Kapitola 1

Fuji Izayara:
Bíle namalované stěny, teda spíše šedivě. Teda, ony byly namalované na bílo, ale postupem času zšedly. Jedno velké okno, s šedivými záclonami a těžkými černými závěsy. Jedna velká, tmavá, mahagonová skříň, dvoudveřová. Psací stůl, postel, s tmavým povlečením a noční stolek. Za prvními dveřmi, taktéž z tmavého mahagonu, byla koupelnička. Malinká. Bylo tam malinké umývadlo, celkem prostorná vana a záchod. Všechno sladěné do tmavých barev. Já vím, přijde vám to možná uhozené, ale od smrti mých rodičů, je pro mne všechno tmavé. Jmenuji se Fuji Izayara, je mi šestnáct let, a moji rodiče umřeli zhruba před rokem. Možná se vám to zdá uhozené, ale tak to prostě je. Berte to z té lepší stránky, moc toho k životu nepotřebuju…
„Fuji-kun…“ To je zase ta otravná, mrňavá bloncka. Myslím, že to bylo 14. Února. Den kdy jsem ji poprvé potkal. Teda vlastně potkala ona mně. Srazila mně na svém růžovém kole. Nesnáším ji. Je jako štěnice, ale hodí se mi. Prý o mě povídá rodině, pokaždé když mne vidí, mi nese něco k jídlu a co víc, dává mi peníze na oblečení. Díky ní, sem si mohl dovolit vyzdobit si svojí temnou dírku podle sebe.
„Ahh, to jsi ty Kasumi-chan…“ Stačí se usmát, a jde do kolen. Typická holka. Ona podle mně ani netuší co je to láska, a to mi pořád tvrdí, jak moc mě má ráda. Ach jo, co jsem komu udělal.
„Nesu ti nějaké jídlo… A taky nějaké peníze… A rodiče posílají, tohle.“ Podala mi malou krabičku a já si ji vzal. Byla malinká, vešla by se do ní tak maximálně myš od počítače.
„Co je to Kasu-chan?“ Kouknul jsem se na ni. Hned se usmála a vytrhla mi tu krabičku z ruky a začala jí otevírat. Zprvu jsem si myslel, že mám halucinace, ale po chvilce mi došlo, že je to reálné.
„To je Ajpod… Rodiče říkali, abys, se tu v Domově, nenudil…“ Usmála se. „Zítra se na tebe prý přijdou podívat.“ Přijdou, podívat? Nechápal jsem. Ale po chvilce mi to došlo.
„Vážně? No to je úžasné!“ Oči se mi ihned rozzářili radostí. Ne že bych chtěl, aby byla moje sestra, ale aspoň bych s ní nemohl chodit! Bylo by to úžasné. Ale, co by na to řekli naši.Nebrali by to jako zradu, kdyby mě vychovával někdo jiný, někdo kdo by se stal moji novou rodinou, těžké to rozhodnou ale chtěli pro mě vždy to nejlepší a nová rodina jiné myšlenky, pryč z tohohle Dětského Domova jak tomu tady říkají, rozhodně bych proto našel jiné mnohem vhodnější jméno ale alespoň mák kde být i když to není žádný luxus.Myslím, že podle toho co Kasumi říká, jsou její rodiče milí lidé a za zkoušku by to stálo a vždy se sem můžu ještě vrátit a ona aspoň pochopí, že spolu nebudeme.Bude fajn mít zase někoho blízkého , ale kdyby si mě k sobě vzali tak jim nikdy nebudu říkat Mami a Tati nikdy bych si to neodpustil a už ted mi je to lito raději bych byl s mojí rodinou ale chci to zkusit, doufám že kdybych se mohl našich zeptat tak by byli pro.

„Fuji-kun , Fuji-kun.“ ……mluví na mě Kasumi a mává mi rukou před obličejem.

„Promiň, zamyslel jsem se.“ řeknu abych ji uklidnil na to v jakém, je věku má až moc energie.

„Fuji-kun , byla bych rada kdyby si tě vzali aspoň bychom to k sobě neměli tak daleko a byli by jsme sourozenci , ale ne pokrevní takže bychom spolu mohli být , snad to naši pochopí jak moc se milujeme.“ Tahle holka je opravdu blázen, ale její rodiče jí to určitě zatrhnou jak to tak vidím, na její chování budou zvyklí.

„Kasumi, ano bylo by hezké kdybych mohl bát u vás , ale neříkala jsi, že máš sourozence?“ když už tady je tak se zeptám , přeci jen je na mě milá, a tahle informace se hodí.  Chvilku se na mě zamyšleně podívá a pak mi odpoví

„ Mam tři bráchy , Hikaru a Aratu těm je 17 , pak Ryuu tomu je 21 , a máme dost velký dům takže se tam určitě vejdeš zlatíčko, to se neboj, a myslím že už jsem ti to jednou říkala.“ Podotkne Kasumi a já si uvědomím že má pravdu , asi jsem zapomněl, tak ted se kvůli tomu cítím trochu hloupě.

„Jo máš pravdu zapomněl jsem na to , to víš no já a moje paměť.“ řekl jsem, omlouvat jsem se jí za to nehodlal je to jen prkotina , ale pro ni asi ne trochu se zamračila jako by věděla na co myslím , ale pak se usmála a z trochu posmutněla  a už vim proč, pohlédla na hodiny a řekla.

„ To je škoda je hodně hodin už budu muset jít, ach jo, neboj zítra, přijdu, ale nevím

 jestli s rodiči nebo někdy později, ale uvidíme se tak se zatím měj zlatíčko.“ řekne, a než stihnu zareagovat tak mi dá rychle pusu na tvář, a zaklapne, za sebou dveře pokoje. Konečně mám od ní pokoj. Je sice milá, ale já… Nejraději bych ji uškrtil. Ale teď. Od zítřka to bude krásný život. Věřím tomu. Budu mít svůj pokoj, sourozence. Mamka s taťkou by to tak určitě chtěli. Vím to. Vždycky chtěli mít hodně dětí. Bohatí jsme byli celkem dost, a díky taťkovy jsme si mohli dovolit koupit vilu. Ale, po smrti vše připadlo tetě a strýci, a ti mně doslova nesnášeli. Byl jsem jim spíš na obtíž. Tři bráchy, kteří mě budou určitě chápat. Už se těším… Plácnul jsem se na postel a zavřel oči.
„Bude to paráda.“ Usmál jsem se pro sebe. Každý má svůj dne, kdy si pro něj někdo přijde, ten můj teprve nastane, ale já už se ho nemůžu dočkat. Převalil jsem se z boku na bok, a zamyslel se, jak by asi mohl vypadat ten můj nový pokoj. Bude vymalován tmavou šedí, s těžkými černými závěsy a tmavě hnědými záclonami. Bude tam velký letiště, přesně uprostřed pokoje. Vedle něj bude psací stůl, s notebookem od Apple jako ten I pod.  Byl by v černém podání. Takové to matné černé podání. K tomu by tam byla jedna maximálně dvě černé, suché růže ve skleněné váze. A všechno by mělo takový mlhový nádech.

„To je ono… Dokonalé“ Usmál jsem se pro sebe znovu, a zvedl z postele. „Asi si budu číst.“ Zamyslel jsem se nahlas, a pak přešel ke psacímu stolu, vzal z něj knížku, a zase se vrátil k posteli. Usmál jsem se pro sebe, opět. Jsem asi jediný v tomhle pasťáku co tu čte. Ostatní si naháněj holky, a nabízej se jim jak nějaký laciný děvky. To já nedělám, mám rád samotu. Nesnáším větší společnost. Prostě se v ní necítím dobře. Jednou se mi na jednom večírku, kde jsem byl ještě s rodiči udělalo špatně, a já z něj musel odejít. Byl jsem za to tak vděčný. Konečně jsem otevřel knížku, na založené stránce. Tohle je velmi zajímavá knížka, a pro mně, jakožto pro Gaye, je to hrozně inspirující. Jmenuje se „Zabij, nebo Budeš Zabit.“ Zápletka spočívá v tom, že jeden mladík, vynikající ninja, který se zamiluje do svého protivníka. Jejich klany jsou naprosto odlišné, a oni mají zákaz se vídat. Problém ale je, že lásce se nedá poručit, a tak, mladík milující svého soupeře, utíká každou noc ze sídla, aby se s ním mohla vidět alespoň jednou denně jinak než při souboji. Zkráceně řečeno, je to o zakázaný lásce, něco jako Romeo a Julie… Nesnáším Shakespiera. Nevěřím tomu, že by se na konci oba dva zabili, ale je to možný. Nikdy si nečtu poslední stránku, pak by měn to totiž nebavilo číst od začátku. Musím si pořádně pročíst každé slovo, řádek po řádku, písmenko po písmenku. Jsme hrozný puntičkář. Prostě mám rád, všecko tak jak to má být. Nikdy nedělám věci polovičatě, a když mi někdo něco zakáže, udělám to i tak. Na první pohled vypadám nevině, ale prý jsem malý satan. Nevím o co těm lidem jde. Když na mě někdo narazí, má hned plnou pusu keců k mojí osobě. Posuzují mně, ale na sebe se ani nekouknou. Ale tak to v tomhle světě prostě chodí, nenávist, láska, smrt. Doufám, že až odtud jednou odejdu tak to bude jiné než tady. Za dveřmi zaslechnu hlas pracovnice, co ohlašuje, že je večeře. Loudavým krokem položím knížku spátky na stůl a vydám se do jídelny. Tam si vezmu svůj příděl , „dva chleby s pomazánkou“ a jdu si to sníst k sobě na pokoj abych měl klid.Pak až dojím si vezmu ještě na chvíli knihu , po nějaké době se kouknu na hodiny a usoudím že je pozdě a navíc mám zítra návštěvu a s kruhy pod očima bych nevypadal nejlépe. Knihu uklidí, převlékne se, lehne si a usíná s těžkými myšlenkami.

Hisako Hiroshi:

Dneska ráno jsem vstala z dobrým, ale i špatným pocitem. Dneska se jedeme podívat na Fujiho toho kloučka co oněm pořád básní moje dcera Kasumi. Bylo by hezké ho tu mít, aspoň se Kasumi zbaví té poblázněnosti, na to aby se opravdu zamilovala je moc mladá a doufám, že si to uvědomí brzo, aby se ji něco nestalo. Ale to bude v pořádku doufám. Bude hezké moct někomu pomoci, zvlášť když jsme se s Daichim dozvěděli, co si prožil. Už mám v plánu jít, ale najednou uslyším ránu a tak se tam jdu hned podívat, na zemi sedí Hikaru a Arata, mé další děti, taky je s nimi radost. A na zemi se válí střepy z rozbité vázy.

„Není vám nic kluci, a co se tu stalo, proč je ta váza rozbitá?“ Oba se na sebe podívají a na ráz vystřelí.

„My nic, za to může Kasumi“ řeknou a utečou do pokoje. Na to přijde Kasumi a Ryuu ,snad mi to dobře vysvětlí, výmluvy nehodlám, poslouchat něco se mohlo stát.

„Tak děti moje co se tady stalo, kluci říkali, že za to můžeš ty Kasumi?“ Ta se na mě podívá pohledem “zase já?“ a už chce začít nadávat, ale Ryuu ji předběhne a řekne:„Kluci si za to můžou sami, posmívali se jí kvůli tomu klukovi co ho má ráda a tak je začala honit, utekli a při cestě srazili vázu.“ dořekne prolog a mě nezbide nic jiného než mu věřit.

„No dobře, Kluci hned pojďte sem.“ zavolám je, jen co přijdou tak spustím:“ Takže mi teď s tátou pojedeme, a vy tady budete hodní, a kluci vy se nebudete posmívat Kasumi nebo něco podobného a Ty Ryuu,“ dodám s důrazem“se chovej výjmečně rozumně  máš  své chvilky , už si dospělí tak bys to mohl zvládnou, a ne Kasumi nepojedeš s námi už jsem ti vysvětlovala proč, tak se mějte děti a nezničte dům. Pa.“ Zrovna přijde Daichi a mi odcházíme k autu, a ze dveří se ozve ještě zbor těch Ďáblů, já vím neměla bych tak mluvit o svých dětech ale někdy je to hrozné.

“ Neboj mami, vždyť nás znáš.“ No právě pomyslím si hořce. Ale je škoda že Kasumi bude první láskou zklamaná už v tomhle veku ale jeto moje drzá dcera to zvládne, protože vnoučat se můžu dočkat jenom od ní, no hold máme pestrou rodinu., ale přesto své děti miluji. Doufám, že se k Fujimu budou chovat slušně je to vlastně ještě dítě a tak doufám, že s ním budeme vycházet a kluci ho nechají být, a budou se chovat rozumně. Už jsme nějakou dobu na cestě a tak si prohlížím krajinu, kterou míjíme.

Kasumi Hiroshi:                                               

Hned jak naši odjedou, si usmyslím, že kluky poučím předem, až sem Fuji přijede. Sice ne dnes ale brzo je lepší připravit to dopředu.

„Takže kluci, Pár pravidel dopředu, Fuji je můj takže mi ho nebudete okukovat a osahávat a cokoli jiného jasné.“ nečekám na odpověď. „fajn jsem ráda, že jsme si to ujasnili.“

“ no jasně neboj ségra mi se jenom přesvědčíme že je pro tebe ten pravý , neboj nic mu neuděláme a bůh ví, jak vypadá.“ řekne Hiraki , a myslí to i za Arata , a tak si jejich vtipku nevšímám , podívám se na Ryuu aby mi odpověděl i když Fuji bude semnou takže si nemyslím že je gay ale lepší se ujistit.

„V klidu sestřičko, ani na něj nesáhnu, jenom obhlídnout jak říkala kluci, jsme přece starostlivý bratři.“ no to určitě.

„Asi tak starostlivý jako vlci o jehně.“ opáčím a jdu do pokoje mam jich dost a ještě z nich budu mít vrásky  navíc tomu tak budu, věřit mama ho považuje, za dospělého, ale podle mě není, vůbec dospěli spíš jako malé dítě. Ale na mého Fujiho sahat nebude nebo jednu schytá.

Fuji, jsem zvědavá jak se mu, bude líbit to video s mými obrázky, co jsem mu dala do Ijpodu.

No nemám co na práci tak si začnu, připravovat věci které si vezmu, až půjdu později za Fujim, Nemůžu se dočkat, co bude říkat na naše.

 Fuji Izayara:

„A hotovo, přečteno, dočteno. Prostě hotovo.“ Usmívám se a zavírám knihu, kterou jsem právě dočetl. A netrvalo i to ani dlouho, sotva dva dny. Jo, tohle mně baví. Čtení. Miluju ho. Člověk se při něm může zavřít kamkoliv, kde má klid. Je to něco co mi nikdy neseberou.

„Pan Fuji Izayara nechť se dostaví do ředitelny! Děkuji!“ A jé. Zase sem něco provedl, a ani o tom nevím. To bude něco. Vstanu z postele a dobelhám se ke dveřím. Tam si nazuju svoje starý kecky, a jdu směrem k ředitelně. Tuhle trasu znám z paměti. Ze dveří do leva, pak zhruba dvacet metrů rovně a pak dvakrát vpravo, pak jednou po deseti metrech do leva, a po schodech až do nejvyššího patra. Tam je ředitelna, hned první dveře na levo. Konečně stanu před těmi ohromnými dveřmi. Jsou z nějakého kovu. Prý kvůli zlodějům. Zaklepu na dveře, které se asi po dvou minutách s hlasitým vrznutím otevřou. Stojí tam Řiditelka Domova.

„Paní řiditelko, měl jsem se sem ihned dostavit.“ Usměju se mile, a ona mi uhne, abych mohl vejít.

„Ano Pane Fuji. Jsou tu manželé Hiroshi, kteří vás chtějí poznat. Mají o vás zájem.“ Aha. Tak Kasumininy rodiče už přišly. Super. Konečně odsud vypadnu.

„Pane Hiroshi, paní Hiroshi…“ Usměju se mile když vejdu do místnosti o velikosti jedné třídy na normální škola. Sedí tam, krásná žena a pán. Kasuminy Rodiče, jsou ještě hezčí, než sem očekával. Oba byli vysocí, pan Hiroshi měl tmavé vlasy, a jeho manželka krásné oči.

„Nás taky moc těší, Fuji…“ Pronesla sladkým tónem paní Hiroshi. Usmál jsem se a sedl si vedle nich, na židli.

„Slyšeli jsme o tobě moc pěkných věcí.“ Aha… Takže Kasumi o mně mlela asi dost.

„A co například?“ Můj milý, a nevinný úsměv nemizel. Bylo super vědět že Kasumi o mně doma pískala.

„Například, že jsi velmi milý hoch, a že by Kasumi chtěla aby, jsi patřil do naší rodiny. Chápeme, že se asi nebudeš chtít nastěhovat ihned, a taky že si nebudeš chtít změnit příjmení, ale to je opravdu pochopitelné. Až se budeš chtít nastěhovat, stačí říct paní Řiditelce a ona nám zavolá, a mi si pro tebe ihned přijedeme.“ Dokončil svůj prolog pan Hiroshi. „Jo, a málem bych zapomněl. Říkej mi Daichi, a tady mojí ženě Hisako.“ Usmál jsem se a přikývl. Nevím jak si mohou myslet, že bych se k nim nechtěl ihned nastěhovat.

„Pane Daichi, paní Hisako, bude mi ctí se k vám nastěhovat.“ Usmál jsem se jako měsíček, a měl jsem je v kapse. Bylo mi jasné, že teď už necouvnou.

„Opravdu?! Výborně, tak si tedy jdi sbalit, a mi to tu zatím dořešíme jako dospělí.“ Paní Hisako byla opravdu milá paní.

„Dobře, už jdu. Jen, to příjmení, mohl bych si nechat?“ Koukl jsem se na něj a oni nic nenamítali. Naopak, to vypadalo že jsou rádi, že se k ni chci nastěhovat už dneska. Vlastně balení ani nedá tolik práce, dohromady tu mám asi deset kusů oblečení, a jinak jednu středně velkou krabici knížek, a pár věcí jako jsou nějaké stolní hry, a podobné. Víc nemám. Takž zase celou setu zpět, tu už ale nejdu tak v klidu jako předtím. Teď se doslova řítím po chodbě, div nesmetu jednu ze svých kamarádek. Teda, jak se to vezme: Kamarádek. To je taková ta kamarádka, která chce být kamarádka jenom kvůli popularitě. Ale já to neřeším, aspoň něco. A když se o mně zajímá víc holek, tím líp. Aspoň si nepřipadám tak jinej, jak jsem. Doběhnul jsem do pokoje, a zamířil ke skříni, vyházel jsem z ní všechny věci, a začal je cpát do středně velkého, a tmavě modrého kufru. Vešli se tam a zbila tam ještě fůra místa, tak jsem tam dal knížky, a na ně položil krabičku s “Ajpodem“. Do tašky hodil jeden pár nových bot, které jsem si předvčírem koupil, a šel jsem zpět k ředitelně. Zaťukal zase na ty těžký kovový dveře, a chvilku počkal. Otevřel mi pan Daichi.

„Výborně, už jsi tu. Zrovna jsme skončili. Nyní jsi náš adoptovaný syn. Dneska s námi teda pojedeš domů. Pro tvé věci pošleme nějakého sluhu v domě.“ Usmál se. Byl to upřímný úsměv, ne ten hraný, nebo nucený. Prostě byl upřímný. Přikývl jsem, a vydal se s panem a paní Hiroshi k jejich autu, kde mne čekal další šok. To auto bylo dokonalé. Mercedes SLK5 z řady GT. Krásné auto.Ale nesmím na něj civět moc dlouho, je to neslušné a navíc bych se cítil nanejvýš trapně.
„Tak pojď a nastup si, neboj, mi tě neukousneme.“ řekne paní Hisako, tak jdu k autu a sednu si dozadu, poté se připásám. Hned potom nastoupí pan Daichi, paní Hisako je už v autě.
„Pořádně se připoutej a za chvíli tam budeme, a moc se nelekni, máme kromě Kasumi , další tří děti syny , ale to ti Kasumi jistě už řekla.“ souhlasně jsem zakýval na informaci Paní Hisako.Jeli jsme a já se zakoukal na okolí a tak jsem jeli a já koukal , jeli jsme a já zase koukal a koukal a koukal a koukal až sem se ukoukal ke spánku.

Daichi Hiroshi:
No tak zatím to vypadá slibně, doufám že Fujimu nevadí Gayové aby se s kluky nehádali ale vypadá jako fajn kluk. Sem rád že jsme ho odvezli, jinak by jeho psychika klesla na bod mrazu a taky to Kasuminino povídání o něm a jak ho má ráda , musel jsem poznat první lásku mé dcery ale v Fujiho zájmu doufám že ji to brzo přejde , nepřeji jí nic zlého , je to moje dcera ale přece jenom musí mít nějaké hranice.když jsem viděl jak Fuji vypadá , nebude to mít s klukama lehké přeci jenom vím co mám doma. Brzo tam budeme, asi bych měl začít přemýšlet kam ho uložíme.Úplně jsem na to zapomněli.
„Hiroshi, když o tom tak přemýšlím, tak Kasumi bude chtít mít Fujiho co nejblíže, ale k ní do pokoje nemůže a vedle jejího pokoje nejsou žádné kam bychom ho mohly ubytovat, tak mě napadlo, že bychom ho mohli dát do pokoje vedle Ryuua, co myslíš?“ zeptám se ženy , je to holka ta bude vědět jak na dceru.

„Ano myslím že je to dobrý nápad , snad mezi kluky zapadne.“no myslím že o to se nemusíme bát . HMM Tak za 5 minut budeme u domu podívám se na zadní sedačka a on nám Fuji usnul.No to nevadí , zaparkovali jsme vystoupilo a já jsem toho malého vzal do náruče a nesl ho do jejich  nového domova.

Ryuu Hiroshi:

No bezva, novej kluk do tohle domu, jestli to bude nějaký  zhýčkaný kluk, tak to bude terno jako by nestačila Kasumi, která si dokonce i jeho přivlastnila, a to musí mít člověk nervy aby sní vydržel v jednom pokoj 24hodin denně, no kluci se budou chovat přeci jenom nechceme toho kluka nějak vyděsit.

Z balkonu vidím že naši už přijeli , a  náš nový bratr usnul a táta ho nese, no dojdu pro ségru zamířím k ní do pokoje ale na klepání nikdo neodpovídá , tak vejdu a co nevidím ségra, je rozvalená na celý posteli a spí, nemám to srdce jí budit, tak jí nechám a jdu obhlídnout Fujiho, jak jsem si myslel Hikaru a Arata už běží po schodech aby obhlídli nový život v domě hm, takže Fuji a jemu 16, ach  o se ségrou nebylo k vydržení takhle když  něm pořád mluvila, a ted je taky s ní bude horor když vypadne z domu jenom do školy. Už teď toho kluka Lituji.

Sejdu dolů po schodech a hned se dozvím novinky, od mámy  že bude v pokoji vedle mě a když  bude Kasumi  zacházet daleko se sbližováním mám jí zastavit a tak, hlídat je, sem prý rozumný, super ani ho neznám a už ho musím hlídat , stačí že hlídám brachy aby nezničili dům.

„Tady je náš nový přírůstek, Ryuu vezmi ho nahoru, víš kam a hlavně dávej pozor, nevzbuď ho díky.“  …...“Jasně tati. “    Nemyslel jsem si to ale to co jsem viděl mi trochu vyrazilo dech. Byl rozkošnej, měl krásné tmavé vlasy. Dokonalou tvář, a tak klidnou, jako by na světě nebylo nic špatného. Byl štíhlý a na sobě měl staré oblečení. I tak ale působil tak nějak, upraveně.

Ted ještě zjistit jakou brvu mají jeho očí a ….., a sakra ne , prostě ne , toho kluka má ráda moje sestra a já na to nesmím zapomenout i když je to můj typ.Ale není jediný na světě řeknu si ,otevřu dveře jeho pokoje a položím ho něžně na postel , aby se nevzbudil ale ten jeho roztomiloučký obličej , naposledy , abych to věděl , jsem mu dal letmý polibek na rty, něco začal mumlat tak jsem se radši zdejchnul k sobě.

 Kasumi Hiroshi: 

Začnu mžikat očima, a rozhlédnu se, mrkni po pokoji, tolik hodin zděsím se když uvidím hodiny, hodím na sebe slušné oblečený s sejdu dolů abych se dozvěděla že je moje zlato tady, sice mě moc nepotěší když se dozvím že má pokoj vedle Ryuua, což je docela daleko od mého ale přežiji to, později se nastěhuje ke mě jenom to zatím nikdo neví, Chci se na něj jít podívat, ale dřív se ozve táta.

„Zlatíčko pro teď ho nech, určitě ještě spí, vypadal unaveně, ano až se vzbudí tak přijde, určitě.“

„No tak dobře kdyby přišel dejte mi vědět, zatím budu v obývacím pokoji“ oznámím jim , a odejdu, do obýváku , kde jsou mí sourozenci.

Hikaru a Arata, se hned připomenou

„Ahoj ségra máš hezký objev, i když jsem si nechtěli připustit na malou chvíli že je opravdový.“

„Jo kluci mají pravdu, je opravdu pěkný, přeju ti hodně štěstí, a neboj je jenom tvůj, i když musím přiznat, že kdyby byl gay dal bych si říct.“ dořekne můj bratr jak nejtišeji umí , na to mu můžu říct jenom jedno jenom můj a hotovo, a nechci o tom slyšet už ani slovo.“ řeknu paličatě, a zamračeně bráškové jenom přikyvují  a tak se spokojeně usměji.

„No to si piš, že není, je jenom a jenom můj! A už o tom nemluvte, sakra!“ rozčílím se a naštvaně odejdu k sobě od pokoje, kluci samozřejmě propuknou v salvě smíchu.