Hm…“ Řekl Deidara a otočil se tak, aby ho Madara neviděl, protože se mu po tvářích začaly valit malé kapičky. Věděl sice, že to takle dopadne, ale nechtěl to tak… on Madaru opravdu miloval… víc, než svuj život a tohle pro něj bylo to nějvětší mučení: koukat se na něj a vědět, že nikdy nebude jeho. Madara věděl, proč se Deidara otočil ale… nemohl mu říct, že to je blbost, že to mezi nima bude fungovat, to by totiž lhal, tak jenom pomalu neslyšně zašeptal:
„Promiň…“ a pak ještě víc potichu tak že už to neslyšel snad ani on: „Miluju tě… ale nemůžu, promiň…“